Výuka architektury

Frank Weiner

Před jedenácti lety publikoval časopis ERA21 (#01/2006) citaci z mého eseje Pět kritických horizontů pro učitele architektury ve věku rozptýlení. V tomto eseji jsem vyjádřil myšlenku, že model vzdělávání architektů formou ateliéru je vystaven různým rozptylujícím vlivům, které buď zpochybní model samotný, nebo povedou ke vzniku modelů nových. Tehdy jsem byl přesvědčen, že rozptylující vlivy narostly a výrazně oslabily efektivitu moderního a postmoderního ateliérového modelu – a dnes jsem o tom přesvědčen tím více. V minulosti tento model závisel na mistrech, kteří poněkud tajemně sdíleli své metody se snaživými učedníky.

Dnes je každý student vybaven celou sbírkou digitálních nástrojů a se vší platností se stal svým vlastním „ateliérem”, čímž popírá všechny koncepty mistrů. Podmínky digitální masové individuality se staly normou. Idea zadávání jednoho problému mnoha studentům hledajícím nejlepší řešení předem předpokládá existenci centra, které již nefunguje.

Studenti jsou nyní sami jednotlivými centry mezi jinými centry a definují ateliér sami o sobě; jejich propojenost se zbytkem světa nevyžaduje mistra mnohých, ale lektora, který by navigoval každého jednotlivce k nejlepším závěrům. Ideální počet studentů na jednoho učitele je jeden, což je v současném nastavení architektonického vzdělávání prakticky nemožné. Poměr 1 : 1 není pouze číselnou statistikou, ale existenciálním poměrem ve smyslu latinského ratio neboli „rozumem” ve vztahu studenta a učitele.

Rozptylující vlivy, o nichž jsem před mnoha lety psal, rovněž zproblematizovaly myšlenku na jakékoli pokračování starých modelů – klášterních podmínek už jednoduše není možné dosáhnout. Nestojíme teď před otázkou, jak eliminovat rozptýlení, jelikož je ho příliš mnoho a je všudypřítomné, ale spíše před otázkou, jak vyvinout nový model, který nás ponoří do setkávání s povahou architektury a designu tváří v tvář (a monitorem k monitoru).

Učitel nyní učí mnoho konkurenčních ateliérů – každý student je ateliérem, a může být dokonce i školou. Má-li učitel v ateliéru dvacet studentů, má v něm také dvacet ateliérů (nebo i škol?).

Frank Weiner (*1956, New York, US) vystudoval architekturu na Tulanské univerzitě (1980) a na Kolumbijské univerzitě (1987). Pracoval v několika architektonických kancelářích v New Yorku a jako asistent teoretika Kennetha Framptona při výzkumu díla Jørna Utzona. Od roku 1987 působí na Škole architektury a urbanismu Technické univerzity ve Virginii, kde byl v letech 1997–2003 vedoucím katedry architektury. Za esej Five Critical Horizons for Architectural Educators in an Age of Distraction získal první cenu Evropské asociace pro architektonické vzdělávání za roky 2003–2005.