Logistická centra zabírají zemi jaksi více než jiná výstavba, především proto, že mimo toto „zabírání“ nedělá jejich architektura mnoho jiného. Přestože jsou problematická sama o sobě, nabízejí především vhled do toho, jak obecně přetváříme „přírodní“ zemědělskou půdu jinými „umělými“ povrchy. V kontextu změny klimatu, ke které jak logistika, tak zemědělství výrazně přispívají, se ale zdánlivá jasnost hranice mezi přírodním a umělým světem ztrácí.
„Zemědělská půda tak, jak je využívána a obhospodařovávána v současnosti, se poměrně významně spolupodílí na produkci některých skleníkových plynů (…). V rámci záměru bude větší část území zastavěna, zpevněna a cca 25 % území bude zatravněno a významně ozeleněno. Při částečném nahrazení intenzivně obdělávané půdy zatravněnými plochami můžeme hypoteticky uvažovat o určitém možném, v širším území však zanedbatelném snížení produkce skleníkových plynů z orné půdy a zlepšení mikroklimatu v prostoru výsadby dřevin.“1
Toto je součást oficiální zprávy vypracované pro jeden z českých logistických parků za účelem hodnocení EIA, které posuzuje dopad větších staveb na životní prostředí. Argumentace tohoto textu je jednoduchá: je udržitelnější postavit místo pole sklad, než na něm pěstovat potraviny. Takovéto prohlášení je příliš radikální na to, abychom ho mohli přejít jako pouhé inženýrské zjednodušení. Už samotný fakt, že v právně závazném dokumentu lze tvrdit, že je průmyslová výstavba na 75 % daného území méně škodlivá pro životní prostředí než pěstování rostlin, stojí za zamyšlení. Přestože je toto tvrzení samozřejmě mylné (velice dobře izolovaná budova má přibližně osmnáctkrát větší stopu skleníkových plynů než stejně velká plocha obdělávaného pole), může tento úryvek sloužit jako vstupní bod do diskuze o vztahu haly a pole, na němž byla postavena. Vztahu „umělé“ struktury nahrazující „přírodní“, život podporující vrstvy, v nové všezahrnující situaci změny klimatu, která jediná je silou schopnou přenést tyto tak rozdílné objekty na stejnou úroveň, nebo pro nás odhalit jejich vnitřní stejnost.
Přestože samotné úrovně emisí jsou dramaticky rozdílné, je možné říci, že současný způsob obdělávání zemědělské půdy způsobuje životnímu prostředí významnou újmu. Postavit místo této půdy logistický park je jen poměrně (osmnáctinásobně) horší. Skladové haly jsou plochy zpevněné, zakryté země, zatímco průmyslově obdělávaná pole můžeme vidět jen jako plošné nosiče uměle dodaných minerálních živin. U haly je to architektura a u polí chemie a mechanizace, které rozdílnou měrou kontrolují náhody přírody. Nově chápaný vztah přírody a člověka nám dnes ukazuje, že nejenže jsou tyto náhody čím dál více důsledkem kontroly, ale že tato kontrola byla celou dobu jenom jednou z oněch náhod. Proměny substrátů logistiky a zemědělství, především půdy, betonu a asfaltu, opsané v úvodním citátu, mohou na toto nové chápání vrhnout zajímavé světlo.
Architektura se k zemi, na níž stojí, vztahuje svým zastavěným územím, projekcí svého nejširšího obrysu, zároveň hmatatelnou skutečností i číselnou hodnotou. Je to abstrakce té části země, která je skrytá slunci a dešti, tedy vegetaci, a jako taková je jak předmětem, tak způsobem veřejné kontroly. Povrch má dvě strany: budovu nad sebou a zemi pod sebou. Postavit skladovou halu na zemědělské půdě znamená odebrat jisté zdánlivě přírodní vrstvy a nahradit je vrstvami jinými, zdánlivě umělými. Mluvíme zde především o třech materiálech: o půdě, betonu a asfaltu.
Půda je složitá směs minerálů, vody, vzduchu, organických hmot a nespočtu organismů, které jsou rozkládajícími se zbytky dřívějšího života. Je používána k pěstování rostlin a podpoře života nového. Asfalt je produkt na bázi ropy, také směs minerálů a rozložené organické hmoty, s jedinou výjimkou: tato organická hmota pochází z jiného geologického období a její rozklad trval přibližně 140 milionů let. Podpírá především motorová vozidla. Beton je směs tří skupin minerálů, obecně popisovaných jako cement, písek a štěrk, s přidanými polymery a ocelovou výztuží. Podpírá tíhu budov, infrastruktur a jejich uživatelů. Mícháním zmíněných produktů mohou vznikat hybridy jako suchý beton či asfaltobeton, nebo je asfaltová emulze rozstřikována přímo na prašné cesty. Přestože jsou cement, beton a půda samozřejmě rozlišitelné, můžeme v duchu našeho úvodního citátu předstírat, že nejsou, abychom mohli vidět, jakým způsobem je půda „historická“ a asfalt „přírodní“.
Z celkové výstavby jsou to právě logistické stavby, které nabízejí nejzajímavější případ vzájemné přeměny těchto tří materiálů. Ještě výrazněji než u ostatních komerčních projektů je pro skladové haly zastavěná plocha hlavní určující hodnotou. Jejich architektura pouze zpevňuje a chrání tuto plochu, nebo snad přímo je touto plochou, jen obalenou ocelovými sendvičovými panely. Hloubka haly je hloubkou základové desky, standardní výška 12 metrů je odvozena z modulu fasádního panelu. Logistické haly jsou až na výjimky přízemní a jejich zastavěná plocha zhruba odpovídá jejich čisté užitné ploše. Podlaha je hlavní aktivum, ve špičkových skladech je technologizována roboty a rastrovými systémy, obecně je prostě jen striktně plochá, odolná a bez zbytečných překážek. Její certifikovaná tvrdost postupně přechází do nejbližšího okolí hal, parkovišť, silnic, dálnic a kontinentů.
Velký mezinárodně orientovaný logistický park může zahrnovat cokoli mezi 200 až 500 000 m² čisté skladové plochy a až třikrát tolik zpevněných ploch, krajinářských úprav a plotů, tedy až 150 hektarů, což je pro představu o málo více než rozloha Starého Města pražského. Rozsáhlé plochy jak uvnitř, tak vně skladovacích hal jsou často přímo uváděny v hektarech, tak jak bývá kvantifikována zemědělská půda. Jejich měřítko je definuje spíše jako krajinné než architektonické struktury.2 Nejsou ničím jiným než zakrytou zemí, na níž stojí, a tato země tak zůstává jediným faktorem, který dává logistickým parkům nějaký tvar.
Průměrná velikost pole v Československu v roce 1948 byla 0,23 hektaru a dnes je z důvodů, ke kterým se ještě dostaneme, celých 20 hektarů.3 Jinými slovy, menší logistický park se relativně spořádaně vejde už na jedno jediné pole. Srovnáme-li tuto situaci například s logistickými centry v Británii, s její komplikovanější vlastnickou strukturou, jsou české parky ortogonálnější a pravidelněji uspořádané. Logistická centra v Německu jsou naopak ještě větší, lépe umístěná a lépe propojená s různými druhy infrastruktur včetně zelenějších způsobů dopravy, což je důsledkem celostátního plánování. V Česku taková koordinace chybí a logistické parky se objevují jako více či méně koordinované soukromé podniky právě na tom poli, jež se podařilo výhodně získat.
Má-li developer přesvědčit správní orgány, že zástavba zemědělské půdy nebude až taková ztráta, současný způsob zemědělství mu to moc nezkomplikuje. V tomto ohledu nebyl úvodní úryvek zcela zavádějící. Industriální zemědělství velkého měřítka v Česku, tak jako jinde, prosazuje neudržitelné praktiky užívání půdy a vody. Více než v jiných zemích tak ale činí s obrovskou intenzitou, bezstarostností, a dokonce s dlouhou tradicí.
Velká většina logistických parků je stavěna na zemědělské půdě, jejíž průměrná cena je v Česku 0,65 € za m². Ceny komerčních pozemků se pohybují mezi 20 a 100 € za m². Proces přeměny z prvního na druhé, takzvaný zábor půdy, není v žádném případě jednoduchý, ale přesto finančně hodný jakéhokoli pokusu. Část z potenciálně zastavitelné zemědělské půdy se nachází v okolí měst, kde je případná přeměna ospravedlnitelná jejich stále obecně akceptovaným růstem, jinde vyrůstají logistické parky v otevřené krajině. Druhý typ je více i méně sporný než ten první. Stavět na zelené louce mezi jinými zelenými loukami je stále všeobecně považováno za nevhodné, dokonce nemorální, a takovému jednání je do cesty kladena velká spousta právních, zvyklostních a kulturních překážek. Stavět „uprostřed ničeho“ ale zároveň znamená stavět mimo podrobný dohled veřejné kontroly a zájem metropolí.
Větší zábory půdy typicky začínají procesem EIA, jak jsme viděli v úryvku na začátku tohoto textu. Je-li stanovisko souhlasné, následuje změna územního plánu, pokud nějaký existuje, nebo překreslení hranice zastavitelného území obce, pokud neexistuje, a konečně samozřejmě územní rozhodnutí a stavební povolení. Když je na konci celého procesu půda přeměněna ze zemědělské na komerční, z nezastavitelné na zastavitelnou, vzniká nezanedbatelná finanční hodnota, zdánlivě okamžitě a odnikud, ve skutečnosti ale na úkor veřejného zájmu otevřené krajiny, jednoho z ohrožených veřejných statků. Není náhodou, že v češtině je souhrn veškeré zemědělské půdy popisován jako půdní fond, a právě z tohoto fondu proudí některé ze zmíněných násobných zisků. Jeho důležitost je dokonce kodifikována zvláštním zákonem č. 334/1992 Sb., kde je půdní fond definován jako „základní přírodní bohatství naší země, nenahraditelný výrobní prostředek umožňující zemědělskou výrobu a jedna z hlavních složek životního prostředí“.4 Ve chvíli, kdy je právní ochrana půdě odňata, je její hmota najednou přeměněna z život podporujícího nenahraditelného přírodního zdroje ve specifický druh suti, který leží v cestě novému rozvoji, a musí být tudíž odsunut stranou.
Země a krajina byly ve střední Evropě opakovaně vystavovány nejrůznějším druhům lidmi působených kalamit, jako například poválečnému odsunu 10,5 milionu Němců z Československa a Polska a následné kolektivizaci vší československé zemědělské půdy. Mezi lety 1948 a 1960 byly do té doby samostatné půdní bloky spojeny, a to jak vlastnicky, tak i fyzicky, do nekonečných monokulturních lánů, pokrývajících vlnitý terén pod sebou jako špatně padnoucí koberec. V důsledku toho je průměrná velikost pole v Česku 20 hektarů, blíže k průměrné evropské rozloze celé farmy (16 ha), zatímco průměrná velikost české farmy je dokonce 133 hektarů!5
Tato kobercovitá krajina přežila radikální změny spojené se sametovou revolucí včetně extenzivních majetkových restitucí. Družstva byla přetvořena ve společnosti s ručením omezeným, které se spojovaly v ještě větší akciové společnosti. V novém politickém systému přetrvaly původní motivace pro scelování pozemků: jednodušší správa, užití těžké mechanizace, maximalizace oseté plochy a nově také maximalizace plochy, na niž lze čerpat evropské dotace ve výši přibližně 2,6 eurocentu na m². Toto číslo je pro nás důležité, neboť většina zemědělské půdy v Česku není vlastněna firmami, které ji obhospodařují, ale je naopak pronajatá neboli propachtovaná, a to za průměrný nájem tří eurocentů za m². Jinými slovy, obdělávaná půda je v podstatě volná. Je jednoduché ji získat nebo se jí zbavit.
Výsledky tohoto hospodaření jsou již měřitelné. Extenzivní degradace půdy způsobená intenzivním, krátkodobě cíleným zemědělstvím zapříčiňuje snižování podílu organické hmoty, zhoršení schopnosti retence vody a úrodnosti.6 Někteří experti popisují příklady, v nichž je intenzivně využívaná půda redukována na plošný nosič uměle dodaných fosfátových živin a život uvnitř redukován na minimum. Stavět namísto této půdy představuje podnik velmi odlišný od zastavování jakéhosi dávno minulého bukolického snu. Připomíná spíš stavění na poušti, kam vysokozdvižné vozíky a ještěrky přinášejí alespoň nějaký druh života.
Poté, co jsme stručně popsali nejistou situaci půdy, kterou logistická centra nahrazují, se můžeme blíže podívat na materiály, jimiž je nahrazována.
V roce 2001 geolog James Ross Underwood navrhl Americké geologické společnosti, že kromě usazených, vyvřelých a přeměněných hornin by měla vzniknout ještě čtvrtá kategorie, kterou nazval antropické horniny, do níž zahrnul látky jako asfalt, sklo nebo beton, tedy horniny vytvořené kolektivní geologickou silou člověka.7 Tato kategorizace nebyla dosud oficiálně zavedena.
Dnes obecně známý koncept antropocénu, jehož jsou antropické horniny zřejmou kategorií, je geochronologický termín, který popisuje poslední údobí planetární historie podle dopadu lidí na zemskou kůru. Přinejmenším od testů atomových bomb ve čtyřicátých letech, ale spíše již mnohem déle vykazují lidé měřitelný geologický dopad na látku zemské kůry, již se zdají pouze obývat. Lidská aktivita je podle tohoto konceptu v současnosti nejvýznamnější geologickou silou. Jak ale psal například Bruno Latour, antropocén je užitečný i neužitečný koncept.8 Je užitečný, protože odhaluje dopad, jaký lidstvo na svou planetu skutečně má, a to uvěřitelným a jasným jazykem geologie, a je neužitečný, protože znovu otevírá příkop rozdělení mezi člověkem jako jediným subjektem současného světa a planetou Zemí jako objektem, jenž je člověkem tu ničen, tu chráněn.
Souhrn všech fyzických struktur, které lidé vytvořili v průběhu historie, je nesporně geologický. Se svými 580 000 km² pokrývají 0,6 % veškeré obyvatelné pevniny, tedy přibližně rozlohu Francie. V Evropě je tato hodnota na 2,3 % rozlohy, což je zhruba velikost Bulharska. Orná půda, jen poměrně (osmnáctkrát) jiný druh umělé struktury, pokrývá 37,7 % obyvatelné pevniny neboli o něco málo více, než je rozloha celé Asie. V Evropě, kde jsou stavby relativně staršího původu než ve zbytku světa, jich 60 % není starších padesáti let, a můžeme tedy bezpečně odhadnout, že velká většina všech zpevněných ploch používá beton. Že je tato tvrdá antropická hornina dnes nejužívanějším materiálem na světě, víme s jistotou.9
Beton je víc než jen stavební materiál, je geologickou silou působící na planetu jak přímo, tak nepřímo. Výroba cementu představuje jeden z hlavních faktorů globálního oteplování. Zodpovídá za 8 % veškerého oxidu uhličitého vyprodukovaného lidmi, což je například přibližně dvakrát více než letecká přeprava.10 V jistém ohledu není cement natolik odlišný od „ostatních“ fosilních paliv. Při chemické reakci, při níž vzniká, je vápno (neboli biomechanický sediment prastarého života) páleno a jeho společný CO2, nastřádaný za celé věky, je v jediném okamžiku vypuštěn do atmosféry. Zbylá přeměněná látka je redistribuována do nových, lepších, předvídatelnějších, odolnějších, lidmi vytvořených biomechanických sedimentů. Žíly infrastruktury a ložiska měst se rozšiřují rychleji než kdy dříve. Kanadsko-český vědec Václav Smil, který se prostřednictvím interdisciplinárního výzkumu zabývá lidským využíváním energie a materiálu, spočítal, že mezi lety 2008 až 2010 bylo v Číně použito více betonu, než kolik se ho vyrobilo ve Spojených státech amerických za celé 20. století.11 Pro geologickou ilustraci můžeme zmínit jiný výpočet stejného autora, v němž odhadl, že lidé vytvářejí každých dvacet let množství betonu ekvivalentní objemu hory Fudži.
Deset miliard tun betonu vyrobených na světě každý rok by mohlo pokrýt celou rozlohu Česka za pouhé čtyři roky. V tomto kontextu je osm milionů metrů čtverečních čisté (betonové) skladovací plochy, kterou zatím v Česku zabírají logistické haly, relativně malé číslo, jak developeři sami s oblibou připomínají.12 Tuto plochu si přesto můžeme představit jako betonovou desku o délce hrany 3 km, odpovídající vzdálenosti z Pražského hradu k Vyšehradu. Ještě působivější než celková rozloha hal v Česku je rychlost, s jakou roste. Mezi roky 2004 a 2006 se plocha A-class hal zdvojnásobila. Zdvojnásobila se znovu v roce 2008 a znovu v roce 2017. Jen za poslední rok bylo pro logistické a průmyslové parky vyňato z půdního fondu na 2 000 000 m².13
Haly, šířící se krajinou, se zdají lehké a rozmontovatelné. Jejich nosná konstrukce, fasáda a vybavení takové dokonce i mohou být, přestože i jejich demolice je nákladná. Co snadno rozmontovatelné není, jsou betonové sarkofágy, na kterých haly stojí. Stejně jako jiné horniny mohou být tyto betonové desky sice rozbity, ale Underwoodova „horninovost“ betonu má důsledky pro případnou demolici sahající daleko nad rámec spojitosti a tvrdosti. Rozdíl mezi bouráním kamenné zdi a hory spočívá v měřítku a ekonomičnosti vynaložených prostředků. A je vinou těchto dvou proměnných, že se souhrnná rozloha logistických hal stala dnes už prakticky trvalou součástí české krajiny.
Poté co je přeměna z nezastavitelné na zastavitelnou půdu dokončena a poté co zmizí veškerá ochrana zákona, je transformace zkonzumována také fyzicky. Betonové desky pronikající zemi pravděpodobně zůstanou dlouho poté, co haly, které podpírají, budou dávno zapomenuty. Na rozdíl od důsledků neudržitelného zemědělství popsaných výše, jež ohrožují jen některé z půdních funkcí, země utěsněná betonem ztrácí tyto funkce všechny. Pokud je hala nad deskou odstraněna, rovný beton vystavený slunci vytváří skalnatou platformu obývanou jen některými druhy hmyzu a plazů.
Na světě je daleko méně asfaltu než betonu, ale asfalt je v mnoha ohledech zajímavější. Je levnější, rychlejší, hladší a o mnoho podivnější. V rámci diskuze o přírodní historii logistiky má asfalt zvláštní status. Jeho primární látkou, která spojuje různá minerální kameniva do pevné plochy, je přímý derivát ropy. Aparát logistiky poháněný ropou je také ropou podpírán.
Na rozdíl od betonu a navzdory své všudypřítomnosti potřebuje asfalt neboli bitumen stručný úvod. Jedná se o směs těžkých uhlovodíků vzniklých přírodní oxidací nebo umělým rafinováním ropy. Technicky vzato tvoří toto pojivo pouhých 5 % vlastního materiálu vozovek, jehož většina se skládá z různých druhů kameniva, nicméně i tomuto výslednému materiálu říkáme hovorově asfalt. Díky pojivu zůstává asfalt plastický, vždy potenciálně tekutý. Měli bychom být vděční našim pečlivě odlitým silnicím, že neodtečou do světových moří ani se nevsáknou přímo do země. Rychlost a způsob, jakým tekutá černá, snad vulkanická hornina, vařící se pod paprsky slunce, pokrývá zemský povrch, je šokující. Automatický asfaltovací stroj může pracovat rychlostí až 80 metrů za minutu. Kilometry silnic mohou být vylity jeden den a užívány den druhý.14 Zároveň, a právě díky této rychlosti, se může asfalt zdát jaksi snímatelným. Jeho plastická bezešvost naznačuje, že by bylo možné ho odloupnout z povrchu zemského jako náplast jedním tahem.
Ve své době velmi známá publikace Moderní asfaltová dlažba z roku 1907 shrnuje deset předností této nové revoluční technologie:
> Nerozpadá se nárazy nebo opotřebením, a nedává tak vzniknout ani bahnu, ani prachu.
> Pokud se o asfalt správně pečuje, může být udržován dokonale čistý.
> Má nenasákavý povrch a neabsorbuje špinavé tekutiny, jak to dělají například dřevěné bloky.
> Nabízí nejlepší oporu koním, s výjimkou zvláštních okolností.
> Tažení na tomto povrchu může být uskutečněno s nižším vynaložením síly než u jiných dlažeb.
> Jeho odolnost překoná žulu a pod těžkým provozem je lepší než jakákoli jiná forma dlažby.
> Poškození standardní asfaltové dlažby bývá takové, že je snadné a ekonomické ho opravit, což se nedá říci o jiných typech dlažby.
> Otvory v dlažbě pro podzemní práce mohou být opraveny tak, že jsou k nerozeznání, zatímco u ostatních povrchů jsou velice zřejmé.
> Zvyšuje vlastní i nájemnou hodnotu všech pozemků a domů na ulicích, na kterých je položen, více než jiné druhy dlažby.
> Vysoce snižuje opotřebení koní a vozů.15
Když byla kniha poprvé publikována, začínal se teprve nový syntetický asfalt šířit po americkém kontinentu, ale jeho dokonalá čistota, vysoká odolnost, bezešvá flexibilita a především hladkost zabraňující opotřebení mu už tehdy slibovaly zářnou budoucnost. O rok později se na amerických silnicích objevil nový druh vozu, automobil Ford, model T. Hladké povrchy asfaltu a gumových pneumatik tohoto stroje vzápětí utvořily těsné objetí, které zplodilo moderní systém přepravy. Zrodil se nový druh mobility věcí i člověka a spolu s tím se od základů změnila také logistika.
Asfalt je dokonalým substrátem, ale také skvělým reprezentantem logistiky. Spojuje dohromady nesourodé látky, penetruje materiály, aniž by s nimi reagoval, je rychlý, tekutý a vyrobený z ropy. Snižuje opotřebení koní a vozů, ale především stále podpírá okolo dvou třetin veškeré globální nákladní dopravy.16 V českých logistických parcích, jako všude jinde, dává formu parkovištím, dálničním sjezdům, místním cestám a někdy i rychlostním komunikacím. Vysokozátěžová betonová podlaha skladové haly končí a začíná řadou dokovacích stanic, za nimiž je venkovní podlaha snížena tak, aby úroveň vnitřku kontejneru přesně odpovídala podlaze skladu. Venkovní plocha je posléze s velkou pravděpodobností pokryta asfaltem. Od tohoto bodu už neexistuje žádná další výšková bariéra, a to až k přístavům v Rotterdamu, Antverpách nebo Hamburku, kde je ještě jedna mezi přístavním molem a palubou nákladní lodi, a pak znovu žádná až k přístavům v Šanghaji, Šen-čenu a tak dále. Taková na první pohled samozřejmá transkontinentální hladkost je ve skutečnosti velice neobyčejná. Kontejnery, pohybující se společně a téměř bez tření na vodě, si potřebují hladkost zachovat také na pevnině. Samotný původ kontejneru jako základní jednotky logistiky přímo pochází z tohoto dvojího způsobu přepravy a firma, která si je dala patentovat, se dokonce původně jmenovala SeaLand, dnes Maersk Sealand. Kontejnery rozdělené na jednotlivé podvozky nákladních automobilů se díky asfaltu mohou téměř stejně hladce rozptýlit po všech světových kontinentech jako po moři. Slavná pomyslná hladkost modernity má skutečný, i když snad trochu neuspokojivý substrát: temně černou pružnou síť, jež obepíná stále otravně nerovné terény světa.
Krajina střední a východní Evropy je stejně jako jinde pokryta různými druhy antropických hornin a půd. Více než jinde se ale nekonečná monokulturní pole rozlévají přes kopce a údolí. Vodě a větru nic nebrání v odnášení půdy. Neustávající pěstování odvádí živiny a mnoho jich nenechává, takže půda už někde není než mechanickým nosičem dusíku, fosforu a draslíku, významných přispěvatelů globálního oteplování. Podle skeptičtějších pozorovatelů spadají některé z těchto půd dokonce pod definici pouště.17 V neutěšených krajích nekonečných monokulturních lánů je očividná neudržitelnost logistických parků, jak jsme viděli v úvodním citátu, najednou zmatena a zapomenuta. Fasády hal bez oken a tepelných mostů, zato s občasným fotovoltaickým panelem nebo skupinkou nově zasazených stromů, mohou svou empirickou ekologičnost kdykoli prokázat certifikátem BREEAM. Půda, kterou zabírají, je navíc už stejně „mrtvá“.18
Tato „mrtvá“ příroda nám připomíná „mrtvou druhou přírodu“ Theodora Adorna, kterou podle něj nevyhnutelně vytváří lidská historie svým posunem vpřed a kterou vzápětí předkládá jako věčnou a neměnnou přírodu novou. Jeho chápání konceptu přírodní historie stojí právě na dialektickém vztahu obou částí pojmu, Přírody a Historie, a může být užito jako nástroj, pomocí něhož lze „chápat objekt jako přírodní, právě když je nejvíce historický, a jako historický, právě když se zdá nejvíce přírodní“.19 Jinými slovy, doslovně mrtvá, zvěcněná půda logistiky, popsaná na předchozích stranách, není ničím jiným než zvláštním případem toho, jak se lidé vztahují k přírodnímu světu všeobecně a na nejzákladnější úrovni, asi tak jako řasa produkuje kyslík. Tento metamorfovaný svět leží na půli cesty mezi první, původní přírodou a lidmi, pro které se bez povšimnutí stává přírodou novou, a připomíná nám, že vrstvy vytvořené lidmi by měly být považovány za nejinak přírodní. Měli bychom se tedy společně s Adornem ptát „jak je možné interpretovat tento odcizený, zvěcněný, mrtvý svět“.20
Nastolená otázka má dnes novou naléhavost. Pomalý proces zvěcňování politické historie do lesů a rybníků, umělých ostrovů, polí a luk a zpřírodňování měst, silnic, radioaktivních zón, průmyslových pustin a zelených předměstí byl po velice dlouhou dobu pouze pasivně trpěn svým hostitelem, tedy planetou Zemí. Nově je dnes zdánlivě inertní geologický substrát, na kterém lidstvo vypěstovalo svou „druhou“ přírodu, odhalen jako tenoučká a choulostivá vrstva, jako usazenina na hřbetu spící velryby, o níž si svatý Brendan myslel, že je ostrovem pro odpočinek při jeho dlouhé plavbě a kterou nechtěně probudil rozděláním ohně.
V naší diskuzi o zemi sdílené mezi logistikou a zemědělstvím jsem se pouze dotkl povrchu této v současné době se měnící situace. Nicméně jako na každém povrchu právě zde můžeme nejpříměji, okamžitě a nepochybně nový vztah pozorovat a začít definovat novou interpretaci, o niž si říkají shodně jak inženýři v úvodním citátu, tak, jiným způsobem, také Adorno ve své myšlence přírodní historie. Možná je dnes skutečně pravdou, že v podstatě nehraje roli, zda se zemědělská půda zastaví skladovacími halami, ale je představitelné, že v blízké budoucnosti se to bude zdát šokující. Spalující oheň změny klimatu, který jsme už dávno rozdělali na hřbetě Brendanovy velryby, ale také shodou okolností vrhá mihotavé světlo na svět mimo logistické haly a na nás v něm, mezi zbytkem přírodní historie.
1 Úryvek ze zprávy EIA logistického parku ve středních Čechách, zpráva je spolu s ostatními veřejně přístupná na https://portal.cenia.cz/, ID STC2248.
2 Charles Waldheim – Alan Berger: Logistics Landscapes. Landscape Journal, 2008, 27, 2, s. 219–246.
3 Data Ministerstva zemědělství České republiky za rok 2018, publikovaná na serveru irozhlas.cz. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/intenzivni-zemedelstvi-nici-ceskou-prirodu-mnohe-druhy-ptaku-na-polich-nepreziji_1803120600_cib, vyhledáno 11. 2. 2020.
4 Zákon České národní rady ze dne 12. května 1992 o ochraně zemědělského půdního fondu. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=334&r=1992, vyhledáno 11. 2. 2020.
5 Data Ministerstva zemědělství České republiky za rok 2018, viz pozn. 3.
6 Jan Vopravil – Tomáš Khel: Stav Zemědělské půdy v Česku. In: Kateřina Frejlachová – Miroslav Pazdera – Tadeáš Říha – Martin Špičák (eds.): Ocelová města, 2020, VI PER, Park Books, Praha.
7 Underwood prezentoval tento návrh na dvou setkáních v roce 1972 a 1976 a svou studii publikoval později. James Ross Underwood, Jr.: Anthropic Rocks: Made, Modified, and Moved by Humans. GSA Today, 2001, 11, s. 19.
8 Například Bruno Latour: Down to Earth. Polity Press, Cambridge, 2019.
9 Václav Smil: Making the Modern World – Materials and Dematerialization. John Wiley, Chichester, 2014, s. 56.
10 Výroba cementu odpovídá 8 % CO2 zplodin podle zprávy Královského institutu pro mezinárodní záležitosti Chatham house z roku 2018, která zároveň předkládá doporučení k udržitelnější výrobě stavebních materiálů. Dostupné z: https://reader.chathamhouse.org/making-concrete-change-innovation-low-carbon-cement-and-concrete, vyhledáno 11. 2. 2020.
11 Václav Smil: Making the Modern World – Materials and Dematerialization. John Wiley, Chichester, 2014, s. 91.
12 53,3 % rozlohy Česka zabírá orná půda, 34 % lesy, 2 % voda a 10,7 % zastavěné plochy.
13 Data Ministerstva pro životní prostředí ČR poskytnutá autorovi textu.
14 Tento údaj popisuje pouze samotnou asfaltovou vrstvu a nevztahuje se na pracnější souvrství pod vozovkou. Dostupné z: https://www.roadsbridges.com/smooth-moves-asphalt-pavers, vyhledáno 11. 2. 2020.
15 Clifford Richardson: The Modern Asphalt Pavement. John Wiley & Sons, New York, 1907, s. 455.
16 Založeno na datech z Evropy: https://ec.europa.eu/eurostat/databrowser/view/t2020_rk320/default/line?lang=en, Číny: https://www.statista.com/statistics/264809/freight-traffic-in-china/ a USA: https://www.bts.gov/newsroom/2017-north-american-freight-numbers, vyhledáno 11. 2. 2020.
17 Dostupné z: https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/stat-slibuje-boj-se-suchem-dal-ale-vytvari-poust, vyhledáno 11. 2. 2020.
18 Developer CTP nedávno uzavřel strategické partnerství s agenturou vydávající certifikáty BREEAM (Building Research Establishment Environmental Assessment Method – standard postupů v oblasti navrhování budov s důrazem na trvalou udržitelnost).
19 Robert Hullot-Kentor: Introduction to Adorno’s “Idea of a Natural History”. Telos: Critical Theory of the Contemporary, 1984, 60, s. 101.
20 Theodor Adorno: The Idea of Natural History. Telos: Critical Theory of the Contemporary, 1984, 60, s. 118.
Tadeáš Říha (*1988, Praha) je architekt a publicista, absolvent Fakulty architektury ČVUT v Praze a Technické univerzity v Delftu. Je jedním z kurátorů expozice Weak Monument estonského pavilonu na 16. bienále architektury v Benátkách v roce 2018 a spoluautorem publikace Weak Monument (Park Books, Curych, 2018). V současnosti pracuje v londýnském studiu 6a architects, převážně na kulturních projektech ve Velké Británii a Evropě.
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |