Moderní regionalismus

Pojem „regionalismu“ v architektuře zahrnuje snahy o zachování místní identity. Tento směr, původně úzce spojený s hnutím národního obrození v Evropě 19. století, byl již v 80. letech minulého století ostře kritizován Vittoriem Lampugnanim jako příliš nacionalistický. Alexander Tzonis, Liane Lefaivrová a Kenneth Frampton zavádějí nový pojem „kritického regionalismu“ k popsání moderní architektury, která není ve svém základě ani mezinárodní, ani folklorní či tradicionalistická. Tato architektura se vztahuje k regionu v abstraktnější rovině místa v daném sociálním kontextu. Pojem samotný odkazuje k teoriím Frankfurtské školy, kritické ke kapitalistickým neoliberálním mechanismům médií a ekonomiky dominujícím globalizovanému modernímu světu. Zúžené pojetí ideje „modernismu“ bylo v 90. letech kritizováno sociology Ulrichem Beckem a Scottem Lashem a ekonomem Anthony Giddensem jako neadekvátní k popisu současných sociálních ekonomických proměn následkem globalizace. Modernita jako výlučný, nezvratitelný a lineární vývojový proces vždy zahrnuje aspekty nelineárních, zahrnujících a vratných procesů, kterými bychom se měli zabývat. Jejich koncept „reflexivního modernismu“ interpretuje a reinterpretuje modernitu moderní společnosti. Objevuje tak společnost, která již není zakořeněna ve svých tradicích, a proto je nucena odkazovat zpět sama k sobě. V procesu modernizace tak inspiruje a reprodukuje sebe sama.

Osamu Okamura