Musíme působit současně na různých úrovních

Rozhovor Lukáše Likavčana s Jussim Parikkou

Postdigitální situace popírá nejenom zažité představy o městě a architektuře, ale i disciplinární hranice – myšlenky z teorie médií, geologie či environmentálních studií se stávají klíčovými pro pochopení budoucnosti architektury ve vztahu k planetě i jednotlivcům. S finským teoretikem médií Jussim Parikkou jsme proto mluvili nejen o tom, co může postdigitální v architektuře znamenat, ale i o hluboké historii mediálních technologií, mimolidském aktérství v městském prostoru, politice korporací a digitálních platforem nebo roli architektury v antropocénu.

Mohl byste nám jako teoretik v oblasti médií přiblížit, jakým způsobem do vašeho oboru vstupuje současná architektura?
Vždy jsem byl tak trochu nekonvenční badatel; moje vzdělání se neomezovalo hranicemi oborů, týkalo se témat na pomezí kulturní historie, filozofie a sociologie. To ovlivnilo způsob, jakým uvažuji o médiích: ne jako o komunikačních, ale hmotných procesech, energiích, infrastruktuře a mimolidském aktérství. Patřím k linii mediálních teoretiků, kteří vidí média v různých situacích zprostředkovávání: vzniká jiný mediální slovník, kam jsou zařazována okna, dveře, železnice, elektrické systémy a světlo a mnoho dalších. V tomto kontextu také začíná být teorie médií relevantní pro architekturu a některé teoretické postupy mají nyní velký vliv díky své schopnosti zprostředkovávat mezi vizuální kulturou, médii, architekturou a prostorovými studii. Způsoby uvažování o technologiích, od spekulativního designu ateliéru Unknown Fields Liama Younga až po teoretické práce o infrastruktuře od Keller Easterling¹, se nacházejí kdesi na pohyblivé hranici mezi disciplínami, včetně výzkumu zaměřeného na praxi. A to je důležité. V tomto ohledu je pro mě architektura kontextem materiální praxe, který pomáhá porozumět prostorovým odezvám digitálních technologií.

Vede tento mediálně orientovaný náhled na města a infrastruktury také k odlišnému chápání architektury v postdigitální době? A koneckonců – jak byste definoval pojem postdigitální?
Kromě otázky postdigitality – jakožto přetrvávání hmotných forem i poté, co proběhla plná mobilizace digitálních infrastruktur dat a algoritmického aktérství – se zajímám o širší kontext měst řízených technologiemi. Architektura byla vždy činností, která objevovala nové druhy hmotných rozhraní pro lidi, světlo, zvuk, energii a materiály, což se promítá do klíčových urbánních i neurbánních transformací. Takže zatímco postdigitální architektura vyžaduje nazírání na transformace hmoty a prostoru optikou dat a algoritmů, rád bych dodal, že také potřebujeme vidět, jak se data a algoritmy vážou zpětně k otázkám ekologie a životního prostředí. I četné nechtěné vrstvy moderních aglomerací, například znečištění, jsou nedílnou součástí technologických měst, na což jsem nedávno upozorňoval ve své práci o smogu jakožto médiu a polétavém prachu (PM 2,5) jako mimolidském aktéru. Chytrá města představují důležitou cestu k tomu, programově se otevřít širší kybernetické smyčce mezi daty, geofyzikálně významným infrastrukturním rozšiřováním měst a různými politickými otázkami subjektivity; ovšem abychom porozuměli širšímu kontextu postdigitálního v hmotné kultuře, musí zahrnovat i širší kontext technologických změn a otázek životního prostředí.
Co se týče definice postdigitality, uvažuji o ní jako o termínu, který pomáhá historicky ukotvit digitalitu včetně jejích dlouhých a pestrých prehistorií technických médií. Zároveň naše současné vnímání kultury a jejích praktik vychází ze situace, kde digitální technologie hrají ústřední roli. Nejde tedy o označení něčeho, co přichází po digitalitě, ani o pokračování postmoderny; je to způsob, jakým lze uvažovat o hmotných aspektech digitality. V nedávno vydané knize Across and Beyond² jsme to spolu s Kristofferem Gansingem a Ryanem Bishopem navrhovali jako heuristický nástroj přístupu k současnému umění a kultuře. Mohu citovat z jejího úvodu: „Tak jako postmoderní diskurz zaujal časové a intelektuální postavení vzhledem k modernitě, aniž by se považoval nutně za jejího nástupce, je naším záměrem být v případě postdigitality časově a kritickým způsobem vzdáleni od digitality, přičemž jí zůstáváme částečně definováni.“

Problematika mimolidského aktérství mi připomíná vaši dřívější knihu s názvem Insect Media.³ Dokázal byste určit, jak může mimolidský či více-než-lidský pohled na mediální technologie ovlivňovat městský design?
Insect Media jsem s nadsázkou, v níž však bylo zrnko pravdy, označil za svou antimcluhanovskou knihu, přičemž jsem měl na mysli kanadského teoretika médií Marshalla McLuhana, který jako první přišel s představou médií jako rozšíření člověka. Jeho tvrzení můžete klidně otočit naruby a říci: dějiny médií a technologií jsou plné rozličných technických a prostorových vynálezů, které jsou ve skutečnosti rozšiřováním mimolidského. Jako zářný příklad poslouží sto padesát let dlouhá historie hmyzu a dalších živočichů coby předlohy pro vývoj inteligence hejna (swarm intelligence), superorganismů, architektonického uvažování na počátku 20. století a v nedávné době také pro tvorbu algoritmů modelovaných na základě chování hmyzích kolonií (například včel či mravenců). Takže cílem této knihy je hledání alternativních, mimolidských modelů vnímání, inteligence, organizace a chování, které se staly součástí technologického diskurzu již dříve, před nástupem nejnovějších typů umělé inteligence.
Blíží se také některým pracím Benjamina Brattona⁴; jak se mohou různá měřítka a různé typy inteligencí stát součástí jiného uvažování o městě, tedy mimo jeho lidský rozměr? Brattonův urbanismus založený na umělé inteligenci bere tuto druhou stranu inteligence města v úvahu a vidí distribuované vnímání nikoli pouze jako prodloužení lidského zájmu a lidských struktur řízení, ale i jako možnosti pro mnohé alternativní procesy na různých úrovních hmyzu, prachu, bakterií a podobně. Co víc, protože teď částečně pracuji i pro pražskou FAMU jako vedoucí projektu na téma operativních obrazů, zajímá mě, jaké formy vizuálních technologií a druhy vnímání se ve zmíněných urbánních kontextech objevují. Jednou z očividných, a přesto zajímavých odpovědí je autonomní vůz a jeho různé formy distribuovaného vnímání, které zprovozňují nejen automobil jakožto stroj, který vidí, ale i rozsáhlé datové infrastruktury umožňující jeho hladký chod ve složitém ekosystému města. A to též město přeformátovává. Samozřejmě se při bližším pohledu nabízí mnoho problematických aspektů, například s ohledem na privatizaci a politickou ekonomii. Jedním z příkladů může být třeba torontská společnost Sidewalk Labs.

Ano, mohli bychom dokonce říci, že současná fascinace inteligentními městy zakrývá jejich kontrolychtivé až militaristické postupy. Když město vidí, stává se ústředním nástrojem řízení – stěžejní projekt Sidewalk Labs, Quayside v Torontu, je vskutku dobrým příkladem. Diskuze o postdigitální architektuře také již opustily přístupy k navrhování, kde hraje centrální roli člověk, zformulované kdysi Janem Gehlem v oblíbenou „architekturu pro lidi“. Do jaké míry byste souhlasil s tím, že existuje jen velmi tenká hranice mezi mimolidským náhledem na město a dehumanizací městské krajiny?
Ve hře je mnoho vrstev operací a interpretací. Na jedné straně jsou „krajiny bez lidí“ tématem, které svědčí o vznikajících podobách automatizovaného řízení pohybu lidí a každodenního života skrze série obrazovek, rozhraní a přístupových bodů v městských situacích; na druhou stranu mohou být mimolidské a posthumanistické náhledy na problematiku, především ty ze strany feministických nových materialistek typu Rosi Braidotti, či jiné politicky angažované druhy teorií velmi užitečnými cestami k tomu, porozumět, jak jsou aktérské role rozdistribuovány přes množství různých rejstříků. Máme-li porozumět moci infrastruktur a architektur, musíme těmto analytickým náhledům věnovat pozornost, obsahují také totiž mnoho etických implikací: kdo nebo co je považováno za lidi a s čím dalším než jenom s lidmi je třeba počítat? Přestože je nezbytně nutné zajistit, aby výstavba veřejného prostoru zůstala veřejná v nejširším smyslu slova, a speciálně dohlédnout, aby se tak stalo i z hlediska menšin, nevyplývá z toho tradiční humanistický důraz na design pro lidi.
Co se týče důležitých politických otázek, na které poukazujete, je třeba zdůraznit, že v postdigitalitě nejde jen o nějaká stylistická rozhodnutí nebo omílání postmodernismu. Měla by být nahlížena spíše jako série pokusů o řešení otázek prostoru a dat, a tedy, jak také poukazujete, řízení prostoru prostřednictvím dat bez ohledu na to, zda těmto rozhraním a jejich komplexním mapám, jež prostor popisují a předepisují, rozumíme a zda je ovládáme. Kromě dehumanizace jako krajiny zbavené přítomnosti člověka se mohou tyto tendence stát také druhem politického rozpoložení, charakterizovaného odstraněním možností protestu anebo alternativního navrhování, což nejspíš nejsou věci typické pouze pro postdigitální krajiny nebo korporátní plány, ale přesto je nutno s nimi v debatách o technologiích, životním prostředí a architektuře počítat.

Mohl byste prozradit, co máte na mysli tím politickým rozpoložením? Napadá mě opět společnost Sidewalk Labs, která předstírá, že nastavuje demokratické podmínky pro rozhodování o rozvoji Quayside, ale přitom si ponechává značný stupeň kontroly nad regulačním rámcem této čtvrti a nad údaji o jejích budoucích obyvatelích.
Imaginaci současné digitální kultury zřejmě pohání ten korporátní sen o participativní politice nabízený skrze její platformy, že? Člověk může vstoupit do uživatelského vztahu s rozhraními – anebo prostředími –, to ale neznamená, že je mu dovoleno zpochybňovat základní fungování anebo samu existenci daného systému. Hodí se připomenout si zde pojem komunikativní kapitalismus teoretičky Jodi Dean⁵: do fungování digitálních a datových platforem jsou zahrnuty pojmy jako komunikace, rozhodování a další přednosti veřejného prostoru a demokracie. A když se prostor stane platformou, zařadí se také do tohoto okruhu zachycování řeči, gest, tváří a dalších aspektů života ve městě.

To je důležitý kritický postřeh. Naznačujete tedy, že nejlepší by bylo přistupovat k digitálním médiím (nebo jakýmkoli technologiím) jako k tomu, co starověcí Řekové označovali za farmakon – tedy lék i jed zároveň?
Víceméně! Ať už se jedná o otázky kolapsu životního prostředí, anebo o městský prostor, odpovědí nikdy nebude „méně“ technologií. Takové romantické – či ve skutečnosti nebezpečné – sny přenecháme jiným. Neprosazuji zde nějakou „akceleracionistickou“ myšlenku; jde mi o pochopení toho, že veškeré technologie jsou zakotveny v komplexních ekologiích environmentálních, politických, ekonomických, infrastrukturních a dalších závislostí a jediný způsob, jak se vypořádat s jejich složitostí, je uvažovat o nich jako o provázaném celku. A ne vždy hned víme, co přesně je jed a co lék, a pokud chceme aspoň trochu porozumět současné kultuře, vnímáme taková tvrzení ve skutečnosti jako rozsáhlý, komplexní systém, složený z navzájem závislých prvků. Digitální technologie jsou metodami utváření světů; generují kulturu (jak často nazýváme naše prostředí).

Když mluvíme o rozsáhlých a komplexních systémech, mohla by to být dobrá příležitost představit váš pojem „mediální geologie“. Díky vašim textům si dokážeme lépe uvědomit pozici mediálních technologií v rámci rozsáhlejších geologických procesů a časových horizontů přesahujících život jednotlivce, nebo dokonce dějiny našeho druhu. Mohl byste nám prosím tento koncept osvětlit a možná také ukázat, kde se tento přístup potkává se současnou architekturou a teorií navrhování?
Styčným bodem je infrastruktura a uvědomění si, že měřítko jakéhokoli předmětu sahá až k jeho infrastrukturním, hmotným propojením. Mým cílem bylo zaměřit se na média, ale jít za jejich rozhraní a objekty až k planetárním vazbám. Kontexty vzácných minerálů, energetických sítí a podobné materiální úvahy by se měly nacházet v centru studia médií jakožto nedílné součásti aktuálního kolapsu životního prostředí. V konceptuální rovině zahrnuje mediální geologie prodloužení dějin médií, posouvajíc se od nějakých stovek či tisíců let lidské historie médií směrem k historii Země, mineralizace a tak dále, což pomáhá nahlížet problém z jiné perspektivy, kde lze také snáze uvažovat o možných budoucnostech – opět v kontextech, jakými jsou současné debaty o antropocénu.
V kontextu mediálních geologií můžeme odhalit dlouhodobější dopad technologického zařízení mimo jeho skutečné použití: například chytrý telefon nebo jakékoli jiné elektronické zařízení vzniká až jako důsledek různých činností, zahrnujících například těžbu vzácných minerálů a hornin, nebo dopravní a energetické sítě, která napájí předmět, jenž se v určitém momentě stane zastaralým a je zahozen. Jakožto „mrtvé médium“ ale nezmizí hned jako mávnutím čarovného proutku, nýbrž zůstává dál na zemi jako elektronický odpad, což je problém naléhavý sám o sobě nejen pro odpadové hospodářství, ale i pro design a média.
To představuje pro architekturu a design výzvu: jaké jsou environmentální souvislosti výstavby a navrhování a jak přesunout pozornost od předmětů směrem k podmínkám jejich výroby a k jejich dlouhodobým, hlubokým dějinám a budoucnostem? Kromě jiného měřítka informací, na nichž zakládáme své chápání městské a mimoměstské inteligence a jednání, jak jde toto dohromady s otázkami ekologie a životního prostředí, aniž bychom přitom narazili na potíže diskurzu o udržitelnosti?

Znamená to, že se mediální technologie stávají environmentálními, jak píše například Jennifer Gabrys⁶ ve své analýze infrastruktur měřících klima (satelity a další přístroje)? Stává se město „automatizovanou krajinou“ anebo snad „druhou přírodou“?
Ano, na práci této teoretičky lze skvěle ilustrovat, jak chápat některé z bodů, které jsem zmiňoval výše v souvislosti s technologiemi jako ekologiemi i v konkrétní rovině: od satelitů až po pozemní snímače se měřitelnost světa stává klíčovým aspektem toho, jak uvažujeme o médiích v současné kultuře. Město již bylo druhou přírodou (což navazuje na marxistickou tradici uvažování), klíčovou pro zapracování přírody do kultury, řečeno poněkud neomaleně, takže jde spíš o mnoho dalších vzájemně se překrývajících přírod. Už před nějakou dobou mluvila McKenzie Wark⁷ o třetí přírodě telekomunikací a já zastávám názor, že naše téma postdigitální architektury je vlastně uzlíčkem různých přírod smotaných do složitého ekosystému hmoty, dat, subjektů a vztahů. Měl jsem to potěšení nedávno spolupracovat s tandemem Geocinema na jejich projektu týkajícím se velkoformátových infrastruktur – konkrétně čínské Digitální hedvábné stezky (Digital Belt and Road) – a vznikl zde podobný přístup k ekologiím teritorií, dat, geografií, lidí, nelidí a částečně automatizovaných, ale přesto na lidské práci závislých krajin. Nejedná se tedy pouze o dvě nebo tři přírody, ale o tisíce drobných variací přírody, která je neustále zpracovávána současnými dálkovými senzory a geopolitickými systémy.

O antropocénu jste se zmínil už dříve; jak byste zhodnotil vývoj tohoto konceptu za uplynulé desetiletí? Z okrajového geologického diskurzu se rozšířil do umění a humanitních věd, dost pozornosti se mu věnovalo i v rámci architektury. Co dnes od architektů vyžaduje představa lidstva jakožto hybné geologické síly?
Tento termín se opravdu rozmohl, což je také důvodem, proč se mu dostalo tolika negativních reakcí – Není až moc neutrální? Nerozmnožuje problematické domněnky o jediném lidstvu? Jak se vypořádává s kapitalismem nebo genderem? – a podobně. Takže i když se stal důležitým slučujícím konceptem – jinými slovy, nemělo by nám dělat starosti jen globální oteplování, ale také krize biologické rozmanitosti, okyselování oceánů, vyčerpávání půdy a obrovské problémy se zásobováním pitnou vodou a potravinami –, začal být ustavičně definován jako celá paleta pojmů. Kapitalocén, plantážocén, antrobscén…, to vše jsou pro mě jen způsoby, jak na jednu stranu neupouštět od potřeby velkých slučujících výrazů a zároveň upřesňovat, jak se vztahují k důležitým milníkům politické historie rasy, technologie a moci. Nedávná stručná kniha profesorky nelidské geografie – jak nádherné povolání! – Kathryn Yusoff s názvem A Billion Black Anthropocenes or None⁸ je v tomto ohledu dobrou četbou i pro architekty.
V oblasti architektury, vystavěného prostředí a infrastruktury to znamená zásadní poznání, že musíme být schopni fungovat současně ve více měřítcích. Musíme si být vědomi lokálních i dalekosáhlejších důsledků materiálových řešení i toho, jak infrastruktury dat – postdigitalita – ovlivňují naše smysly a vnímání způsobem, který jsem zmínil dříve: digitální technologie vytvářejí světy, jsou to kulturní techniky. Kromě otázek materiality se tyto techniky a technologie bezezbytku propletly s tím, co tradičně nazýváme politickými otázkami – ale všechny jsou navzájem propojeny: Jaké formy propojení mezi rasou, genderem a životním prostředím si musíme uvědomit? A jak chápat architekturu jako něco, co sahá daleko za pouhé stavby, tedy jako radikální reformu našich životních habitatů v situaci, kdy mluvíme o planetární změně v tak velkém měřítku, že ohrožuje životy miliard lidí, a dokonce ještě většího množství nelidí?

Rozhovor proběhl korespondenčně.

1 Keller Easterling: Extrastatecraft: The Power of Infrastructure Space. Verso, New York, 2014.
2 Ryan Bishop – Kristoffer Gansing – Jussi Parikka – Elvia Wilk (eds.): Across & Beyond: A Transmediale Reader on Post-Digital Practices, Concepts, and Institutions. Sternberg Press a transmediale e.V., Berlín, 2016.
3 Jussi Parikka: Insect Media. University Of Minnesota Press, 2010.
4 Benjamin Bratton: The City Wears Us. Notes on the Scope of Distributed Sensing and Sensation. Glass Bead: Site 1: Logic Gate, The Politics of the Artifactual Mind, 2017. Dostupné z: www.glass-bead.org/article/city-wears-us-notes-scope-distributed-sensing-sensation/?lang=enview, vyhledáno 26. 8. 2019.
5 Jodi Dean: Communicative Capitalism: Circulation and the Foreclosure of Politics. Cultural Politics, 2005, 1, s. 51–74. Dostupné z: www.commonconf.files.wordpress.com/2010/09/proofs-of-tech-fetish.pdf, vyhledáno 26. 8. 2019.
6 Jennifer Gabrys: Program Earth. University of Minnesota Press, 2016.
7 McKenzie Wark: Third Nature. Cultural Studies, 1994, 1, s. 115–132.
8 Kathryn Yussof: A Billion Black Anthropocenes or None. University of Minnesota Press, 2018.

Jussi Parikka (*1976, FI) je spisovatel a teoretik médií. Je profesorem na Winchesterské škole umění a hostujícím profesorem na pražské FAMU. V Praze také vede výzkumný projekt Operativní obrazy a vizuální kultura: mediálně-archeologická zkoumání (GAČR, č. 19-26865X). Je autorem několika publikací, například What is Media Archaeology? (Polity, 2012, český překlad v přípravě), A Geology of Cinema (University Of Minnesota Press, 2015, český překlad v přípravě) nebo Insect Media (University Of Minnesota Press, 2010). Nedávno vydal jako spoluautor svou nejnovější práci Remain (University Of Minnesota Press, 2019, také volně dostupné v PDF).  www.jussiparikka.net
Lukáš Likavčan (*1991, SK) je teoretik a výzkumník. Věnuje se filozofii technologií a politické ekologii. Vystudoval filozofii na Masarykově univerzitě v Brně, kde momentálně dokončuje doktorské studium na Katedře environmentálních studií. Jako výzkumník působil na Vídeňské ekonomické univerzitě, Hongkongské polytechnické univerzitě a v Centru současného umění BAK v Utrechtu. Přednáší v Centru audiovizuálních studií FAMU v Praze a v moskevském Institutu pro média, architekturu a design Strelka. Je autorem připravované publikace Introduction to Comparative Planetology (Strelka Press, 2019).