Staronová škola. Stavební úpravy a přístavba základní školy v Hovorčovicích

Ondřej Tuček

Rekonstrukce a dostavba školy v asi dvoutisícihlavé obci na hranici hlavního města Prahy je založena na kontrastu původní budovy pocházející zhruba z druhé poloviny 19. století a nové přístavby. Oba objekty se od sebe na první pohled liší jak tvarovým řešením (sedlová vs. plochá střecha), tak materiálem fasády (obyčejná omítka vs. obklad cihelnými pásky) i tvaroslovím okenních otvorů. Stará budova byla uvedena do původní archetypální podoby, která zdůrazňuje její historický význam a dominantní roli v urbanismu obce. Novostavba, napojená krčkem v místě stávajícího schodiště, optimálně využívá školní pozemek a ponechává volnou plochu pro hřiště a zahradu.

Vesnická škola?

Karolina Jirkalová

Středočeské Hovorčovice jsou v mnoha ohledech typickou postagrární obcí v blízkosti Prahy – počet obyvatel v posledních dvou desetiletích prudce roste (a další růst se předpokládá), chybí zde však kultivovaný veřejný prostor i zázemí pro lokální komunitní život. Obec funguje jako satelit, lidé se sem vracejí jen na noc a hospody i klub Na Okraji se přimykají k silnici na Prahu.

Obec postupně ztratila svou původní vesnickou podobu a s ní i urbanistickou kompozici s jasnou hierarchií jednotlivých míst. V podstatě zde chybí prostor, který bychom mohli vnímat jako centrum obce. A to navzdory tomu, že na vyvýšeném místě uprostřed vesnice stojí původně raně gotický kostel Narození sv. Jana Křtitele. Tato dominanta není zdaleka jediným pozůstatkem původního založení, najdeme zde i starou náves, rybník a velký hospodářský dvůr. Náves pod kostelem však dávno nefunguje jako náves, připomíná spíše náletový parčík; nenajdeme tu žádnou veřejnou budovu, hospodu ani obchod, není zde ani vhodný prostor pro konání trhů nebo jiných venkovních akcí. Obecní úřad sídlí pod kostelem, v nenápadném přízemním domku se zamřížovanými okny, a žádný veřejný prostor kolem sebe nezakládá. Břeh rybníka přiléhající k centrální části obce je zarostlý a neupravený. Na severním okraji historického jádra obce pak najdeme areál bývalého statku, později JZD, tvořící dnes skrumáž různých drobných provozů, sběrného dvora a vrakoviště. A trochu překvapivě také nové základní školy.

Kam s ní?

Právě nově vznikající areál základní školy se má stát iniciačním bodem obnovy obce. Už proto je dobré se blíže zaměřit nejen na samotný objekt, ale především na jeho širší urbanistické vztahy. Otázky totiž vzbuzuje nejen rozhodnutí situovat školu právě sem a konkrétní zasazení budovy do komplexu původního statku, ale také zcela nová urbanistická struktura, jež vznikne po dokončení plánované druhé budovy v roce 2017.

Záměr využít pro „vyšší občanskou vybavenost“ právě „soubor budov a ploch bývalého hospodářského dvora“ je součástí Územního plánu Hovorčovic z roku 2010. V souladu s ním obec před dvěma lety vypsala soutěž (bez řádné poroty, z hlediska ČKA neregulérní) na projekt přestavby jednoho z objektů dvora na první stupeň základní školy. Z několika návrhů si zastupitelé vybrali práci pražského architekta Ondřeje Tučka. Škola se skládá ze dvou propojených objektů – bývalého obytného domu z poloviny 19. století, který byl kompletně zrekonstruován, a nové přístavby. Myšlenka umístit první stupeň základní školy právě sem vycházela mimo jiné z faktu, že historická budova od padesátých let do konce 20. století jako škola sloužila a v paměti místních lidí je to zkrátka „stará škola“, i když předchozí funkce domu byla úplně jiná. V roce 2017 by pak měl být dokončen další objekt zhruba trojnásobného objemu pro druhý stupeň základní školy. Bude stát naproti letos otevřené budově, v prostoru původní zahrádkářské kolonie u rybníka. Zatím je hotová jeho studie, jejímž autorem je rovněž Ondřej Tuček.

Umístění školního areálu jistě souvisí i s majetkoprávními a finančními možnostmi obce, a je tedy trochu nefér hodnotit jej z čistě urbanistických pozic. Faktem však je, že vznik nového ohniska života obce mimo historické jádro oslabí již teď špatně čitelnou původní kompozici vesnice se starou návsí. Na druhou stranu je dobře, že se podařilo najít místo v rámci historického sídla a ne někde zcela mimo.

Letmý dotek

Architekt Ondřej Tuček měl k dispozici historickou, mnohokrát přestavovanou budovu, která byla součástí polouzavřeného dvora, nicméně stále šlo o samostatně stojící objekt. Požadované kapacitě školy však tento dům nestačil – jedno z klíčových rozhodnutí autora se proto týkalo podoby a umístění přístavby. Tuček se rozhodl novou část vizuálně a částečně i hmotově oddělit a tento nový „dům“ vložit do proluky mezi školou a hospodářskými budovami. Rozhodnutí vycházelo z praktických úvah – na pozemku zůstalo dost místa pro hřiště a bylo možné využít původní teracové schodiště. Nově vzniklý celek je tak na jednu stranu těsněji propojen s areálem bývalého statku, než tomu bylo před rekonstrukcí, na stranu druhou se od něj vizuálně odstřihává – z čelního pohledu nic netušíme o neutěšeném stavu dvora, před školou navíc vznikl ze dvou stran chráněný dvorek. Spojení školy se starou hospodářskou budovou je materializováno úplně minimálně – objekty se dotýkají jen v rozích, je to doslova hrana na hraně.

Idea využít starý hospodářský dvůr pro veřejné funkce bohužel z velké části ztroskotává. Nově otevřená budova školy je sice jeho součástí, plánovaný objekt pro druhý stupeň však již bude stát zcela mimo tuto strukturu a nově vzniklý areál se ke starému dvoru v podstatě otáčí zády. Majetkoprávní vztahy rozdrobeného areálu jsou zřejmě natolik komplikované, že rychle se rozvíjející obec nechce čekat na jejich rozřešení a raději sáhla po volném pozemku v sousedství. Pod okny školy tak zřejmě nadále bude vrakoviště a sběrné místo elektroodpadu. V dohledné době obec pravděpodobně nebude mít konkrétní důvod ani prostředky investovat do proměny tohoto místa.

Jedna z nejvýraznějších urbanistických kompozic vesnice bude po dokončení druhé etapy výstavby konfrontována s další strukturou. Školní budovy zde vytvoří zárodek nového areálu, který má kromě vzdělávací funkce poskytnout také zázemí pro komunitní a spolkový život obce. Význam původního dvora se tím pravděpodobně ještě oslabí, je ale také možné, že do sebe nasaje něco z energie nového areálu.

Dvojice

Vraťme se ale zpátky k nově otevřené škole pro první stupeň. Původní budovu architekt očistil a ponechal jí archetypální tvar s pravidelným rastrem oken a bílou omítkou. Je o něco vyšší než původní stavba a její vrchní, novou část (krov a štíty) tvoří betonová skořepina. Přístavba má tvar jednoduchého obdélníku, užšího a delšího než rekonstruovaná budova, umístění oken je rozvolněné, fasádu tvoří obklad z cihelného pásku – působí tak spíše městským dojmem. Spojuje je ustoupený krček, kam je umístěn také vchod. Spolu tvoří navzájem odlišnou, a přesto vcelku harmonickou dvojici. Nijak výstřední, ale rozhodně snadno zapamatovatelný dům. Jeho vesnicko-městská figura dobře reprezentuje dvojakost obce – zemědělská vesnice už to není, městská suburbie ale také ne.

Stavebně se jedná o jednoduchý a levný objekt, autor se vyhnul dokonce i zateplené fasádě, a to jak u původního domu, tak u přístavby, která je celá postavená z Porothermu. Jednoduchý je i provoz, vytápění zajišťuje plynový kotel, není zde žádné nucené větrání, musí stačit klapky do starých komínů a otevírání oken. Což samozřejmě otvírá otázky po kvalitě vnitřního prostředí i energetické náročnosti.

Uvnitř najdeme světlé a přehledné společné prostory s malým atriem, architektovi se podařilo téměř eliminovat chodby. Jedinou slabinou (jako téměř v každé škole) je šatna s nahuštěnými plechovými skříňkami. Každá třída je trochu jiná, velikostí, orientací, výhledem i osvětlením, a tuto odlišnost podporuje i barevné řešení, které je pro každou třídu specifické. Přirozené osvětlení některých tříd není úplně ideální a dost by pomohlo proražení oken do boční (západní) fasády, kde jsou dnes jen okna na schodiště, autor však podle svých slov nechtěl jít proti původnímu charakteru fasád. Výrazným prvkem interiéru jsou šedě nastříkané akustické podhledy.

Idylka nové školy s téměř rodinnou atmosférou však mizí ve chvíli, kdy se podíváme z oken směrem k severu či východu. Realita neutěšeného dvora s loužemi, vraky aut, provizorními ploty a opadanou omítkou je tu zpátky. Zvenku i zevnitř zkrátka škola funguje jen ze dvou stran.

Obnova, či proměna?

Miroslav Baše ve svých úvahách o budoucnosti venkovských sídel rozlišoval mezi „obnovou“ původních urbanistických vztahů na straně jedné a jejich „proměnou“ či „transformací“ v něco nového na straně druhé. Pokud nechceme obnovovat historickou kompozici, jaké nové vazby vytváříme? Úzce to souvisí i s identitou obyvatel – pokud se necítí jako vesničané, kým tedy jsou? K čemu se chtějí hlásit? Jaké hodnoty nacházejí ve své domovské obci? V různé míře jde o dilema téměř každé obce. Obtížnější je to samozřejmě v sídlech, která již zcela ztratila svůj zemědělský charakter.

Vznikající školní areál v Hovorčovicích je ukázkovým příkladem tohoto dilematu. Škola v jedné z budov hospodářského dvora naznačuje, že se obec vydává cestou obnovy, plánovaná druhá část areálu na dosud nezastavěných pozemcích se však naplno hlásí k transformaci. Původní struktura zůstává na ocet, přednost dostala zcela nová kompozice. Ale abychom Hovorčovicím úplně nekřivdili: škola vzniká na dohled od kostela a je možné, že zde vznikne nová pozitivní vazba, nová osa vesnice. Pokud do sebe zahrne i rozpačitý, málo užívaný park a břehy rybníka, bude to ku prospěchu. Hodně to záleží na vazbách školního areálu k bezprostřednímu okolí a především na vůli obce zkultivovat své veřejné prostory. Ředitelka školy Jana Hirková je optimistická – věří, že škola se stane iniciačním bodem rozvoje komunitního života. A ten bývá základem zájmu a péče o vzhled obce, její historii i budoucnost.

Karolina Jirkalová (*1976, Jablonec nad Nisou) je publicistka a editorka. Vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracovala jako redaktorka Českého rozhlasu 3 Vltava, od roku 2007 je redaktorkou časopisu Art+Antiques.

_________________________

místo stavby: Revoluční 903, Hovorčovice; účel stavby: rekonstrukce a přístavba základní školy; investor: obec Hovorčovice; autor: Ondřej Tuček (Praha); generální dodavatel: Kaziko, a. s.; dodavatel interiéru: MY DVA Group, a. s.; projekt: 2014; realizace: 10/2014–09/2015; plocha pozemku: 1 279 m²; zastavěná plocha: 373 m², z toho 175,7 m² (původní budova) + 197,3 m² (přístavba); užitná plocha: 874,5 m², z toho 412 m² (původní budova) + 462,5 m² (přístavba); obestavěný prostor: 4318 m³, z toho 2 003 m³ (původní budova) + 2 315 m³ (přístavba); kapacita: pět učeben 1. stupně, jídelna s přípravnou, družina, knihovna, šatna, hygienické zázemí; náklady: 25 mil. Kč (vč. DPH); foto: Viktor Tuček / PHOTON (1, 2), Ondřej Tuček (3–5)

Ondřej Tuček (*1975, Praha) je absolventem Fakulty architektury ČVUT v Praze (2001). Působil v ateliérech d u m architekti, Stuart Howitt architects a m4 architekti, od roku 2012 pracuje jako samostatný architekt, zabývá se projekty občanského vybavení, stavbami pro bydlení, rekonstrukcemi i urbanismem. Pravidelně se účastní architektonických soutěží jako účastník, organizátor i porotce. Ve funkci odborného poradce starosty MČ Praha 8 připravuje projekty revitalizací sídlištních prostranství. Vybrané realizace: půdní byty na Vinohradech (2013) a na Letné (2015), rekonstrukce a přístavba rodinného domu v Klánovicích (2014), rodinný dům s ordinací v Brandýse (2015), interiér cukrárny Gaigher v Nuslích (2015). www.a-tucek.cz