Při příležitosti jubilejního 10. ročníku soutěže Kaplicky Internship, kterou organizuje nadace Bakala Foundation ve spolupráci s Design Museem v Londýně a Nadačním fondem Kaplicky Centre, přicestoval do Prahy architekt, partner Studia Libeskind Yama Karim. Již potřetí je vyhlášení spojeno se soutěžní Přehlídkou diplomových prací a vůbec poprvé se laureátkou obou cen stala jedna studentka – Justýna Kaislerová z pražské Akademie výtvarných umění. Po úvodní přednášce Yamy Karima, která slavnostní večer otevřela, jsme s ním hovořili o žádoucích vlastnostech začínajících architektů a architektek nebo o procesech navrhování ve Studiu Libeskind.

Když sleduji aktuální dění kolem tzv. digitalizace stavebního řízení (DSŘ), nepřestávám žasnout nad tím, jaký všespásný status tato agenda postupně získala a jaká velkolepá očekávání jsou do ní vkládána. Z digitalizace se stala jakási mantra či mýtus, ke kterému se mnozí upínají, aniž by ovšem vnímali reálie. Alarmující je pak i přístup novinářů, kdy až na vzácné výjimky nenacházím v četných komentářích k tématu kýženou polemiku, naopak registruji jen jeho další démonizaci.

Rozdíly mezi českou a slovenskou architekturou byly a jsou předmětem seriózních diskuzí i spekulativních fabulací. Třicet let od rozdělení společného státu nejspíš není dostatečně dlouhou dobou na to, abychom mohli odlišný vývoj zaznamenat – navíc za předpokladu, že něco jako česká a slovenská architektura vůbec existuje. Jsou zkrátka příklady, které můžeme my Češi slovenské architektonické komunitě závidět, jako například národní galerii nebo přímý přenos z předávání cen za architekturu CE ZA AR v hlavním vysílacím čase televize. Na druhé straně však stojí řada jiných věcí, které se naopak slovenští architekti a architektky mohou učit od svých českých kolegů a kolegyň.

Nobelovu cenu za fyziku v roce 2024 dostali John Hopfield a Geoffrey Hinton za práci na vývoji strojového učení a neuronových sítí. Toto neočekávané rozhodnutí (protože není běžné, aby se Nobelova cena za fyziku udělovala za úspěch v oblasti informačních technologií) je skvělou ilustrací našeho vztahu k vývoji umělé inteligence (AI): nevíme, kam ho zařadit, nevíme, co si o něm myslet, ale nemůžeme ho ignorovat.

Málokteré české studio má tolik zkušeností s navrhováním škol a školek jako XTOPIX. Vše začalo úspěšnou účastí v architektonických soutěžích a dnes realizace Barbory a Pavla Buryškových stojí v různých koutech naší země. V čem tkví tajemství jejich úspěchu? Na co všechno si dát při navrhování škol pozor? A jak se vypořádat s českou „přenormovaností“? Nejen o tom jsme si povídali v rozhovoru pro ERA21.