Rád vzpomínám na sérii přednášek britských architektů v první polovině devadesátých let v Praze. Mistři hi-tech byli tehdy schopni vyvolat davovou hysterii téměř srovnatelnou s rockovými koncerty. Sám jsem se zařadil mezi fanoušky, které jednoznačná gesta okouzlila a jejich architektonické formy přijali za své.
Dodnes mám realizace a projekty, které tehdy na přednáškách předváděli,ve velké oblibě. O několik málo let později se ale „hvězdy“ zapojily do diskuze o „trvale udržitelném rozvoji“. Richard Rogers, Norman Foster a Nick Grimshaw představili berlínské projekty a z těch už jsem měl jen pocit alibismu a pokrytectví.Nechápal jsem, co měly mít tuny oceli a skla společného s trvale udržitelným rozvojem. To ale nebyl problém samotných staveb a projektů.
Nesnáším,když chce architektura „chytit svět za ocas“ a najít odpovědi na otázky důležité pro jeho další, byť udržitelný rozvoj.Toho není schopna a myslím, že jí to ani nepřísluší. Mám ale rád, když evokuje takové otázky, možná inspiruje, lépe ukazuje jasné úběžníky technologického egoismu.
Myslím, že na toto téma nám přišla z Londýna úplně nová zajímavá zpráva.

Svatopluk Sládeček