Introvertní mateřská škola ukrytá za závojem ze sklolaminátu nabízí bezpečný vnitřní prostor umožňující svobodný pohyb po celé budově.
Introvertní mateřská škola ukrytá za závojem ze sklolaminátu nabízí bezpečný vnitřní prostor umožňující svobodný pohyb po celé budově.
Objekt je navržen jako zděná stavba s fasádou ze sklolaminátu, která je celá obehnána ocelovou konstrukcí s pochozími rošty, jež vynášejí druhou vrstvu trapézového sklolaminátu.
Objekt je navržen jako zděná stavba s fasádou ze sklolaminátu, která je celá obehnána ocelovou konstrukcí s pochozími rošty, jež vynášejí druhou vrstvu trapézového sklolaminátu.
Interiér je řešen jako spojitý prostor, který je velkými okny vizuálně propojen s exteriérem; ve spodní části se nachází lůžková část, o patro výš je herna a nejvýše učebna.
Interiér je řešen jako spojitý prostor, který je velkými okny vizuálně propojen s exteriérem; ve spodní části se nachází lůžková část, o patro výš je herna a nejvýše učebna.
Materiály i povrchy jsou laděny do světlých tónů v kombinaci s přírodním dřevem na terasách a sklem v průhledech.
Materiály i povrchy jsou laděny do světlých tónů v kombinaci s přírodním dřevem na terasách a sklem v průhledech.
Boční ochoz je chráněn poloprůsvitným závojem ze sklolaminátu.
Boční ochoz je chráněn poloprůsvitným závojem ze sklolaminátu.
Situace
Situace
Půdorys 1. NP
Půdorys 1. NP
Půdorys 2. NP
Půdorys 2. NP
Řezy
Řezy

Za závojem. Mateřská škola Nová Ruda ve Vratislavicích nad Nisou

Petr Stolín, Alena Mičeková / CUBE LOVE

Na mírně svažitém pozemku se severní orientací v okrajové části Liberce, v zástavbě převážně rodinných domů, vyrostla neobvyklá mateřská škola inspirovaná stavbami japonského architekta Takaharu Tezuky. Limity území a další omezení vedly k návrhu prostorového experimentu, který má děti naučit vnímat architekturu v rozličných formách. Školka sestává ze dvou úzkých modulů, jež slouží jako třídy pro 2× 25 dětí, spojených jednopodlažním krčkem obsahujícím jídelnu, kanceláře, šatny a zázemí. Tyto tři objemy definují chráněný prostor vnitřního atria pokračujícího až na hlavní terasu nad jídelnou a dále na vnější ochozy. V interiéru se prolínají různě vysoké prostory, takže celý dům je jako jedna velká prolézačka umožňující svobodný pohyb a hru. Všechny prostory obepíná vnější plášť z poloprůsvitného sklolaminátu, který vytváří zajímavý koncept transparentnosti a přispívá k pocitu bezpečí ve vlastním světě.

 

Průhledy z bezpečného světa

Ida Chuchlíková, Jakub Chuchlík

Studený hliníkový rám vstupních dveří, rozmlžené postavy za drátosklem, koženkové shrnovací stěny, hnědobéžová šachovnice dlaždiček s vůní Sava… nebo kovaná klika a zdobná mříž, trochu zámek, ale na zemi PVC s vůní Sava… Vzpomínky z mateřské školky rámují v naší generaci převážně dva typy prostředí: téměř nová sídlištní budova nebo přestavěná starší vila. Jak jsme za posledních třicet let rozvinuli prostory první povinné instituce českého vzdělávacího systému? Jak současné školky podporují zvídavost, samostatnost, imaginaci nebo radost dětí? Plastové rámy dveří a pestré barvy fasád, anebo kontejnery… Ve Vratislavicích vyrostla tak trochu jiná školka, která by mohla podnítit zvídavost, samostatnost a imaginaci i v dalších obcích, jež potřebu výstavby nové školky aktuálně řeší.
Na severovýchodním svahu pozvolna klesajícím k úžlabí přítoku pivovarských rybníků, v zástavbě rodinných domů s vizí jejich dalšího rozvoje na protilehlém úbočí, v sousedství budovy střední umělecké školy z počátku 20. století se za stromořadím a betonovou zídkou otevírá výhled na proměnlivé obrazy nové školky. Podoba domu se v průběhu dne mění spolu s intenzitou světla, které dopadá na jeho sklolaminátovou fasádu. Buď se měkce odráží od okolí, nebo se při setmění šíří z jeho vlastních útrob ven. Netradiční povrch, jenž tvoří hranici mezi vnitřním a vnějším světem, si propůjčuje zrcadlící se nebe a vytváří vlastní nepředvídatelné a proměňující se obrazy. Poloprůsvitný háv připomíná membránu placenty, přes kterou se do okolního světa propisují kontury vnitřního života. Z odstupu blána dům sjednocuje v kompaktnější celek. Zevnitř naopak díky odstupu od jednotlivých hmot vzniká další vrstva rozhraní, kterou autoři koncipovali jako platformu k svobodnému pohybu.
Tvar ostře řezaného vstupního předprostoru s mladým platanem je průsečíkem limitů územního plánu a odstupů od technické infrastruktury. Relativně velkorysý předprostor ústí k nenápadným dveřím do membrány. Vstoupíme-li, ocitneme se v bezpečném prostoru, skrytém okolnímu světu. Měkké odlesky fasád převýšených kvádrů vymezují volné nebe nad hlavou. Komponované průřezy hmotami skládají hned několik pohledových plánů za sebou; do vzdálených stromů i do každodenního pohybu na ochozu, ve třídách i na dvoře. Dvůr plynule směřuje buď k hlavnímu vstupu do budovy, nebo stoupá schodištěm vzhůru na dřevěnou střešní palubu. Ta je součástí svobodného rozhraní prostoru mezi domem a membránou, která ho obepíná, připravená pro cokoli, co člověka zrovna napadne; třeba oběhnout školku kolem dokola, a přesto zůstat v jejím bezpečí.
Školka má dvě třídy. Jejich symetrická křídla nabízejí dvoupatrový prostor s nízkou intimnější částí a převýšeným patrem s výhledy do okolí. Obě křídla jsou propojena společnými prostorami šatny, jídelny, výdejny, hygienického, technického a pedagogického zázemí o úsporných plošných výměrách.
Mateřská škola otevírá malému člověku dveře do neznámého světa, kde vedle něho nestojí rodiče. Kostrou zadání pro její návrh by proto měla být úvaha o způsobu předávání zkušeností mezi společností a malým člověkem. Architektura může sehrát více či méně aktivní roli v závislosti na ideji pedagogického přístupu. Význam měřítka, materiálů, barev a tvarů je různým způsobem zpracován v různých metodách výuky (Montessori, waldorfská škola apod.). Architektura školky pak zhmotňuje vztah našeho společenství vůči malému člověku a zrcadlí hodnoty, které mu chceme na začátku života dopřát a předat. Petr Stolín k základnímu konceptu říká: „Novostavba mateřské školky je navržena do našeho prostředí, avšak disponuje svobodnou filozofií inspirovanou přístupem k výchově malých dětí v Japonsku. Architektura a prostor mají za úkol podvědomě působit, vzdělávat a následně formovat ducha. Limity a atributy, které formovaly náš návrh, nakonec vykrystalizovaly v tuto éterickou stavbu.“ Předobrazem zmíněné svobodné filozofie byl příklad tokijské školky od Tezuka Architects, koncipované na principech Montessori výuky. Vratislavická školka však v tomto smyslu není platformou v předem jasném vzdělávacím rámci, ale především autorským dílem, kde hlavní roli hraje postoj tvůrců a energie prosadit ideu prostorového konceptu, se kterou se způsob výuky následně sžívá. Jako příklad může sloužit řešení vnitřního vybavení, které nestaví na samostatnosti malého člověka, ale odkazuje ho na pomoc dospělého. Tato výtka nemíří přímo k autorům, spíše k zadavateli. Zajímavé srovnání by v tomto ohledu mohla přinést připravovaná mateřská školka v nedalekých Semilech, která v sobě zahrnuje běžnou i waldorfskou třídu a jejíž návrh vzešel v roce 2016 z architektonické soutěže. Důležité – nejen pro padesát vratislavických dětí – však je, že Petr Stolín s Alenou Mičekovou otevřeli dveře do světa, ve kterém nezjednodušují dětský svět do zářivých barevných ploch, ale vrství ho společně se světem dospělých v mnoha průhledech, průlezech a překvapeních.

 

Ida Chuchlíková (*1983, Jablonec nad Nisou) vystudovala architekturu na VŠUP v Praze, během studia absolvovala studijní stáže na FA ČVUT v Praze a na Královské akademii v Kodani. Externě spolupracovala s ateliérem Pavel Hnilička architekti a byla členkou platformy re:architekti.
Jakub Chuchlík (*1983, Jablonec nad Nisou) vystudoval architekturu na VŠUP v Praze, během studia absolvoval studijní stáž na Univerzitě umění v Berlíně a pracovní stáž v ateliéru BIG v Kodani. Po studiích pracoval v kanceláři Chalupa architekti. V roce 2011 založil se svou ženou Idou architektonické studio IUCH a po návratu do Jablonce v roce 2013 spolek PLAC. Od roku 2015 působí jako městský architekt Mnichova Hradiště, v komunálních volbách na podzim 2018 byl zvolen zastupitelem v rodném městě a zároveň obsadil pozici náměstka pro rozvoj města. www.iuch.cz

 

Srozuměni s „japonskostí“

Helena Čapková

Architektura nedávno otevřené školky ve Vratislavicích navazuje na několik témat místního architektonického studia, předznamenaných například v oceněném projektu rodinného domu s ateliérem Zen Houses. Následující kritické poznámky se zaměří pouze na jeden aspekt, se kterým architekti Alena Mičeková a Petr Stolín dlouhodobě pracují: na sice zřejmou, ale přesto těžko uchopitelnou japonskou kvalitu jejich architektonického díla. Japonské stopy shledáváme nejen ve formě a v přístupu k estetice stavby, ale i v samotném konceptu školky a její funkčnosti.
Koncept školky ve Vratislavicích, tedy areál s ochozem v prvním patře, je inspirován školkou v tokijské Tačikawě od studia Tezuka Architects (2017). Dřevěná stavba v Tačikawě nám však očividnou a stereotypní japonskost nenabízí. Střešní elipsový „běhodrom“ pro děti odkazuje svým půdorysem a použitým materiálem k organickému světu (dřevo a tvar čočky). Takaharu Tezuka a jeho tým zde navazují na inherentní organičnost japonské architektury a její prapůvodně dřevěnou efemérní tradici. Otevřený prostor dětského hřiště prorůstají koruny stromů, které slouží jako schodiště či prolézačky.
Současní japonští architekti bezesporu patří již několik dekád ke špičce globálního architektonického vývoje a inspirují své zahraniční kolegy avantgardním přístupem k tvorbě, vytříbeným citem pro materiál i bravurou forem, a navíc stále utvrzují okolní svět, že jejich „japonská“ architektura reprezentuje svébytnou estetiku, která je univerzálně srozumitelná. Je to ale pravda? Jak vnímají počiny významných japonských internacionálních ateliérů Japonci? Co představuje ona japonskost, o které mluvíme mimo jiné v souvislosti s projektem architektů Petra Stolína a Aleny Mičekové?
Při návštěvě školky se naskytla náhodná příležitost zeptat se na míru japonskosti stavby japonského návštěvníka, hudebníka z naganských hor. Prohodili jsme spolu jen pár slov, stavba ho zaujala, ale v rámci japonskosti poukázal především na dobře známou tvorbu několika významných japonských architektů; zahrada uvnitř areálu mu snad připomíná japonskou zahradu nakaniwa (vnitřní zahradu), kterou nacházíme v tradičních japonských domech. Když se dozvěděl, že v zahradě mají být vysazeny jeden či dva stromy (javory), přitakal a ihned dodal, že by zde v tom případě neměla chybět voda, ať už v jezírku, nebo v kádi, ve které by plul barevný kapřík koi nebo nebarevný funa. Zdá se, že tak dospějeme jen k orientálnímu kýči. Do jisté míry k němu tato nadsázka odkazovala, ale zároveň nastolila i něco podstatnějšího: konvenční představa o tom, co je „správně japonské“, propracovanou japonskou estetiku paradoxně redukuje, vyprazdňuje ji, „očišťuje“ ji o nebezpečně kýčovité kapříky a vytváří dokonalou estetiku typu IKEA nebo MUJI, kterou univerzálně akceptujeme a která nám připadá „krásná“.
Na druhé straně, mnozí Japonci tento druh designu, to jest univerzální japonskou estetiku, rovněž obdivují; proslulí japonští umělci dosahují uznání a ocenění doma i v zahraničí. Jejich úspěch však splňuje parametry jevu „reverzního importu“ (gjaku junjú). Japonští architekti totiž často musejí být nejprve úspěšní v zahraničí, aby se jejich domácí kariéra začala rozvíjet, byli vyhledáváni a dosáhli uznání.
Je tedy jaksi příznačné, že sami autoři projektu ve Vratislavicích oscilují – co se týče japonskosti – mezi maximem a minimem. Na jedné straně se zdá, že na školce „není japonského vůbec nic“ a inspirace dílem Tezuka Architects byla jen jedním z mnoha vlivů v rámci pozoruhodně moderního pojetí školky jako svébytného typu stavby. Zároveň se však Japonsko má projevovat v mnohých jednotlivostech, jako je či bude červený javor v atriové zahradě, v posuvných dveřích či v lůžkách tatami, která si děti v multifunkčním interiéru před spaním rozloží a pak zase složí. Japonským dojmem může stavba působit i ve své celkové hmotě: je „zabalena“ do transparentního hávu ze sklolaminátu, který vnější fasádu rozostřuje a zevnitř působí jako ochranný štít, jakási vnitřní, spodní vrstva šatu, snad kimona.
Japonská architektura nepochybně nabízí mnoho východisek architektům, kteří stojí před problémem s nedostatkem stavebního prostoru – což byl i případ školky ve Vratislavicích. Dvě dvoupodlažní dřevostavby spojené jednopodlažním zázemím jsou multifunkční, půdorys stavby maximálně využívá zastavitelnou plochu pozemku, ke kterému přiléhá poměrně rozlehlý prostor veřejné zeleně. V budoucnu by měla školka využívat i tento sousední prostor a architekti navíc plánují pojednat i ohrazené hřiště. Na domě jsou použita čtvercová okna různých velikostí, která v obou paralelních hmotách vytvářejí průhledy a umožňují rafinovaná propojení interiérů s exteriérem; pomáhají v orientaci dětem při hře a učitelkám poskytují neustálý přehled o pohybu dětí. Esteticky i toto čtvercové okno evokuje japonský modul a geometrii fotografií z vily Kacury od Jasuhira Išimota nebo tvorbu Fumihika Makiho.
Snad tedy detekovaná japonskost této stavby spočívá spíše v tajemství, které si spojujeme s dálavami, v tajemství nezřetelné, rozmlžené fasády budovy, která se skrývá – jaksi je a není – za průsvitným „skelným“ závojem.

 

Helena Čapková (*1981, Praha) vystudovala japanologii a dějiny umění na Karlově univerzitě v Praze a dějiny japonského a čínského umění na Škole orientálních a afrických studií v Londýně. Od roku 2012 vyučuje dějiny umění na tokijské univerzitě Waseda. Odborně se věnuje modernistické architektuře, designu a meziválečné japonské výtvarné tvorbě. Podílela se na japonských dílech seriálu České televize Šumné stopy a externě působí na stanici Českého rozhlasu Vltava. Je autorkou publikace Bedřich Feuerstein. Cesta do nejvýtvarnější země světa (KANT, 2014).

 

_________________________________________

 

místo stavby: ul. Donská, Nová Ruda, Liberec – Vratislavice nad Nisou; účel stavby: novostavba mateřské školy; autoři: Petr Stolín, Alena Mičeková / CUBE LOVE (Liberec); investor: Městský obvod Liberec – Vratislavice nad Nisou; projekt: 2015–2018; realizace: 2017–2018; zastavěná plocha: 915 m2; užitná plocha: 425 m2; venkovní plochy: 770 m2; obestavěný prostor: 3 050 m3; náklady: 40 mil. Kč; foto: Tomáš Malý (1, 3, 4), Alex Timpau (2, 5)

 

Petr Stolín (*1958, Svitavy) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně. Po škole krátce působil v Elektroprojektě Ostrava, v roce 1986 odešel do Liberce, kde pracoval nejprve ve Stavoprojektu Liberec, později v ateliéru Pavla Švancera, v EA studiu a nakonec v SIALu Karla Hubáčka. Od roku 1993 pracuje samostatně, na projektech často spolupracuje se svým bratrem, sochařem a konceptuálním umělcem Janem Stolínem. V roce 2008 založil ateliér PETR STOLÍN ARCHITEKT.
Alena Mičeková (*1980, Žatec) vystudovala Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci, kde později působila jako asistentka ateliéru. Od roku 2008 spolupracuje s Petrem Stolínem, v roce 2015 společně založili ateliér CUBE LOVE a v roce 2016 získali hlavní cenu v přehlídce Česká cena za architekturu za projekt Zen Houses, ateliér a dům v Liberci (viz ERA21 #03/2014).
www.stolin58.com

 

 

Odešlete e-mailem zpět »

ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2019 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR
Copyright ©2004-2019 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.