Svitek papíru. Kostel sv. Václava v Sazovicích

Marek Štěpán / Atelier Štěpán /

Myšlenka postavit v Sazovicích kostel vznikla ještě před druhou světovou válkou, ale teprve před šesti lety se k ní Sazovičtí vrátili a založili Spolek pro stavbu kostela. Ten je umístěn v přirozeném těžišti obce a jeho geometrie je založena na půdorysu kruhu o poloměru 16,8 metru, jenž vychází z archetypu svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta v Praze. Kruh lze zároveň chápat jako tečku, místo zastavení, spočinutí a usebrání. Architektonický koncept pracuje se slupkou základního válcového objemu a formuje ji, jako by byla z papíru. Jednotlivé stěny jsou naříznuty okny, kterými proniká boční světlo dovnitř kostela a měkce tvaruje jeho vnitřní prostor. Kostel má tři nadzemní podlaží – hlavní kruhovou loď a dva kůry – a suterén se společenským zázemím.

Labyrint světa a ráj srdce

Vojtěch Jemelka

Procházím zvlněnou krajinou a modlím se za paní Blaženu, která by dnes slavila svátek. Po mírném stoupání podél potůčku se mi otevírá širý výhled na malebně zabydlená úpatí Hostýnských vrchů, když tu mezi řepkovou žlutí zazáří ve středu vísky bílý okrouhlý objem. Když se vcítím do běžného pocestného, vyvstává otázka: Co že je to za prazvláštní stavbu a jak to, že si tak rozumí s dvojicí kruhových silážních nádrží obecního družstva? O pár kroků dál je poutníkovi spočinuvšímu na lavičce pod křížkem nabídnuta odpověď: Jedná se o znamení nevšedního na pozadí každodennosti; poletují tam andělé.

Intuitivně procházím obcí s pevnou figurou návsi, v jejímž těžišti stojí zvonice se soškou svatého Václava, který mi praporem ukazuje cestu dál. Poslední statek a… otvírá se mi libý pohled na hrubě dlážděné náměstí s devaterem jasanů a nevšední hmotu uzavírající záliv ulice. Až nyní s jistotou cítím kostel zvoucí ke slavení svátků, jak o tom pojednává Karsten Harries v knize Etická funkce architektury (Arbor vitae, 2012).

Sošná forma rozevlátého válce a trefného měřítka v sobě nese zápas tíže vyjádřené hloubkou ostění a horizontální texturou kartáčované omítky, s lehkostí nastřihnutého papíru a abstrakcí bezrámových oken. Zmíněný rozpor řemesla s blyštivým designem mě bude provázet celou stavbou a nevnímám ho jako záměrnou hru kontrastních východisek v duchu Smiljana Radiće. Dvoupodlažní stavba chytře vytěžuje dobře vybrané místo ve středu obce, kdy architekt převrátil nevýhodu svahu ve výsadu skrovné monumentality. Na zvýšenou úroveň kompaktní vsi klade sakrální prostor a k řídce zabydlené nivě obrací zázemí farního centra s parkovištěm. Tak se vyhnul nešvaru komunitních center sídlištních, která svou obvyklou „přefouknutostí“ zahlcují chrám. Nicméně i zde zázemí výjimečnost objektu jednoznačně sráží, především baterie standardních oken, anglický dvorek a v neposlední řadě fakt, že správný kostel má stát na kostech předků, nikoli na košťatech a toaletách.

Nuže, račme vstoupit. Očekávání důstojného vstupu zde nenaplňuje banální šachovnicová kompozice dveří; zvlášť když zabrousím do autorova díla, který v Místku navrhl vpravdě vrata chrámová. Prstencová klika dojem zlepšuje, ale spojitost s martyriem svatého Václava nevyznívá přesvědčivě, stejně jako předsíň s hi-tech detaily v kombinaci s autorskou kropenkou a režnou omítkou.

Pocit z následného však dává zapomenout a rázem se ocitám v měkkém náručí samotného Pána. Až zde plně vyniká okrouhlý půdorys, kdy autor vytěžil své klíčové téma kruhu coby Božského ze svých prací zatím nejvíce. Ostatní sakrální stavby komponuje obdobně; nevyužívá však potenciálu centrály ve smyslu společenství věřících kolem stolu Kristovy oběti. Ani zde není obětní stůl situován v samém středu dispozice, nicméně účast věřících na liturgii v lavicích mimořádného řemesla bude i tak výborná. Autor završuje působivý prostor motivem Božího oka ve středu šikmého stropu; tento moment však díky ne úplně radikální dispozici zůstává mimo dění. I koncept michelangelovského doteku Božího u obětního stolu a ambonu, jinak tvarově i materiálově krásných, by byl světlíkem nad středovým presbytářem umocněn; nyní spíše kladou otázku po kýžené stabilitě, tj. jistotě Kristovy přítomnosti. Celkové množství architektonicky výrazných prvků se tak jeví jako přílišné, zvlášť když autor pracuje s dalším silným momentem difuzního světla dopadajícího na vydutou plochu presbytáře. V souvislosti s řešeným vztahem vnitřního uspořádání s vnější formou se zde nabízí známý Schwartzův paradox mezi tradiční formou kostela s progresivním liturgickým schématem a soudobým výrazem zvenčí s klasickým interiérem. Pokud ale opustím teoretické úvahy, cítím z ryze sakrálního prostoru útěšný klid, jejž jistě ocení i místní farníci, kteří dávají celé stavbě ten pravý smysl.

Přejděme k výzdobě. Ta bývá u současného kostela velkým bojem mezi architekturou, která již nepotřebuje dodatků, a dekorováním obecně srozumitelnými náboženskými výjevy. A Štěpán ho vyhrává, když přizval geniálního kreslíře Vladimíra Kokoliu. Ten několika málo umnými tahy načrtl na stěny figury svatého Václava, Panny Marie a Ježíše přicházejícího zavřenými dveřmi. Vše velkorysých dimenzí a dobře umístěno; jen převedení lehkých tahů do bronzových kaněk těmto neprospívá. Stejně tak bělostnému Kristu kříž z optického skla, jehož kouzelné vlastnosti nebyly umístěním plně využity jako například v Litomyšli. I přes redukovanou zdobnost věřím, že Sazovičtí kostel přijmou za svůj beze zbytku, zvlášť když je jim nabídnuta tak nebývalá kvalita i velkorysé zázemí.

Závěrem musím vyzdvihnout dlouhodobé úsilí spolku pro výstavbu kostela, který uspořádal vyzvanou soutěž, a korunoval tak výjimečným dílem snahu obce o kvalitní architekturu. Přeji i Marku Štěpánovi další realizace takto vysoké úrovně, ale i ostatním tuzemským architektům, jejichž talent na realizaci soudobého sakrálního prostoru zatím dřímá nevyzván.

Vojtěch Jemelka (*1985, Olomouc) absolvoval stáž na Fakultě umění a architektury TUL v Liberci (2008), diplomoval u prof. Ivana Kolečka na Fakultě architektury VUT v Brně (2011) a následně pokračoval ve studiu u prof. Emila Přikryla na pražské AVU (2014). Od roku 2014 spolupracuje s olomouckým studiem Ječmen.

Svatováclavský plášť kostela v Sazovicích

Pavel Kopeček

Nový kostel v Sazovicích od architekta Marka Štěpána je tvarově a umělecky zajímavé dílo, které vyvolává hluboké emoce a dojmy. A taková má být moderní architektura i umění, neboť svou formou navozují dialog a úvahy o díle i jeho smyslu. Válcovitý tvar kostela připomíná svatováclavský plášť, jenž přikrývá „vlastní tělo“ stavby. Po vnější obhlídce kostela je návštěvník veden touhou vstoupit, aby zjistil, co skrývá tento plášť a jaký duch vévodí této působivé stavbě. Vnější vstupní plocha vytváří klidovou zónu, která je předzvěstí liturgického interiéru a přípravou pro vstup. Vstoupením do kostela se vchází do liturgické dimenze, která symbolicky utváří nejen interiér, ale i život místní komunity, k jejichž obrazu tato stavba vznikla.

Vstupními dveřmi se dostaneme do malého nartexu, kde se nám skrze prosklené dveře otevře pohled do vnitřního prostoru, případně odtud schodištěm můžeme vystoupat na dvoupatrový kůr. V nartexu zaujme obraz sv. Václava na koni, který dává tušit zasvěcení stavby. Komunikační schodiště mezi suterénem, kde je vybudováno zázemí pro věřící, liturgickým prostorem kostela a kůrem je řešeno elegantně a úsporně. Stavba kostela má primárně rituální význam, ale bez zázemí, jež nabízí širší využití i mimo liturgické obřady, se neobejde. Kostel je obrazem místního společenství, které si uvědomuje, že tvoří duchovní chrám sestavený z živých kamenů, a kostelu postavenému z cihel a betonu vdechuje život činností v něm probíhající, jež se neomezuje jen na liturgii. Vlastní aula má kruhový tvar s centrálním umístěním oltáře a tomu odpovídajícím uspořádáním lavic. Po obvodu vnitřního kruhu jsou umístěny zpovědnice a zákristie, dispozice umožňuje obě formy (všední a slavnostní) vstupního průvodu při slavení eucharistie. Liturgický prostor je řešen účelně a promyšleně, odpovídá současným liturgickým požadavkům. Osvětlení shora indikuje vertikální zaměření stavby, boční okna osvětlují prostor nepřímým světlem a navozují spirituální atmosféru. Měnící se forma přirozeného osvětlení v průběhu dne činí prostor dynamickým a zajímavým. Světlo je u této stavby formačním prvkem s požadavkem nasvícení jednotlivých míst pro lepší viditelnost a zdůraznění architektonické formy. Světlo by mělo být vnímáno mystagogicky, stavba mi připadá přesvětlená, což je dáno i výběrem barev a tvarem.

V liturgickém prostoru zaujme skleněný kříž a za ním naznačená plastika vzkříšeného Krista, kdy tato dominantní ikona působí jako složenina nejen dvou technologií, ale i dvou obrazů a témat. Evidentní snaha autorů o jejich vzájemný průnik a propojení vyznívá rozpačitě a není schopna překonat zmíněnou odlišnost. Z liturgického hlediska kříž plní funkci rituální, poukazuje na Kristovu oběť a oltář jako obraz kříže je místem této oběti. Proto má být v presbytáři kříž s korpusem, kde důraz je kladen na Krista a jeho sebevydanost, podobně u oltáře jde především o liturgii. Na dvou velkých plochách po stranách kněžiště nacházíme obrazy Panny Marie a sv. Václava, zvolená technologie a iluzivní kresba jsou impresivní a nekonformní. Nevím, zda jejich tvar, technika a umístění budou natolik naplňovat duchovní potřeby věřících, že nedojde k alternaci jiných doplňujících obrazů. Ikonografický program by měl odpovídat liturgickým, teologickým a prostorovým požadavkům, být promyšlenou kompozicí ve vztahu k centralitě oltáře. Na obrazu Panny Marie je patrné tematické zdvojení, které se v křesťanské ikonografii standardně nevyskytuje: Marie je zde jednak prezentována jako Madona s dítětem a současně i jako Královna s dvanácti hvězdami kolem hlavy a globem pod nohami. Podobnou duplikaci vidíme na protější straně u obrazu sv. Václava, který je ztvárněn jako „klečící služebník oltáře“ s hroznem v rukou a jako kníže s mečem. Ikonografickým oříškem je i křížová cesta, její umístění v prostoru a vztah ke stejně jmenované pobožnosti.

Nejzajímavější a tím i diskutabilní je forma a umístění hlavních liturgických míst: oltář, ambon, svatostánek a sedes. Pozoruhodný je oválný tvar všech těchto prvků, který neodpovídá tradičnímu teologickému, liturgickému a symbolickému vnímání. Toto nekonformní a subjektivní pojetí je umělecky zajímavé, ale liturgicky zavádějící; například oltář svou formou a tvarem poukazuje na Kristovu oběť a eucharistickou hostinu, k níž jsou povoláni všichni ze všech světových stran, čemuž odpovídá jeho kubický tvar, který indikuje obraz nebeského Jeruzaléma, jedinečnosti a stability křesťanské zvěsti. Podobné úvahy lze vést i v případě dalších liturgických míst a jejich vztahu k ikonografickým prvkům interiéru kostela.

Závěrem je třeba hodnotit kostel v Sazovicích jako zajímavou stavbu a pochválit jejího autora. Přesto v ní nacházím prvky teologicky a liturgicky neujasněné, což vnímám jako procesní nedostatek. Architekti kostelů by měli spolupracovat s teology a liturgiky při hledání konečné podoby sakrální stavby.

Pavel Kopeček (*1964) je kněz brněnské diecéze, liturgik, stavební inženýr. Po studiích na Fakultě stavební VUT v Brně pracoval v projekci (Ingstav Brno); teologii, liturgiku a sakrální architekturu studoval na papežských univerzitách v Římě. Od roku 2002 působí jako odborný asistent na Katedře liturgické teologie Cyrilometodějské teologické fakulty UP v Olomouci, kde se zaměřuje na sakrální architekturu a fundamentální liturgiku. V letech 2002–2004 přednášel na Katolické teologické fakultě UK v Praze, od roku 2013 přednáší i na JAMU v Brně. Spolupracuje s dalšími akademickými pracovišti, je členem liturgické komise České biskupské konference a komise pro sakrální prostor Biskupství brněnského.

_________________________

místo stavby: Sazovice; účel stavby: novostavba kostela a farního centra; autor: Marek Štěpán / Atelier Štěpán (Brno); spolupráce: Vladimír Kokolia (výtvarné řešení); investor: Spolek pro výstavbu kostela sv. Václava; studie: 2012; projekt: 2014; dokončení/vysvěcení: 05/2017; řešené území: 1 175 m²; zastavěná plocha: 186,2 m²; užitná plocha: 371,6 m²; obestavěný prostor: 2 833 m³; náklady: 26 mil. Kč (včetně vnitřního vybavení); foto: BoysPlayNice

Marek Jan Štěpán (*1967, Frýdek-Místek) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně (1985–1991). V roce 1997 založil spolu s manželkou Vandou Štěpánovou vlastní studio Atelier Štěpán. Působil na FA VUT v Brně jako asistent v ateliéru Ivana Kolečka, aktuálně vede Laboratoř sakrálního prostoru na Ústavu architektury (ARC) Fakulty stavební VUT v Brně. V letech 2006–2012 byl externím poradcem přes architekturu vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Formuloval teorii dekoru struktur v architektuře, je autorem koncepce minimálního bydlení, tzv. Freedomku. Ve své tvorbě se inspiruje tradicí i modernismem, zaměřuje se především na projekty sakrálních staveb. Mezi nejznámější patří: kaple sv. Ducha ve Starém Zubří (2000), kostel sv. Kateřiny v Ostravě-Hrabové (2006), kostel sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu (2007), kostel sv. Ducha v Šumné (2008) nebo rekonstrukce chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli (2015). www.atelier-stepan.cz