Pod pojmem náplavka dnes Pražan rozumí něco limitně se blížící zázraku: před deseti lety parkoviště, dnes kulturní a společenská scéna, která nemá v rámci města a možná ani republiky obdoby. Překvapivá metamorfóza vltavských nábřeží probíhala dlouho nenápadně, v efemérní rovině programové náplně. Letos na jaře se začala propisovat i do roviny fyzické, a to rekonstrukcí dvaceti tzv. kobek (dříve skladů a čapadel ledu) v nábřežní zdi. Vzniklé hybridní prostory, někde na půli cesty mezi vnitřkem a vnějškem, operují pod výhodným statusem „zálivu veřejného prostoru“ a budou sloužit jako bary, kavárny, galerie či pobočka městské knihovny.
Konstrukční a technické řešení
V rámci rekonstrukce byly vybourány stávající prvky včetně podlah a provedena vestavba metodou kompletního vložení nové stavby. Byly provedeny protipovodňové základové desky s přečerpávacími jímkami, sanovány projevy prosakování a zaizolovány stěnové povrchy v zaklenutých kobkách s následným nástřikem betonových torkretů na nosné výztuže scelující geometrii valených kleneb. Vestavěné příčky byly vybetonovány jako monolitické železobetonové s vloženými instalacemi.
Povrchy stěn a stropů jsou řešeny jako betonové pískované s litou betonovou stěrkovanou podlahou přecházející do litého monolitického schodiště. Prvky dveří, poklopů a šachet jsou opatřeny zaomítacími a zastěrkovacími křídly s povrchy odpovídajícími navazujícím povrchům stěn a podlah (pískovaný a stěrkovaný beton a impregnovaná černá ocel u WC kobek). Dveře jsou řešeny jako bezfalcové se skrytými samozavírači. V klenutých kobkách jsou do povrchů vsazeny inserty pro zavěšování výstavních panelů. Vložené prvky barů a příček v zázemí jsou opláštěny černým zrcadlovým plechem s titanovou úpravou.
Vzduchotechnika s rekuperací a vytápěním podlah umožňují spolu s infrazářiči celoroční provoz kobek, preferovaným typem využití je jejich celoroční otevřené propojení s náplavkou. Veškeré inženýrské rozvody jsou integrovány do konstrukcí tak, aby nenarušovaly vizuální artikulaci architektonického řešení. Vyústění vzduchotechniky je řešeno atypickými výdechy vloženými na Rašínově nábřeží do spár schodiště portálu a vnitřních štěrbin, na Hořejším nábřeží do ostění oken a vyústků v podlaze a stěnách. Vyústění elektroinstalací, vody a kanalizace jsou skryta do podlahových krabic. Kobky jsou bezbariérové, chráněné mobilními protipovodňovými lamelami.
Definice prostor kobek jako exteriérových zálivů vnější náplavky umožnila provedení toalet jako modulárních plně vybavených WC kabin (oproti anachronickému řešení s předsíňkou s neadekvátními prostorovými nároky). Kabiny obsahují nerezové WC vsazené v zádové stěně a na míru vyrobené automatické umyvadlo s integrovaným vysoušením rukou, osvětlením, košem a ventilátorem. Vstupní dveře mají atypický světelný indikátor obsazenosti řešený skleněnou kuličkou s piktogramem určení toalety (muži, ženy, unisex). Systém odkanalizování náplavky je řešen jako tlaková přečerpávací soustava s vyústěním do kanalizačního řadu pod nábřežní komunikací.
Probíhající další fáze
Velkým tématem je problém množství lodí a plovoucích zařízení přikotvených k náplavce. Dojde k jejich přeuspořádání a redukci, která by se měla řídit jak kvalitativním přínosem, tak i logikou umístění plovoucího prvku. Významným zásahem, který umožní uvolnění břehové hrany, bude plovoucí lodní terminál koncentrující nástup do lodí do jednoho místa. Dalším novým prvkem navazujícím na historii prostoru náplavek budou plovoucí lázně obnovující pražskou tradici říčních plováren.
Naplavování a sedimentace jsou geologické procesy, v jejichž průběhu vzniká konkrétní fyzická tvářnost teritoria. Jsou přírodním podkladem kultury, lidského světa jako sítě uzlů a vztahů, která je jejich transformujícím prodloužením. Vektory říčních toků jsou zárodkem toho, čemu se bude říkat (v dvojím smyslu) komunikace, zatímco sedimentace dává vzniknout místům – doslova usedlostem. Mapa socializovaného světa je vlastně kulturně přetvořená geologie. Žádná mapa však nepřekryje teritoria bezezbytku, nezruší jejich vzájemné napětí a s ním těsně související víceznačnost. Řeka, která prochází městem a je zde sevřena navigací, město přesahuje k nedosažitelné dálce lodí „přivážejících čaj a kávu“: snaha o její regulaci pouze podtrhuje otevřenost uvnitř města, jež se ustavuje svým uzavíráním. Městský, to znamená žitý a prožívaný prostor není homogenní. Jak velmi často říká Michel Serres: tělem jsme zapuštěni nikoli do nějakého prostoru vůbec, nýbrž žijeme v multiplicitě prostorů a jsme schopni zároveň i mezi nimi procházet. Pracujeme v eukleidovském prostoru, vidíme v projektivním prostoru a komunikujeme v kulturním prostoru řeči. Jsme doslova pohrouženi do složitého průsečíku této početné rodiny, do množiny propojení a připojení, která je nezbytné mezi těmito varietami vytvářet. To není nic daného, není to vždy již zde, protože průsečíky a připojení je třeba tvořit.
Projekt revitalizace pražských náplavek u tří pražských nábřeží (Rašínovo, Hořejší a Dvořákovo) jako by toto vše konkretizoval: na jedné straně vrací těmto místům paměť jejich původu, na straně druhé zvýrazňuje jejich specifičnost jako zvláštního typu komunikace ve všech významech tohoto slova. Náplavka se po velmi citlivé, ale technologicky náročné přestavbě totiž stala – vedle klasického korza či pasáže – místem s jinou logikou, místem vyvázaným z jednoznačné účelnosti, aniž lze říci, že je místem, kterým se pouze prochází. Neboť je plně autonomní. Má charakter záhybu: je oklikou vzdorující cílesměrnosti v okamžiku, kdy se procházení odněkud někam stává procházkou, během které uvnitř města městu unikáme – tak jako jeho hranice nemohou zadržet řeku, která vše uzavřené přesahuje jako diskrétní připomínka svobody. Náplavky v nové úpravě nadto vnášejí do komunikace rytmus života, který, jak věděl Josef Šafařík, je rubatový – tak jako záhyb či oklika v evoluci. Vlastně jiná podoba souhry naplavování a sedimentace. Petr Janda, který je autorem architektonického řešení, jednak využívá „kobky“, které jako další záhyb uvnitř záhybu mění na kavárny, galerie či dílny, jednak otevírá cestu nahodilému: stejně jako korzo či pasáž může být i náplavka místem, kde si lidé dávají schůzku, ale především je to prostor neplánovaných setkání. Skoro se zdá, že umožňuje návrat někdejšího flanéra, jenž je součástí komunity a současně k ní zaujímá odstup. Náplavka je ryze městský prostor, a přitom dává příležitost vůči městu se distancovat a přemáhat jeho sklon k entropii.
Celý projekt revitalizace by z obecnější perspektivy bylo možné chápat jako originální doslovení (jak ve smyslu korekce, tak ve významu doplňku) teze Oliviera Mongina (Urbánní situace, Karolinum, 2017) o dominanci toků nad místem. Petr Janda tuto nadvládu neruší ani nezpochybňuje, ale aktivně s ní počítá a pracuje. Pouze se z dominantního tu a tam stává služebné – neboť právě tak fungují záhyb a oklika, jakmile se vytvoří v kontinuálním plynutí. Náplavka je pokračováním břehu, a nikoli hrází; nevzdoruje případným záplavám, které ji mohou ohrozit, síle vzdoruje nenásilně a nenápadně; s řekou (ale ani s městem) nepolemizuje, nýbrž vyjednává; nebrání se sofistikovaným technologickým řešením, ale nestaví je vždy na odiv tak jako pivotová okna v kobkách. A totéž pak platí i o pečlivém zpracování různých detailů, často ukrytých do vnitřních konstrukcí. Stejnou logikou nenásilí se ale řídí i variabilní podoba kaváren, galerií či dílen, o které spolurozhodují provozovatelé. Znamená to jediné: celá koncepce je na míru jednotlivce a jeho individuality, nikoli anonymního kolektivu, aniž se tím popírá poněkud komunitní ráz tohoto ostrova. Nic tu totiž nestojí proti sobě: kontrasty, kterých je tu dost (například ten nejzjevnější: vertikála nábřežních zdí a horizontála řeky, pevné a tekuté, uchopitelné a nezachytitelné, trvalé a plynoucí), se nepopírají, nýbrž doplňují, protože si navzájem dávají najevo, co z jednoho druhému chybí a v čem je druhé pro první nepostradatelné – právě tak, jak je tomu i v případě dálky a blízkosti či centra a periferie. Kdo pozoruje náplavku zevnitř nějaké kobky, je současně „zde“ (obklopen panoramatem města) i „tam“, kam plyne řeka. Náplavka se stala zvláštním typem foucaultovské heterologie.
Přesnější by ale bylo říci, že se tím vším stává, protože obnova náplavky je „work in progress“. Do jisté míry jsou již teď její součástí plánované plovoucí lázně jako další a plynule navazující varieta žitého prostoru a prožívání města. Ale už teď je zjevné, že jde o jedno z nejoriginálnějších a nejzdařilejších přetvoření veřejného prostoru nejen v Praze za poslední desetiletí.
Miroslav Petříček (*1951, Praha) je filozof, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a překladatel z francouzštiny, němčiny a angličtiny. Soukromé studium filozofie u Jana Patočky z let 1971–1977 mu v roce 1990 FF UK legalizovala udělením magisterského titulu. Doktorát získal v roce 1998 a habilitaci v roce 2003. Roku 2007 byl jmenován profesorem pro obory filmové, televizní a fotografické umění a nová média − teorie filmové a multimediální tvorby. Je autorem či spoluautorem řady publikací, například Filosofie en noir (Karolinum, 2018), Znaky každodennosti čili krátké řeči téměř o ničem (Herrmann & synové, 1993) či Úvod do (současné) filosofie (Herrmann & synové, 1991).
Strčit ruce do kruhového otvoru. A pak zmáčknout tlačítko. Nejdřív ukápne trocha mýdla, pak ho spláchne voda a nakonec vyjde odněkud z nitra proud vzduchu a ruce usuší. Tohle zařízení je tu místo umyvadla. Stěny toalety se navíc zrcadlově lesknou a člověk se vidí z nevšedních úhlů. A když za sebou zamkne, rozsvítí se na dveřích červené světýlko. Tohle je opravdu zážitkové WC. Jsme v baru v jedné z takzvaných kobek na pražské náplavce na Rašínově nábřeží v Praze. Vlastně všechno je tu zážitek a podívaná. Nerez potažený vrstvou titanu a vyhlazený do tmavého lesku, kterým jsou obloženy některé stěny a bar. Šedá betonová stěrka. A hlavně: pootevřené eliptické okno ze skla o impozantním průměru 5,5 metru, kterým se do každé kobky vstupuje. Při pohledu zevnitř ven to dává známému výjevu s Vltavou a labutěmi poněkud neskutečný rám – jako by se člověk díval z jiné reality. Posedět tady znamená prostě přísun rafinovaných vizuálních vjemů a důkaz najdeme třeba na Instagramu – stovky lidí se už vyfotily u čoček, za čočkami a přes čočky. Po půl roce existence se kobky na pražské náplavce staly zapamatovatelným bodem ve městě, značkou a lákadlem.
Projekt revitalizace náplavek má také svou smíchovskou část na protilehlém Hořejším nábřeží; tam jsou intervence méně nápadné, městské okolnosti jiné a provoz se teprve rozbíhá. My však zůstaneme na Rašínově nábřeží. A to rozhodně nepotřebuje lákat další pozornost. Naopak, denně sem proudí davy lidí, kteří mají navíc rozdílné představy o užívání tohoto extrémně vytíženého kusu města. Výsledkem je permanentní konflikt mezi provozovateli lodí, kaváren, organizátory kultury, cyklisty, opilci a obyvateli.
Architekt Petr Janda a jeho ateliér brainwork si dali za úkol rekonstruovat i tuto stránku věci a zvýšit kulturu využívání náplavky. V týmu se sociálním antropologem Michalem Lehečkou a sociologem Ondřejem Špačkem sepsali metodiku využití náplavek. Neměla by tu převládnout obvyklá logika peněz. Měly by být upřednostněny hodnoty jako komunitní charakter náplavky, kulturní využití, přístupnost pro všechny. Na to má dohlížet kurátor náplavek.
Projekt má tedy i tyto sociální, „měkké“ stránky a jedná se o ojedinělý a dosti komplexní pokus za pomoci architektonického vstupu přepsat a korigovat vývoj části města. Ukázalo se však, že je to těžké. Působí tu řada protichůdných sil: architektura a idealismus, politika, turismus, peníze, klientelismus. To všechno utváří život na náplavce pod Rašínovým náměstím. Podívejme se na souvislosti.
U kormidla architekt a primátorka
Totéž místo na fotografii z roku 1899. Vysoké zdi nábřeží a tam, kde dneska posedává mládež s kelímky, jen řeka a na ní kotví vory. Dřevo se skladovalo právě v tunelech čili čapadlech. Teprve na začátku 20. století vznikla podbřežní komunikace, tunely ztratily kontakt s vodou a staly se z nich dnešní kobky. Vlastně po celé 20. století pak sloužilo podbřeží jako poklidné korzo. Odrážely odtud parníky, chodili sem pejskaři, byl tu klid a místy parkoviště.
V roce 2007 na náplavce přistálo trochu jiné dřevo – deset smrků skosených hurikánem Kyril, umělecká instalace ze Slovenska. Umístil ji sem kurátor Ivo Slavík a začalo postupné osidlování náplavky. Ivo Slavík uspořádal první výstavy v kobkách a koncerty. Přivezl sem také romanticky zrezlou loď, nynější (A)Void Floating Gallery. Architekt Petr Janda mu navrhl, jak z ní udělat plovoucí galerii a bar, a vytvořil také první vizualizace kobek s obřími skly. Stal se z nich mem, publikovaly je architektonické weby po celém světě.
Náplavka každým rokem ožívala, vznikla cyklodílna Bajkazyl, začaly farmářské trhy. Objevování místa u vody se potkalo s obecnějším trendem zabydlování města jako přirozeného biotopu městského člověka.
V roce 2017 si projektu Petra Jandy všimla tehdejší primátorka Adriana Krnáčová. Začala ho osobně prosazovat, stal se z něj jakýsi „primátorský projekt“. Našly se tím pádem i peníze; na kobky, záchodky a technické úpravy na Rašínově a Hořejším nábřeží byly vyčleněny skoro 174 miliony korun.
Vše vypadalo slibně. Praha získá kultivovaný veřejný prostor pro kulturu, zábavu a komunitní život přímo v centru. A spektakulární architekturu k tomu. V létě 2020 se kobky otevřely a život se naplno rozběhl. A realita je samozřejmě složitější.
Na návštěvě
Motorek sepne, obří čočka o hmotnosti 2,5 tuny se pomalu posouvá. Trvá několik vteřin, než kobku uzavře. Není tedy dost dobře možné ji zavírat za každým zákazníkem. Jedním z cílů revitalizace bylo využívat náplavku celoročně, a jakkoli podle autora řešení bude i pootevřené kobky možné vyhřát díky kombinovanému systému vytápění (podlahové topení plus infrazářiče), osloveným provozovatelům se to moc nezdá. Ukáže první zima. V létě sem zase obřím nezastíněným oknem svítí celé odpoledne nekompromisní slunce a rozpaluje lesklý nerez. Jedna kobka má 60 m2 a okno zabírá část nevelké plochy lokálu; to znamená menší tržby a rentabilitu kobek. Jde o vcelku obvyklé provozní problémy inovativních architektonických děl, které ale trochu kazí celkový wow efekt – škoda že se například jedna kobka neotestovala ve zkušebním provozu.
Také programová náplň je už teď kompromis. Z šesti kobek na Rašínově nábřeží jedna slouží jako galerie, jinak jsou tu navzájem zaměnitelné bary. Program by měl spoluvytvářet kurátor ve spolupráci s externí radou. Kurátora, schopného kulturního manažera a vyjednavače, má podle metodiky vybírat komise složená ze zástupců odborné veřejnosti a firmy Trade Center Praha (TCP), která pro pražský magistrát vykonává správu náplavek. První kurátor, zkušený Jiří Sulženko, byl vybrán odborníky. Ve funkci vydržel dva roky, do března 2020. Jeho nástupce Petra Hozmana vybírali už jen lidé z TCP, kteří si podle všeho nepotřebují komplikovat život metodickými návody.
A pak je tu Captain Morgan. Z jedné čočky je místo vodní hladiny vidět právě tato pirátská party loď, která propaguje rum, hraje pop a půjčuje pirátské klobouky na selfíčka. Také před dalšími kobkami kotví velké lodě, právě na nich se prodá nejvíc piva a hamburgerů, sem míří party davy. Lodě stojí na místech, které má dlouhodobě v užívání Pražská paroplavební společnost. Tu vlastní Evropská vodní doprava, mocná firma, majitel mnoha výletních plavidel a provozovatel turistického byznysu. Svá místa poskytuje lodím, které brání výhledu z kobek, a znehodnocují tak jejich největší přednost.
Co do popsané sociální, ekonomické a politické spleti přinesla architektura ateliéru brainwork?
Krásná nová náplavka
Vizuální a výtvarná intervence, jaká se v Praze nevidí. Prostorový zážitek. Technický experiment s největším pivotovým oknem na světě. A nepříliš praktické bary.
Revitalizace náplavky je rovněž snahou o komplexní práci s veřejným prostorem, snahou estetizovat a zkulturnit život pod Rašínovým nábřežím. Což se ale ukázalo jako nereálný cíl – minimálně v Praze těchto dnů.
Projekt vznikal přes deset let a získat pro něj podporu stálo autora spoustu času a sil. Vývoj města je ale rychlejší. Ožívání náplavky nabralo dynamiku, původní objevitele a kulturní scénu vytlačují uživatelé, kteří sem chodí prostě „pařit“. Náplavka je místem pro všechny, takže vlastně perfektně funkčním veřejným prostorem. Což ale na druhou stranu přineslo komercionalizaci a celkovou „captainmorganizaci“, která je zase v zájmu mocné podnikatelské lobby. Jak to shrnuje Michal Lehečka, jeden z autorů metodiky, procesy ve městě prostě „nelze zastavit, jen kočírovat“.
Podle gentrifikačních teorií v této fázi původní objevitelé zvedají kotvy a vydávají se hledat nová, dosud neprozkoumaná území. To se zřejmě stane i na Rašínově nábřeží. Na cestu jim budou svítit skleněné čočky, ikona, značka a upomínka na ideály z dob, kdy byla náplavka jen pusté pobřeží.
Karolína Vránková (*1974, Praha) je novinářka, píše o architektuře, designu a kreativních oborech do časopisu Respekt, na earch.cz a do dalších médií. Spolumoderuje pořad Bourání na Radiu Wave. Je také přispěvatelkou a čtenářkou časopisu ERA21.
___________________________________
místo stavby: Rašínovo, Hořejší a Dvořákovo nábřeží, Praha; účel stavby: revitalizace náplavek; autor: Petr Janda / petrjanda/brainwork (Praha); spolupráce: Anna Podroužková, Maty Donátová, Bára Simajchlová; SOKOBAN studio (projekt DSP Hořejší nábřeží); investor: hlavní město Praha; hlavní dodavatelé: AVE-servis, EKOSTAV, Energie stavební a báňská, Rekomont; subdodavatelé: Industriality, s. r. o. (speciální ocelové konstrukce vestaveb dveří a barů); Reynolds Polymer Technology, Inc. (zasklení), Sipral, a. s. (řešení portálu); projekt: 2009–2019; realizace: 2019; souhrnná délka nábřežní promenády: 4 km; náklady: 174 mil. Kč; foto: BoysPlayNice (1–6), Matěj Beránek (7); vizualizace: sdar.cz, cyrany.com
Petr Janda (*1975, Zlín) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a Školu monumentální tvorby prof. Aleše Veselého na AVU v Praze. V roce 2003 stál u zrodu studia Sporadical. Od roku 2008 vede své vlastní studio petrjanda/brainwork. Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří Loft 32 ve Zlíně (2018) nebo Památník obětem komunismu v Liberci (2006). Před několika týdny studio brainwork zvítězilo v soutěži na návštěvnické centrum rezervace plameňáků v Abú Dhabí. Petr Janda byl v letech 2011–2014 členem představenstva ČKA a předsedou pracovní skupiny Propagace architektury. www.petrjanda.com
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |