Rozsáhlé technologické vybavení, jemuž měla budova původně sloužit, bylo v průběhu let modernizováno a redukováno, takže bylo možné jej nakonec přesunout do suterénu a nadzemní část budovy uvolnit pro nové využití.
Rozsáhlé technologické vybavení, jemuž měla budova původně sloužit, bylo v průběhu let modernizováno a redukováno, takže bylo možné jej nakonec přesunout do suterénu a nadzemní část budovy uvolnit pro nové využití.
Za zachovanou historizující fasádou se nachází zcela nově řešený vnitřní provoz; vstupní hala nabízí velký nedělený shromažďovací prostor doplněný obchodem s uměleckými předměty a suvenýry.
Za zachovanou historizující fasádou se nachází zcela nově řešený vnitřní provoz; vstupní hala nabízí velký nedělený shromažďovací prostor doplněný obchodem s uměleckými předměty a suvenýry.
Z kavárny ve třetím podlaží lze vstoupit na úzkou terasu nad hlavním vstupem s vyhlídkou na Pražský hrad.
Z kavárny ve třetím podlaží lze vstoupit na úzkou terasu nad hlavním vstupem s vyhlídkou na Pražský hrad.
V interiéru bistra je umístěn zachovaný a poctivě renovovaný mostový jeřáb z původní budovy.
V interiéru bistra je umístěn zachovaný a poctivě renovovaný mostový jeřáb z původní budovy.
Jednotlivé prostory Kunsthalle na sebe v různých výškových úrovních navazují a volně plynou ve smyslu Loosova principu raumplanu.
Jednotlivé prostory Kunsthalle na sebe v různých výškových úrovních navazují a volně plynou ve smyslu Loosova principu raumplanu.
Řešení nejen výstavních prostor výrazným způsobem ovlivnilo zapojení berlínského OH Studia.
Řešení nejen výstavních prostor výrazným způsobem ovlivnilo zapojení berlínského OH Studia.
Interiéry jsou tvořeny kombinací hrubého pemrlovaného betonu, sádrokartonových výstavních předstěn, skla a černěného (brynýrovaného) kovu.
Interiéry jsou tvořeny kombinací hrubého pemrlovaného betonu, sádrokartonových výstavních předstěn, skla a černěného (brynýrovaného) kovu.
Jedním z mála výrazných architektonických zásahů patrných zvenku budovy je dostavěný kvádr výstavního prostoru ve třetím podlaží.
Jedním z mála výrazných architektonických zásahů patrných zvenku budovy je dostavěný kvádr výstavního prostoru ve třetím podlaží.
Situace.
Situace.
Půdorys 0. NP.
Půdorys 0. NP.
Půdorys 1. NP.
Půdorys 1. NP.
Půdorys 2. NP.
Půdorys 2. NP.
Půdorys 3. NP.
Půdorys 3. NP.
Řez.
Řez.

Umění měnírnu promění. Konverze Zengerovy trafostanice na muzeum umění v Praze

Jan Schindler, Ludvík Seko, Zuzana Drahotová / Schindler Seko architekti 

Ve významné poloze v centru Prahy, na ulici Klárov hned naproti Starým zámeckým schodům, vznikla po rozsáhlých stavebních úpravách z původní Zengerovy transformační stanice nová galerie současného umění: Kunsthalle Praha. Trafostanice tu v třicátých letech 20. století nahradila ještě předchozí budovu Bruských kasáren a kombinovala tehdy umírněnou klasicistní fasádu s moderně industriálním vnitřkem. Podobný postup nakonec zvolila současná konverze – kvůli požadavkům památkové ochrany zachovává klasicistní fasádu, výstavní prostory však organizuje a pojímá zcela novým způsobem. Tři oddělitelné expozice doplňují konferenční sál, vzdělávací prostory pro děti, kavárna s terasou a umělecký obchod v přízemí.

 

Skrývání nového

Ondřej Hojda

 

Odhalený skalní profil tady prudce spadá přímo do historického centra a hned pod ním vede krátká ulice U Bruských kasáren. Ta svým názvem odkazuje jednak k potoku Brusnice, který zatrubněný o pár desítek metrů dál ústí do Vltavy, jednak ke kasárnám, která zde stála mezi lety 1779 a 1922. Ve dvacátých letech tu na jejich místě vznikl důležitý uzlový bod elektrifikované moderní metropole: transformační stanice, zajišťující napájení domácností i tramvajového vedení. 
Rozměrnou industriální stavbu navrhoval nejprve architekt Josef Štěpánek postavit ve funkcionalistickém stylu. Jeho pozoruhodný projekt ale realizován nebyl; kvůli odporu veřejnosti – mimo jiné i Klubu Za starou Prahu – dostala stanice, nazvaná podle fyzika a meteorologa Václava Zengera, nenápadný klasicizující vnější plášť navržený architektem Vilémem Kvasničkou, Štěpánkovým spolupracovníkem z prvního návrhu. Ten tak stavbu usadil do nekonfliktního sousedství s vedlejší klasicistní budovou Klárova ústavu slepců s kaplí (arch. Josef Kranner, 1836–1844), a další budovou pro tento ústav v secesním slohu z let 1906–1909 (arch. Josef Piskač).
Tyto tři stavby dnes tvoří trojúhelník v historickém jádru města, vydělený ale z okolí množstvím aut v přilehlých ulicích. Po Starých zámeckých schodech hned naproti přitom z Pražského hradu schází denně velké množství lidí, bariéra rušné ulice Klárov je však odklání do malého parčíku. Izolaci by mohla narušit současná přestavba trafostanice na Kunsthalle Praha, novou kulturní instituci. Na úpravách ulice už v rámci přestavby pracovali architekti z ateliéru A69, zatím ale bez realizace. Možné návštěvníky teď k přejití ulice láká bronzová vstupní rampa a ze stejného materiálu vyvedený nápis Kunsthalle, ohnutý přes roh budovy (práce Studia Najbrt, stejně jako grafický design celé Kunsthalle). Zájemci o výtvarné umění už se přitom v okolí pohybují: hned vedle je Valdštejnská jízdárna, provozovaná Národní galerií, a opodál za řekou výstavní síň Galerie Rudolfinum. 
Od nich se ale nová pražská Kunsthalle také podstatným způsobem liší. Už svým německojazyčným názvem ohlašuje ambici vybudovat v Praze uměleckou galerii evropského formátu. Původně slovo Kunsthalle označovalo instituci, která se soustředí výhradně na dočasné výstavy a nemá vlastní sbírky. To už ale ani v německy mluvících zemích neplatí a pražská Kunsthalle, vybudovaná ze soukromých prostředků nadace manželů Pudilových, je zároveň sídlem jejich umělecké sbírky. V Česku je něco takového neobvyklé, v podobné lokalitě a rozsahu nevídané. Kritiku už stihl vzbudit fakt, že část jmění, které tu velmi bohatý mecenáš přetavuje v kulturní kapitál, pochází z těžby uhlí, konkrétně z Mostecké uhelné, kde Petr Pudil prodal svůj podíl Pavlu Tykačovi v roce 2010.1 Etické otázky jsou namístě a je správné, že kritická debata probíhá. Je ale nejlepší ji spojit s reflexí výstavního programu, jak to už dělají média věnující se výtvarnému umění. Na tomto místě se zaměřím na samotnou budovu. I tady totiž vyvstávají další otázky.
Především: je to novostavba, nebo konverze? Pohled na podepřené slepé fasády, jenž se během stavby nabízel kolemjdoucím, vyvolával důvodné podezření, že se tu chystá další případ „fasádismu,“ de facto novostavby, jen maskované původní fasádou. Z původní stavby tu opravdu zůstalo velmi málo a jako pamětníkovi klubu Kokpit, který v budově trafostanice v roce 2012 až 2015 provozovali mí přátelé, je mi to trochu líto. Tehdy šlo samozřejmě o přechodné využití: stavba byla určena k přestavbě na hotel, kterou plánoval architekt Martin Rajniš.
Podle údajů stavitele historickou stavbu zachovat v její fyzické podstatě nebylo možné: hlinitanový cement, použitý ve své době jako novinka pro rychlejší tuhnutí betonu, po letech zásadně oslabuje stabilitu celé konstrukce. Neměla by ale v takovém případě naše doba umět na podobné místo vstoupit s ryze současnou stavbou? Byl to problém už téměř před sto lety a byl by i dnes. Požadavky památkové ochrany moc prostoru, pokud jde o změnu vnější formy, nenabízely. Jako autoři přestavby byli investorem osloveni architekti z ateliéru Schindler Seko, pracující běžně hlavně na projektech kancelářských a rezidenčních budov. S památkářskými omezeními se možná trochu překvapivě ztotožnili; říkají, že „fasádismus“ svým způsobem praktikovala už původní stavba. Členění oken například neodpovídalo vnitřnímu uspořádání a teprve nový interiér tak k existujícím fasádám museli architekti nově vztáhnout. Nesnadnou situaci, kdy se s novou funkcí i konstrukcí museli vejít do původního objemu, využili architekti ke komplexní hře s výškovými úrovněmi interiéru. Odkazují přitom výslovně na Loosův raumplan. Po průchodu vstupní halou s knihkupectvím a vstupu do výstavy tak návštěvníka čeká pouť soustavou různě vysokých prostorů, kde jednotlivé výstavní sály prokládají menší schodiště, zalomení a průchody. Není to až příliš komplexní zážitek? Marně čekám opravdu velkou výstavní halu či síň, kterou by implikoval název celé instituce. Nejblíž k tomu má sál v posledním podlaží, který nahradil někdejší střešní terasu. To je také asi největší změna oproti tvaru původní budovy. Výstavní interiéry byly svěřeny zkušeným profesionálům specializovaným na tento typ zadání, týmu berlínského OH Studia Axela Kufuse. I když se to tedy zvenku nezdá, nové je za fasádami téměř všechno. Materiální paměť původní budovy zpřítomňuje – kromě vzorně rekonstruovaného zadního schodiště – jen pár milých detailů: zamykací skříňky, jejichž čelo kryje drátosklo z původní fasády, podlahy z teraca, v němž jsou zality i na místě nalezené kousky měděných drátů a keramiky, anebo site specific instalace Marka Diona Kabinet elektrických kuriozit, umístěná naproti knihovně a složená z předmětů nalezených v původní budově.
Kunsthalle je v Praze nová, jako budova to ale navenek spíše skrývá a chce co nejlépe vplout do okolí. I bronzová vstupní rampa brzy ztratí svůj ze začátku provokativní lesk. Nabízí se otázka, zda skrývání tady není vlastně trochu programem. Spíš bych ale mluvil o striktně kontrolované komunikaci. Už Kvasničkova architektura skrývala svůj industriální účel, a tak lze skrytí galerie umění za tutéž fasádu snáze přijmout. Určitě tady ale nejde o adaptaci ani konverzi, které jsou obecně z hlediska nutného směřování k uhlíkové neutralitě velmi žádoucí. V tomto smyslu stavba nijak nová není a vřazuje se naopak do kontextu dlouhodobého trendu, kdy se v pražské památkové rezervaci novostavby skrývají i za vcelku průměrné historizující fasády, jako například nedávno dokončené Technologické centrum UMPRUM v Mikulandské ulici. Otázku, co tento fenomén říká o naší době, nechávám otevřenou.

 

1 Viz např.: https://art.ceskatelevize.cz/inside/soucasni-cesti-galeriste-a-investori-do-umeni-petr-pudil-kunsthalle-praha-7MzGR, vyhledáno 6. 9. 2022.

 

Ondřej Hojda (*1983, Praha) je historik a teoretik architektury. Studoval v Praze, Paříži a Berlíně, kde také pracoval pro kulturně-vzdělávací platformu ANCB. Nyní učí na Fakultě umění a architektury TU v Liberci a na pražském ARCHIPu. Zaměřuje se na architekturu 20. a 21. století, na architektonickou topografii a na environmentální souvislosti architektury a urbanismu. V roce 2022 vydal knihu Ósaka 1970: Architektura, environment, média. Od roku 2015 je členem redakční rady ERA21.

 


Umění transplantace

Tomáš Kozelský

 

Ruku na srdce, kdo z vás ví, co to je hlinitanový cement, jaké jsou jeho výhody a nevýhody, proč se používal a proč už se používat nesmí? Hlinitanový cement je, mimo jiné, protagonistou příběhu transformace Zengerovy transformační stanice, která v roce 2022 dokonala svou funkční metamorfózu z infrastruktury technologické na infrastrukturu kulturní. Na Kunsthalle.
Předpokládám, že nabídka na sepsání tohoto článku má co do činění s mou vášní pro rehabilitaci nefungujících domů a prostranství. Nebudu se tedy pokoušet znovu analyzovat budovu, o které již vznikla spousta dostupného materiálu a jejíž architekturu lze popsat nejlépe návštěvou. Projekt tohoto rozsahu je však ohromnou sbírkou pastí, výzev a možností, na které lze při změně funkčního využití historické budovy narazit. A právě proto bych se pokusil tento počin studia Schindler Seko shrnout z pohledu procesu, kterým si autoři museli projít.

Fáze převzetí
„… já nejsem moc sentimentální. Já bych to asi zboural…“ odpovídá Jan Schindler v podcastu Bourání na otázku, jak by k projektu přistupoval, kdyby byl sám sobě zadavatelem (citace je vytržena z širšího kontextu). Věřím mu. Kunsthalle je v rámci portfolia zmíněného studia dost ojedinělý úkaz. O to intenzivnějším a hlubším procesem převzetí stávající architektury si tvůrci museli projít. Vnitřní obhajoba cizí práce a důvod, proč je potřeba s ní zacházet citlivě, prověří kvality historického odkazu mnohem precizněji než bezhlavá automatická ochrana všeho, co je jen staré. 
Navíc projekt trval osm let. Jsem přesvědčen, že minimálně jeden konstrukční detail nalezený v historickém odkazu ovlivní další projekty, na kterých se budou architekti podílet. Jsem názoru, že tento oživlý odkaz má pro naši kulturu větší význam než odkaz zakonzervovaný za zavřenými dveřmi.

Fáze symbiózy
Ve fázi převzetí se architekt sžívá s dílem jiného autora a jeho ego úpí pod tlakem pocitu, že jeho autorství je podvrženo restaurováním cizího opusu. Tento bolestivý, leč očistný proces končí katarzí autorské symbiózy, kdy původní tvůrce dostává pozici člena týmu, který svou práci stihl hodně před deadlinem a teď je mimo kancelář.
Vilém Kvasnička, autor původní Zengerovy trafostanice, by pravděpodobně neprotestoval proti úrovni a společenskému významu, kterého jeho objekt za jeho nepřítomnosti dosáhl, nehledě na to, že i nadále naplňuje také funkci, pro kterou byl stvořen. Rozhodně by protestoval méně než proti stavu, ve kterém se trafostanice nacházela před svou konverzí.
Kolektiv Kvasnička Schindler Seko si tak vystřihl esteticky i provozně ucelenou budovu, která po dobu téměř sta let akomoduje unikátní strategické městotvorné funkce. A i po té době, světe div se, je ve vynikajícím stavu. 

Fáze osvojení
Autoři hovoří o vrstvě, která by měla poukázat na zásadní vstup do historie domu. Investice ve výši 800 milionů korun značí, že se nejedná pouze o zateplení, a tak je určitý nárok na vlastní odkaz pochopitelný. Schopnost „utopit“ tento objem financí v objektu, který na první pohled z projíždějící tramvaje vypadá „stejně jako předtím“, svědčí o velkém respektu k původnímu a zodpovědnosti v kvalitě navrhovaných prací a dodávek. Kvalita materiálu a řemeslného zpracování je všudypřítomná. Unikátnost materializace (ručně pemrlovaný pohledový konstrukční beton z čedičového kameniva, teraco z nasekaných porcelánových izolátorů, měděné fasádní prvky apod.) nevytváří pouze vrstvu estetickou, ale také vrstvu příběhů, která bude přemostěním historického významu této konverze do budoucnosti. Je tedy možné, že kousky mědi a keramiky v podlaze této galerie získají stejnou folklórní hodnotu jako třeba legenda o vejcích v Karlově mostě.

Fáze zachování 
Přichází fáze ztotožnění se s původem stavby a osvojení si nástrojů a rozsahu vlastní intervence. Kormidlo projektu je vaše. Konstrukce je z hlinitanového betonu, materiálu, který umí bez varování zkolabovat. Materiálu, kvůli kterému se mimo jiné boural Eislerův funkcionalistický obchodní dům Jepa v Brně. Materiálu, který by byl určitě schopen celý záměr ukončit a buď poslat objekt do demolice, nebo zavřít jeho dveře na tak dlouho, dokud by sám od sebe nespadl. A vy se rozhodnete konstrukci při zachování fasády odstranit a nahradit ji konstrukcí novou, odpovídající potřebě záměru. Přirovnal bych to k totální transplantaci kostry u člověka s osteoporózou. A to není malá operace.
Odhodlání zachovat původní hodnoty je zde reálné a jeho význam pro konečný výsledek je rovný významu zásahu intervenujících architektů. Právě tato rovnováha přidává do celé stavby rozměr souznění dvou časových rovin.
Zengerova transformační stanice Viléma Kvasničky transformovaná studiem Schindler Seko, zkráceně Kunsthalle, je bezesporu dobrou konverzí. Respektuje odkaz, doplňuje a obohacuje své prostředí, posouvá rozsah svého původního významu, je kontroverzní a vytváří debatu. Má spoustu dobrých architektonických míst a momentů. Já osobně z nich mám nejradši spodní část vstupní rampy, grandiózní gesto jasně uvádějící k hlavnímu vstupu. Rampa je doplněna o bronzové zábradlí, které sbíhá až k chodníku vedoucímu okolo čelní fasády. V místě, kde se bronzové desky zábradlí zarývají do dlažby chodníku, je patrný oblouk, který zezelenal nápadně dříve než zbytek bronzových fasádních prvků. To si Kunsthalle přisvojili procházející psi. Je to do určité míry zakořeněním stavby, která je pro naše krajiny zatím unikátní, ale snad se stane novým standardem práce s historickým odkazem.

 

Tomáš Kozelský (*1986, Ostrava) je architekt. Studoval v Brně, Marseille a Delftu. Pracoval v Berlíně, Amsterdamu a Pekingu. V roce 2015 spoluzaložil architektonické studio KOGAA s pobočkami v Praze a Brně. Velkým tématem, na které se v rámci ateliéru zaměřuje, je adaptace a konverze hibernujících budov a infrastruktury. www.kogaa.eu

 

___________________________

 

místo stavby: Klárov 132/5, Praha – Malá Strana; účel stavby: konverze transformační stanice na muzeum umění; autoři: Jan Schindler, Ludvík Seko, Zuzana Drahotová / Schindler Seko architekti (Praha); spolupráce: Martina Bílková; investor: Nadace The Pudil Family Foundation; projekt: 2014–2021; realizace: 2018–2021; plocha pozemku: 2 287 m2; zastavěná plocha: 1 650 m2; užitná plocha: 5 687 m2; foto: Filip Šlapal

 

Ateliér Schindler Seko architekti založili v roce 2012 Jan Schindler (*1968, Berlín, DE) a Ludvík Seko (*1967, Praha), oba absolventi Fakulty architektury ČVUT v Praze a také dříve spoluzakladatelé studia 4a architekti. Zuzana Drahotová (*1984, Vlašim) je absolventkou FA ČVUT a Lichtenštejnské univerzity a stálou spolupracovnicí kanceláře už od jejího vzniku. Mezi významné realizace ateliéru patří administrativní budova MAYHOUSE v Praze (2020), Rezidence Sacre-Coeur II v Praze (2017, viz ERA21 #02/2018), obytný soubor na Vackově – etapa F v Praze (2016) nebo bydlení pro studenty v ulici K Botiči v Praze (2013, viz ERA21 #02/2016). www.schindlerseko.cz

 

 

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2024 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2024 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.