Jak zničit město, kurz pro začátečníky

Jakub Filip Novák

 

Vážení posluchači, v následujících několika lekcích položíme základy ničení měst. Uvedeme hlavní nástroje, které k ničení měst používáme, a zmíníme několik osvědčených technik, jak města průběžně dusit a oslabovat. Rovněž probereme několik nouzových tahů, pokud se nám destrukce nedaří dostatečně rychle a efektivně. Připomeneme si pozitivní příklady nastavení zničujícího prostředí, včetně mého favorita a jak věřím i budoucího lídra v této oblasti, České republiky.

 

Lekce první: izolujte lidi

V první lekci si představíme několik nástrojů k ničení měst. Především mějte na paměti, že evropská města opravdu zničit lze. Stačí znemožnit stavět racionální sevřené struktury schopné přizpůsobit se rozmanitým situacím, kterých je na zemském povrchu vystaveném lidské interakci nepočítaně. Tím, že nepřipustíte, aby se města vrstvila a recyklovala jako tisíce let předtím, máte napůl vyhráno. Současně je nutné ztížit nebo úplně znemožnit, aby se dalo bydlet tam, kde lidé chtějí i žít, bavit se a nakupovat. Není to složité, stačí několik nesplnitelných hygienických požadavků vydávaných za veřejné dobro. Základy této zničující ideologie byly položeny již v Athénské chartě ideou chirurgicky rozřezaného města na části určené k práci, zábavě a oddychu. Nesmíte dát najevo, že tento nástroj byl opožděnou kritikou městských poměrů z dob průmyslové revoluce, které již neznáme, naopak. Hlaste se k němu, budete znít vědecky, nejničivější kritika tohoto přístupu se odehrála již tak dávno, že se k její recyklaci současní intelektuálové neradi snižují.

Když zamezíte živé město stavět, stávající kompaktní struktury zástavby zničíte bez boje. Lidé je budou i nadále vyhledávat, budou do nich přijíždět auty z anonymních periferií, stanou se z nich přetížená turistická centra, čímž pozbudou původního charakteru a typicky evropský způsob života ve městě se úplně vytratí. A s ním spousta dalších, zejména liberálních kvalit, které tak nenávidíme.

Vaším úkolem jakožto absolventů tohoto kurzu bude dohlédnout na to, aby se nevytvářela města, ve kterých se mohou na ulici potkávat lidé, když nakupují pečivo v přízemí svých domů, aby se vrátili do bytů v patrových domech a posnídali na terasách vnitrobloků. Aby se nepostavila již ani jedna ulice obklopená domy s obchody, byty a kancelářemi, do níž ústí okna obytných místností a která je současně natolik významná, aby v ní jezdily auta i tramvaje, stálo stromořadí a mezi nimi byly zahrádky restaurací, aby tam byly i škola či školka s hřištěm. Místo toho musíte město znetvořit jeho přímými parodiemi, nejlépe velkými solitéry s parkovišti v parteru a nekonečnými pláněmi nízkých domů uprostřed oplocených zahrad ověšených náhrdelníky dálnic vedoucích odnikud nikam. Jejich skvělou neefektivitu můžete před kritiky zakrýt předepsaným zdáním energetické úspornosti každého z nich, neživotnost velkých nových sídlišť zas musíte hájit ideálními parametry anonymních bytových jednotek a dostatkem parkovacích stání. Techniku subverze měst pomocí předepsaných parkovacích stání osobně považuji za vysoce efektivní.

 

Lekce druhá: zničte ulice

Ve druhé lekci si ukážeme několik základních technik destrukce ulice. Především se tvařte, že chráníte veřejný prostor, aby v něm náhodou někdo zločinně nezaparkoval, a předepište ke každému domu postavit co nejvíce parkovacích stání. Nejenže lidem prodražíte bydlení, ale zajistíte si prostor pro řadu navazujících subverzních kroků. Doprava je totiž jako voda: čím více jí nalijete do domů, tím více se jí bude přelévat ulicemi, čímž nakročíte k jejich ničení. Ulice, ve kterých se pohybují lidé, aby spolu obchodovali, poskytovali si služby anebo se vzájemně inspirovali, jsou totiž velký nepřítel, ulice je třeba redukovat na pozemní komunikace. Jakmile dostanete auta do domů, zničíte parter a vnutíte je do ulic, začněte se zaklínat bezpečností a všude stavějte zábradlí, nadchody a podchody. Pokud připustíte přechody, snažte se, aby byly co nejdále od sebe a přecházení bylo co nejsložitější, samozřejmě světelně řízené. Všechny oponenty označte za vrahy dětí, kteří chtějí, aby je auta přejela. Potom utvořte co nejvíce nezávislých, velkých, úzce zaměřených organizací, které budou spravovat jednotlivé části a prvky v ulicích tak, aby znemožnily jakékoli jejich koncepční uspořádání. Velkou moc dejte dopravní policii a zajistěte, že bude postupovat podle předpisů šitých na míru velké rychlosti a separaci jednotlivých druhů dopravy s cílem eliminovat z ulic chodce jako nepřípustné riziko. Co se hromadné dopravy týká, tady je destrukce města možná dvojí formou. V případě kolejové dopravy posadíte tramvaj na koleje a řeknete, že dělá rámus, před kterým musíte lidi ochránit. Město rozřežete protihlukovými stěnami a zakážete lidem mít okna bytů obrácená směrem k tramvaji, čímž kromě zatížení veřejného rozpočtu také hezky znetvoříte a znepřístupníte veřejný prostor. Když vše nastavíte správně, pak tramvaj může být jako atomovka hozená do městské struktury. Stačí to zkombinovat s požadavkem, aby do těch od tramvaje odvrácených oken svítilo co nejvíce slunce, jinak se tam nesmí bydlet. Podobně můžete pracovat s autobusy, vlaky apod. Samozřejmě měřte a regulujte i hluk z dětských hřišť, protože nic neohrožuje kvalitu bydlení tak jako dětský smích. Ale abych nezapomněl na druhou metodu. Na tu má patent jeden pražský starosta, který zjistil, že tramvaj vlastně neslouží lidem k dopravě, ale developerům, aby mohli zločinně stavět ve městě s kvalitní dopravní obsluhou, a tak její stavbu znemožnil. Toho génia destrukce si zapamatujte, má více inspirativních podnětů. Nemusím dodávat, že bez veřejné dopravy opět přinutíte lidi cestovat auty a vaše mise bude hned z poloviny úspěšná.

 

Lekce třetí: zkomplikujte to

V této lekci si připomeneme, že klíčem k ničení měst jsou nejen zákony, ale i prostředí, ve kterém je není nutné tak úplně dodržovat, a tím pádem nemá smysl ho zlepšovat.

Vše začíná osvojením moci. Ta leží v rukou státu a bez povolení státu lidé nesmějí postavit dům. Států není na planetě moc, asi dvě stovky. V některých částech světa se zaměřují na to, aby přežily několik tisíc zemětřesení ročně, posbíraly pitnou vodu z tajfunů, přežily každoroční záplavy, sucho, ustály populační boom apod. Všechny tyto problémy je vedou ke kreativní dynamice, která je základem udržitelnosti života v daném státu. A nemusí to být jen příroda; jestliže Tchaj-wan nechce, aby si ho jeho lidovědemokratický soused koupil k snídani, musí být jeho ekonomika extrémně výkonná. V tchajwanské průmyslové čtvrti, odkud je svět každého půl roku zásobován novým modelem mobilního telefonu, se nedá čekat dva roky na změnu územního plánu, rok na územní rozhodnutí, dva měsíce na vodoprávní řízení a čtvrt roku na stavební povolení.

Jiné části světa mají prostě jiné problémy a Evropa se v tomto od velké části světa odlišuje, je jedinečná. Dlouhodobá produktivita systému umožňuje Evropanům dopouštět se velkého plýtvání na byrokracii v obavě z případné individuální nespravedlnosti, které by se mohli při rychlém, nestandardizovaném a mnohokrát neprověřeném jednání dopustit. Vedou k tomu vysoce ceněná individuální práva, která si mezi sebou Evropané rozdělili. Nic z toho nám samo o sobě města zničit nepomůže, ale my si teď povíme, jak toho pro naše účely využít. Vyberte si stát na periferii Evropy, jako je třeba Česká republika, a postupujte dvěma směry. Za prvé musíte poztrácet v překladu logiku evropské legislativy, za druhé musíte použít práva všech proti všem, aby se proces stavění stal trvalým konfliktem a získal dostatečný punc zla. Tam, kde je nejvíce zájmů, tedy tam, kde jsou si lidé blízko, ve městě, znemožněte stanovení jasných pravidel garantujících jistoty, co a jak se smí stavět. Namísto pravidel proti sobě poštvěte obyvatele a stavebníky všeho druhu. Z developera udělejte nejopovrhovanější profesi. Zajistěte, aby s dostatečným know-how kdokoli mohl komukoli zabránit stavět cokoli. Stačí, když budete trvat na tom, že vše ohledně výstavby může být nezákonné a že je třeba nutné doložit maximum myslitelného, aby to státní moc mohla přezkoumat. Současně dejte pozor, aby nic z toho nepostihovalo podstatu problému, udržujte jazyk na úrovni technických parametrů, kterými se o městském prostředí nedá mluvit. Zakažte pojmy jako uliční a stavební čára. Ničeho se nebojte. Zastavujte a přezkoumávejte řízení na absurdní laické podněty a nechte si od stavebníků všechna potenciální rizika dokazovat dalšími drahými studiemi. Oddalujte jakákoli rozhodnutí, zmnožte odvolací orgány, prodlužujte správní lhůty a jejich nedodržení netrestejte. Většina toho se dá dostat do prováděcích vyhlášek bez účasti parlamentu, stačí udržet na ministerstvech co nejvíce nerovnoměrně placených zaměstnanců a úkol se splní sám. Umožněte lobbistům nahodilé a nekoordinované zásahy. Udělejte to celé tak komplikované a protichůdné, že to nikdy nepůjde splnit, a současně to nechávejte strpět, abyste kdykoli na kohokoli něco měli a udrželi lid v nejistotě. Pro udržení moci to často a chaoticky měňte, tak budete moci stále tvrdit, že vycházíte vstříc vašim kritikům. Tím na svou stranu získáte značnou část odborné veřejnosti, která se postupně na složitě nabytých vědomostech stane závislou, protože z jejich zprostředkovávání laikům bude profitovat a bude proti jakémukoli zjednodušení pravidel, jež by ohrožovalo jejich status. Nezapomeňte, že každý musí vědět, že když jeho soused staví nebo rekonstruuje, tak ho nejspíš hrubě poškozuje na jeho právech. A to i v případě, že třeba jen město rekonstruuje chodník. Do všech řízení zahrňte co nejvíce účastníků a každou zjevnou nespravedlnost vůči stavebníkovi vydávejte za demokracii.

 

Lekce čtvrtá: sveďte to na unii

V poslední lekci budeme pokračovat praktickou ukázkou.

Evropané v minulém století pochopili, že mají hodně co ztratit, a proto se ve svých státoprávních systémech zaměřili na dva cíle: aby v Evropě znovu nebyla válka a aby ochránili své životní prostředí. Evropské státy se pak jeden po druhém zřekli relativně malé části své suverenity a delegovaly ji na společnou unii. Předešly tím válce, ale současně vytvořily centralizovaný mechanismus, který teď můžete použít pro ničení jejich měst. V rámci ochrany životního prostředí občas Evropská unie jako celek, prostřednictvím svých institucí, vydá směrnici. Ta říká, jakou legislativu by zhruba členské státy měly přijmout, aby zajistily dostatečnou úroveň ochrany životního prostředí. Podstatné je, že směrnice vždy jen ukazuje cíle, jakých se má dosáhnout, a je na státech, v jaké podobě je přijmou. Transponovat směrnice do národního zákona je vysoce odborná a nezáživná činnost vyžadující mj. jazykové vybavení a značné vzdělání, přesahující většinou horizont národních politiků a jejich předvolebních témat. Vzniká zde prostor pro destruktivní demagogii, jíž můžete skvěle zproblematizovat stavění ve městě. Stačí postupovat podle hesla „poturčenec horší Turka“. Jako příklad zmíníme opět Česko a půjde o nastavení prahových hodnot pro naplnění smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU v zákoně č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Směrnice říká, že u velkých stavebních záměrů „rozvoje měst“ s potenciálním negativním vlivem se má posoudit jejich vliv na životní prostředí, přičemž se posuzují pouze takové typy staveb, které mohou podstatným způsobem ohrozit (ovlivnit) životní prostředí. Zásadně neměly být posuzovány stavby pro bydlení, protože obecně se má za to, že bydlení sice území zatěžuje, ale jeho důsledky jsou ve srovnání s průmyslovou výrobou, zemědělstvím, dopravou nebo technickou infrastrukturou zanedbatelné. Pro potřeby směrnice bylo nutné stanovit prahové hodnoty, kdy se má takový záměr posuzovat vždy. Češi zde předvedli nebývalou kreativitu, když tyto prahové hodnoty pro jeden z ukazatelů nastavili na parkování již pro sto aut, zatímco například Rakušané pro tisíc aut. K tomu Češi předepisují parkování u bytových domů, takže do procesu posuzování zatáhli bytové domy a díky blízkosti prahové hodnoty začali posuzovat záměry s kapacitou již od 60 až 80 automobilů. Geniálně tak přispěli k inflaci procesu posuzování vlivů na životní prostředí samého a zároveň skvěle prodloužili a prodražili řadu záměrů. Také si vychovali generaci na posuzování závislých profesionálů, kteří se rádi postarají, aby ho bylo co nejvíc. Ze směrnice, podle níž Němci posuzují letiště a nové čtvrti, Češi udělali proces, jímž prověřují každý druhý dům. Krása je v jednoduchosti, vezměte si z toho příklad. Každé ztížení výstavby obecně je dvojnásobným ztížením výstavby ve složitých městských podmínkách a přispívá k destrukci města. Postupujte obdobně v maximu případů, abychom ke zničení měst, jak je známe, dospěli co nejdříve.

 

Úkol na příště

Jak legálně obrat o pozemek místního neoblíbeného soukromníka s pomocí územního plánu a obecní vyhlášky? Hesla jsou: veřejná zeleň, předkupní právo, odhadní cena a senoseč. Sestavte za domácí úkol procesní postup k výše uvedenému obecnímu lupu.

 

Jakub Filip Novák (*1980, Praha) je šťastně ženatý otec dvou dětí. Je také architekt a fanoušek práva. Podílel se na tvorbě Pražských stavebních předpisů, za hl. m. Prahu (marně) připomínkoval poslední novelu stavebního zákona. Spolupracoval na přípravě metodických tezí ke Konceptu Územního plánu hl. m. Prahy 2009 a k Metropolitnímu plánu 2012. V letech 2014 a 2015 působil jako tajemník Sekce plánování města IPR Praha, kde se podílel na zastupování Prahy v územních řízeních a na přípravě Metropolitního plánu. Byl dlouholetým členem redakční rady časopisu ERA21 a členem programové rady a spoluorganizátorem konference Inventura urbanismu. Při studiu na VŠUP v roce 2007 spoluzaložil ateliér A1Architects a věnoval se osvětě v oblasti architektury prostřednictvím sdružení Versus Architekt. Od roku 2009 vede vlastní studio No Architectswww.noarchitects.cz

Odešlete e-mailemzpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2019 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2019 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.