Budujme stát

Jan Antonín Baťa

Jistě jsou na světě národy, které by si přály, aby Československo vedlo po hospodářské stránce i nadále tak pasivní život jako dosud. Jistě by si leckdo přál, aby bylo i nadále užíváno u nás stejných metod jako dosud, aby se vyřizovaly věci malé a odkládaly věci velké. Jistě by někomu prospívalo, kdybychom se báli převzíti odpovědnost, kdybychom raději záplatovali nezaměstnanost almužnami, kdybychom látali děravé zákony zákony stejně děravými, kdybychom svou politickou práci omezovali na vyrovnávání děr ve státních rozpočtech podle prakse vezmi, kde se právě dá. Je pravděpodobno, že bychom se podobným hospodařením ještě nějaké desetiletí dále udrželi na živu.
Evropa kolem nás se však během posledních let leckde změnila. Nepředstavuje dnes právě příjemné pozadí pro podobné hospodářství spokojující se záplatami.
Evropa se od roku k roku proměňuje v soustavu států skutečně moderně vybudovaných, států spojených dokonalými automobilovými silnicemi, států strategicky prostoupených nejpřímějšími železničními linkami, států hospodářsky posílených soustavami obchodních průplavů.
V této Evropě neobstojíme už jako učedníci. Svou politickou i hospodářskou samostatnost ubráníme jenom tehdy, necháme-li učednické nerozhodnosti a postavíme-li se opravdu na vlastní nohy jako podnikaví mladí mistři.

Citováno z: J. A. Baťa: Budujme stát pro 40 000 000 lidí. Tisk Zlín, 1937, str. 9.

Jan Antonín Baťa (1898–1965) byl československý podnikatel, původním křestním jménem Jan Karel, které si později změnil na památku svého otce Antonína, zakladatele slavné obuvnické dynastie. Po smrti nevlastního bratra Tomáše v roce 1932 se stal jediným majitelem akciové společnosti Baťa ve Zlíně. V letech 1934–1938 vybudoval tzv. Baťův kanál neboli průplav Otrokovice–Rohatec. V rámci rozvoje společnosti uskutečnil v roce 1937 cestu kolem světa. V roce 1938 vydal knihu Budujme stát pro 40 000 000 lidí, v níž představil rozsáhlé hospodářské záměry. V roce 1939 odešel do exilu a usadil se v Brazílii, kde vybudoval řadu nových firem a rozvíjel nová města podle vzoru Zlína. V roce 1957 byl navržen na Nobelovu cenu za mír, nominaci však odmítl ve prospěch brazilského kandidáta. Podnítil výstavbu mostu přes řeku Paraná mezi brazilskými státy Mato Grosso a São Paulo. Zemřel 23. srpna 1965, právě v den, kdy se nový most slavnostně otevíral. V rodinném archivu po něm zůstalo na čtyřicet svazků hospodářských studií, úvah, cestopisů, románů i poezie.