Neřešit krásu je jako neřešit pravdu

Rozhovor redakce s Lenkou Holcnerovou a Marcem Maiem

S lisabonskou architektkou českého původu a pražským architektem portugalského původu se pokusíme poodhalit krásnou a tajemnou portugalskou architekturu. Připomeneme přírodní a politické dějinné události a jejich současný dopad, navštívíme školy v Portu i v Lisabonu a jejich nejvýraznější osobnosti a nakonec se zamyslíme nad úlohou architektury a postavením profese ve společnosti.

Co pro vás znamená krása v architektuře? Je vůbec potřeba se jí zabývat?

Lenka Holcnerová (LH): Krásu považuji za naprosto zásadní jak v architektuře, tak v životě. Nejde o nějakou přidanou hodnotu dobrého vkusu, naopak má schopnost vyjadřovat naše pocity a touhy, překonává banalitu. Připadá mi zvláštní, že by měla být krása zbytečná nebo že bychom ji neměli zmiňovat a řešit. To je jako neřešit pravdu.

Marco Maio (MM): Fernando Távora nám ve škole opakoval: „Studenti, nezapomínejte na trojici principů firmitas, utilitas, venustas – odolnost, užitečnost, krása.“ Té myšlenky se snažím držet. Nelze tvořit zcela bez emocí. Stavba není jen nějaký konstrukční prvek, měla by vyjadřovat myšlenky, názory, emoce – pak je krásná. Nelze pouze ledabyle kombinovat tvary a materiály. Člověk má usilovat o kultivovaný projev a umění, jako je architektura, má vždy přinášet nějaké sdělení. Možná nás při prožívání architektury nenapadne jako první zrovna slovo krása, spíš jde o nějaký nezvyklý pocit, atmosféru. Připadáme si příjemně, obdivujeme to, chceme tam zůstat a mnohdy ani nevíme proč. Takové emoce v nás nevzbuzuje sám o sobě konstrukční systém nebo materiál, ale především tvar a forma, které v sobě nesou nějaké poselství.

Lenko, mohla byste stručně popsat svůj příběh, jak se stalo, že jste zakotvila v Portugalsku? Jaké byly vaše profesní začátky?

LH: Vždycky jsem věděla, že chci žít a pracovat někde u moře. Když přišly nabídky na Erasmus, byly tam Milán a Lisabon. Na Portugalsku mě lákalo naučit se jazyk, který se mi zdál tajemnější a světovější než italština, kterou jsem už trochu uměla. A při jedné diskuzi v kavárně to Karel Doležel, můj tehdejší učitel z brněnské fakulty a známý mistr zkratky, perfektně vystihl, když zvolal: „Kruci, je snad v Miláně moře?!“ Takže vyhrál Lisabon. Město mě okamžitě uchvátilo svou atmosférou, oceánem a architekturou, soudobou i historickou. Díky perfektním vztahům, které se zdejší školou vyjednala architektka Hana Ryšavá, jsem si mohla pobyt několikrát prodloužit. Závěr studia jsem absolvovala v Brně. V diplomové práci jsem pod vedením Jana Mléčky zpracovávala téma získávání energie z pohybu hladiny oceánu a jejího využití ve městech.

Na to navázala má první pracovní nabídka od madridské společnosti zabývající se obnovitelnou energií. V Lisabonu sestavovali tým pro práci na projektech do Rovníkové Guiney. Nabídka vypadala na papíře zajímavě, Afrika mě hodně lákala. Ve skutečnosti to ale celé dopadlo trochu jinak. Aby firma získala od guinejské vlády kýženou zakázku, nabídla jim dotažení rozpracovaného projektu sociálního bydlení. V lisabonském týmu jsme se snažili návrh zracionalizovat konstrukčně i typologicky. Mimochodem, bylo tam skutečně dost prostoru ke zlepšení, například ve srovnání s detailně propracovanými typologiemi panelových domů v Česku. Hlavní problémy však vznikaly zmatečnou komunikací mezi španělskou, portugalskou a guinejskou stranou. Na druhou stranu byla práce dobře placená a měla jsem dost volného času na vlastní malé projekty (opravy kaváren, později rekonstrukce bytů). Tou dobou jsem také odjela do New Yorku, kam mě pozval oceánograf Stephen Sabatino, abych na Pratt Institutu přednášela o své diplomové práci v předmětu Ekologie pro architekty. V New Yorku se mi ale stýskalo po Lisabonu. Po návratu jsem založila vlastní ateliér a začala pracovat na autorizaci. V roce 2016 jsem byla přijata do portugalské komory architektů. V ateliéru se zabýváme převážně rekonstrukcemi, návrhy projektů spojených s obnovitelnými zdroji energie a organizováním výstav o architektuře.

A jak jste se vy, Marco, dostal do Česka?
MM: I pro mě byla zásadní zkušenost ze zahraniční studijní stáže s programem Erasmus v Turíně v Itálii. Líbila se mi komunita mezinárodních studentů, takže jsem se po návratu do Portugalska stal členem Asociace Erasmus v Coimbře, a na dva roky pak dokonce jejím prezidentem. To mi umožnilo potkat se s obrovským množstvím zahraničních studentů a studentek a získat cenné kontakty. Mimochodem jsem takto poznal svou dnešní ženu, a jejím prostřednictvím i Českou republiku. Ve stejné době jsem také spolupracoval s portugalskou komorou architektů na výzkumném projektu Průzkum portugalské architektury 20. století, vycházejícím ze staršího průzkumu portugalské lidové architektury z padesátých let. Snil jsem ale o tom, že se jednou přestěhuji do Porta a budu pracovat a tvořit v tamní specifické architektonické atmosféře. Když přišla v roce 2008 krize, z komory architektů mi oznámili, že mi za mou práci nebudou moci zaplatit. Ještě tentýž den jsem obeslal své mezinárodní kontakty a o tři dny později jsem měl zajištěné místo v ateliéru Jiran Kohout architekti a mohl jsem se stěhovat do Prahy.

Michal Kohout a Zdeněk Jiran mě vzali pod svá křídla a seznámili mě s historií české architektury. Velmi si cením zkušeností, které jsem v jejich týmu nasbíral. Vždy jsem ale tušil, že budu chtít směřovat ještě někam dál, hledat svou vlastní cestu. Po roce a půl jsem se vrátil do Portugalska a otevřel si ateliér v Coimbře. Jenže krize pokračovala. Práce bylo hodně, ale nikdo mi za ni neplatil. Michal Kohout a Zdeněk Jiran mě v Portugalsku navštívili a společně jsme vyrazili na týdenní cestu za architekturou, do Lisabonu, do Porta do ateliéru Álvara Sizy a Souta de Moury, do Bragy. Na závěr cesty mi řekli, že kdybych někdy uvažoval o návratu do Prahy, ať neváhám a kdykoli se ozvu. Váhal jsem dlouho. K rozhodnutí změnit svou životní cestu a přestěhovat se natrvalo do Česka jsem nakonec dospěl až na své pouti do Santiaga de Compostella. V Praze žiji už dvanáct let, se svou ženou a dvěma dětmi.

Máte nějakého oblíbeného portugalského architekta?

LH: Těžko vybrat jednoho, jmenovala bych spíš stavby. Oceánské bazény od Álvara Sizy, stadion od Souta de Moura (viz ERA21 #04/2006), škola hudby a lávka od Joãa Luíse Carrilha da Graça (viz ERA21 #04/2014) nebo rekonstrukce starých paláců od Aires Mateus. To jsou pro mě nekonečné zdroje inspirace.

MM: Když potřebuji vyřešit problém, zeptám se sám sebe: „Kdybych byl Álvaro Siza, co bych udělal? Kdybych byl Souto de Moura, jak bych to navrhl?“ Za svou práci cítím zodpovědnost. Álvaro Siza mě provází neustále, vždycky si ho při navrhování uvědomuji. Na univerzitě mě učil Fernando Távora a i on je pro mě dodnes důležitou postavou. Někteří starší architekti, které potkávám tady v Česku, mi Fernanda Távoru trochu připomínají.

Lze nějak vystihnout specifické rysy či hlavní fenomény portugalské architektury? Jak ji vnímáte v kontextu evropské a světové tvorby?

MM: Portugalsko je země, která nemá hranice. Obrací se k oceánu, jehož horizont je nekonečný. Poloha tváří v tvář Atlantiku zemi velmi specificky ovlivňuje. Myslím si, že tato otevřenost a bezbřehost se přirozeně promítají i do našeho přemýšlení v architektuře. Nestanovujeme si limity a omezení, nevnímáme hranice, kam až ve své představivosti můžeme dojít, o čem lze snít. Na každý logický problém můžeme vždy nalézt správné řešení, když zůstaneme otevřeni možnostem. Otevřenost je portugalské architektuře velmi vlastní. Když se naladíme na otevřenost, mozek ztichne, aby slyšel odpovědi. Je to skoro jako meditace.
Specifikum Portugalska tkví také ve značných rozdílech mezi venkovským a hornatým severem a více urbanizovaným a úrodným jihem. Způsob, jakým chápeme a učíme architekturu, tyto místní poměry výrazně reflektuje. Každou lokalitu je nutné velmi pečlivě zkoumat, pochopit ji, stát se téměř její součástí, aby bylo možné navrhnout to nejlepší řešení.

LH: Kromě blízkosti oceánu Portugalsko ovlivnily také další světové kultury: maurská, africká, brazilská, americká. Zemi je možné vnímat z různých pohledů, jako začátek i jako konec Evropy. Pro portugalskou architekturu je typické specifické zacházení se světlem a určitá mnohovrstevnatost. Vyjevuje se po vrstvách.
Často používaným materiálem je kámen (na severu tmavší granit, na jihu světlejší lioz) a také tradiční malované keramické obklady, tzv. azulejos.

Výrazným fenoménem portugalské architektury je tzv. arquitetura pombalina, období klasicistní architektury, které v obrovském měřítku poznamenalo přestavbu Lisabonu po ničivém zemětřesení v roce 1755, které navíc doprovázely vlny tsunami a vyvrcholilo požárem. Při této katastrofě byla srovnána se zemí značná část středověkého Lisabonu. Nahradila ji zcela nová městská struktura ve formě racionální mřížky, jakási klasicistní evropská předzvěst Manhattanu. Plány předepisovaly například standardní šířku ulic dvanáct metrů a detailně řešily i fasády a konstrukci budov. Byly tak položeny základy bezpečnostních norem pro případ zemětřesení či požáru, se kterými se setkáváme dodnes. Lisabon se tehdy stal jedním z nejmodernějších měst Evropy.
Portugalci jsou velcí milovníci infrastruktury. Výtahy či eskalátory jsou běžně začleňovány do struktury měst. Velké pozornosti se těší také mosty, pro ty nejvýznamnější jsou vypisovány architektonické soutěže a zvány zahraniční týmy.

Jaký vývojový vliv měly na současnou portugalskou architekturu dějinné zvraty minulého století (např. období Estado Novo), případně vztahy se sousedním Španělskem?

MM: Estado Novo skutečně představuje zlomový bod v portugalské historii obecně. A zatímco u nás vládl António Salazar, v sousedním Španělsku byl u moci Franco, takže ta zkušenost je v určitém ohledu srovnatelná. Jedná se o dlouhé období, od třicátých let až do roku 1974, a za tu dobu se stalo hodně věcí. V roce 1933 bylo například rozhodnuto o zvýšení investic do infrastruktury a občanské vybavenosti. V průběhu následujících patnácti let byla de facto vyprojektována a zrealizována celá základní dopravní síť (silnice, železnice, přístavy, letiště ad.) a tisícovky objektů veřejné vybavenosti, jako jsou univerzity, střední a základní školy a jiné. Za podporu a financování této masivní výstavby je tedy zodpovědný režim Estado Novo.

Pro architekty to znamenalo nejenom neobvykle plodnou éru z hlediska objemu výstavby, šlo i o předělové období, kdy se postupně upouštělo od staršího, tradičního architektonického stylu a zejména ve městech se dostával do popředí styl modernistický. Docházelo i k situacím, kdy stejný architekt navrhoval na vesnici školní budovu v tradičním stylu a zároveň ve městě školu modernistickou.

LH: Architektura Salazarova režimu byla typickou totalitní architekturou, která potlačovala svobodu projevu. Podporovaly se spíš tradiční prvky. Výjimku tvořily právě stavby pro infrastrukturu, které směly být přiznaně moderní. Estado Novo ukončila v roce 1974 tzv. karafiátová revoluce, na rozdíl od Československa se zde ale jednalo o přechod z totalitního fašistického, tedy pravicového režimu na demokracii, která byla silně levicová. Vznikalo velké množství programů, unií a spolků. Škola architektury v Portu byla přímo zapojena do nového programu výstavby čtvrtí sociálního bydlení SAAL. Álvaro Siza vzpomíná, jak měli najednou ze dne na den mladí architekti plné ruce práce.

Dále je důležité zmínit vstup Portugalska do Evropské unie v roce 1986, tedy osmnáct let před Českou republikou. Tato změna měla velký vliv na stavební rozvoj země, protože díky evropským dotacím se mohly rozvíjet i dosud méně ekonomicky silné regiony a vznikla zde díky tomu i zajímavá architektura. Například skvělé Archeologické muzeum v údolí Côa od Camila Rebela a Tiaga Pimentela, které se nachází daleko ve vnitrozemí.

MM: Je zajímavé uvědomit si, jak na sebe ta období navazovala – nejprve výstavba ve třicátých a čtyřicátých letech ještě za režimu Estado Novo, potom obrovské množství sociálního bydlení vznikajícího v sedmdesátých letech v rámci programu SAAL, a potom další impulz v podobě vstupu do Evropské unie a výstavba osmdesátých a devadesátých let. Jsou to vlastně dvě významná období, která odpovídají dvěma významným generacím architektů.

Portugalská architektura je ve světě poměrně ceněná a publikovaná. Dokázali byste popsat, čím to je?

LH: Portugalská architektura je odvážná i ohleduplná – přidává hodnotnou soudobou vrstvu do historického kontextu. Přiznaně se zabývá krásou, takovou až archetypální, působí vyváženě a zároveň díky mnohovrstevnatosti i tajemně.

MM: Kontinuita přítomná v portugalské architektuře umožňuje architektům lépe navazovat a pracovat s referencemi. Čitelnost postupných proměn v architektonickém myšlení nám pomáhá lépe chápat i dílčí výsledky. Mimoto je portugalská architektura známá a publikovaná po celém světě, takže je snazší jí porozumět. Zmínili jsme události a období naší historie, které rozhodně ovlivnily současnou tvorbu. Minulé úspěchy ale přinášejí i vysoká očekávání. Minulost nám dává podstavu, o kterou se můžeme opřít, znamená ale zároveň výzvu dál tvořit nová, originální a kvalitní díla.

Dá se definovat rozdíl v přístupu tzv. portské školy a lisabonské školy? Je mezi těmito školami nějaká rivalita, nebo se naopak doplňují?

MM: Jsou sice odlišné, ale doplňují se. Na severu je opravdu všudypřítomná tradice, nejen v architektuře, ale i v běžném životě, v rodinách, v hodnotách, v zakořenění lidí. Což je z přístupu portské školy jasně čitelné, jelikož jde, s nadsázkou řečeno, o jakousi architektonickou rodinu. Architekt a urbanista Carlos Ramos de facto pozval na školu Fernanda Távoru. Následovali Álvaro Siza a Souto de Moura. Jednoticím prvkem těchto autorů je používání tzv. hloubkové analýzy. Problém se rozvine a zkoumá do nejmenších podrobností. Až na základě detailní analýzy kontextu se hledají odpovědi v podobě konkrétních architektonických řešení. Dalším aspektem je materialita. Na severu se pracuje hodně s kamenem, s tvrdými materiály. Naopak Lisabon je pro mě město světla, kde si architekti hrají se světlem a definují jím prostory. Světlo, jeho tvarování a prostupování budovou jsou pro lisabonskou školu typická. Porto je orientované na proces, Lisabon na hravost.
LH: Pokud historicky nějaká rivalita mezi školami existovala, dnes se již téměř vytratila. V ateliérech spolu pracují architekti z různých částí země – a koneckonců i z různých částí světa – a rozdíly postupně mizí. Álvaro Siza v knize Otázka měřítka (česky 2013, vyd. Archa, Zlín) vzpomínal, že i při určité rivalitě mezi školami pořád přetrvával vztah k Lisabonu jako k hlavnímu městu všech. Co se týče formálních rozdílů, souhlasila bych s Marcem, mezi severem a jihem lze pozorovat určité kontrasty: tmavého a světlého, sevřeného a širokého, stinného a slunného.

Existuje v Portugalsku pozice městského nebo vládního architekta? Pokud ano, jak je rozšířená a jaké se k ní vážou pravomoci? Jakou hrají tito architekti roli v prosazování kvalitní výstavby?
LH: V Portugalsku neexistuje městský architekt tak, jak jej chápeme my v Česku. Ale na radnicích je odbor výstavby a jeho vedoucí bývá důležitou postavou ve vedení města. V Lisabonu se nově stal radním pro plánování, urbanismus a městskou výstavbu (Vereador do Planeamento, Urbanismo, Património e Obras Municipais) urbanista Ricardo Veludo.

Přestože neexistuje pozice městského architekta, k významným zakázkám byli většinou zváni kvalitní architekti. Například když v roce 1988 vyhořela lisabonská historická čtvrť Chiado, k nové výstavbě byl přizván tehdy ještě celkem neznámý architekt z Porta Álvaro Siza. Souto de Moura je zase autorem masterplanu portského metra.

MM: Pozice městského architekta se stala prominentnější v posledních asi dvaceti letech, kdy se v Portugalsku nadále zvyšoval důraz na kvalitní stavební produkci. S tím souvisí také zvyšující se povědomí a prestiž architektonické profese ve společnosti obecně.

Takže být architektem je v Portugalsku prestižní povolání? Jakou důležitost přikládá portugalská společnost roli architektury?

LH: Architektura je tak trochu národní pýchou. Společnost je dobře informována o architektuře, dbá na ni a je na ni pyšná. Což může souviset s určitým vrozeným citem pro krásu, byť někdy na úkor organizovanosti. Portugalsko má druhý nejvyšší počet architektů na obyvatele v Evropě (první je Itálie), ale také jeden z nejnižších průměrných platů architektů.

MM: Portugalsko je plné tradic. Rodiče stále přikládají velký význam tomu, aby jejich děti studovaly na univerzitě. S dosažením architektonického, lékařského či inženýrského titulu se stále pojí pýcha celé rodiny. Přitom je počet architektů ve společnosti vysoký a praxe v důsledku toho značně konkurenční. Zejména v Portu a Lisabonu je architektů opravdu hodně. Česká republika má v množství absolventů nakročeno podobným směrem, na druhou stranu zde necítím tolik společenskou prestiž. Jsem přesvědčen, že kdyby tu byli architekti lépe zapojováni do veřejného dění, pomohlo by to celkově zlepšit kvalitu vystavěného prostředí.

Lenko, jak vnímáte v portugalském kontextu pozici architektek v rámci profese?

LH: Portugalsko se v tomto ohledu příliš neliší od jiných evropských zemí. Na univerzitách studuje 50 % architektek, ale již velmi brzy po absolvování se toto zastoupení snižuje. Autorizovaných architektek je mnohem méně, a ještě méně jich je ve vedoucích pozicích a mezi oceněnými v soutěžích. Jako by ženy někam mizely. Jde samozřejmě o komplexní problém provázaný jak s hierarchickým nastavením profese, tak s celospolečenským názorem na péči o rodinu a děti.

Jaká je vaše zkušenost architektky a ředitelky vlastního studia?

LH: Pro ateliér je nejdůležitější, jaké má zakázky, jak komunikuje s klienty a jak je nastavena komunikace mezi spolupracovníky. Pak už tolik nezáleží, jestli ateliér vede žena, nebo muž.

Jaké jsou v Portugalsku důležité instituce, např. centra architektury, muzea architektury, časopisy o architektuře? Jak hodnotíte stav teorie a kritiky architektury?

LH: Architektura je v portugalské společnosti oblíbeným tématem a centra architektury se zde začala rodit o něco dříve, než to vidím teď v České republice. Nejznámější jsou asi Casa da arquitetura a muzeum Servallves v Portu, ty de facto určují architektonický diskurz ve městě. V Lisabonu máme Muzeum architektury, umění a technologie (Museu de Arte, Arquitetura e Tecnologia, MAAT), muzeum Gulbenkian nebo muzeum Garagem Sul. Institucí je opravdu hodně. Co se týče kritiky, výraznou roli hrají organizátoři lisabonského trienále architektury. Kromě samotného pořádání festivalu se organizátoři věnují právě vydávání kritických textů.

MM: Pro komunitu portugalských architektů je velmi přínosné, že je komora architektů fyzicky přítomna i v menších městech, nejen v Portu a Lisabonu, má kanceláře a zaměstnance i v Coimbře, Braze a dalších městech. Takže kdykoli potřebujete řešit nějaké záležitosti týkající se vaší profese, nemusíte kvůli tomu jezdit do hlavního města. Lidé z komory vždy ochotně pomohou.

Marco, vy jste studoval architekturu v Coimbře a přednášíte na ČVUT v Praze – dokážete porovnat způsob výuky v Česku a v Portugalsku? Přenesl jste si z Portugalska nějaké zkušenosti do výuky architektury v České republice?
MM: Rozdíly určitě existují, a proto se také cítím být platnou součástí zdejší komunity, jelikož mohu předat něco ze svých zahraničních zkušeností. Po technické stránce jsou na tom čeští architekti lépe než portugalští, míra porozumění problematice statiky nebo konstrukčním detailům je v průměru velmi dobrá, což odpovídá i tomu, jaký prostor tomu věnují kurikula vysokých škol. Ale dovolím si trochu generalizovat – mám dojem, že čeští studenti architektury mají sice dobrý přehled o technických aspektech a pravidlech, ale možná je těch pravidel už moc. Nedokážou se z nich vymanit. Hned v prvním ročníku studenty svážeme do kazajky pravidel a norem a z té se těžko vysvléká, když s ní vyrosteme.
Můj pedagogický přístup se zakládá na snaze dané hranice sice znát, ale pokoušet se je překročit. Hodně pracujeme se světlem a zkoumáme, jakými způsoby ho přivést do budov. Místo hmotného materiálu učím studenty pracovat s touto nehmotnou substancí. Zadám jim například úplně temnou místnost s úkolem nalézt zajímavé architektonické řešení založené čistě na práci se světlem. Tvůrčí proces vypadá u tohoto „stavebního materiálu“ úplně jinak. Změny v osvětlení mohou navodit naprosto odlišné vnímání prostoru. Téma zpracováváme opravdu do hloubky, soustředíme se na přirozené osvětlení i na techniky, jak pracovat se světlem umělým.
Do školy se tedy snažím vnášet hlavně kreativitu a svobodu, snahu vykročit z technokratických hranic. S omezeními v podobě norem se samozřejmě potýkáme po celý svůj profesní život. Ale nepomůže nám, když na cestu od začátku vykročíme s hlavou plnou zákonů a vyhlášek.

LH: V portugalské architektuře tu obsesi bezpečností a termickým pohodlím nenajdeme. Hodnoty jako krása, zvídavost nebo učení se jsou tu důležitější. Možná na ně v Česku pod tou přemírou pravidel zapomínáme.

MM: Zároveň je to ale i slabina portugalské architektury. Technická řešení zvládají Češi velmi dobře a Portugalci hůře.

Hravost a krása se asi těžko kombinují s technickou precizností, jdou trochu proti sobě.

MM: Proto jsem já v Praze a Lenka v Lisabonu. Udržujeme rovnováhu. Snad se nám podaří aspoň malým dílem přispět a navzájem obohatit českou a portugalskou kulturu. Tak to vidím.
Rozhovor proběhl 20. října přes Skype.

Lenka Holcnerová (*1986, Brno) vystudovala Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně, studijní stáž absolvovala na Univerzitě Lusíada v Lisabonu (ULL). Její studentské projekty získaly několik ocenění včetně Ceny Bohuslava Fuchse 2012. V roce 2013 obdržela za projekt Mezi mořem a zemí Cenu Milana Stehlíka udělovanou nezávislou porotou nejlepší diplomové práci na FA VUT v Brně. Je autorizovanou architektkou v portugalské komoře architektů. V roce 2015 založila v Lisabonu Atelier Holcnerova, který se zabývá především rekonstrukcemi (Portugalsko, Španělsko, Francie), navrhuje projekty spojené s obnovitelnými zdroji energie (Srí Lanka, Zambie) a organizuje výstavy o architektuře. www.atelierholcnerova.com
Marco Bruno Andrade Maio (*1979, Guarda, PT) vystudoval architekturu na Univerzitě v Coimbře, zahraniční studijní stáž absolvoval na Turínské polytechnice. Je autorizovaným architektem u portugalské komory architektů a s komorou spolupracoval na přípravě projektu Průzkum portugalské architektury 20. století (Inquérito à Arquitectura do Século XX em Portugal, IAPXX). V roce 2016 založil vlastní architektonickou praxi v Praze. Z realizací jmenujme například úpravy Školy sv. Augustina v Praze, interiér prostoru Wine Society v Praze nebo vinný pavilon Lobkowiczkého zámeckého vinařství v Roudnici nad Labem. Je spoluautorem publikace Jasan Burin architekt: Jistoty a pochyby (Zlatý řez, Praha, 2014). Dlouhodobě se věnuje pedagogické činnosti, nejprve jako hostující kritik na Fakultě architektury ČVUT v Praze a poté jako odborný asistent na katedře architektury Fakulty stavební ČVUT v Praze. www.marcomaio.com