Od traktorů  po filharmonii. Rekonstrukce Národního pavilonu Z na Výstavišti České Budějovice

Martin Krupauer, Pavel Kvintus, Daniel Jeništa, Petr Hornát / A8000

Hmotová kompozice výstavního pavilonu, tvořená třemi nahoru se zvětšujícími kvádry, je základním principem stavby ze sedmdesátých let architektů Libora Erbana a Jana Bendy. Tento princip byl ale postupem času potlačen a znepřehledněn. Návrh obnovy pavilonu jej znovu navrací, jasně definuje a dále rozvíjí. Část pavilonu je odstrojena, odhalena je jeho konstrukční podstata. Zvolenou kompozicí pevné a průhledné formy je vyjádřeno nové uspořádání objektu, kde se pravá část uzavírá, levá část je naopak pojata maximálně volně a vzdušně. Přeměna v sofistikovaně řízený objekt není skryta a je přiznána venkovním technologickým objektem.

Víc než jeden pavilon

Lenka Štěpánková

Na rekonstrukci pavilonu Z na Výstavišti České Budějovice spojenou s jeho konverzí na multifunkční halu je možné pohlížet jako na běžný architektonický úkol obnášející modernizaci a úpravy stavby pro změnu provozu; takový pohled však není zcela úplný a může být i lehce zavádějící. Výstavní architektura má své charakteristické rysy a jsou na ni kladeny specifické požadavky, což platí ve zvýšené míře zejména pro stavby plně integrované do zvláštních monofunkčních areálů pro veletrhy nebo výstavy. V případě budějovického výstaviště je konverze jedné veletržní haly součástí transformačního procesu směřujícího ke změně způsobu fungování a provozování celého výstavního areálu. Pojmenování souvislostí a zasazení projektu rekonstrukce veletržní haly do širšího kontextu je přitom pro plné docenění skutečného významu architektonické a stavební intervence klíčové. 
Architektura a urbanistické řešení výstaviště v Českých Budějovicích odráží plně dobu jeho vzniku. Kromě zřejmé formální inspirace pavilony a krajinářsky koncipovaným areálem světové výstavy Expo 1958 v Bruselu byl své době poplatný také způsob provozování výstaviště. Rozlehlý parkově upravený areál sloužil od svého založení v roce 1960 po dlouhá desetiletí pouze pro pořádání jediné akce: agrární výstavy Země živitelka. Jeho jednotlivé pavilony byly vesměs určeny pouze k sezónnímu využití; mnohdy šlo o semipermanentní nevytápěné objekty nesplňující v plné míře požadavky kladené na tradiční budovy. Zatímco jiná výstaviště v Československu se už od konce sedmdesátých let postupně proměňovala z příležitostně využívaných areálů na celoročně provozované komplexy, to budějovické hostilo stále pouze Zemi živitelku a změna v tomto směru nastala až na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Veletržní správa od té doby systematicky usiluje o intenzivnější využití rozlehlého areálu, a dokonce cíleně zmenšila rozlohu výstaviště o méně využívané okrajové pozemky, na nichž později vyrostlo obchodní centrum Tesco. 
V roce 2011 byl v části výstaviště bezprostředně sousedící s obchodním centrem uveden do provozu nový multifunkční pavilon T s plochou 4 500 m2 a kapacitou přes 2 000 osob. Jeho výstavba znamenala vytvoření nového vstupu do areálu rovnocenného s původním historickým vstupem na opačné straně výstaviště. Současně představovala první krok na nastoupené cestě k intenzivnějšímu a variabilnějšímu využití celého komplexu. Rekonstrukce staršího pavilonu Z v bezprostředním sousedství pavilonu T a jeho konverze na víceúčelovou halu se z tohoto pohledu jeví jako logický následný krok. Veletržní areály napříč Evropou obohacují své kapacity o prostory pro kongresy a eventy už od sedmdesátých let; jedním z prvních a vpravdě monumentálních počinů v tomto ohledu byla výstavba futuristického mezinárodního kongresového centra v high-tech stylu v sousedství veletržního areálu v západním Berlíně (ICC Berlin, Ralf Schüler a Ursulina Schüler-Witte, 1979). Z novější doby stojí za zmínku intervence studia Herzog & de Meuron na výstavišti v Basileji, kde je nová multifunkční výstavní hala z roku 2013 navázaná na starší budovu kongresového centra z roku 1984 a rozšiřuje tak jeho kapacitu, nebo u nás méně známý projekt renovace haly 7 na pařížském výstavišti Porte de Versailles, kde v roce 2017 vzniklo nové modulární kongresové centrum podle návrhu studia Valode & Pistre vestavbou do starší vícepodlažní výstavní haly z osmdesátých let. Srovnání s intervencí na výstavišti v Českých Budějovicích se zde nabízí nejen proto, že se jedná o obohacení původně čistě veletržní haly o novou možnost využití, ale také proto, že i renovace haly 7 je součástí dlouhodobého projektu revitalizace celého výstaviště. 
Rukopis A8000
Uvedené příklady potvrzují, že v případě veletržních a výstavních komplexů je při posuzování účelnosti nové výstavby nebo přestavby starších objektů vždy nutné akcentovat urbanistické hledisko a přihlížet ke způsobu fungování výstaviště jako celku. V případě konverze pavilonu Z má velký význam jeho návaznost na už dříve realizovaný pavilon T; oba objekty ve vzájemné synergii vytvářejí v severní části areálu nové centrum aktivity, které bude možné v budoucnu dále rozvíjet. Konkrétně je zvažována výstavba hotelu a revitalizace přilehlých prostranství a zeleně. Skutečnost, že se obou významných projektů na budějovickém výstavišti zhostil ateliér A8000, není náhodná ani překvapivá. Architektonická studia se často specializují na určitý typ staveb nebo využívají znalost místa i předchozí realizace jako reference pro získání dalších zakázek. Výstavní a veletržní architektura není v tomto směru výjimkou. 
Způsob, jakým práce ateliéru A8000 spoluvytváří novou podobu budějovického areálu, je možné přirovnat k dřívějšímu působení Viktora Rudiše na brněnském výstavišti. Po adaptaci několika starších pavilonů v osmdesátých letech se zde Rudiš se svými spolupracovníky věnoval rozsáhlé přestavbě pavilonu G (1996), při níž dokázal vyjít z původního urbanistického konceptu a zároveň do budoucna definovat zcela nový řád pro tehdy vznikající moderní západní část výstaviště. Právě takovýmto způsobem může stavba, která tvoří nedílnou součást většího celku, přinášet specifickou přidanou urbanistickou hodnotu nad rámec svých architektonických a výtvarných kvalit. 
Pokud jde o provozní a formální řešení, nezapře výsledný víceúčelový flexibilní prostor vzniklý rekonstrukcí a transformací pavilonu Z určitou vizuální podobnost s prostory Fora Karlín. Poučený pozorovatel tu rozezná autorský rukopis spojený se suverénní aplikací dříve nabytých zkušeností s daným typem stavby. Střídmé, až puristické černobílé pojetí interiérů vytváří v případě nového pavilonu Z univerzální neutrální kulisu pro různé typy pořádaných akcí, dává však také vyniknout ocelové nosné konstrukci pavilonu a zviditelňuje jeho strukturální logiku. Očištění původní stavby od nánosů přidaných hmot a barev i pozornost věnovanou detailu dovedli architekti do krajnosti rovněž volbou bílé střešní krytiny. Tímto jasným odlišením pavilonu od jiných staveb, které ovšem bude vždy patrné pouze na fotomapách, současně přiznali, jaký význam přisuzují poloze stavby v rámci výstavního areálu i jejímu vztahu k městu a historickému centru. 
Na závěr je třeba kromě nezpochybnitelného přínosu pro budoucí rozvoj výstavního areálu ocenit ještě jeden aspekt revitalizace pavilonu Z. Původní stavba svou konstrukcí, provozním řešením i volbou materiálů a barev reprezentovala běžný typ výstavní architektury charakteristický pro druhou polovinu 20. století. U tohoto typu pavilonů důraz na funkci často vysoce převyšoval formu; proto také bylo běžnou praxí tyto objekty bez větších ohledů likvidovat a nahrazovat, jakmile se snížila jejich užitná hodnota. Tím, že autoři rekonstrukce dokázali pavilonu vtisknout novou architektonickou formu spojenou s materiálovou kvalitou a precizním řešením detailů, ospravedlnili existenci stavby do budoucna a přispěli tím k záchraně reprezentativního příkladu architektonického typu, jehož historické hodnoty si zatím kvůli krátkému časovému odstupu příliš nevážíme; jistě ji však jednou ocení budoucí generace.

Lenka Štěpánková (*1973, Brno) vystudovala Fakultu architektury VUT v Brně. Od roku 2003 zastává funkci architektky brněnského výstaviště, kde se věnuje jeho rozvojovým plánům; zabývá se také výzkumem a propagací památek meziválečné architektury se zvláštním důrazem na téma památkové ochrany významných urbanistických souborů. Ve své disertační práci (FA VUT Brno, 2021) zaměřené primárně na vliv eventů na tvorbu města a současné transformace výstavních a veletržních areálů podrobně zmapovala rovněž historický vývoj výstavišť v Evropě.

Hlava areálu

Luboš Zemen

Českobudějovické výstaviště oplývá zelení a má nezaměnitelný parkový charakter. Jeho historie se začala psát v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Každoročně se zde koná především známá zemědělská výstava Země živitelka, ale samotný areál je dnes již v celé řadě ohledů zanedbaný. Některé výstavní objekty se nacházejí ve špatném technickém stavu a provozně nevyhovují současným požadavkům. Veletržní areál je obtížně prostupný a tvoří ve městě bariéru. Proto vzniká potřeba jednotlivé objekty postupně stavebně upravovat a území transformovat jako součást vnitřního města.
Celým výstavištěm prochází severojižní osa, která je zhruba v jedné třetině zalomená. Severní část této osy zaujímá výrazná kruhová parková úprava, v jejímž středu se nachází Národní pavilon Z. Svou pozicí tvoří jakousi „hlavu“ celého areálu českobudějovického výstaviště, spočívající uprostřed prostoru, který má potenciál stát se náměstím. 
Autorem obnovy pavilonu Z je ateliér A8000, který na území výstaviště již dříve realizoval sousední pavilon T. Tyto dva pavilony, spolu s venkovní restaurací od Atelieru 111 architekti, tvoří na výstavišti trojici kvalitních architektonických počinů z poslední doby. Snad jsou i předzvěstí větších změn, které jsou signalizovány zpracovanými územními studiemi, především studií od již zmíněného Atelieru 111 architekti, která nabízí přehledný a velkorysý rozvoj areálu, zejména v jeho jižní části a v linii podél řeky Vltavy.
Původní kvalitní a zajímavý architektonický koncept pavilonu od architektů Libora Erbana a Jana Bendy, založený na trojici kvádrů gradujících směrem nahoru, se návrh obnovy snaží úspěšně znovu jasně definovat a dále rozvíjet. Exteriér pavilonu se ale oproti stavu před rekonstrukcí zásadně změnil. Dostal novou sjednocující fasádu z bílého plechového obkladu, doplněnou soudobým zasklením strukturální fasádou v kombinaci s copilitovou stěnou v přírodní, zelenkavé barvě. Díky tomu elementární hmoty objektu působí lehce, střídmě a vzdušně.
Odhalený ocelový skelet, který je vlastně tím jediným podstatným, co z původního pavilonu zbylo, je přiznán v interiéru a stal se jeho novou podstatou. Navzdory soudobým požárním předpisům se podařilo ponechat nosnou konstrukci viditelnou, což považuji za nejdůležitější součást návrhu. Minimalistický interiér s černým čtvercem sálu na bílém pozadí foyeru působí jednoduše, přehledně a samozřejmě, přes copilitovou fasádu do něj dopadá měkké, tlumené světlo. Návštěvník uvnitř objektu může postřehnout listy korun blízkých stromů, a příjemně tak zakusit prolnutí interiéru a exteriéru.
Ambicí autorů bylo vytvořit maximálně variabilní prostor, nikoli jednoúčelovou výstavní halu. V Českých Budějovicích, městě s množstvím kulturních aktivit, ale s nedostatkem kulturních prostorů, tak pavilon může úspěšně fungovat nejen jako výstavní prostor pro traktory, ale i jako multifunkční společenské centrum s celoročním programem pro pořádání koncertů, divadelních představení, konferencí, maturitních plesů a dalších akcí. K variabilitě přispívá kromě hlediště se skládací elevací i systém závěsů. Jakmile jsou rozhrnuté, vzniká spojitý výstavní prostor, a když se zatáhnou, vzniká naopak improvizovaný blackbox.
Veškeré potřebné soudobé technologie a zázemí včetně vzduchotechniky či chlazení jsou zkomprimovány do jednoho modulu a do technologické věže tak, aby zbytek prostoru mohl zůstat volný. Autoři se rozhodli věž navrhnout jako přisazenou přístavbu – apendix tvořící součást pavilonu. Přístavba se z jedné strany tváří jako hlavní hmota objektu, ale z druhé strany působí, jako by část této hmoty někdo „odsekl“. Původní tvar budovy se tak přístavbou do určité míry ztrácí a dá se obtížně postihnout. Zdá se mi škoda, že se pro umístění technologie nepodařilo najít jiné, z hlediska hmoty původního objektu čistší řešení nebo že se technologii v přístavbě nepodařilo prezentovat transparentnějším způsobem na fasádě objektu.
Přes tuto drobnou nejednoznačnost však považuji obnovu pavilonu Z za velmi vydařenou realizaci. Lze konstatovat, že rozhodnutí objekt obnovit a funkčně a technologicky ho nově vybavit místo možné demolice se ukázalo jako jednoznačně správné. Pavilon je na výstavišti od sedmdesátých let a významně dotváří místní genius loci. Navíc se mi zdá naprosto neuvěřitelné, že při současné složité legislativě povolovacího procesu se celou stavbu podařilo vyprojektovat, povolit a postavit v rekordním čase dvou let.

Luboš Zemen (*1971, České Budějovice) vystudoval architekturu na ČVUT a VŠUP v Praze. V roce 1998 spoluzaložil sdružení 4DS, které se v roce 2001 transformovalo v architektonickou kancelář se sídlem v Českých Budějovicích a v Praze. V uplynulém volebním období byl členem komise rady města České Budějovice pro architekturu a územní rozvoj, od roku 2019 působí jako městský architekt v Prachaticích a od roku 2020 také ve Veselí nad Lužnicí. www.4ds.cz

_______________

místo stavby: Výstaviště České Budějovice; účel stavby: rekonstrukce výstavního pavilonu; autoři: Martin Krupauer, Pavel Kvintus, Daniel Jeništa, Petr Hornát / A8000 (Praha, České Budějovice); spolupráce: Zdeněk Fux, Milan Oktábec, Ladislav Krlín (architektonicko-stavební řešení); Anežka Vonášková, Jaroslav Kedaj; investor: Výstaviště České Budějovice; projekt: 2019–2021; realizace: 2020–2021; zastavěná plocha: 2 400 m²; užitná plocha: 3 200 m²; obestavěný prostor: 28 500 m³; náklady: 141 mil. Kč; foto: Ondřej Bouška (1–4, 7–11), archiv A8000 (5, 6)

Ateliér A8000 založili v roce 1990 po předchozí spolupráci architekti Martin Krupauer (*1960, České Budějovice) a Jiří Střítecký (1954–2012). Řadí se k nejstarším a největším architektonickým kancelářím v ČR, v současné době má více než 50 zaměstnanců a tři pobočky – v Českých Budějovicích, Praze a Brně. Do portfolia ateliéru patří řada administrativních komplexů (např. BB Centrum v Praze), obchodních center (např. Mercury nebo IGY v Českých Budějovicích) i staveb pro bydlení. Na mnoha projektech spolupracoval či spolupracuje se světoznámými architekty, např. Jeanem Nouvelem (obchodně-administrativní centrum Zlatý Anděl v Praze, 2001) nebo dánským studiem BIG. Mezi významné realizace z poslední doby patří rekonstrukce sálu Jihočeské filharmonie v Českých Budějovicích (2021), společenské centrum s modlitebnou v Sedlčanech (2019), interiér Fora Karlín v Praze (2014) nebo výstavní pavilon T na českobudějovickém výstavišti (2011). www.a8000.cz