Dřevo je materiál minulosti, ale především také budoucnosti. O tom jsme se mohli přesvědčit již před dvěma lety v čísle věnovaném uhlíkově neutrální architektuře (viz ERA21 #02/2022) a každoročně se o tom můžeme přesvědčovat při Salonu dřevostaveb. Na letošní ročník tohoto festivalu dorazila spoluzakladatelka nizozemské architektonické kanceláře Team V Do Janne Vermeulen a my jsme si nenechali ujít příležitost ji vyzpovídat. Rozhovor se logicky točil kolem nedávno dokončené obytné výškové budovy HAUT v Amsterdamu, která se stala jednou z nejvyšších hybridních dřevostaveb na světě.

Až sochařsky pojatá, bělostná nová budova ateliérů katedry výtvarné výchovy vyrostla v areálu brněnské pedagogické fakulty na Poříčí. Členitou hmotu stavby determinovala řada vnějších požadavků – nutnost zachovat průjezd do vnitrobloku, přítomnost budovy trafostanice na pozemku a potřeba dodržení jejího nepřerušeného provozu, požadavek na oslunění a odstup od sousedního bytového domu a zároveň snaha přivést dovnitř ateliérových místností co nejvíce světla. Ve třech různě vysokých patrech nového objektu se nachází ateliér nových médií, ateliér malby a dílna pro objektovou tvorbu.

Jemná prostorová křivka lávky spojující Holešovice s Karlínem je konstruována jako plynulá cesta vycházející z dynamiky pohybu chodců a cyklistů. Mostovka je podepřena dvěma nábřežními opěrami, dvěma pilíři na krajích ostrova Štvanice, aby do ostrova co nejméně zasahovala, a dvěma pilíři v nesplavném rameni řeky Vltavy. Na Štvanici volně schází rampa, jejíž půdorysná křivka kopíruje křivku hrany ostrova. Krajní pole konstrukce kvůli bezbariérovému a plynulému navázání na holešovické straně klesá pod hladinu povodně na úroveň chodníku na nábřeží. Toto pole je navrženo jako vertikálně pohyblivé v místě opěry, kde je umístěn hydraulický pístový mechanismus pro zajištění vertikálního zdvihu nad úroveň tisícileté vody. Konstrukčním materiálem mostu je ultravysokohodnotný beton s rozptýlenou výztuží (UHPFRC) s povrchem odpovídajícím lesklému bílému mramoru.

Není obvyklé, aby byla část časopisu ERA21 věnována samotnému pojmenování tématu. V případě dočasného využití veřejných prostor a budov je to však nezbytné. Proto musíme nejdříve definovat tranzitorní, temporární a taktické přístupy. Při detailnějším pohledu ale zjistíme, že je zná prakticky každý – dlouho nevyužívaný plac kousek od centra menšího města vezme do svých rukou skupina místních obyvatel a nové lesní kino či provizorní skatepark pro mládež jsou brzy hotové.

V roce 1991, kdy Vincent J. Scully – historik architektury, o němž Philip Johnson prohlásil, že je největším učitelem architektury všech dob – odcházel po čtyřiapadesáti letech výuky kurzu o kontextualizaci architektury na Yaleově univerzitě do penze, referovaly noviny o jeho skepsi vůči nejmodernějším trendům v hromadné výstavbě. Scully promítal fotografie domů na pařížském předměstí se solárními panely a rozohňoval se nad tím, že jde o největší aroganci, protože takový stavebník rezignoval na vše, co dělá architekturu architekturou. Scully pochopitelně nebrojil proti využití solární energie, ale proti bezmyšlenkovitému „oblepování“ střech a stěn nevzhlednými kolektory, které „ničí přítomnost domu ve svém prostředí“.