Čelakovského sady po revitalizaci; foto: Jakub Hendrych.
Čelakovského sady po revitalizaci; foto: Jakub Hendrych.
Revitalizace podpořila květnaté podrosty na úkor kosených ploch; foto: René Ondroušková.
Revitalizace podpořila květnaté podrosty na úkor kosených ploch; foto: René Ondroušková.
Dlažba s distanční spárou a ochrana báze kmene stromů v prostoru mezi dnešními dvěma budovami Národního muzea; foto: Jan Malý.
Dlažba s distanční spárou a ochrana báze kmene stromů v prostoru mezi dnešními dvěma budovami Národního muzea; foto: Jan Malý.
Čelakovského sady u Národního muzea před revitalizací; foto: Ondřej Fous.
Čelakovského sady u Národního muzea před revitalizací; foto: Ondřej Fous.
Čelakovského sady u Národního muzea po revitalizaci; foto: Ondřej Fous.
Čelakovského sady u Národního muzea po revitalizaci; foto: Ondřej Fous.

Okolí Národního muzea ve spolupráci s kýmkoli

Ondřej Fous

V centru města spolupracovat musíte, i když se třeba leckomu nechce. Něco nebo někdo vás donutí. Nemá cenu vzdorovat, jakkoli se to děje. Má cenu se ptát, zkoumat, poslouchat, hledat kompetentní lidi a udržitelná řešení. Zní to logicky a docela jednoduše. Opak je ale pravdou. V případě revitalizace Čelakovského sadů v Praze se za pět let od začátku projektu podařilo mnohé změnit a prošlapat cestu ve sněhu. Stejně jako respektovat cesty vyšlapané jinými.

 

Volená politická reprezentace manažersky snižuje rizika a jde na ruku většinovému mínění. Nepředbíhá dobu, sahá po již zpopularizovaných tématech a i ti nejlepší sahají po hlasu lidu, hlasu Božím. Bohužel nositeli novot se stávají autoři návrhů, a nikoli například univerzity, jak by leckdo očekával. Nedostatečný výzkum vede příliš často ke slepým uličkám, nedostatečné analýzy nefutrují náležitou argumentaci. V krajinářských profesích se tak nelze opřít o nic jiného než o několik málo jedinců, kteří vytrvale přejímají vzory ze světa, celoživotně studují a experimentují na vlastní pěst. Těm pak dramaticky chybí zpětná vazba akademické obce coby tradičního celospolečenského korektivu. Kritika neexistuje, když neexistuje žebříček hodnot. Co těmto jedincům ovšem nechybí, je tah na branku a ten spolu s všeobecnou poptávkou po krajinářství vynesl na slunce celou řadu témat. Některá díla se pěkně popálila a dílčí neúspěchy dělají špatné jméno celému proudu. Neúspěchy nahrávají skeptikům. Proto potřebujeme výzkum. Ne takový ten náš malý výzkumek překonaných technologií, abychom podojili nějaký grant. Ne, potřebujeme být součástí evropské obce. To je základní předpoklad profesní spolupráce a vzniku relevantních otevřených zdrojů. Tam se nachází pramen pro hledání konsenzu. Všichni u stolu musejí mít stejnou šanci. 


Trhlina v systému1
Příběh Čelakovského sadů a okolí Národního muzea je zcela entropickou příhodou, kdy se v zavedeném systému objevila trhlina a několik lidí vytvořilo „trust“ – pomyslnou botu strčenou do dveří. Bez velké mezinárodní soutěže, kterou by si prostor zasloužil. Můžete to odmítnout, můžete to vzít se vším všudy. Tehdejší vedení města se soustavou špatných rozhodnutí dostalo do bryndy, která vytvořila neuvěřitelný tlak, výzvu a nebývalou toleranci právě k inovacím. Fait accompli sestavil pod taktovkou pražského IPRu tým, kdy se volilo na základě ability k danému úkolu a schopností začít spolupracovat ihned. Všimněte si drobného detailu. Pokud v prosinci 2017 sestavujete tým a páska se má přestřihnout 28. října 2018 na výročí sta let republiky, musíte obětovat celý osobní sociální úvěr. To se také přesně stalo a na mnoha úrovních. Našinec 21. století tomu patrně těžko uvěří, ale století republiky bylo motivací pro slovenské dlaždiče stejně jako pro zahradnického učně. 
Tým řešitelů vytvořil koktejl chlubivých inovací, za které by se nemuseli stydět ani pejsek a kočička. Praha se musí na to století vytáhnout. Dílo samo svou konzistencí, památkovým hlediskem i prostými předpoklady využití prostoru vykázalo jasnou vůli k oddělení zrna od plev. K tomu přispěl enormní tlak, kdy za měsíc byla na stole studie a za další dva hrubopis. Jak tohle všechno dokázalo projít schvalovacími řízeními a najít na sebe peníze, mi zůstane navždy záhadou. Říkejme tomu díra v časoprostorovém kontinuu. Neopakujme ji a nenapodobujme ji v té podobě, jak proběhla systémem. Podívejme se spíš na nové funkční vazby, které vytvořila, a na nová témata i staré kostlivce, kteří se s dílem objevili.
Na prvním místě je tvůrčí tým, spolupráce architekta s krajinářem a dílčími specialisty. IPR vytvořil pracovní skupinu architektek a architektů se seniorním metodickým dohledem. Vzdálené vedení Pavly Melkové s permanentní účastí Jakuba Hendrycha sehrálo, dle mého osobního mínění, klíčovou roli v hledání kvalit prostoru. Juvenilní nadšení se křížilo se sledováním „trendů“ po Evropě a touhou podepsat se ve sněhu městské krajiny. Tvrdou bojůvkou byl památkářský konsenzus ze sedmdesátých let 20. století. Díky za něj, protože nás mimo jiné dovedl k dílu Jiřího Novotného, někdejšího projektanta podniku Sady, lesy a zahradnictví, který řešil prostor v roce 1973. Stejně jako k Františku Thomayerovi, tvůrci původní celistvé kompozice parku. 
Našli jsme barokní šance a jejich park s pomníkem divy Otýlie Sklenářové-Malé od Ladislava Šalouna. Našli jsme Františka Thomayera s jeho šeříky i platanem. Našli jsme Jiřího Novotného a zachránili jeho tisy. Vzdali jsme hold Kašparu Šternberkovi a jeho botanické fundaci. Neméně také Martinu Fulínovi, vůdčí zahradnické osobnosti doby vzniku parku. Ten park sám je plný vzkazů. Od bastionu s morušemi v příkopě přes prseň Národního muzea, letecké kryty a zařízení staveniště až k lípě malolisté, zasazené hudební skupinou Elán a tanečním souborem Lúčnica na paměť česko-slovenského přátelství, či k stěhované lípě Svobody, kterou tu v roce 1990 zasadili Alexander Dubček a Václav Havel. Historie nejsou jen kulky ve fasádě muzea, ale všechno kolem. Kam se kopne, tak se dějiny vyvalí. Třeba podzemní nouzový velín dopravního podniku, o kterém nikdo neví. Nebo vlastní pramen, který už architekt Josef Schulz nechal vystrojit. Vrstevnatý prostor centra města se vším všudy.
Rozhodnutí vnést do výsostného území památkové rezervace a kontextu historické budovy Národního muzea některé prvky a principy modro-zelené infrastruktury bylo společné tvůrčímu týmu a mohu směle prohlásit, že nebylo hnáno touhou „dorovnat Evropu“ a vytáhnout si triko, ale daleko spíše dostat park do kondice a zajistit mu do budoucna dostatečně blbuvzdornou perspektivu.
V naší zemi totiž můžeme čekat cokoli. Veletoče, bídu i invaze. Do epicentra pražské drogové scény se nikomu nechtělo vstupovat a teprve terénní analýza těch nejodvážnějších z nás ukázala olbřímí vnitřní dluh tohoto parku a míru jeho destrukce. Ilustrativně bych zmínil dvě skutečnosti. Museli jsme vykácet 35 stromů s fatálním poškozením, přičemž většina z nich byla z nedávné mladé dosadby. Prostě už nebylo co a jak ujmout. Nic tu nerostlo. Druhou zapamatováníhodnou scénou je tříkubíkový kontejner jehel, tamponů, náplastí a dalších neidentifikovatelných zbytků drogové scény, který tu byl vysbírán ve speciálních rukavicích a v místě pod mříží u výdechu dokonce odtěžen, protože se nenašel nikdo ochotný do tohoto prostoru sahat jinak než lžící bagru. Neměli bychom zapomenout na to, kam až správa a zejména veřejnost může setrvalým přivíráním očí dojít. K naprosté slepotě. Prostě jsme se otočili jinam a třicet let se raději dívali koňovi na zadek.
Velmi dobře si pamatuji moment, kdy architekti chtěli zobytnit prostor pod stávajícími jerlíny a vzájemnou diskuzí jsme došli k naprosto opačnému řešení, tj. masivním zdem coby ochrannému prvku stromů v prostoru intenzivně užívaném tranzitem. Analýzy nabízely současná i předpokládaná čísla, která dramaticky ovlivňovala možnost zde jakékoli rostliny vůbec udržet. Pracuji s vertikálním parkem, kde člověk obývá pouhou desetinu od pomyslné nuly do dvou metrů. Nahoře jsou koruny stromů a dole prokořenitelný prostor. Obrovská prostorová svoboda devadesáti procent. Ovšem ta desetina je určující a právě v ní musíme park umět chránit. To je podstata kumštu. Díky analýzám jsme tak dokázali vyhodit řešení, která by nás zradila prakticky okamžitě. Mimo jiné z toho důvodu vznikla pancéřová ochrana báze kmene stromů v dlažbě, nazývaná něžně „ochcávka“. Její design byl předmětem vášnivých diskuzí, leč šlo o prostou podmínku přežití. A ukázala se více než potřebnou. I to byl výsledek široké multidisciplinární spolupráce. Stejně jako dlažba s distanční spárou, kterou jsme skutečně „vyrobili“ jako originál se vším všudy. 
Korektiv díla částečně plnili i specialisté. Dendrologický průzkum zpracovávala Šárka Weberová v původní džungli, kdežto návrhová část vznikala s Davidem Horou již v procesu stavby. Stejně tak trávníkářka Marie Straková reagovala až na předložený návrh jako oponent a doporučila úpravy řešení a vhodné směsi trav. Keřové patro a bylinné patro vznikalo v součinnosti s Michaelou Sinkulovou a Zuzanou Čechovskou, které šly s projektem doslova do realizace.


Životní výzva
Vůle k uplatnění inovací vede i ke značnému riziku momentální míry poznání. Vývoj jde pod tlakem klimatické změny rychle kupředu a poznatky jsou díky maximálnímu propojení profesní komunity sdíleny celosvětově. Snadno se stane, že využitá technologie rychle zestárne. Zvláště ve chvíli, kdy nese rysy instantních řešení. Konkrétně mluvím o prokořenitelných buňkách, které se nám zdály vhodnou prevencí proti vibracím z tramvajového kolejiště. Dnes víme, že strukturní substrát je v mnoha směrech udržitelnějším řešením. Nicméně i po letech se ukázaly buňky jako obhajitelné v poněkud nečekaném slova smyslu: jako marker. V těchto místech se bude často kopat. Dlažby jsou na to připraveny. Netrvalo dlouho a přišlo první kopání v souvislosti s novým přechodem. Prokořenitelné buňky dokázaly rozjeté kopáče spolehlivě zastavit. Kdyby zde byl pouze strukturní substrát, nic by jim nezabránilo ve vstupu ke kořenům stromů. 
Technologií nesoucích inovativní charakter je zde nejméně tucet, nicméně jejich hlavním rysem je ostrovní charakter řešení. Maximální autonomie jednoho hektaru. Stromové patro vyžaduje věkovou a druhovou pestrost, což zde historicky nebylo splněno ani náhodou. Průměrná sadovnická hodnota v Čelakovského sadech byla 3,2.2 Nejstarší generaci představují čtyři stromy s velmi omezenými vyhlídkami. Nejmladší generace byla zdecimována zhutněním, vibracemi, zasolením, všeobecnou kontaminací i prostým zanedbáním. Revitalizace znamená znovuoživení a troufám si říci, že jsme ji ideově naplnili. Jediný čtvereční metr nezůstal v nálezovém stavu. Každý kouteček prošel změnou a to je velmi důležité, anžto všechny dřeviny v biotopu pak mají stejný start, stejné výchozí podmínky. Integritu díla nelze tvořit flikováním, ale komplexností.
Prováděcí dokumentace vznikala v přímé součinnosti s předběžnými opatřeními a výběrem dodavatele. Čtyři měsíce po první schůzce byla dokumentace na stole a mohl se začít poptávat rostlinný materiál. Což není v daném objemu vůbec snadné. Některé rostliny byly množeny speciálně pro tuto realizaci, nicméně s ohledem na šibeniční termín bylo nutné shánět především již hotovou výsadbu. Prioritně jsme poptávali domácí pěstitele, teprve v dalších kolech jsme se rozběhli po Evropě. Sešel se nám materiál od 26 školek. A to s sebou samozřejmě nese jistá rizika. Největší kiks se nakonec odehrál v zásobní zahradě, kdy při rozdělování rostlin do jednotlivých realizačních celků nebyly udržovány jmenovky na druzích. Slavnými se staly záměna kostivalů a zejména zmatení kosatců při přípravě na sázení. Oba tyto průšvihy skončily předěláním dané partie. Snaha není znalost a každý řetěz má holt svůj nejslabší článek. To je jeden úhel pohledu. Druhý je ten, že výše zmíněné mýlky tvořily 0,8 % všech vysázených rostlin, a proto je nutno složit všem zúčastněným poklonu.
Sázecí parta byla jakési jádro, které tvořila skupina zkušených zahradnic a zahradníků, kteří v mnoha směrech tmelili celé dílo. Kdo to neprožil ve společné podobě, tomu se vše těžko popisuje, ale za tři měsíce se toho mezi lidmi stane opravdu hodně. Cíl je přitom stále stejný a den za dnem se více a více přibližuje. Zhotovení nakonec zaštítil Svaz zakládání a údržby zeleně, vzal si ho pod křídla Jarek Pešička s firmou Garpen a přizval k dílčí spolupráci řadu dalších firem dle schopností, možností, kapacit a technického vybavení. Vznikla nezvykle pestrá profesní spolupráce, o které mnozí pochybovali a která přitom velmi dobře zafungovala. Svorníkem v poli byli Jan Řezníček a Martin Novotný, kteří jistě na tuhle dobu jen tak nezapomenou. Byla to škola v mnoha směrech. Není nebe bez mráčku, ale všichni hodnotíme výsledek. A ten tady je.
Prubířským kamenem byla otázka, co dál. Srážka se zažitou praxí správy zeleně na odboru životního prostředí městské části Praha 1 byla mimořádně tuhá a náročná. Stejně jako mnohé technologie parku i model péče a rozvoje se musel vymyslet zcela nově. První misí bylo vytvoření plánu péče a vypsání výběrového řízení, jehož jediným kritériem nebude cena. Ve velkých bolestech vzniklo výběrko, které bylo významným způsobem ovlivněno profesními referencemi a doloženou kvalifikací nejen na úrovni vzdělání, ale i na úrovni kurzů. Vstoupit do něj tedy mohly pouze firmy s aktivně rostoucím profesním týmem. To se nakonec z významné části podařilo včetně udržení klíčové pozice hlavní zahradnice, kterou se stala Hana Pollertová. V dílčí specializaci se pak zaškolil trávníkář, perenář, arborista apod. 
IPR vzal pod sebe expertní skupinu autorského týmu, která na dílo dohlíží a poskytuje zpětnou vazbu. Jednak park chrání na bázi původního záměru, jednak zpracovává desítky nových podnětů, které centrum města generuje v nekonečných zástupech. Některé rozvojové tendence také zůstaly v idejích nedokončeny a teprve zvolna se dostávají do investičních akcí. Příkladem může být oplocení botanického kabinetu, které zůstalo tak trochu rozpracované díky nepředvídatelnosti hasičů. Podobně visí ve vzduchu proveditelnost hospodaření s dešťovou vodou a využitelnost vlastního pramene pro závlahy.
Závěr je vlastně prostý. Tuzemské prostředí ukázalo v reflexi Čelakovského sadů a okolí Národního muzea tři velmi důležité věci. Tou první je, že inovaci drží nad vodou především veřejnost. Pokud zpřístupníte informace od samého začátku, lidé vás dokážou podržet. Ocení, že s nimi hrajete otevřenou hru. Veřejná podpora představuje meliorativum i pro kyselost kolegů z profesní obce, kteří by to dělali jinak, kdyby to dělali (výtek lze najít spoustu, ale tou hlavní je absence širokého dialogu a soutěže). Druhou věcí je rigidní nastavení celého systému na cyklus „investovat – zanedbat – investovat“, který se orientuje výhradně na přestřihávání pásek ve čtyřletých cyklech. Tato skutečnost je velmi zažitá a všemi póry se brání průběžným renovacím, které přitom v živém parku mohou využít pozitivních jevů. Pokud se přírodě daří, dokáže na sebe převzít část nákladů. Když se květena postaví na vlastní nohy a úspěšně zvládne proces ujmutí, dokáže snížit nároky na pletí a zálivku. V zavedeném systému to ale neumíme zhodnotit. Třetím momentem je poněkud váhavě přiznávaný fakt, že úspěšné dílo a model jeho správy i rozvoje neslouží jako vzor. Abychom si dobře rozuměli: v profesní obci se nepochybně inspiroval kdekdo. Veřejnost výslednou realizaci také kvituje dobře. Ovšem podobný výtah nefunguje směrem k voleným osobám. Respektive funguje trochu obráceně. „Dejte si pozor, abyste nedopadli jako Praha 1 s Čelakovského sady!“ zní jeden velmi konkrétní citát. Nemohu ale končit s podivnou skepsí, a tak hodím do placu Moravské náměstí v Brně, jehož realizace právě probíhá. Zde se nám v profesní rovině podařilo odladit prakticky všechna významná selhání, jež jsme zakusili v prostoru u Národního muzea. Dost možná jde o projev soupeření největších měst v zemi. Nicméně rezistence místní správy vůči modelu následné péče s osobní zodpovědností a nástrojem kontroly je i v Brně úplně stejná jako v Praze. 

 

1 Podrobně o procesu rekonstrukce Čelakovského sadů pojednává brožura Ondřeje Fouse a Jakuba Hendrycha Tři sezóny, IPR Praha, 2021. Dostupné z: https://iprpraha.cz/assets/files/files/5792d3d9ab1e34c607754f618d1713e7.pdf, vyhledáno 6. 10. 2022. 
2 Sadovnická hodnota je souhrn všech biologických a estetických vlastností dřeviny, vyjadřuje vzhled, zdravotní stav a perspektivu vývoje; nejlepší dřeviny se hodnotí jedničkou, nejhorší pětkou (pozn. red.).

 

Ondřej Fous (*1976) je zahradník, zahradní designér, perenář, vysokoškolský pedagog a publicista. Pochází ze zahradnické rodiny a starého selského rodu, zahradnickému designu se věnuje od roku 1994. Vystudoval Střední zahradnickou školu v Mělníku a Zahradnickou fakultu MENDELU v Lednici. V současné době zpracovává disertační práci o historii květinového dekoru na Technické univerzitě v Berlíně. Dlouhodobě se věnuje oživení zámeckého zahradnictví při zámku Ctěnice.

 

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2024 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2024 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.