Tíživá humornost v české architektuře

Anna Háblová

Nepřehlédnutelnými událostmi uplynulého měsíce se stala dvě souhlasná vyjádření – jedno stavební povolení pro bytový Obličejový dům v sousedství Anežského kláštera od architekta Zdeňka Fránka a opětovné územní rozhodnutí pro administrativně-komerční Květinový dům na Václavském náměstí z projekční kanceláře Chapman Taylor. Na první pohled dvě velmi podobná dramata o zasazení nové architektury do kontextu historické Prahy. Ale jen na první pohled.

To, co oba záměry spojuje, je prolitá vlna odporu z řad laické i odborné veřejnosti. Hledisek stavějících tyto projekty velmi daleko od sebe je však mnohem více – ať je to účel stavby, kvalita architektury, nebo zkrátka jen předpoklad prázdné stavební parcely. Květinový dům jakožto další nepotřebná administrativně-komerční věc s aluzí na postmoderní mnohomluvnost, které by ještě ke všemu měla předcházet demolice byť druhořadého novorenesančního objektu od Bohumíra Kozáka, zkrátka vedle Obličejového domu neobstojí. A neobstojí ani jako argument ke zmíněné demolici i přesto, že Preservation Is Overtaking Us,¹ jak zní název známé Koolhaasovy knihy upozorňující na zvyšující se moc památkové péče a obecnou snahu o ochranu všeho staršího, což znesnadňuje resuscitaci center měst a upevňuje jejich deformované poslání jakožto kulis turistického živlu. Stavební vstupy do historického prostředí by se zkrátka měly posuzovat individuálně, a to s velkou dávkou vzdělání a intuice, aby byl co největší předpoklad odlišení děl se „záludnou absencí hloubky“ od těch, která vstupují se sebevědomím i pokorou a vnášejí novou, současnou vrstvu.

Tato stále se opakující hra v dichotomii starý versus nový však pro mě není tak objevným tématem jako Obličejový dům sám o sobě. Na této kauze mě zajímá především to, jak si neumíme poradit s ničím nešokující formou kvádru jen proto, že jsou do ní prostřednictvím oken a balkonů vloženy oči a ústa. Udělat dům jako obličej je koncept, za který bych podle všeho byla vyhozena hned v prvním ateliéru na jakékoli škole architektury, a tak jistý druh nelibosti možná pocítil každý architekt při zběžném pohledu na vizualizaci. Dejme tomu, že bychom mohli mluvit o „figurkativní architektuře“, kterou předznamenává svou tvorbou Svatopluk Sládeček, nebo že jde zkrátka o dotýkání se hranic oborů architektury a sochařství. Svou bizarností ale dům směřuje ještě někam jinam než do formálního stylistického schématu. Podle mě je to totiž architektura, která si z nás velmi jemně a elegantně dělá legraci. Není to směšnost prvoplánová, ale druh humoru, který je možné objevit i v předním českém umění a literatuře. Počínaje Kinterovými sochami chlapečků bušících hlavou do zdi a konče nejnovější sbírkou básní Petra Borkovce, jež sice nese název Milostné básně,² ale milostnou báseň v obvyklém smyslu zde nenajdete ani jednu. Je to skrytá vtipnost, která je zároveň bolestná i existenciálně úzkostná, která ukazuje mnohem dál, k samotnému duchovnímu rozměru člověka, k naší lidskosti. A Fránkovy obličeje, některé až munchovsky protažené, k tomuto tíživému humoru směřují, ironicky vykračují mimo oblast předvídatelného a pokládají otázky po našich vlastních vnitřních tvářích.

Zdeněk Fránek zde potvrzuje svou silnou osobnost tvůrce, který se umí pohybovat na hraně mezi kýčem a uměním, mezi humorem a hloubkou. A kdo ví, třeba se tato stavba stane jednou ze  spektakulárních obrazů Prahy a pastelové obličeje budeme namísto Tančícího domu cpát na všechny přebaly turistických průvodců.

1 Rem Koolhaas, Jorge Otero-Pailos: Preservation Is Overtaking Us. Columbia Books on Architecture and the City, 2014.

2 Petr Borkovec: Milostné básně. Fra, Praha, 2013.