Vždy usilujeme o soubor kvalit

Rozhovor Filipa Landy s Ondřejem Chybíkem a Michalem Krištofem

V rámci článku o budově Vinařství Lahofer jsme kromě dvou nezávislých recenzí publikovali také rozhovor s autory stavby Ondřejem Chybíkem a Michalem Krištofem. Nyní ho přinášíme v plném znění i pro čtenáře našeho webu. 

V předminulém čísle s podtitulem Podhoubí architektury jsme se zabývali generací začínajících architektů, do které vy svým věkem stále patříte. Přesto se asi nedá říct, že byste stáli na začátku kariéry, protože za sebou máte už řadu úspěchů. Jak se tak mladí tvůrci dostanou k prestižní zakázce pro Vinařství Lahofer?

Ondřej Chybík (OCH): V době, kdy jsme Lahofer oslovili, jsme za sebou měli referenci v podobě pavilonu pro světovou výstavu Expo 2015 v Miláně. Důležité bylo, že jsme neskončili jen u návrhu, ale že se ho podařilo dotáhnout k realizaci, a to navíc v zahraničí, za velmi krátkou dobu a bez většího průšvihu. Díky tomu nás začala brát nejen odborná veřejnost vážně a my jsme se mohli osmělit k následujícím krokům. Shodou okolností jsme narazili na článek o Vinařství Lahofer, jehož součástí byla prezentace prací studentů Fakulty stavební VUT v Brně, kteří pro něj navrhovali nový výrobní areál. Mezi řádky jsme četli, že pokud si někdo nechává zpracovat studentské projekty na sídlo společnosti, mohl by mít chuť ho skutečně realizovat. Znali jsme se s paní Mrázovou z vinařství Sonberk, a protože jsou všichni vinaři na jižní Moravě jedna velká komunita, podařilo se nám přes ni kontaktovat předsedu představenstva Lahoferu, pana Lancoucha. S ním jsme se následně setkali a načrtli mu svou vizi, jak bychom mohli pomoct.

Michal Krištof (MK): Ukázal nám svůj záměr. Měl pro něj konkrétní pozemek a velmi hrubou představu o stavebním programu – dva objekty, jeden pro výrobní areál a druhý pro kanceláře a degustaci. Mluvilo se ale i o přidané hodnotě – například v podobě vyhlídkové věže. V procesu navrhování jsme pak řešili, jak tento požadavek zakomponovat do našeho konceptu. Nejdříve jsme se dohodli na zpracování objemové studie, abychom klientovi představili způsob našeho přemýšlení – zaplatil nám jeden měsíc práce s tím, že pokud mu bude vyhovovat, spolupráci s námi prodlouží. A protože se mu náš koncept líbil, podepsal s námi smlouvu na celý projekt od začátku do konce.

V souvislosti s úvodní otázkou je potřeba zmínit, že po úspěchu pavilonu pro Expo jsme si tak trochu mysleli, že zakázky začnou chodit samy od sebe. Ve skutečnosti to tak vůbec nebylo. Jedna povedená reference nezajistí automatický přísun další práce. Věnovali jsme spoustu energie jedinému projektu a neřešili rozvíjení vztahů či hledání dalších zakázek. Najednou jsme neměli skoro žádnou práci a před námi byla půlroční díra, kdy náš ateliér finančně i personálně strádal.
OCH: Byli jsme vlastně v totální krizi. To jsme ještě v žádném rozhovoru neříkali.

MK: Uvědomili jsme si, jak důležité je neustrnout a stále hledat nové příležitosti. Převážná většina našich zakázek je výsledkem buď úspěšné účasti v architektonické soutěži, anebo našeho proaktivního přístupu, kdy jsme si cestu k zakázce sami našli. To je náš vzkaz mladé generaci architektů: člověk musí využívat každou chvíli k tomu, aby hledal další možnosti uplatnění, číst mezi řádky, jako jsme to udělali my v případě Lahoferu. Vznik architektury je velmi pomalý proces a každá chvíle nečinnosti se na cestě architekta podepíše.

Ne každému architektovi se poštěstí navrhovat typologii vinařství. Jak se vám spolupracovalo se zadavatelem?

OCH: Jednou z podmínek naší spolupráce s každým klientem je, že nepředstavujeme jen jednu možnost na konci procesu, ale že se musíme často setkávat, ideálně jednou za 14 dní. Od prvních skic prezentujeme způsob našeho myšlení a vysvětlujeme, kterou z variant považujeme za optimální a proč. Investor tak začne chápat, že architektura není čistě vizuální věc, ale že jde o soubor kvalit, které musíme společně nacházet a společně jim rozumět. V momentě, kdy by klient návrhu nerozuměl, by šlo o pouhou manýru architekta, čemuž se snažíme velkým obloukem vyhnout. Pomáhá nám, že jsme v týmu dva – vše si musíme vzájemně vyargumentovat a dospět k výsledku, nikdo z nás nemá právo veta. Přestože stavíme formálně výrazné domy, stále musejí obsahovat myšlenkový koncept. Náš oblíbený učitel Karel Doležel nám vštípil, že koncept musí být postaven na racionálním základu.

I s Vinařstvím Lahofer jsme prošli tímto pracným a složitým procesem. Když jsme investorům dali na stůl výsledný soubor kvalit v architektonické formě, bylo jim jasné, že dům má vypadat právě takto a ne jinak, ačkoli nic podobného předtím nikde neviděli.

MK: Do celého procesu vstupovali bez konkrétní představy o formě domu. Zadání na výrobní část bylo jasné – tam musí vše bezvadně fungovat. Chtěli k tomu ale přidat něco navíc. Vinařství jsme ozvláštnili o jimi vysněnou vyhlídku, která však není v podobě věže, ale ve formě amfiteátru. Pro něj jsme zcela logicky využili přechod mezi výrobní halou a administrativní částí s showroomem. Znali jsme vinařství Sonberk, jehož hlavní devízou je výhled na Pálavu. U Dobšic až tak úžasný výhled není, proto jsme našli přidanou hodnotu jinde: na střeše objektu a na schodech amfiteátru, které tak slouží jako nástroj pro společenské události ve vinařském regionu.

Objevil se v průběhu výstavby nějaký technologický problém?

OCH: Spolupracovali jsme se statikem Pavlem Hladíkem, který tvrdí, že výrobní část je nejsložitější prefabrikovanou halou v Česku, možná v Evropě. Výrobní hala je totiž kombinací standardní prefabrikované konstrukce a monolitického přesahu střechy. Ten byl v návrhu důležitý proto, aby z odlišných architektonických forem vznikl celek se společným duchem. Stejným „kšiltem“ je totiž opatřena i reprezentativní část. Monolitický přesah jí dodává potřebný stín a je schopen dům uchladit i v přímém poledním slunci. Konstrukčně ale bylo velmi složité nasadit tento kšilt také na prefabrikovanou konstrukci výrobní haly. Nakonec se ukázalo, že to možné je. Přesahy střech jsou od interiéru tepelněizolačně odděleny a vyneseny pomocí prvků Schöck Isokorb. Vytvářejí konzolu a lemují hrany obou hal.

U reprezentativní části areálu bylo nejnáročnější vytvořit správnou geometrii. Dodavatelem monolitické konstrukce byla firma BRESTT, která za sebou měla realizaci brněnského Sono centra, jehož architektonická kvalita je sice dost rozporuplná, ale konstrukčně jde o velmi zajímavou stavbu. Díky tomu jsme věřili, že se podaří vybednit jednotlivá žebra zaklenutého prostoru našeho vinařství. Betonáři si je museli vytisknout v měřítku 1 : 1, každé žebro bylo jiné. Šablonu položili na základovou desku, vytvořili základní síť bodů, vypletli první prut a následně vytvořili celou základní geometrii betonových vln.

MK: Bylo to v podstatě takové háčkování. Když se začal lít beton do bednění, nastal další problém – vyrobit vlnu v jedné tloušťce je náročné vzhledem ke gravitaci, která na beton působí. Dodavatelská firma ale všechno bezvadně zvládla. Ukazoval jsem pak hotovou monolitickou konstrukci na přednášce v Německu, kde mi nechtěli věřit, že se nám to podařilo odlít na první pokus. Ta konstrukce samozřejmě není úplně dokonalá, ale myslíme si, že do agrikulturního kontextu určitá míra nedokonalosti patří. Těšíme se, jak bude budova vypadat třeba za deset let.

Jakmile byla betonová konstrukce hotová, zjevil se vám na ní – jak vy říkáte – malíř Patrik Hábl…

OCH: Poprvé jsme realizovali dům s takto komplikovanou geometrií a brzy jsme poznali, jak důležité je být v průběhu výstavby flexibilní. Prostor mezi žebry kleneb se měl původně zakrýt akustickým podhledem s dřevěnými lamelami. Když se monolitická konstrukce odbednila, zjevilo se před námi jakési břicho velryby uprostřed moravské krajiny a nám přišlo líto tuto hodnotnou, složitou prací dosaženou část domu zakrýt. Byli bychom blázni, kdybychom všechnu tu energii a výdobytek lokálního inženýrství zaplácli stropním podhledem. Beton však nebyl navržen jako pohledový, na povrch stropu se prokreslily fleky a výkvěty, a tak jsme se rozhodli, že je povýšíme na umělecké dílo.

MK: Znali jsme práci Patrika Hábla a říkali si, že to je přesně ono. Když přijel na místo, zrovna byla v okolí stavby odkopaná část zeminy, čehož si Patrik všiml a velmi rychle pochopil, co má dělat. Jeho malířský koncept s názvem Vrstvy vychází z železité barevnosti řezu zdejší půdy, stejně jako z dalších faktorů, které jsou důležité pro kvalitu vína – Francouzi tyto podmínky souhrnně označují termínem terroir.

Jak reagoval investor, když jste se rozhodli nahradit plánované podhledy malířským dílem?

OCH: On nám zkrátka věřil. Měl odvahu ke změnám, kterých bylo v průběhu výstavby mnohem více. Ve výsledku jsme všichni rádi, že jsme změny provedli.

Pro stejného investora jste nakonec ve stejném čase realizovali v nedalekém Znojmě speciální degustační prostor – tzv. enotéku (viz ERA21 #04/2020). Jak se vám v této pohledově exponované lokalitě, v blízkosti románské rotundy sv. Kateřiny, spolupracovalo s památkáři?
OCH: Enotéku znojemských vín tvoří dva rozdílné prostory: jeden je součástí památkově chráněného objektu původního pivovaru, který jsme zrekonstruovali konzervativně. Druhý prostor vinného baru se nachází v bývalé kotelně z šedesátých let 20. století, která památkově chráněná nebyla. Památkáři se ale vyjadřovali k výrazu celé veduty a měli nesmyslnou představu, že na objektu kotelny budeme analogicky napodobovat okna z 19. století. Takto absurdní je přístup památkové péče v ČR. Na padesát let starou kotelnu bez jakékoli architektonické hodnoty chtěli aplikovat tvary a rytmus oken vedlejšího objektu. Úplná katastrofa. Po velkém boji se nám podařilo památkářům vysvětlit, že je potřeba do objektu dostat současnou jemnou vrstvu, která navíc reflektuje kvality vycházející zevnitř ven a otevírá se výhledům na protější kostel sv. Mikuláše.

MK: Pomohlo nám, že jsme plně respektovali jejich požadavky v případě památkově chráněné části. Dokázali bychom vstoupit moderní vrstvou i do objektu pivovaru, ale rozhodli jsme se pro jeho pietní obnovu. S tím jsme neměli žádný problém. Ale absurdní požadavek na vytváření historizujících kulis z novodobého technického přístavku jen ilustruje zkostnatělost památkové péče u nás.

Když jsem viděl fotku, kde jste nastoupení v asi šedesáti lidech na střeše Vinařství Lahofer, napadlo mě, jak vlastně funguje vaše kancelář? Jaká je hierarchie a struktura vedení jednotlivých projektů? Máte ještě vůbec čas na navrhování? Cítíte se více jako architekti, nebo jako manažeři?

OCH: Na to je jednoduchá odpověď. Jsme architekti a architekturu děláme proto, že ji máme rádi. Kdybychom chtěli dělat byznys, pracovali bychom pravděpodobně v úplně jiném oboru. Architektura je pro nás vášeň. Samozřejmě se každodenně věnujeme pestré agendě od navrhování přes prezentace až po shánění další práce. Ale protože už máme velký ateliér, můžeme si dovolit řadu věcí delegovat na střední management. Díky tomu máme relativně dost času na navrhování.

Rozhovor se uskutečnil 23. června 2020 v Brně.

Ondřej Chybík (*1985, Brno) a Michal Krištof (*1986, Kláštor pod Znievom, SK) vystudovali Fakultu architektury VUT v Brně, absolvovali studijní stáže na univerzitách ve Štýrském Hradci, Curychu a Bruselu a praxe v ateliérech ve Vídni (PPAG) a Kodani (BIG). V roce 2010 společně založili architektonické studio Chybík+Krištof, které se etablovalo řadou úspěchů v tuzemských i mezinárodních architektonických soutěžích. Mezi významné realizace patří Enotéka znojemských vín ve Znojmě (2019, viz ERA21 #04/2020), bytový dům s lofty v Brně (2019, viz ERA21 #04/2019), bytové domy A1, A2, A3 v Rezidenci Waltrovka v Praze (spolu s ADR, 2017, viz ERA21 #05/2017), showroom společnosti MY DVA, který získal Grand Prix architektů 2017 a byl oceněn i ve finále České ceny za architekturu 2017, nebo český pavilon na světové výstavě Expo 2015 v Miláně. Dále zvítězili například v soutěžích na Horáckou multifunkční arénu v Jihlavě (2019) nebo nové sídlo Lesů České republiky v Hradci Králové (2017). V loňském roce se stali držiteli prestižního ocenění Design Vanguard 2019 pro nejlepší mladé architektonické studio na světě. www.chybik-kristof.com