Splněný sen. Vzducholoď Gulliver – prostor pro setkávání současného umění s literaturou na střeše Centra současného umění DOX

Leoš Válka, Martin Rajniš, David Kubík

Obří ocelovo-dřevěná konstrukce inspirovaná tvarem vzducholodi vyrostla na konci letošního roku na střeše pražského Centra současného umění DOX. Myšlenka vytvořit jakousi parazitní strukturu kontrastující se strohou architekturou DOXu odráží přesvědčení, že i v dnešním globalizovaném světě, kde platí, že nic, co nelze vypočítat, vyhodnotit nebo předvídat, nemá cenu riskovat, se věci dají dělat jinak. Tvar vzducholodi je symbolický, neboť první vzducholodě představovaly optimistické ideály bezprecedentního technologického pokroku a svou pozoruhodnou monumentalitou a hypnotizující důstojností nepřestávaly fascinovat generace ani dlouho poté, co zmizely z oblohy. Vzducholodě vždy ztělesňovaly věčnou lidskou touhu létat a zároveň určitý utopický ideál. Prostor bude sloužit pro setkávání současného umění s literaturou a program bude rozvíjet témata výstav Centra DOX, které charakterizuje kritická reflexe fungování dnešního světa.

Palubní deník vzducholodi Gulliver

Jan Němec

xx. xx. xxxx

Dnes poprvé hlásila se na palubě celá posádka. Povinnost mi velí jmenovat alespoň ty nejdůležitější: přede všemi kapitán s hrozivým jménem Válka, vůdce naší výpravy; dále známý anarchista, architekt a agitátor (dále jen AAA) Rajniš; mrtvý německý spisovatel, co hůř humanista Hesse; meteoroložka – promiňte mi – Mráčková a radista – nezlobte se – Čmelák; rovněž kapitán v záloze Nemo a nakonec několik bezejmenných dobrodruhů, čumilů, zneuznaných géniů a jiných marginálů včetně mě, který jsem tu pouhým písařem.

xx. xx. xxxx, později

Začínám svou zprávu takto: Po přípitku kapitán Válka rozložil velkou palubní mapu světa a po krátké diskuzi padlo jednomyslné rozhodnutí prozatím nikam neletět. Země tak jako tak letí kolem Slunce, celá sluneční soustava se jako zdivočelá káča točí kolem středu galaxie rychlostí skoro milion kilometrů v hodině, nemluvě o tom, že sama tahle galaxie se taky kamsi řítí a celý vesmír se rozpíná kdoví do jaké prázdnoty. Zkrátka a dobře, všechno kolem je v neustálém pohybu, všechno se chvěje a kmitá a spěchá, ale pohyb ani rychlost už nikoho nevzrušují, není nic včerejšího než futuristé. Nejlepší tedy bude zůstat pěkně na střeše v Holešovicích, ostatně je v tom něco českého, všude dobře, doma nejlíp. Tato vzducholoď nechť je místem spočinutí v srdci Evropy, řekl jeden, tato vzducholoď nechť je jako Buddha meditující na pražské střeše, řekl druhý, tato vzducholoď nechť je místem, kolem kterého se bude točit svět, zakončil třetí. Na to konto AAA Rajniš všechny ujistil, že statika vzducholodi je vynikající, takže nebudeme-li chtít, určitě se sama od sebe nevznese nikam nahoru ani neskutálí nikam dolů.

xx. xx. xxxx, poledne

Dnes ráno proběhlo první společné vzývání, tak důležité pro morálku mužstva. Ó jaká to krása, recitovali jsme sborově, když slunce nad Holešovicemi prostrkuje prsty žbrlením vzducholodi a rodí se den, ó jaká to krása, když slunce nad Holešovicemi proniká póry Gulliverova těla! Jaká to krása, když chlapci v barevných dresech na nedalekém fotbalovém hřišti prohánějí mičudu, jaká to krása, když kouř stoupá z okolních komínů, ó jaká to krása. To jsme se snad ocitli v obraze Kamila Lhotáka, pravila meteoroložka – promiňte mi – Mráčková, to jsme snad v nějakém vnitřním světě, vykřikl spisovatel, co hůř humanista Hesse. Tato vzducholoď s průhlednou pletí, tato blýskavá ryba, která jakoby nic vyskočila na střechu bývalé továrny, tohle dlouhé cigáro, které v noci vykouří měsíc v úplňku, co to vlastně je? Necítíme se tu proto tak dobře, zeptal se někdo z naší terapeutické skupiny, která si říká posádka, že vše je zde tak propustné, tak průchozí, tak zářivé a prostorné, až vědomí člověka váhá, zda je stále ještě uvnitř, nebo už taky trochu venku, stále ještě uvězněné v lebce na konci míchy, anebo už trochu rozprostřené ve světě a promíchané s jeho jitřní krásou? Takže takto jsme si po ránu cvičně zavzývali, někomu dokonce ukápla slza, jak se společně s ostatními utápěl v holešovické utopii, a pak náš kapitán zavelel udělat několik rozhodných temp do koupelny.

xx. xx. xxxx, odpoledne

Dnes u oběda kapitán v záloze Nemo nadhodil, že v ponorce Nautillus měl k ruce knihovnu o dvanácti tisících svazcích, a všichni se hned shodli, že i Gulliver by měl takovou obsahovat. V případě, že bychom se přece jen rozhodli vzlétnout, pravil jsem, můžeme knihy postupně odhazovat jako zbytečnou zátěž, a rovněž tento návrh se setkal se všeobecným porozuměním. „Dokud jsme však zajatci tíže a gravitace,“ navázal spisovatel, co hůř humanista Hesse, „knihy nám mohou alespoň trochu duševně ulehčit.“ A nato se hned a bez ptaní jal předčítat z jedné své více než sto let staré vzpomínky na let Zeppelinem nad Bodamským jezerem: „Otevírala se před námi říše větrů a svět se úžasně zvětšoval a rozšiřoval, viděli jsme blízká i vzdálená města tiše ležet kolem jezera, kterému též ubylo na velikosti. Vzájemné vztahy krajiny, tvary břehu, klesání hor, to vše se projasnilo.“ Jak jsme to slyšeli, téměř se nám chtělo vzlétnout. Po chvíli ještě Hesse zadumaně řekl: „Víte, hraběte Zeppelina nazval německý císař největším Němcem století a jeho inženýr byl svého času nejčastěji jmenovaným mužem na světě. V té době ovšem žili a zemřeli Hugo Ball, Rilke nebo Hoffmanstahl a německý národ si toho sotva všiml. Proto bude jen dobře vzduchoplavectví a literaturu konečně smířit. Jsem pacifista, ale příjmení Válka odteď budu chovat ve svém srdci.“ A tomu jsme všichni zatleskali.

xx. xx. xxxx

Ve volné chvíli začal jsem se ve své kajutě trochu zabývat historií vzducholodí v českých zemích, jen tak lehce, abych měl u večeře čím zaujmout naši terapeutickou skupinu, která si říká posádka a která čím dál víc holduje alkoholu. A překvapilo mě, že vůbec čtvrtá vzducholoď na světě byla zkonstruována v Brně. Tamní plynárna totiž jako jediná v širém okolí disponovala dostatečnými zásobami svítiplynu a byla ochotná dát ho na hraní pionýrům létání. Po dlouhých přípravách mělo 3. prosince 1872 dojít k prvnímu pokusnému vzletu onoho padesátimetrového tampónu, jak je zaznamenáno na dobové fotografii s množstvím shromážděného lidu. Rytíř Ofenheim, který stavbu plavidla financoval, nepohodl se ovšem na poslední chvíli s konstruktérem Haenleinem: zatímco první požadoval, aby vzducholoď nabrala triumfální směr Vídeň a přistála císaři pokud možno přímo na zahradě, druhému se to zdálo jako cíl příliš smělý na první let. Jenže kdo platí, ten poroučí, Ofenheim odklidil Haenleina z cesty a před shromážděným lidem vyzval jednoho z mechaniků, ať vzducholoď řídí on, když si pan konstruktér netroufá. Zkrátka a dobře, plavidlo se podařilo poškodit už při vytahování z hangáru. Do Vídně nakonec dorazilo, ale až o rok později a především po železnici, načež se stopa této vzducholodi v dějinách navždy ztrácí. Češi poté vymysleli ještě několik jiných vzducholodí, ale žádné s výjimkou několika malých modelů se nikdy nepodařilo vzlétnout – alespoň že víme, že jako národ jsme snili nejen o moři…

xx. xx. xxxx

Dnes jsem vyslechl nesmírně zajímavý rozhovor mezi kapitánem Válkou a AAA Rajnišem. Naneštěstí jsem si z něj udělal jen několik málo poznámek, v bláhovém domnění, že tak krásná slova si nemohu než zapamatovat. Přesto je teď lovím z paměti jen obtížně a spěchám dát za pravdu oběma mužům, kteří mě už během hovoru měli k pilnějšímu zapisování svých nesmrtelných slov. „Vzducholoď,“ pravil AAA Rajniš, „to je jako prodloužené vejce, ach ten archetypální tvar. A toto vejce, tuto bezpečnou jeskyňku, tu všichni stále hledáme.“ Kapitán Válka, jak si matně vybavuji, vážně pokýval hlavou a s důrazem na každém slově odvětil: „A i když necháme jeskyňku jeskyňkou, pořád tu zůstává skutečnost, že vzducholoď je radikální, autonomní, prostorovou intervencí do stávající podoby DOXu a – “ Nemohl však pokračovat, protože do řeči mu vpadl opět AAA Rajniš: „Taková vzducholoď je jako katedrála s vysokou kupolí, jen v horizontální poloze. Nezapomínejme, že konkrétní tvary vyvolávají konkrétní emoce, nezapomínejme, že sem budou jednou lidé chodit jako do kaple.“ To mě trochu zmátlo, nejdřív jeskyňka, teď kaple, ale kdo jsem já, abych soudil takové věci. „Vzducholoď představuje zvláštní hybridní prostor,“ navázal opět kapitán Válka sám na sebe, „a vzhledem k okolí působí osvobozujícím a současně absurdním dojmem, protože – “ Jenže opět mu nebylo dáno dokončit tak vkusně načatou větu, neboť AAA Rajniš začal rozvíjet ideu, jak je úžasné, že lidé dostanou možnost spatřit vzducholoď zevnitř. „Otevírá se jim pohled, který byl vyhrazen leda Zeppelinovým konstruktérům, pohled do útrob velryby. Gulliverova konstituce je zde patrná v celé své kráse a pravidelnosti, všechna ta táhla, napínáky a šrouby.“ Poté si ještě pánové vzájemně vzdali hold, jejž AAA Rajniš zakončil malým kapesním vyznáním: „Čistá radost na něčem takovém se podílet. Připadal jsem si jako barokní architekt, který dostane zakázku od osvíceného mecenáše, připadal jsem si jako Santini a i teď cítím, že duch baroka zde stále vládne. Tady jsme mimo náš čas a mimo naši dobu.“ Tomu jsem musel dát za pravdu a na důkaz jsem hned z palubního deníku vymazal všechna data.

xx. xx. xxxx, v noci

Po večeři se opět celá posádka sklonila nad palubní mapou světa. „Za kolik dní bychom ho asi dokázali obletět?“ zasnila se meteoroložka – promiňte mi – Mráčková. „Můj verneovský kolega pan Fogg to se svým sluhou Proklouzem stihl za 80 dní, ale po zemi,“ připomněl kapitán v záloze Nemo, v ruce skleničku koňaku. „Záleží jen na tom, jak rychle bychom dokázali šlapat,“ poukázal přiopilý radista – promiňte mi – Čmelák na skutečnost, že Gulliver není osazen motory, zato v jeho gondole čeká šlapací stroj, kterým se roztáčí vrtule. „Mám zavolat tomu slavnému slovenskému cyklistovi Peteru Saganovi?“ nabídl se někdo. „Má prý obvod stehna tři čtvrtě metru a přinejmenším do Drážďan by mohl držet solidní tempo!“ Nápad vzbudil okamžité nadšení a já jsem hned začal plánovat etapy letu jako nebeskou štafetu nejslavnějších světových cyklistů. Chvíli jsme se tou představou opájeli, ale pak spisovatel, co hůř humanista Hesse zpoza svých kulatých brýlí řekl: „Ale nezavoláme radši Janu Tleskačovi?“ To vzbudilo souhlasné zamručení kapitána Války, milovníka foglarovek, který byl vždy o krok před námi, a pro nás ostatní Hesse vysvětlil: „Pochopte, se Saganem bychom už při prvním šlápnutí do pedálů mohli vyletět ven z literatury a to by dozajista byl náš konec. Zřítili bychom se někde na nábřeží Vltavy a Pražané by se nám vysmáli. Přátelé, dnes už není potřeba obletět svět za 80 dní – abychom se o sobě něco dozvěděli, musíme spíš obletět jeden den v osmdesáti různých světech. A pak překreslit naši palubní mapu skutečnosti.“ Tomu jsme museli dát za pravdu, takže jsme otevřeli další lahev.

Jan Němec (*1981, Brno) je spisovatel, absolvent oborů sociologie a religionistika na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V současné době pracuje jako redaktor v literárním měsíčníku Host a dramaturg v České televizi, dříve spolupracoval například s týdeníkem Respekt. Debutoval sbírkou básní První život (Větrné mlýny, 2007), po níž následoval soubor povídek Hra pro čtyři ruce (Druhé město, 2009). Za román o fotografovi Františku Drtikolovi Dějiny světla (Host, 2013) obdržel Cenu Evropské unie za literaturu 2014 a cenu Česká kniha 2014. Je předsedou Asociace spisovatelů, která vznikla koncem roku 2014 jako odpověď na rostoucí potřebu funkční a akceschopné oborové organizace.

_________________________

místo stavby: Poupětova 1, Praha 7; účel stavby: nástavba pavilonu na střeše nad Centrem současného umění DOX; autoři: Leoš Válka, Martin Rajniš, David Kubík; spolupráce: Zbyněk Šrůtek / TIMBER DESIGN (konstrukční řešení), Pavel Kocourek (statika ocel), Eva Fajkusová (požárněbezpečnostní řešení); projektant: Dvořák & partneři; investor: Centrum současného umění DOX; generální dodavatel: STYLBAU; projekt: 2014–2015; realizace: 2016; zastavěná plocha: 322 m² dřevěná kostra vzducholodi, 161 m² pochozí vnitřní plocha; obestavěný prostor: 2 050 m³; náklady: 25 mil. Kč; foto: Jan Slavík (1, 2, 3), René Volfík (4)

Leoš Válka (*1953, Praha) odešel v roce 1981 z tehdejšího Československa do Austrálie, kde založil několik společností zaměřených na stavby, interiérový design a development. V roce 1996 se natrvalo vrátil do Prahy a spolu s partnery inicioval a později realizoval největší soukromou výstavní instituci v ČR – Centrum současného umění DOX, kde dnes působí jako ředitel a předseda představenstva. www.dox.cz

Martin Rajniš (*1944, Praha) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a AVU v Praze u prof. Cubra. Po škole nastoupil do libereckého SIALu, spolupracoval se studiem Shape a v roce 1986 stál u zrodu D.A.Studia (dnes D3A). Po několika letech strávených na cestách založil nejprve ateliér H.R.A. Hoffman Rajniš Architekti, později e-MRAK a v roce 2012 Huť architektury Martina Rajniše (spolu s D. Kubíkem). Východiskem jeho tvorby je filozofie tzv. „přirozené architektury“. V roce 2014 obdržel v Paříži Mezinárodní cenu za trvale udržitelnou architekturu.

David Kubík (*1980, Pelhřimov) je absolventem Školy architektury Emila Přikryla na pražské AVU. S Martinem Rajnišem spolupracuje od založení ateliéru e-MRAK (2005), od roku 2012 je společníkem ve studiu Huť architektury Martina Rajniše.

www.hutarchitektury.cz