Ačkoli mnohdy chceme věřit tomu, že města, v nichž žijeme, jsou především výsledkem tvořivé a cílevědomé práce architektů a urbanistů, není to tak docela pravda. Města do značné míry formuje i všední život, který se v nich odehrává, vzájemné interakce jejich obyvatel a každodenní běžné události. A když se ve městě někdy odehraje výjimečná událost, zanechá posléze na jeho matérii mimořádné stopy.

Krkonošské muzeum ve Vrchlabí bylo založeno roku 1883 rakouským Krkonošským spolkem, od roku 1966 sídlí v budově bývalého augustiniánského kláštera. Kánon církevní stavby nevychází příliš vstříc potřebám současných expozic. Při rekonstrukci bylo proto potřeba postupovat velmi citlivě a hledat styčné body, aby při zachování maxima hodnot klášterní budovy získala expozice co nejvíce prostoru pro současné vyprávění příběhu hor. Pro přednáškový sál, muzejní obchod, výtah a hygienické zázemí vznikl nový betonový vstupní objekt připomínající svým tvaroslovím skalní masiv. S novým vstupem je nově organizována i celá trasa prohlídky. V ní má specifické postavení rajský dvůr, který jak v klášteře, tak v expozici symbolizuje propojení země s vesmírem a jeho duchovní podstatou.

V posledních letech v ČR stále roste počet architektonických soutěží, což je určitě dobrá zpráva a zřejmě i doklad toho, že odér, který po sobě kdysi zanechala nešťastná soutěž na Národní knihovnu, snad už definitivně vyvanul. Osmělila se totiž i největší města, která se pustila do řady opravdu významných záměrů, jejichž vlajkovou lodí je bezesporu Vltavská filharmonie, která by se měla stát nejen chloubou metropole, ale již ze své podstaty patrně i nejdůležitější českou stavbou 21. století.

Architekt Leopold Bauer ve dvacátých letech 20. století popsal obchodní dům jako středobod veřejného života, kde se prolínají kultura, vkus a vzdělávání. Na této myšlence bylo postaveno mnoho významných domů, které však byly v posledních desetiletích víceméně přehlíženy. Ekonomické zájmy a tlak spotřebitelské poptávky postupně převážily nad jejich kvalitami. Přestože jsou považovány za veřejné prostory, jejich privátní vlastnictví z nich činí typologii mimo veřejnou regulaci. Výsledkem je často jejich fyzický a funkční úpadek – prázdno, balast, nebo dokonce demolice. 

Záměr napsat recenzi uplynulé výstavy Svědectví prostoru v pražské Galerii Jaroslava Fragnera (GJF) se vzhledem k turbulentnímu vývoji posledních týdnů a měsíců přeformoval do shrnutí a komentáře k současnému medializovanému dění, ve kterém rezonuje zejména cenzura výstavního obsahu, omezování akademických svobod a obavy nad budoucím směřováním galerie pod despotickým vedením jejího provozovatele. Potřeba zrekapitulovat poslední události vychází jednak z významu a postavení galerie jako jedné z mála v České republice věnující se výhradně prezentaci architektury, jednak z obavy vytvoření precedentu omezující autonomii kulturních institucí.