Krystaly. Nové sídlo společnosti Lasvit v Novém Boru

Jiří Opočenský, Štěpán Valouch / ov-a

Architektura místa zrcadlí silnou tradici sklářství, na kterou navazuje práce a design firmy Lasvit. Návrh současnou formou interpretuje typický dvoupodlažní sklářský dům a doplňuje areál v jeden funkční celek. Původní památkově chráněné domy z počátku 19. století jsou doplněny o dva nové, jejichž tvar byl abstrahován do jednoduché formy obdélného půdorysu s valbovou střechou. Skleněný dům nahradil zděný krček, který dříve spojoval oba historické domy, a slouží jako kancelářská kavárna, jednací místnost a knihovna vzorků. Černý dům v zadní části pozemku skrývá třípodlažní otevřený prostor určený pro testování a prezentaci vzorků 1 : 1, skleněných objektů, které mohou vážit i pět tun.

Souladné spojení

Jaroslav Zeman

„Všímej si forem, v nichž sedláci staví. Představují totiž podstatu, která vzešla z moudrosti praotců… Najdi však základ formy. Jestliže pokroky techniky umožnily zlepšit formu, je vždy nutné tato zlepšení použít. Cep je nahrazován mlátičkou… Neboj se plísnění, že jsi nemoderní. Změnit starý způsob stavění je dovoleno pouze tehdy, když to znamená zlepšení, jinak ale zůstaň při starém. Pravda, která je stará stovky let, totiž s námi vnitřně souvisí víc než lež, která kráčí vedle nás.“¹
Nová výstavba v historických centrech měst patří bezesporu k nejnáročnějším úkolům, neboť se zde střetává celá řada protichůdných požadavků a názorů. Ze strany památkové péče nezbytný a oprávněný konzervativnější pohled, ze strany investora naopak bývá kladen neméně důležitý důraz na finanční stránku. Architekt pak do tohoto procesu vstupuje se snahou vytvořit jedinečné, nezaměnitelné dílo. Pokud se tyto požadavky přetaví v synergii, pak může vzniknout stavba, která ctí ducha místa, k čemuž došlo právě v Novém Boru.

Historický kontext
Nový Bor (Haida) byl v souvislosti s rozvojem sklářství v roce 1757 povýšen Marií Terezií na město. Díky sklářské konjunktuře bylo inženýrem Emanuelem Kleinwächterem na popud hraběte Filipa Kinského rozšířeno o novou čtvrť s rozvolněnou zástavbou obklopenou zelení a pravidelnou komunikační sítí. Zvolené urbanistické řešení na principu zahradního města je na svou dobu naprosto unikátní a na našem území prakticky ojedinělé. Pozoruhodný je především fakt, že se tak stalo více než sto let před vydáním knihy Ebenezera Howarda Zahradní města budoucnosti, bible hnutí zahradních měst z roku 1898. Vnitřní členění objektů disponuje trojdílnou, nezemědělskou osovou dispozicí a jsou vytápěny obě jejich krajní části.² Co se stylového východiska týče, novoborské domy můžeme označit za poměrně konzervativní, kombinující doznívající baroko s klasicistními prvky. To je i případ památkově chráněných domů č. p. 170 a 171, které byly vystavěny borským tesařským mistrem Filipem Pechem mezi lety 1790–1793. Po dobu své existence prošly celou řadou stavebních úprav, kdy byly různě rozšiřovány o všemožné přístavky. Výrazně negativní zásah pak představovala „rekonstrukce“ provedená na konci 20. století.

Sklářský dům – tradice v novém hávu
Oba domy měly nicméně štěstí, že se je pro své potřeby rozhodla adaptovat sklářská společnost Lasvit, celosvětově známá svým designovým sklem. To je o to cennější, že Lasvit nešel snazší cestou novostavby v Praze, ale rozhodl se stavět v Novém Boru, tradičnímu centru severočeského sklářství. Na nové sídlo byla vypsána vyzvaná soutěž, v níž nejlépe uspěla projekční kancelář ov-a Štěpána Valoucha a Jiřího Opočenského. Ti svou erudici v tomto směru předvedli již u Spolkového domu ve Slavonicích (2013, viz ERA21 #01/2014) či zdařilé rekonstrukce chalupy v Tupadlech (2009). Architekti se vydali cestou rekonstrukce obou historických domů, jež doplnili dvojicí kontextuálních novostaveb s valbovou střechou, které se však neobracejí k přežitému, sterilnímu historizujícímu výrazu, příznačnému např. pro populární „neoroubenky“, ale zachovávají hmotu, parcelaci a výškovou hladinu okolní zástavby. Skleněný dům s transparentním pláštěm se odvolává na zdejší sklářské tradice a zároveň šablonami z kaleného skla, speciálně vyrobenými Lasvitem pro tuto stavbu, na zdejší lidovou architekturu, což podtrhuje i jejich „břidlicová“ textura. V interiéru je pak nesmírně působivý kontrast organicky utvářeného skeletu s přísnými formami vnějšího pláště. Dům je tak slovy autorů pojat jako pomyslná lucerna, jež má být symbolem znovuzrození sklářství v regionu. Pendantem skleněného domu je pak provozní budova, obložená antracitovými vláknocementovými šablonami, tedy opět materiálem příznačným pro širší oblast severních Čech. Z exteriéru poměrně drobný objekt překvapí návštěvníka svou prostorovou velkorysostí (část domu je zahloubena pod zem), ale i prostorovou variabilitou. V současné době je dům využíván pro kompletaci rozměrných svítidel a jejich prezentaci klientům, tudíž disponuje i dvojicí jeřábů, ale zároveň je kdykoli možná jeho transformace např. pro kancelářský provoz. Samotné domy č. p. 170 a 171 pak prošly poměrně pietní obnovou, kdy se autoři snažili maximálně využít jejich historický potenciál. Byť s ohledem na provozní potřeby došlo k úpravám interiérů, objevuje se zde celá řada nenápadných, leč nápaditých aluzí na původní stav, ať už to je šedá výmalba původní černé kuchyně, využívané jako kuchyňka, nebo různá skladba podlah, dokumentující historický vývoj objektu, to vše vzorně podloženo stavebněhistorickým průzkumem. Zachovány tak zůstaly litinové sloupy, kolíčky sloužící k uchycení hliněných omítek a uplatňují se především tradiční materiály jako dřevo či cihelné dlažby (tzv. topinky) v suterénu. Rovněž v dnešní době tolik aktuálního a populárního využití podkroví se autoři zhostili se ctí, neboť rekonstruovaný prostor je pojednán skutečně jako půda, do které je vložen kancelářský provoz, pojatý jako členitý a – byť to může znít jako protimluv – intimní open space. Celkový dojem z komplexu pak umocňují atypická svítidla dodaná přímo výrobcem a ve vstupním vestibulu dvojice vitráží Oheň a sklo od koryfejů české sklářské plastiky, Stanislava Libeňského a Jaroslavy Brychtové. Z památkového hlediska pomyslnou pihu na kráse představuje absence nátěru na dveřích či hliněných omítkách vnitřních roubených příček, evokující chalupářskou obsesi v „čistém“ dřevu. V rámci širšího pohledu na dům však tento drobný nedostatek autorům i poučený návštěvník rád odpustí. Spíše se vkrádá myšlenka, zda se nejedná o provokativní záměr, odkazující tentokrát na tradici chalupaření, která se právě v širší oblasti někdejších Sudet stala nesmírně populární, přispěla k záchraně celé řady opuštěných usedlostí, a svým způsobem tak dodnes tvoří nedílnou součást naší identity.
Kvalitních kontextuálních staveb se smyslem pro detail, které ctí specifického genia loci toho či onoho místa, je u nás bohužel stále jako šafránu. Proto je třeba vítat každý příklad citlivé intervence do historického prostředí, která neslouží jen jako bohapustá exhibice architekta či investora, ale snaží se zapadnout do svého okolí. V tom také tkví největší síla nového sídla Lasvitu, které je důkazem, že i na menším městě může vzniknout sebevědomá, soudobá, ale zároveň decentní architektura, která obohacuje jeho obraz i veřejný prostor.

1 Adolf Loos: Navzdory: ornament je zločin: 1900–1930. Hodkovičky, Pragma, 2015, s. 110–111.
2 Jiří Škabrada – Martin Ebel: Pozdně barokní domy v Novém Boru a jejich projekty. In: Jiří Jiroutek – Miloš Kruml – Martin Kubelík: Historická architektura. Věda. Výzkum. Praxe. Sborník k poctě M. Pavlíka. Praha, Jalna, 1995. s. 173–177.

Jaroslav Zeman (*1978, Liberec) je liberecko-pražský kunsthistorik. Po koketeriích s užitým uměním na Střední umělecké škole ve Frýdlantu a Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se na dlouho opomíjené architektonické dědictví českých Němců a jeho poněkud neskromným cílem je přispět alespoň trochu k popularizaci a rehabilitaci svého rodiště. www.liberec-reichenberg.net

Zen a umění údržby chalupy

Jan Kadlas

Epizoda IV: Nová naděje
Vztah k místu a městu je u souboru budov ústředí Lasvitu možná vyjádřen už jen samotným rozhodnutím o umístění investice právě sem. Z perspektivy Nového Boru představuje symbol obratu trendu… po období odlivu energie z města nastává příliv. Je to počin, který (vnímáno zvnějšku) do značné míry znovu vrací Nový Bor na kulturní mapu a není to v souvislosti s minulostí. Je možná příznačné, že se investice projevila intervencí do toho nejcennějšího, co v Novém Boru z hlediska urbanismu najdeme: zahradní město podstávkových domů kolem Palackého náměstí. Původní založení podle plánů lesního inženýra Kleinwächtera před více než dvěma sty lety (1784) je důsledkem povýšení Nového Boru na město a vzmachu zdejšího sklářského průmyslu, který předznamenal následující dvě století vývoje. Nyní, po složitém období transformace celého sklářského odvětví, možná přichází další etapa, se kterou bude město hrdě spojovat svou identitu a která se projevila také novým stavebním počinem.
Nová scéna Nového Boru
Nemohu se ubránit reminiscenci na Pragerovu budovu Nové scény Národního divadla na Národní třídě. Ačkoli jde ve většině ohledů o nesouměřitelné stavby, jednu věc mají společnou. Obě stavby navenek prezentují sebevědomí svých uživatelů/investorů prostřednictvím řemeslně zpracovaného skla na fasádě. A obě tak činí v historickém kontextu podobnou formou. Skleněná kůže je prvkem, který promlouvá „na první dobrou“, budí emoce, tvoří image, který si zapamatujeme (TEN skleněný barák). Přestože jde o repetitivní použití poměrně malé škály různých tvarů, jedná se o řešení, které je na první pohled netriviální zopakovat (existuje řada důvodů, proč to tak nedělat a proč je to jinak jednodušší). Stává se vyjádřením ambice, nicméně nesoucím ve své materii a způsobu výroby dlouhou tradici, kterou rádi chápeme jako typicky českou. Je jazykem vyjadřujícím vztah k minulosti i k budoucnosti, ale také jazykem přihlášení se k místu původu, ať už ve smyslu Česko(slovensko) = země sklářského řemesla, nebo Nový Bor = město skla. A po pětatřiceti letech výchovy Pragerovou Novou scénou jej už nepovažujeme za šokující ani za neadekvátní v historickém prostředí (a možná nám ta forma zlidověla úplně – boom skleníků stavěných ze zavařovaček nastal v druhé polovině osmdesátých let – tedy po dokončení Nové scény).
Zen a umění údržby chalupy
Kdyby byl Robert Pirsig Čech, možná by nenapsal knihu s názvem Zen a umění údržby motocyklu,1 nýbrž Zen a umění údržby chalupy (přičemž podtitul „zkoumání hodnot“ by mohl zůstat stejný). Údržba chalupy cvičila schopnosti improvizace, schopnost skromnými prostředky vynalézat řešení pro „neřešitelné“ požadavky a s pokorou přijímat, když se starý dům zásahům do svého těla brání. Chalupa zrcadlila nejniternější zákoutí lidské duše. Byla často únikem z všední šedi, ve kterém se mohl svobodně realizovat intelektuální život a kde ve vší skromnosti mohly na svět přicházet nejsmělejší plány, kde byl klid, ticho a hvězdy na obloze.
Soubor budov Lasvitu vlastně takovou chalupou je. Během navrhování a především během stavby zde chalupářské zkušenosti a dovednosti – ať už vědomě, nebo podvědomě – došly uplatnění. Už samotné zapojení starých sklářských domů do jednoho souboru společně s novými chtě nechtě determinuje řadu vlastností, které nové budovy musejí s těmi starými sdílet, aby mohly fungovat společně. Tvůrčí energie se koncentruje do celé škály drobnějších a jemnějších rozhodnutí místo do razantních, jež by se pokoušely dochované hodnoty starých podstávkových domů nahradit novými, například nějakým radikálním konceptem prostorového řešení. Nové části přejímají proporce a měřítko těch starých. Rozměrový modul daný použitelnou délkou trámu (4–5 m) se v podobných proporcích (půdorys 3 × 2 moduly) propisuje i do nových budov – jak do zmíněné skleněné, tak do černé „divadelní“ budovy s 13 metrů vysokým vnitřním prostorem a nosností stropu 5 tun. Společným znakem všech budov je i způsob vztahování k nádvoří. Každá z nich nabízí prostor, který je zároveň v domě a zároveň venku: terasu, pavlač nebo posuvnou skleněnou stěnu. Vztah k vnějšku a gradace prostorů od veřejných k privátním, od vnějších k vnitřním, byl jedním z přínosů, který architekti ze studia ov-a v počáteční soutěži pojmenovali nejlépe, a také jedním z důvodů, proč byli investorem vybráni. Vypíchnu zejména pochopení potenciálu dvora a doplnění staveb kolem něj do uzavřené figury. Potenciál se úplně naplní, až Lasvit adaptuje poslední dům v bloku, který se tím uzavře.
Ale nebyla by to chalupa, kdyby nebyla trochu marnivá. Předkové skláři dřevěnou podstatu budov skrývali pod omítkou jako iluzi lepšího, zděného, my trámy od jisté doby hrdě odhalujeme a docela často ještě zdůrazňujeme barevně – do pruhovaného vzoru. I v tomto případě. Stejně jako jsou obnažené letokruhy dřeva na starých dveřích bočního vstupu… také byly původně skryté barvou.
Jestli o mém chalupářském příměru pochybujete, přijeďte do Nového Boru třeba na jednání. Tam to na vás samo dýchne, jednat budete totiž v (bývalém) chlévě.

1 Robert Maynard Pirsig: Zen a umění údržby motocyklu. Volvox Globator, Praha, 1996.

Jan Kadlas (*1981, Liberec), dlouholetý chalupář a otec dvou synů, absolvent Fakulty umění a architektury TU v Liberci. Působil v kancelářích v Londýně, Liberci a Praze, v současné době pracuje jako architekt v Kanceláři veřejného prostoru IPR Praha, kde se podílel na řadě studií pražských veřejných prostranství a publikací (Manuál tvorby veřejných prostranství hl. města Prahy, Koncepce pražských břehů).

_________________________________________________

místo stavby: Palackého náměstí, Nový Bor; účel stavby: rekonstrukce a dostavba výrobního areálu; autoři: Jiří Opočenský, Štěpán Valouch / ov-a (Praha); spolupráce: David Balajka, Anna Schneiderová; Marcel Vojanec (statika); koordinace projektu: m3m, s. r. o.; investor: Lasvit, s. r. o.; hlavní dodavatel: BAK stavební společnost, a. s.; subdodavatelé: Solara, s. r. o. (střešní okna), Michal Hlaváček (rekonstrukce historických domů), DNA design, s. r. o. (betonová skořepina), TGK, s. r. o. (skleněné tašky); soutěž: 2014; projekt: 2014–2017; realizace: 2017–2019; zastavěná plocha: 779 m² (z toho 510 m² stávající domy + 269 m² novostavby); užitná plocha: 1 780 m²; foto: Tomáš Souček

Jiří Opočenský (*1978, Praha) studoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze, Technické univerzitě v Eindhovenu a pražské AVU. Před založením vlastního studia pracoval v ateliérech KAVA a DNA architekti, v letech 2012–2013 vedl ateliér ZAN na FA ČVUT v Praze. Od roku 2019 působí jako městský architekt v Libčicích nad Vltavou.
Štěpán Valouch (*1978, Praha) vystudoval FA ČVUT v Praze, pracoval v ateliérech d u m architekti a DNA architekti. V letech 2012–2013 vedl ateliér ZAN na FA ČVUT v Praze, vyučoval také na pražské UMPRUM.
Architektonická kancelář ov-a byla založena v roce 2007, v současnosti zaměstnává deset stálých architektů. K desetiletému výročí studia vznikla kniha ov-a 2007–2017, která shrnuje dekádu společné tvorby. K nejvýraznějším realizacím patří Aparthotel Sv. Vavřinec v Peci pod Sněžkou (2019) nebo Spolkový dům ve Slavonicích (2013, viz ERA21 #01/2014). www.ov-a.cz