Nenápadný měšťanský dům z 16. století je součástí uliční zástavby lemující historické jádro města; od roku 1958 je nemovitou kulturní památkou.
Nenápadný měšťanský dům z 16. století je součástí uliční zástavby lemující historické jádro města; od roku 1958 je nemovitou kulturní památkou.
Nenápadný měšťanský dům z 16. století je součástí uliční zástavby lemující historické jádro města; od roku 1958 je nemovitou kulturní památkou.
Nenápadný měšťanský dům z 16. století je součástí uliční zástavby lemující historické jádro města; od roku 1958 je nemovitou kulturní památkou.
Vinný bar.
Vinný bar.
Na výrobu stolu ve vinárně byly použity trámy z původních stropů.
Na výrobu stolu ve vinárně byly použity trámy z původních stropů.
Vinný sklep.
Vinný sklep.
Vstupní hala.
Vstupní hala.
Žlutý pokoj v historicky nejstarší části domu s dochovanými původními vápennými omítkami.
Žlutý pokoj v historicky nejstarší části domu s dochovanými původními vápennými omítkami.
Bílý pokoj v podkroví domu.
Bílý pokoj v podkroví domu.
Koupelna šedého apartmánu.
Koupelna šedého apartmánu.
Modrý pokoj ve zvýšeném přízemí jižního křídla má výhled do dvora a do zahrady.
Modrý pokoj ve zvýšeném přízemí jižního křídla má výhled do dvora a do zahrady.
Situace
Situace
Řez podélný, půdorysy 1. PP až 3. NP
Řez podélný, půdorysy 1. PP až 3. NP

Dům jako proces. Štajnhaus v Mikulově

Jan Hora, Barbora Hora, Jan Veisser / ORA /

 

Dům s renesančním jádrem stojící na úpatí zámeckého kopce v bývalé židovské čtvrti v Mikulově prodělal za svou existenci desítky přestaveb a operací, přesto si dokázal udržet středověkou pitoresknost. Naposledy byl rekonstruován pro potřeby penzionu. Štajnhaus nebyl jen projekt, Štajnhaus byl proces, jenž spočíval v postupném odkrývání jednotlivých vrstev, prostorů a překvapivých souvislostí a v hledání hranice, do jaké doby se lze vrátit a kdy už se vydat po nové cestě. Dům je zachován jako organický celek, ve kterém se prostor a tvary vzájemně prolínají, stejně jako se prolínají historické prvky s moderními, na míru navrženými detaily. Část domu slouží jako soukromý prostor majitele. Pro hosty je k dispozici pět pokojů, kdy každý z nich má svou specifickou atmosféru, obnoveny byly také vinný sklep a přilehlý dvorek.

 

Uhnětený dům

Marek Jan Štěpán

Střed léta je ideálním časem na výlet do Mikulova. Slunce, skvělé měřítko města, pěkné domy zasazené do dlažby, mezi nimi jeden, kterému začali říkat Štajnhaus. Předpokládám, že kvůli podobnosti s příjmením současného majitele a kvůli historické libozvučnosti tohoto slova. Stojí již dlouho (400 let) zasazen v uliční řadě na okraji historického jádra Mikulova. Jsme v bývalé židovské čtvrti, ale Židé zde nejsou, jsme v bývalém německém městě, ale Němci zde nejsou. Mikulov s bohatou minulostí, pro svou blízkost k železné oponě za reálného socialismu chátrající, začíná poslední dobou nacházet svou tvář. A je to znát i na stavební produkci ve městě, třeba Štajnhausu.

Tento dům mě od první chvíle baví a je na něm znát, že při vzniku bavil i své autory a snad i stavebníka. Vše je na svém místě: místnosti, jejich sled, dveře, okna, nábytek. Procházím strukturou domu zcela plynule a logicky, jako by mu vše bylo po srsti. Vnímám, že byl tvořen intuitivně a stranou intelektuálního kalkulu, i když… O tom ale později. Při svém psaní, které je architektonickou kritikou, či spíše se tak tváří, budu muset dát nejen na svou intuici, ale i na racio a pokusit se věci trochu kategorizovat a podívat se domu hlouběji pod omítku.

Slova autorů „Štajnhaus nebyl projekt, ale proces“ odkazují na výše zmíněnou intuitivní část tvorby, hledání a nacházení, odhalování a zakrývání a jakousi uchopitelnou radost z tohoto hledání, jež z domu sálá. Snad nejlépe bych tento proces mohl přirovnat k práci Friedensreicha Hundertwassera. Ten také na začátku díla nevěděl, kde skončí, ale jakousi linii a formu držel. Stejně tak i zde autoři – Hora, Hora a Veisser – drží formu, která mě na domu fascinuje.

Abych ji blíže popsal: dům je měkký a zemitý, vnější omítky nemají hrany, rohy jsou zaoblené, ale rozhodně ne přesně, spíše jako by byly hněteny z hlíny či těsta. A právě tato uhnětenost, která mě fascinuje, se mi po chvíli stává podezřelou a vybírám si ji k detailnějšímu rozboru. Jak se zde vlastně ocitla? Čtenář mi snad promine, že si vybírám pouhopouhý detail, ale zdá se mi pro dům podstatným a hlavním formujícím prvkem.

Může to být artikulace stereotomního principu a popření závislosti hmoty na konstrukci? Dům prostě existuje a neznázorňuje, jak v něm chodí síly nebo principy nějakého řádu. To je velmi pravděpodobné, dům měl určitě sklony takto působit i před zásahem architektů.

Je to poetická hra v kulisách Mikulova? Předpokládám, že ano – v duchu procesu tvorby výše popsaného.

Je to odkaz na uhněteného Golema, protože jsme v židovské čtvrti? Asi ano, svým způsobem to může být přetavený genius loci.

Je to ne-forma současného pohledu na ostění okna v historickém prostředí? V reakci na přecitlivělé památkově chráněné prostředí je to dost možné. Jasná podoba ostění přestává existovat, protože není chtěná a ostění je beztvaré.

Je to odkaz na lidovou architekturu, kde se podobné typy nearchitektonizovaného a neumělého ostění oken objevují hlavně u hliněných staveb? Pak jde o chtěnou architektonizaci neumělosti, ve které cítím import odjinud. A zde je moment mého zneklidnění. Vlastně už jen možnost, že mně tato otázka v hlavě vytane a vyslovuji ji, mi něco napovídá. Proč zde, proč v Mikulově?

Do těchto ostění jsou vsazeny dřevěné výplně dveří a oken. Ty jsou na vnějším plášti městské (v čele se vstupními dveřmi), uvnitř rustikální. Zaznívají zde tišší tóny duality vnějšku a vnitřku, beru ji jako organickou součást onoho intuitivního procesu. Proporce pěkné.

Nedílnou součástí domu a návrhu je vnitřní mobiliář vyrobený ze syrové oceli a dřeva. Je takovým lehčím doplňkem domu. Většinou mobiliáře můžeme prohlédnout skrz, jeho linie rámují a umocňují pohledy na těžkou hmotu zdí. Forma nábytku je však oproti domu tvořena jinak (navazuji na „i když…“ v úvodu). Je vymyšlená a kalkulovaná. Nemyslím tím módně vydesignovaná, ale intelektuálně, někdy tvrdě kalkulovaná.

Tento text berte jako letní výlet do myšlenek v hlavě architekta. Může to být ale třeba úplně jinak.

Každopádně dobrej barák v Mikulově!

 

Marek Jan Štěpán (*1967, Frýdek-Místek) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně (1985–1991). V roce 1997 založil spolu s manželkou Vandou Štěpánovou vlastní studio Atelier Štěpán. Působil na FA VUT v Brně jako asistent v ateliéru Ivana Kolečka, aktuálně vede Laboratoř sakrálního prostoru na Ústavu architektury (ARC) Fakulty stavební VUT v Brně. V letech 2006–2012 byl externím poradcem přes architekturu vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Formuloval teorii dekoru struktur v architektuře, je autorem koncepce minimálního bydlení, tzv. Freedomku. Ve své tvorbě se inspiruje tradicí i modernismem, zaměřuje se především na projekty sakrálních staveb. www.atelier-stepan.cz

 

Hory nápadů

Roman Čerbák

Dovolená nám dovoluje vytržení z reality všedních dnů. Mikulov nás svou vedutou a takřka italskou atmosférou centra vytrhává z reality moravských měst. A dobře zrekonstruovaný historický dům s interiérem plným nápadů nás může vytrhnout z reality běžných rekonstrukcí. Snad si nebudou návštěvníci odnášet pocit, že takto to může být jen na dovolené.

Původně měšťanský dům byl mnohokrát rekonstruován a převrstven, k ničemu jinému ostatně nedošlo ani teď při jeho změně na penzion. Kdyby se k návrhu dostal ateliér ORA hned na začátku, vypadalo by ledasco jinak; jejich úkolem však měly být pouze interiéry do hotových dispozic. To se samozřejmě ukázalo jako lichá představa. Myslím ale, že snaha popasovat se s cizím základem dopadla úspěšně. Kromě této komplikace se do procesu ještě zvláštním způsobem otiskly názory památkářů, kteří prosazovali představu, že na starém domě by měly i nové zásahy vypadat staře, aby vše bylo „jako dřív“. Architekti tento přístup vlastně sami často respektují, ale ne vždy a ne za každou cenu; někdy je lepší přiznat novou vrstvu, a nevytvářet tak nepravdivý obraz současnosti. Nutno podotknout, že tyto neshody nakonec paradoxně vedly k dobrému výsledku, i když především díky snaze architektů, kteří nechtěli akceptovat návrhy památkářů a hledali další a další řešení. Například vstupní dveře tak nejsou výsledkem původní představy autorů, ale složitého procesu dohadování. Jinde je výsledek diskutabilní, ale ne bez jistých kvalit. Jak prosvětlit a odvětrat podkroví, které dříve nesloužilo k ubytování? Podle památkářů volskými oky. Pro tyto potřeby se však musela výrazně zvětšit, takže nakonec s původními okénky, jež sloužila jinému účelu, nemají příliš společného a na střeše působí spíše jako chyba měřítka. Architekti to chtěli jinak, nebyli vyslyšeni, ale nakonec i v tomto řešení lze spatřovat určitou kvalitu – výhled z pokoje na staré město a zámek.

Celým procesem rekonstrukce se táhla červená nit zachování starého a použitelného (ať už na svém místě a svému účelu, nebo jinde a jinak), což by, myslím, mělo být samozřejmostí práce architekta. Je úsměvné, že marketingová potřeba zaplňovat veřejný prostor novými tématy z této přirozenosti dělá novum; nikoli, „tvůrčí ekorecyklace“ je princip starší než Štajnhaus. Pokud je ze starého vybráno s citem a rozmyslem, pak kombinace s dobře navrženým novým posiluje obě vrstvy celku a funguje lépe snad v jakémkoli měřítku, od domu až po město. Ostatně myšlenka obohacující nehomogenity je aktuální i ve společenském kontextu dnešních dnů, v architektuře pak možná funguje jako Hegelova dialektika protikladů, jejichž střetem teprve vzniká nová hodnota.

Z výsledku je jasně cítit důvěra mezi investorem a autory, stejně jako jejich bytostné nadšení pro věc a láska k detailu. Dům je plný, možná přeplněný, originálními atypovými výrobky, které ve výsledku nemusejí být dražší než sériová výroba, kombinovanými s levnými, běžnými produkty. Dobrý výsledek vzniká na základě citu; pro výběr, kombinaci, celek. I když výsledek může na někoho působit nedosažitelně, jeho kouzlo spočívá právě v umění vše zkombinovat v mantinelech realistického rozpočtu.

Běžný návštěvník ale nezažije to, co recenzent při prohlídce – pocit přesycení vším tím „designem“, všemi těmi krásnými věcmi, originálními a řemeslně zvládnutými detaily. Věřím, že dům u hostů vyvolá nadšení a zvědavost, jak asi vypadá další prostor za zavřenými dveřmi, což je vlastně chytrá strategie a pro penzion nejlepší reklama. V tomto duchu nepřekvapí ani fotky, díky nimž si dům sám našel cestu do časopisu Dolce Vita, který se prezentuje jako „luxusní průvodce pro váš sladký život“. Doufám, že hosté nebudou mít pocit, že se pohybují po svého druhu „showroomu“. Estetické kategorie jsou v čase proměnné a do určité míry nám hrozí nebezpečí chycení se do pasti vlastních soudů a hodnocení, do profesí vykonstruovaného vnímání krásného či škaredého, do pasti obecně sdíleného momentálního vkusu. Celá prohlídka se nesla v přátelské a příjemné atmosféře, nejpříjemnější ale nakonec bylo večerní posezení v širším kolektivu na dvoře domu; a nebylo to dáno jen dobře zásobeným vinným sklepem. Teprve v těchto chvílích si člověk plně uvědomí, že sdílené společenství je důležitější než sebevíc sebekrásnějších věcí. Nabízet a umožňovat ho by mělo být prvotním úkolem architektury.

 

Roman Čerbák (*1981, Brno) vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a Fakultu architektury VUT v Brně, s odbočkou v Liberci a Valencii. Živí se jako architekt a památkář. Je členem sdružení 4AM Fórum pro architekturu a média. V oblasti urbanismu a památkové péče spolupracuje s hnutím Žít Brno.

 

_________________________

místo stavby: Alfonse Muchy 13/300, Mikulov; účel stavby: rekonstrukce historického domu na penzion; autoři: Jan Hora, Barbora Hora, Jan Veisser / ORA (Znojmo); investor: Petr Štajner; projekt: 2015; dokončení: 2017; zastavěná plocha: 121 m2; užitná plocha: 268 m2; obestavěný prostor: 1 146 m3; foto: Jakub Skokan, Martin Tůma / BoysPlayNice

 

Studio ORA (Originální Regionální Architektura) založili v roce 2014 architekti Jan Veisser (*1986, Trutnov), Jan Hora (*1987, Louny), absolventi Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci, a Barbora Hora (roz. Zmeková, *1988, Znojmo), absolventka UMPRUM v Praze. Ateliér sídlí ve Znojmě a jeho hlavním tématem je maloměsto a jeho kontext. Architekti na sebe poprvé upozornili rekonstrukcí vinného sklepu Modrák ve Vrbovci (2011), který získal čestné uznání v Grand Prix architektů 2013 v kategorii Rekonstrukce. Mezi jejich další realizace patří: lávka ke studánce v Janských Lázních (2017), interiér optiky v Moravských Budějovicích (2016), rekonstrukce činžovního domu Unger ve Znojmě (2015), polyfunkční dům ve Znojmě (2015), vinný bar Chatka ve Znojmě (2015) nebo rekonstrukce půdního prostoru v Mikulově (2011). Studio ORA se věnuje také designu objektů, spolupořádalo cyklus přednášek Život v architektuře. www.o-r-a.cz

Odešlete e-mailem zpět

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2017 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2017 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.