Myšlenka postavit v Sazovicích kostel vznikla ještě před druhou světovou válkou, ale teprve před šesti lety se k ní Sazovičtí vrátili a založili Spolek pro stavbu kostela. Ten je umístěn v přirozeném těžišti obce a jeho geometrie je založena na půdorysu kruhu o poloměru 16,8 metru, jenž vychází z archetypu svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta v Praze. Kruh lze zároveň chápat jako tečku, místo zastavení, spočinutí a usebrání. Architektonický koncept pracuje se slupkou základního válcového objemu a formuje ji, jako by byla z papíru. Jednotlivé stěny jsou naříznuty okny, kterými proniká boční světlo dovnitř kostela a měkce tvaruje jeho vnitřní prostor. Kostel má tři nadzemní podlaží – hlavní kruhovou loď a dva kůry – a suterén se společenským zázemím.

Ne každý mrakodrap je minimalisticky prosklený. Existují i zářivě barevné, bezostyšně efektní, hravě kombinující klasicismus, stalinismus, avantgardu a lego. Vyrůstají v centrech měst stejně jako na předměstích, obklopeny paneláky nebo chatrčemi. Jsou symbolem nového Ruska, vzpomínají na staré (dobré) časy a zároveň na ně chtějí zapomenout. Specifickou estetiku těchto budov a nepatřičnost jejich bezprostředního okolí zachycuje fotografický projekt Majestátní okázalost, jenž vznikal při cestách po zemích bývalého Sovětského svazu.

Slovenská národní galerie letos vydává dvě publikace věnované dílu architekta Vladimíra Dedečka. První z nich s názvem Vladimír Dedeček. Stávanie sa architektom, kterou autorsky připravila Monika Mitášová, se věnuje období Dedečkových začátků a poukazuje na zrod jeho vlastních postupů navrhování. Druhou publikaci připravila Monika Mitášová ve spolupráci s teoretikem Marianem Zervanem a dalšími autory pod názvem Vladimír Dedeček. Interpretácie architektonického diela. Kniha mj. obsahuje textovou, architektonickou a fotografickou interpretaci čtyř nejdiskutovanějších Dedečkových děl. S oběma autory zmíněných publikací jsme hovořili o problematice kritického hodnocení architektury vznikající nejen v období socialismu.

Zatímco dny Dejvické telefonní ústředny jsou již definitivně sečteny, o osudu brutalistického komplexu Transgas na pražské Vinohradské třídě stále není rozhodnuto. V prosinci loňského roku ministerstvo odmítlo jeho památkovou ochranu, proti čemuž se vzbouřila část odborné veřejnosti, v současné době probíhá přezkumné řízení, jehož výsledek by měl být znám na podzim. Současný vlastník na pozemku plánuje výstavbu administrativního souboru. Nejen o Transgasu a demolici dejvické telefonní ústředny hovořila Klára Mergerová s autorem obou staveb, architektem Václavem Aulickým.

Sídliště vybudovaná v období socialismu doznávají v současnosti proměn a urbánních novotvarů. Zatímco u nás i v řadě dalších zemí bývalých sovětských satelitů jsou jejich podoba a vývoj svázány regulativy, v oblastech bývalého Sovětského svazu je současná podoba sídlištních celků výsledkem shora neřízených architektonických i urbanistických zásahů. Byť se v mnoha případech jedná o expanzivní projevy hraničící s „lidovou tvořivostí“, lze na jejich příkladech sledovat funkční urbanistické principy „městskosti“.

Amsterdamská čtvrť Bijlmermeer byla budována od konce šedesátých let 20. století jako modelový příklad modernistického urbanismu. Soubor výškových budov založených na šestiúhelníkové síti se měl stát prostornou alternativou k přehuštěnému vnitřnímu městu, s dostatkem zeleně, čerstvého vzduchu a přirozeného světla v interiérech. Radikální přestavba sídliště v posledních třiceti letech byla zaměřena především na polidštění stávajícího měřítka, demolici chátrajících panelových domů a vytvoření menších obytných souborů. Posledním objektem v původní podobě Bijlmermeeru je panelový dům Kleiburg, který tak zůstal největší stavbou tohoto typu v Nizozemsku.

Zatímco se většina snah o přestavbu čtvrti Bijlmermeer soustředila na odstranění uniformity a humanizaci architektury, cílem rekonstrukce obytného bloku Kleiburg bylo naopak posílení jednoty. Zbourání 400 metrů dlouhého domu od architekta Fopa Ottenhofa by jinak znamenalo definitivní zhroucení celé velkolepé městské struktury. Jedenáctipodlažní stavba nakonec přežila díky sdružení De Flat, které přišlo s velmi invenčním řešením. Na základě konceptu Klusflat došlo pouze k architektonickým úpravám vnitřní i okolní infrastruktury a fasády a 500 bytů bylo ponecháno bez vybavení i dispozičního dělení, aby si je mohli noví majitelé zařídit podle sebe. V květnu obdrželi autoři rekonstrukce hlavní ocenění v rámci Evropské ceny za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award 2017. V historii přehlídky EU je to poprvé, kdy se vítězem nestala novostavba, ale obnova stávajícího objektu. Porota svou volbou zdůraznila význam kolektivního a sociálního bydlení v dnešní době. Projekt nastoluje důležitou otázku ohledně řešení současné bytové krize v evropských městech.

Muzeum moderního umění Garage má nové sídlo v rekonstruovaném objektu restaurace z šedesátých let 20. století v moskevském Parku Gorkého. Z prefabrikovaného betonového pavilonu se za dvacet let od ukončení provozu restaurace stala bezmála ruina. Přes dezolátní stav však prostor vyzařoval určitou velkorysost a transparentnost, které se povedlo v novém řešení zachovat a nově interpretovat. Zvenku budova získala originální siluetu díky průsvitné polykarbonátové fasádě s výsuvnými vstupními panely. Uvnitř se nacházejí tři patra variabilních výstavních prostor a další doprovodné funkce. Místo uniformních bílých stěn rámují interiér zbytky původních mozaik, obkladů a režného zdiva.

Téma dědictví sovětské architektury pozdního modernismu v současné Gruzii nelze umístit do úzkého rámce oborové debaty. Spíše je integrální součástí širšího společenského, ekonomického a politického narativu, jenž se vynořil po pádu Sovětského svazu, přičemž diskurz postkoloniálního nacionalismu má hluboké kořeny v historickém procesu, který se v regionu odehrává. K plnému pochopení logiky dominantních narativů a navazujících přístupů v zacházení s odkazem sovětského pozdního modernismu je navíc nutné načrtnout paralely a vzájemné vztahy k sociokulturním změnám, jež se od šedesátých let 20. století odehrávaly globálně, především však ve Spojených státech.

Dne 26. července 1963 zdevastovalo město Skopje zemětřesení, které trvalo dvacet sekund. Zemřelo více než tisíc lidí a tři čtvrtiny obyvatel přišly o střechu nad hlavou. Zničeno bylo osmdesát procent domů, mezi nimi devatenáct škol a devět nemocnic. Pouze osmanské staré město severně od řeky Vardar zůstalo v podstatě zachováno. O rekonstrukci města bylo rozhodnuto jen krátce po zemětřesení a Skopje se v šedesátých letech stalo pokusnou laboratoří pro sociálněutopický urbanismus, avšak kontroverzní projekt současné makedonské vlády Skopje 2014 se snaží tuto cennou vrstvu překrýt novým, historizujícím kabátem.

V létě 2016 byla v Budapešti dokončena přestavba rušného centrálního náměstí Kálmána Szélla, v jehož těžišti nyní září obnovená stanice metra ze sedmdesátých let. Komplexní rekonstrukce měla (v rámci architektonického řešení) hlavně logicky zorganizovat pěší dopravu na náměstí, kde se kříží na třicet autobusových a tramvajových linek, metro a dvouproudý tah z centra směrem k Budínským vrchům. Neméně náročným úkolem bylo rozhodnout o osudu původních, již značně zašlých socialistických konstrukcí zarostlých do pozdějších přístaveb. Staré zastávkové přístřešky a tramvajová točna byly odstraněny, naopak ikonická budova stanice metra s vějířovitou betonovou střechou se znovu stala dominantou prostoru.

V britském registru historických památek je aktuálně evidováno zhruba půl milionu staveb, které jsou z hlediska významu rozděleny do tří kategorií: nejpřísněji jsou chráněny památky 1. stupně (2,5 %), nižší kategorií jsou památky 2. stupně s hvězdičkou (5,8 %) a téměř 92 % představují historické stavby 2. stupně památkové ochrany. Do této skupiny spadá také bývalá letecká základna RAF Caversfield, postavená mezi lety 1918 a 1945, která je od roku 2009 v rukou soukromého investora, jenž se ji rozhodl přestavět na rezidenční čtvrť. Areál o rozloze více než 100 000 m2 obsahuje 24 původní stavby různých typologií a funkcí od ubytování přes kanceláře, laboratoře a jídelny až po technické objekty. Nově zde byly umístěny 33 novostavby ve formě atriových, řadových a solitérních domů i pavilonů, jejichž architektura je založena na materiálové kontinuitě k původním historickým stavbám.

V dňoch 9.–18. mája prebehol na Katedre architektonickej tvorby VŠVU v Bratislave v spolupráci s Filozofickou fakultou Trnavskej univerzity a mestom Trnava workshop Ne-ikonická ruina, ktorý na príklade kina Hviezda v Trnave testoval „ikonické“ stratégie resuscitácie socialistických „palácov” kultúry. Jeho tútormi boli Benjamín Brádňanský, Vít Halada, Jakub Kopec a Ján Studený. V rámci workshopu sa v priestoroch kina uskutočnila séria prednášok, na ktorých Marian Zervan predstavil pojem protoikonickej ruiny vo vzťahu k Jencksovým ikonickým budovám, Marek Adamov a Jakub Kopec ukázali oživovanie budov zdola prostredníctvom kultúry a Jano Studený autorský prístup transformácie existujúcich priestorov. Workshop bol súčasťou výskumného projektu Ikonické ruiny, ktorý prebieha pod medzinárodným projektom Shared Cities: Creative Momentum.

V říjnu 2016 byla vyhlášena soutěž na dostavbu objektu bývalého Muzea dělnického revolučního hnutí, dnes Jihočeské vědecké knihovny, na Lidické třídě v Českých Budějovicích. Jako jedna z prvních byla vyhlášena podle nového zákona o veřejných zakázkách formou jednofázové užší soutěže o návrh. Porota na základě portfolií vybrala šest zpracovatelů soutěžních návrhů. Předmětem soutěže bylo zpracování architektonického návrhu dostavby a nutných stavebních úprav stávající budovy ze sedmdesátých let autorů Jana Maláta, Jiřího Víta a Jana Řezníčka. Cílem bylo získat koncepční řešení stavby a přilehlého okolí s požadavkem na zvýšení kapacity pro volný výběr asi o 130 tisíc svazků při dodržení předpokládané výše realizačních nákladů do 90 milionů korun.

Východiskem projektu je kulturní dům v obci Práče na Znojemsku, postavený v letech 1970–1972 podle návrhu architekta Jana Dvořáka. Typický fragment Dvořákovy lomenicové střechy je použit do fiktivního záměru, který je nabídnut konkrétní, předem vytipované obci k realizaci. Projekt, jenž analyzuje principy nakládání s financemi v rámci dotačních programů a srovnává je s někdejšími akcemi Z, tematizuje kontext architektury vzniklé za minulého režimu a byl oceněn nezávislou porotou v XII. ročníku Ceny Bohuslava Fuchse – soutěže studentských prací na Fakultě architektury VUT v Brně.

Nelze náležitě vnímat přítomnost ani uvažovat nad budoucností bez reflexe minulosti. Specifickou formu této reflexe představují dva projekty experimentálních montovaných betonových pavilonů v Moldavsku a v Německu. Kišiněvský Byt je přesnou replikou východoevropských bytových jednotek z dob socialismu a jako pokračovatel někdejších undergroundových domácích výstav funguje především jako prostor pro nezávislé kulturní aktivity. Berlínský pavilon vznikl z fragmentů zachráněných při demolicích dvou modernistických staveb a dnes slouží jako výzkumný, vzdělávací a kulturní prostor na bývalém letišti Tempelhof. Oba projekty přitom pracují s formou prefabrikovaného betonového panelu, hlavního stavebního bloku modernismu.

Zateplování budov je diktováno snahou o úsporu energií a ochranu tepla při užívání staveb. Požadavky kladené na stavby z pohledu tepelné techniky je třeba sladit s požadavky požární ochrany. Nově pojaté a zpřesněné požadavky požární bezpečnosti se týkají vhodnosti použití kontaktních nebo provětrávaných zateplovacích systémů, jejich provedení jako celku, volby druhu tepelné izolace (pěnový polystyren, nebo vláknitá izolace), použití na nezateplených, nebo již dříve zateplených fasádách a úpravy všech choulostivých detailů, které by při nesprávném návrhu a provedení mohly vést ke vzniku nebo šíření požáru. Článek se věnuje vnějšímu zateplování obvodových stěn stavebních objektů.

Novostavba obytných věží Panorama City se stala novou dominantou Bratislavy a nejvyšší budovou Slovenska. Dvojice trojbokých hranolů dosahuje výšky 112,6 metru a spočívá na čtyřpatrové lichoběžníkové podnoži garáží, v parteru jsou pak umístěny vstupní prostory, obchody a další služby pro veřejnost. Původní ambiciózní návrh polyfunkčního souboru vznikl již před jedenácti lety ve spolupráci s kanceláří Ricarda Bofilla, záběr projektu však byl posléze vzhledem k nástupu finanční krize značně zredukován a realizace o několik let odložena.