Není obvyklé, aby byla část časopisu ERA21 věnována samotnému pojmenování tématu. V případě dočasného využití veřejných prostor a budov je to však nezbytné. Proto musíme nejdříve definovat tranzitorní, temporární a taktické přístupy. Při detailnějším pohledu ale zjistíme, že je zná prakticky každý – dlouho nevyužívaný plac kousek od centra menšího města vezme do svých rukou skupina místních obyvatel a nové lesní kino či provizorní skatepark pro mládež jsou brzy hotové.

V roce 1991, kdy Vincent J. Scully – historik architektury, o němž Philip Johnson prohlásil, že je největším učitelem architektury všech dob – odcházel po čtyřiapadesáti letech výuky kurzu o kontextualizaci architektury na Yaleově univerzitě do penze, referovaly noviny o jeho skepsi vůči nejmodernějším trendům v hromadné výstavbě. Scully promítal fotografie domů na pařížském předměstí se solárními panely a rozohňoval se nad tím, že jde o největší aroganci, protože takový stavebník rezignoval na vše, co dělá architekturu architekturou. Scully pochopitelně nebrojil proti využití solární energie, ale proti bezmyšlenkovitému „oblepování“ střech a stěn nevzhlednými kolektory, které „ničí přítomnost domu ve svém prostředí“.

Lednový rozhovor se Stevenem Hollem se ukázal být nečekaně povznášejícím zážitkem. Jeden z nejvlivnějších amerických architektů, autor řady knih a publikací, profesor Kolumbijské univerzity a umělec byl při online setkání odzbrojující svou bezprostředností stejně jako šíří teoretického záběru a darem propojovat abstraktní témata. Hned na úvod odlehčil atmosféru historkou z nedávného večírku, kde s přáteli (newyorskými osobnostmi z oblasti kultury) diskutovali o zásadních otázkách života jako „Co je skutečně objektivní a ne subjektivní?“ nebo „Existují andělé a bohové?“. Našeho rozhovoru se zúčastnila i spoluautorka projektu Muzea ghetta Terezín, členka redakční rady ERA21 Marcela Steinbachová a společně nám filozoficky-poetické naladění vydrželo skoro po celou dobu. Chvíli dokonce přestalo být jasné, jestli je tématem architektura a světlo (architecture and light), nebo architektura a život (architecture and life). 

Nová budova radnice v čele podlouhlého náměstí K. V. Raise v Lázních Bělohradě je deklarací otevřenosti v přístupu samosprávy k občanům, městu a hospodaření. Vizuálně otevřené přízemí obsahuje víceúčelový sál, menší zasedací místnost a podatelnu s infocentrem, v dalších dvou patrech se nacházejí kancelářské prostory, které jsou propojeny atriem prosvětleným lucernou. Toto přehledné schéma neodděluje jednotlivá pracoviště od sebe a podporuje dojem společné práce. Estetiku radnice tvoří tenká hranice mezi občansky srozumitelnou vstřícností a důstojnou reprezentací síly města.

Když přemýšlíme o velkých budovách minulosti, které neměly předchůdce, vždy se vracíme k Parthenonu. Říkáme, že je to stavba, která se vyvinula ze zdi s otvorem. Můžeme říci, že prostorem mezi sloupy na Parthenonu je světlo – rytmus světlo, nesvětlo, světlo, nesvětlo..., který vypráví neuvěřitelný příběh světla v architektuře, jenž začal otvorem ve zdi.