Ján Stempel (vpravo) a Jan Jakub Tesař.
Ján Stempel (vpravo) a Jan Jakub Tesař.
První dva díly knižní edice 99 DOMŮ; foto: Jiří Ryszawy.
První dva díly knižní edice 99 DOMŮ; foto: Jiří Ryszawy.
Kniha Stempel Tesař Jasanský: rodinné domy představuje fotografie od předního českého fotografa Lukáše Jasanského, který domy fotil záměrně v nepříznivém počasí; foto: Jiří Ryszawy.
Kniha Stempel Tesař Jasanský: rodinné domy představuje fotografie od předního českého fotografa Lukáše Jasanského, který domy fotil záměrně v nepříznivém počasí; foto: Jiří Ryszawy.
Volně na ni navázala druhá publikace Stempel Tesař Šlapal: rodinné domy s fotografiemi Filipa Šlapala; foto: Jiří Ryszawy.
Volně na ni navázala druhá publikace Stempel Tesař Šlapal: rodinné domy s fotografiemi Filipa Šlapala; foto: Jiří Ryszawy.
Rodinný dům ve Mšeně, Jablonec nad Nisou (2013); jednopodlažní kvádrovou dřevostavbu nese ocelový rošt spřažený s betonovou deskou; foto: Filip Šlapal.
Rodinný dům ve Mšeně, Jablonec nad Nisou (2013); jednopodlažní kvádrovou dřevostavbu nese ocelový rošt spřažený s betonovou deskou; foto: Filip Šlapal.
Rodinný dům ve Mšeně se terénu dotýká pouze vrcholy dvou trubkových podnoží a krátkou vstupní lávkou; foto: Filip Šlapal.
Rodinný dům ve Mšeně se terénu dotýká pouze vrcholy dvou trubkových podnoží a krátkou vstupní lávkou; foto: Filip Šlapal.
Rodinný dům v Letech u Dobřichovic (2011); parcela o šířce pouhých devět metrů předurčila i základní uspořádání domu – dlouhou úzkou hmotu s obytnými místnostmi v patře; foto: FOTES.
Rodinný dům v Letech u Dobřichovic (2011); parcela o šířce pouhých devět metrů předurčila i základní uspořádání domu – dlouhou úzkou hmotu s obytnými místnostmi v patře; foto: FOTES.
Rodinný dům v Letech u Dobřichovic, interiér; foto: FOTES.
Rodinný dům v Letech u Dobřichovic, interiér; foto: FOTES.
Rekonstrukce mlýna ve středních Čechách (2017); v první řadě šlo o to, aby do domu vstoupily světlo a vzduch, a jeho stěny tak mohly dobře vyschnout; foto: Filip Šlapal.
Rekonstrukce mlýna ve středních Čechách (2017); v první řadě šlo o to, aby do domu vstoupily světlo a vzduch, a jeho stěny tak mohly dobře vyschnout; foto: Filip Šlapal.
Rekonstrukce mlýna ve středních Čechách; jižní štít zůstal zachován, čtvrtina stavby těsně za ním však byla odstraněna a zaskleným průřezem do interiéru proniká slunce; foto: Filip Šlapal.
Rekonstrukce mlýna ve středních Čechách; jižní štít zůstal zachován, čtvrtina stavby těsně za ním však byla odstraněna a zaskleným průřezem do interiéru proniká slunce; foto: Filip Šlapal.

Na každou zakázku se díváme očima klienta

Rozhovor redakce s Jánem Stempelem a Janem Jakubem Tesařem

Rodinné domy tvoří základní portfolio většiny samostatně praktikujících architektů nebo menších architektonických kanceláří. Málokteré studio se ale může pochlubit tak rozsáhlým seznamem realizací a bohatými zkušenostmi s touto typologií jako Stempel & Tesař architekti. V rozhovoru s profesorem Jánem Stempelem a jeho o generaci mladším kolegou Janem Jakubem Tesařem jsme se zamysleli nad otázkami praxe i teorie individuálního bydlení a nad existencí či neexistencí trendů.

 

Dalo by se říct, že rodinné domy jsou vaše doména, a to jak v samotné architektonické praxi, tak ve vaší publikační činnosti. O tom vypovídají už tři vydané díly edice 99 DOMŮ (KANT, 2012, 2016, 2020). 
Ján Stempel (JS): Když jsme začínali, naši klienti se velmi často inspirovali v lifestylových magazínech. Poměr opravdu dobrých domů z českého prostředí a množství časopisů byly pro nás impulzem připravit fundovaný výběr rodinných domů postavených v českých podmínkách. Obrovský zájem o výslednou knihu a množství kvalitních realizací nás motivovaly v této činnosti pokračovat. Navíc vidíme v knihovnách domů, které pro účely publikace navštěvujeme, první díly naší edice. A to je důkaz a motivace, že má tato osvěta smysl. Knihu si navíc kupují i sami architekti a studenti.

 

Chystáte další pokračování?
Jan J. Tesař (JJT): Už nejde přestat. Zmapovali jsme dvacet let tvorby rodinných domů v České republice! Do třetího dílu se nominovalo velké množství rekonstrukcí. Rozhodli jsme se je vyčlenit na samostatnou knihu, která je aktuálně v přípravě. 


Jaká jsou vaše kritéria pro výběr domu do knihy? Lze je definovat, nebo jde o čistě subjektivní výběr? 
JJT: Myslím, že každý výběr je do jisté míry subjektivní. Nejzákladnějším kritériem pro nás je, aby se jednalo o dům na konkrétní místo pro konkrétního člověka. Dům, kde se mísí individuální zadání s vkladem architekta a podmínkami místa. 
JS: S tímto požadavkem oslovujeme architekty a poté kontaktujeme uživatele domu. Když zjistíme, že se jim v něm nebydlí dobře, do výběru ho nezařadíme. To se také občas stává. 


Navštěvujete vybrané domy osobně?
JS: Ne všechny, ale snažíme se jich navštívit co nejvíc. 
JJT: Jedná se o průběžnou činnost. Naše knihy zatím vycházejí po čtyřech letech a největší portfolio samozřejmě vznikne v době, kdy se publikace dokončuje. V ten moment vždy narazíme na velké množství domů před dokončením. Architekti nám posílají fotky bez nábytku, na exteriérových snímcích je ještě vidět ornice. Domy k publikaci už ale musejí být zabydlené. Takže si je kontinuálně ukládáme do paměti a v průběhu dalších let přípravy nového dílu knihy se třeba naskytne čas pro jejich návštěvu.
JS: Architekti často ani nechtějí své domy fotit zabydlené. Spousta dobrých domů tak v naší knize není, protože si to nepřál autor. Anebo majitel, který si chce chránit své soukromí. 


Vraťme se k počátkům vaší architektonické praxe. Pane profesore, vy jste byl zakládajícím členem ateliéru A.D.N.S., kde jste se s kolegy věnoval větším zakázkám. Co vás nakonec přimělo k tomu, že jste z ateliéru odešel a začal se zabývat menšími zakázkami, především rodinnými domy?
JS: Už od dětství jsem chtěl být architektem a toužil jsem navrhovat zejména rodinné domy. Táta byl stavebním inženýrem, takže jsme doma měli hodně knih o architektuře a stavitelství. Já jsem v nich listoval a překresloval jsem si půdorysy slavných vil. Sdílel jsem se sestrou průchozí pokoj v činžáku, své ideální bydlení jsem si tudíž představoval v rodinném domě, kde budu mít vlastní pokojík a prostor pro vláčky. Upravoval jsem dispozice všem slavným architektům, aby vyhovovaly mým představám. Díky tomu jsem se naučil rozumět prostorovým vztahům. Později se rodinný dům stal mou oblíbenou zakázkou, protože u ní bezpečně vím, kdo je mým klientem a jaká jsou jeho přání. U administrativních budov jednáte s developery, kteří nejsou konečnými uživateli. Hlavním důvodem mého odchodu z A.D.N.S. však bylo narození mého druhého dítěte. Tehdy jsem si řekl, že by bylo skvělé, kdyby poznalo svého tátu. A.D.N.S. byla obrovská kancelář, v jeden moment nás bylo čtyřicet, práce od nevidím do nevidím včetně víkendů. Zkrátka jsem si potřeboval odpočinout. A také jsem chtěl kreslit dům od začátku do konce včetně prováděčky. Ve velké kanceláři to bylo spíš o managementu, shánění zakázek a snaze uživit ten velký moloch. Rodinný dům se relativně rychle postaví, jako architekt se můžu s klienty blízce seznámit, oni nás pak zvou na návštěvu…

 

Kolik máte klientů, s nimiž jste se spřátelili a k nimž můžete přijet na návštěvu? 
JS: Sto procent.
JJT: Pokud vzájemná chemie s investorem nefunguje, projeví se to hned na začátku. Takže někdy zakázku ani nezačneme. 
JS: Máme štěstí: když za námi někdo přijde, můžeme ho poslat do libovolného našeho domu, ať se jde podívat a zeptat se obyvatelů, jak se jim tam žije. 


Jste dvougenerační ateliér. Jak započala vaše spolupráce? 
JS: To bylo jednoduché. V roce 2004 jsem začal učit na Fakultě architektury ČVUT v Praze a čekal jsem, kdy se už konečně objeví někdo šikovný, koho bych si mohl vzít k sobě.
JJT: Vrátil jsem se z roční stáže v Delftu, když Jano nastoupil na fakultu – pro mě to byla příležitost přihlásit se do nového ateliéru. Ještě jsem neměl hotový diplom a Jano mě oslovil ke spolupráci. 

 

Při stavbě rodinných domů je nejdůležitější zadání. Máte nějakou svou metodu, jak ho spolu s klienty připravujete?
JJT: V první řadě je potřeba si uvědomit, že architekt si nenavrhuje dům sám pro sebe. Vždy zjišťujeme, co klienti chtějí, co z toho skutečně potřebují, jaké mají prostředky a jak vypadá pozemek. Budoucí uživatele požádáme, aby své představy zpracovali písemně, a to každý rodinný příslušník sám za sebe. Bez jakýchkoli kompromisů a opisování. Když musejí své požadavky napsat, utříbí si myšlenky. Často zjistí, že formulovat své představy o stavebním programu je těžká disciplína. My díky tomu navíc získáme alibi, protože máme zadání černé na bílém. Leccos lze také vypozorovat z formy, jakou klienti své požadavky napíšou. Někdy se jedná o excelovou tabulku, někdy poznámky v bodech, jindy jde o příběh. Z toho lze usoudit, jak budou následně přistupovat ke spolupráci. 
JS: Teprve v momentě, kdy máme od klientů písemný elaborát, vyrážíme se s nimi podívat na pozemek. Do té doby tam vůbec nejdeme, protože se potřebujeme na dané místo dívat jejich očima. To je důležité: abychom neprojektovali sami pro sebe.


Architekti mají často tendenci své klienty vychovávat a částečně jim vnutit svůj pohled na věc – protože mají pocit, že sami vědí nejlépe, co by měl klient vlastně chtít. Jak se účinně tomuto typickému nešvaru bránit a na druhou stranu, jak moc vycházet přáním investora vstříc? Kde je hranice, jaká přání lze akceptovat a jaká třeba už ne?
JS: Snažíme se klienty maximálně pochopit. Oni tam budou bydlet, ne my. Pokud chtějí dům se sedlovou střechou a vysvětlí nám proč, samozřejmě jim vyjdeme vstříc. Když naopak chtějí plochou střechu v rozporu s místním nařízením, jdeme i do „boje“ za plochou střechu, pokud má na daném místě smysl. 
JJT: Většinou licitujeme pouze o velikost a uměřenost navrženého domu. Zpravidla předložíme menší dům, než si klienti představují, a pak ho případně „nafukujeme“. Musíme navrhovat ruku v ruce s odpovědností za dodržení rozpočtu, což jde ale v dnešní době čím dál hůř.

 

Přesvědčili jste někdy klienta, že rodinný dům vůbec nepotřebuje? Nebo že je pro něj vhodnější jiná forma bydlení? Například bývalý šéfredaktor našeho časopisu a současný děkan FUA TU v Liberci Osamu Okamura v jednom provokativním rozhovoru prohlásil, že bydlení v domku na předměstí je sociálně a ekologicky neudržitelné a v jistém smyslu dokonce sobecké…

JJT: Na nově vznikající parcely už de facto neprojektujeme, takoví klienti k nám ani nechodí. Jen v Praze 6 máme několik domů, přitom by si každý pomyslel, že v této městské části už nejsou volná místa. Případně se jedná o zastavěné pozemky, ale ne vždy se vyplatí rekonstruovat. Existuje spousta příkladů, kdy je lepší stávající stavbu zdemolovat a postavit novou. Také máme silné zastoupení realizací v malých sídlech, kde je rodinný dům tradiční formou odpovídající historickému a společenskému vývoji na našem území.


Přicházejí k vám někdy klienti bez vybraného pozemku?
JS: Ano a je to ideální situace. Například v Jablonci nad Nisou jsme s investorem dlouho nemohli najít vyhovující stavební parcelu. Nakonec jsme objevili jednu za pár korun, která byla ovšem v prudkém svahu a připomínala sjezdovku. Na dané místo už navíc existoval projekt s drahým řešením základů. Klienta jsme přesvědčili, ať pozemek koupí, že na něj vymyslíme dům dle jeho přání. Reagovali jsme na požadavek přízemní stavby a podařilo se nám dosáhnout finančních úspor založením domu na ocelové konstrukci. 
JJT: V Letech u Dobřichovic jsme zase byli limitováni extrémně úzkou parcelou v záplavovém území. Nakonec jsme navrhli dům 4 metry široký a 24 metrů dlouhý. Obytné místnosti jsou v patře, aby nebyly ohroženy velkou vodou. Dalo by se říct: čím horší pozemek, tím lepší pro nás. Klient při jeho koupi ušetří nemalé peníze a architektům se otevírá možnost pro neobvyklá řešení. 
JS: Dobrým příkladem je také rekonstrukce mlýna ve středních Čechách. Nevhodná dispozice původního mlýna i vlhkost způsobená protržením hráze bývalého rybníka vedly k radikálnímu zásahu do konstrukce. Klienti tak velkou stavbu nepotřebovali, zároveň jsme museli učinit všechna opatření pro to, aby dům dobře vyschnul. Mokrou část domu jsme tedy „odřízli“ a do zbylých útrob jsme díky prosklenému řezu dostali vzduch a světlo. Nikdo si však nepřál narušit krásnou štítovou stěnu, proto jsme amputovali jen část trupu stavby. Štít se obnažil z obou stran a proudění čerstvého vzduchu ho zbavilo vlhkosti, která by se s obnovením rybníka znásobila. Díky zmenšení objemu domu o třetinu jsme mohli využít méně výkonné tepelné čerpadlo a ušetřit na provozu. 


Jak vnímáte současné české legislativní prostředí – normy, vyhlášky, stavební zákon? Má současná legislativa negativní vliv na vaši práci?
JS: Legislativa sama o sobě není problém. Pokud máte dopředu stanovená jasná pravidla, dokážete se na ně připravit a v návrhu domu adekvátně zareagovat. Problém je ten, že si legislativu většina úředníků vykládá po svém a projekt posuzuje stylem líbí – nelíbí.
JJT: Jde o typický nešvar rozšířený napříč celým Českem. Vše začíná už u územních plánů, které jsou často v rozporu se stavebním zákonem. Řada zpracovatelů nepochopila rozdíl mezi územním a regulačním plánem a předepisuje regulace neodpovídající měřítku dané dokumentace, například tvar střechy nebo barvu střešní krytiny. Jeden z prvních domů jsem navrhoval na hanáckém venkově, kde územní plán nedovoloval postavit tradiční řadovou zástavbu se žudrem. V podstatě zakazoval postavit nejtypičtější vesnici na Hané. Skanzen v Příkazech by se podle současného plánu nedal postavit. Jako autorizovaní architekti zodpovídáme za kvalitu díla, ale v oblasti územního plánování je velká mezera. Měli bychom vymyslet způsob, jak kontrolovat kvalitu územněplánovacích dokumentací. 
JS: V některých zemích se pravidla pro výstavbu vměstnají na jednu stranu A4 a jen si odškrtáváte, co je splněno. Povolení je pak jen formalita. V ČR nejdříve naprojektujete vodovodní přípojku a teprve poté správce vodovodu posuzuje, zda se tam takto můžete vůbec připojit. 
JJT: Vnímám také problém, že se k projektu vyjadřují instituce, které vůbec nejsou dotčenými orgány státní správy (DOSS). V Praze je to především Technická správa komunikací (TSK). Stavební úřad také požaduje další nesmyslná dílčí vyjádření od správců inženýrských sítí, kterých je v Praze přes čtyřicet. Ve finále zjistíte, že k projektu potřebujete něco kolem 65 vyjádření a stanovisek a je jedno, jestli stavíte budovu za miliardu, nebo rodinný dům v řádu milionů. Ani pak ale nemáte vyhráno, protože k projektu se mohou vyjadřovat různé spolky, které jsou často účelově zakládány s cílem na obstrukcích vydělat. Nevím, zda lze toto prostředí legislativně narovnat. Problém vidím spíše v celospolečenském naladění. 

 

Jan Tesař psal pod vedením školitele Jána Stempela disertační práci na téma Tendence v architektuře individuálního bydlení. Můžete nám prozradit, k čemu jste dospěli? Jaké jsou tedy současné tendence v Česku?
JJT: Dnes bych svou disertační práci asi pojmenoval jinak. Po jistých zkušenostech se domnívám, že hodnotit období architektury bez časového odstupu je v principu špatně. Za posledních sto let se v oblasti individuálního bydlení až tolik nezměnilo. Od doby vzniku vily Tugendhat je hlavní tendencí oblíbené klišé o propojení exteriéru a interiéru. Téměř v každé autorské zprávě najdete informaci, jak se zahrada prolíná s interiérem. Zkrátka jsme začali více pobývat uvnitř budov, proto chceme mít hezký výhled ven. Dříve lidé pracovali venku na poli a nepotřebovali vidět ven i ze svého příbytku. Navíc se nedala vyrobit tak velká okna. 

Co se týče stavebního programu, také jsme se za poslední století výrazně neposunuli. Spíše se oborem neustále prolíná ono typické myšlení českého člověka – můj dům můj hrad. Lidé si stavějí domy s vizí, že v nich zestárnou do důchodu nebo až do smrti. V požadavcích na dispozici se standardně objevují pracovna nebo pokoj pro hosty v přízemí, které se ve stáří předělají na ložnici. Dětské patro pak lze odstřihnout a dům může fungovat jako 2+kk. Samozřejmě se občas objeví specifické požadavky jako velké akvárium, místnost pro poslech hudby nebo vybavení pro exotické domácí mazlíčky. Někdo rád vaří, někdo vaří méně, někdo doma pořádá mejdany, někdo chce naopak klid. Ale jinak lze těžko vypozorovat nějakou výraznější tendenci. 
JS: Teď se zrovna dokončuje dům, který měl být dle zadání hodně prosklený a zároveň pasivní. Stavět se dá cokoli, ale je potřeba snést určitou míru experimentu a být ochoten do něj zainvestovat. Okna tohoto domu mají v rámech kompresory, které nafukují těsnění.
JJT: Je to jeden výjimečný dům z mnoha, kde si můžete dovolit extrémní polohu. Existují stavby jako experimenty, které posouvají vývoj. To je stejné jako v automobilovém průmyslu. Někdo může pošetile nadávat, proč se vyrábějí supersporty, které nemají praktické využití pro denní provoz. Za dvacet let tu ovšem máme fabii s podobnými bezpečnostními prvky. Stavět experimentální domy není zločin, ale je jasné, že pro 99 % populace nedává podobné uvažování smysl. Musí existovat někdo, kdo si onen supersport koupí: chce v něm jezdit, ví, jak v něm jezdit, a je ochoten za něj zaplatit. Samozřejmě se snažíme klientům splnit jejich sny, ale zároveň se na každý dům díváme jako na investici. Jakmile se objeví nesmyslné požadavky, nastíníme investorům představu, že možná někdy budou nuceni svou nemovitost prodat.
JS: Před lety jsem sestavoval Ročenku české architektury. Řada lidí mi tehdy vyčítala, proč jsem do výběru staveb zařadil „Plecháč“ v Humpolci od Luďka Rýznera a naopak nezařadil rodinný dům ve Stupavě od studia ksa. Oba domy byly jakýmsi experimentem a v obou se prakticky nedalo bydlet. Plecháč jsem vybral proto, že si ho architekt postavil sám pro sebe a otestoval si bydlení v něm na vlastní kůži. Byl to zároveň pokus, jak zúročit těžko zastavitelnou parcelu. Majitelé domu ve Stupavě neměli moc na výběr a časem si ho museli radikálně přestavět.


Přesto: nelze v současné době vypozorovat nějakou tendenci? Neovlivnila požadavky na stavební program pandemie covidu-19?
JS: Je velmi brzy hodnotit. Architektura má velkou setrvačnost a změny v celospolečenském nastavení se projevují až s velkým zpožděním. 
JJT: Určitým fenoménem dnešní doby jsou rekonstrukce. Není se čemu divit, protože fond volných pozemků se zmenšuje. Rekonstrukce, přestavby a přístavby jsou velkým tématem, které se určitě bude dále rozvíjet. S tím souvisí i další téma spojené se sídelní strukturou našeho venkova. Příkladem je řadová zástavba na Hané, kde jde vždy o protáhlé parcely propojené se zahradou a záhumenkou. Úzké a dlouhé pozemky s jedním parcelním číslem a s jedinou příjezdovou cestou mají potenciál pro výstavbu druhého domu, což ale současná legislativa neumožňuje. Nový dům na téže parcele se musí definovat jako přístavba, byť jde o samostatně stojící dům v zahradě. Anebo se nezkolauduje pro bydlení. Otevírá se zde velký potenciál například pro vícegenerační bydlení. Nic nového – výminky. Financování stavby rodinných domů je ale závislé na hypotečním trhu a na „stodolu“ hypotéku nedostanete, přitom se v ní dá po přestavbě dobře bydlet. Zákonná definice pojmu „rodinný dům“ je nesmyslná. Podle ní nemůžete některé vily na Babě nazvat rodinnými domy – ovšem co jiného by to bylo? Naštěstí se povedlo v Pražských stavebních předpisech ustanovit pojem „stavba individuálního bydlení“, což umožnilo hypoteční úvěry i pro jiné typy domů než výhradně pro stavby s maximálně dvěma nadzemními podlažími a podkrovím. Doufejme, že nový stavební zákon neodejme Praze možnost řídit se vlastními stavebními předpisy.
Rozhovor se uskutečnil 28. června 2022 v Praze.

 

Ján Stempel (*1959, Spišská Sobota, SK) v letech 1978–1983 vystudoval Fakultu architektury Technické univerzity v Budapešti, architektonickou praxi započal v libereckém SIALu (1983–1991). Vítězný soutěžní návrh na československý pavilon pro mezinárodní výstavu Expo 1992 v Seville se stal podnětem vzniku kanceláře A.D.N.S. (Alda, Dvořák, Němec, Stempel), která se dalšími významnými realizacemi, jako jsou nový studiový dům Českého rozhlasu (2000) nebo rekonstrukce Obecního domu v Praze (1997), zařadila mezi renomované ateliéry. V roce 2004 Ján Stempel ukončil partnerství ve firmě a v praxi pokračoval samostatně. Zároveň začal vyučovat na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde mezi lety 2006 a 2008 působil jako proděkan a od roku 2012 vede Ústav navrhování I. V roce 2014 byl jmenován profesorem. 
Jan Jakub Tesař (*1981, Prostějov) v letech 2001–2008 vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, během studia absolvoval stáž na Technické univerzitě v Delftu. V roce 2018 získal na FA ČVUT doktorát a v roce 2022 byl habilitován docentem. Mezi lety 2018 a 2022 zde působil jako proděkan pro vnější vztahy. Při absolutoriu jej přizval jeho vedoucí diplomové práce Ján Stempel ke spolupráci, a tak se začala psát historie kanceláře Stempel & Tesař architekti.

www.stempel-tesar.com

 

 

 

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2022 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2022 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.