Máme rádi Česko? 

Vít Podráský

V posledních letech v ČR stále roste počet architektonických soutěží, což je určitě dobrá zpráva a zřejmě i doklad toho, že odér, který po sobě kdysi zanechala nešťastná soutěž na Národní knihovnu, snad už definitivně vyvanul. Osmělila se totiž i největší města, která se pustila do řady opravdu významných záměrů, jejichž vlajkovou lodí je bezesporu Vltavská filharmonie, která by se měla stát nejen chloubou metropole, ale již ze své podstaty patrně i nejdůležitější českou stavbou 21. století.

Rozhodnutí postavit takovou budovu je vždy výjimečné a přichází jednou za několik generací. Obecně jde o stavby, které pak ve společnosti požívají zcela mimořádný status a i v dnešní rozhádané době představují jakýsi svorník – „rodinné stříbro“, s nímž se identifikuje široká veřejnost. Vidíme to jak na novějších příkladech ze zahraničí, kde se podobné koncertní sály v daných městech často staly jejich symboly (např. Sydney, Oslo, Hamburk), tak i z minulosti – třeba v případě Národního divadla v Praze.

Záměr postavit filharmonii je motivován řadou racionálních důvodů. Předně je jistě vhodné mít v Praze konečně sál s odpovídajícími (nejen) akustickými parametry, je-li česká symfonická hudba ve světě pojmem a tělesa, která na tom mají zásluhu, léta zkoušejí v naprosto nevyhovujících podmínkách. Stejně tak jde o vhodný impulz pro nově vznikající čtvrť na Bubnech i kultivaci neutěšeného okolí stanice metra Vltavská, na němž se za socialismu dopravní inženýři opravdu vyřádili.

A těžko lze asi také něco namítat proti snaze pozvednout naši hrdost, jak sebevědomě hlásají propagační materiály, jakkoli to v očích mnohých může působit snad až příliš křečovitě. Zde pak ale – více než v jakémkoli jiném případě – velmi záleží na konkrétním provedení. A je nutné říci, že s velkou pompou prezentovaný vítězný návrh od globální kanceláře BIG, který porota vybrala v soutěži konané v roce 2022, za statutem onoho „rodinného stříbra“ nevykročil příliš přesvědčivým způsobem.

Už nastavení vlastní soutěže budilo rozpaky. Především – stejně jako třeba v případě soutěžního dialogu Nový Hlavák, kde to ale bylo dohnáno do extrému – je zarážející, proč byl při vědomí výjimečnosti okamžiku počet účastníků omezen na pouhých dvacet. Zvláště jde-li o tak komplikovanou typologii (a to nejen z hlediska akustiky), že už z principu ji není schopen navrhnout každý a počet seriózních návrhů přirozeně limituje malý okruh firem specializujících se na akustiku podobných budov, s nimiž je třeba úzce spolupracovat již ve fázi soutěžního návrhu.

A tak místo toho, abychom získali pestrou paletu názorů, byl výsledkem soutěže zase jen poměrně omezený počet pohledů, a to ještě vesměs od korporátních megakanceláří, jejichž návrhy ve vztahu k výjimečnosti záměru působily mnohdy dost rutinně. Zadání, které už tak obří, a tedy i obtížně financovatelný záměr zatížilo ještě velkolepým stavebním programem čítajícím několik restaurací, vypadalo také spíš jako střelba do vlastní nohy než konstruktivní příspěvek k následné realizaci…

O to intenzivněji potom upozornilo na směšně nízkou částku původně předpokládaných investičních nákladů, která s postupným zpřesňováním návrhu samozřejmě roste. Už po pouhém dopracování studie, které je prvním krokem z mnoha, dosahuje částky, jež je nejen mimo možnosti metropole, ale zřejmě i státu. S ním pak zatím není dohodnutá žádná spoluúčast, ačkoli by tomu současné rozložení politických sil nahrávalo – a veřejná sbírka ony miliardy zajistí jen stěží.

Finance ale nejsou to hlavní. Pokud dojde k politické shodě, filharmonie se třeba nakonec i postaví. Koneckonců už jsme tu zaplatili různé věci a nikdo se nás neptal. Zároveň nepochybuji, že vítězný návrh ze všech předložených nejlépe provozně funguje a je tudíž nejkomplexnější odpovědí na výzvy mimořádně komplikované parcely, kde se paradoxně potkávají snad veškerá úskalí, která zrovna u koncertního sálu opravdu nechcete řešit.

U kulturní stavby – a ještě navíc u takto významné – je ale vždy klíčový kulturní rozměr, a tedy i její architektonické sdělení. A jsem přesvědčen, že právě to je Achillova pata celého záměru. Nechci se ovšem pozastavovat nad tím, zda přes les masivních sloupů bude vůbec zevnitř vidět řeka, jak tvrdí vizualizace, zda rozlehlé plochy pochozích teras najdou svoje využití, zda tento princip, který dává smysl v placaté Kodani, je adekvátní i v kopcovité Praze či zda na nich má, nebo nemá být vegetace.

Myslím, že celá záležitost má úplně jinou, závažnější rovinu. Z hlediska státu, jehož základy stojí od počátku na humanismu a podpoře lidských práv považuji totiž za totální přešlap především snahu umístit do srdce metropole v roli nejvýznamnější kulturní stavby recyklát s vizáží budov ze země s jedním z nejtužších autoritářských režimů, který si západní architekturu staví především proto, aby legitimizoval sebe sama a dělal se tak hezkým před celým světem, zatímco své lidi vraždí po tisících.

S tímto přístupem o žádný „pramen hrdosti“ nepůjde. A světovost bude leda domnělá. Spíše budeme k smíchu a bude to ostuda. Zdevalvujeme totiž to, co chceme i nadále hájit. Je mi líto, ale o takovou architekturu nestojím ani jako architekt, natož jako hrdý občan. Za pomýlený pak považuji i názor „hlavně ať už se to postaví“. Jsem už vážně unaven z všudypřítomné plytkosti a děsí mě, že tato stavba v případě své realizace přispěje k jejímu dalšímu posílení, protože její vliv bude jistě značný.

Vítězný návrh je totiž zhruba stejně svěží, jako byl před několika desítkami let z Hamburku okopírovaný Palác kultury na Vyšehradě. Ovšem zatímco tehdy byl výběr pod kuratelou strany, dnes jsme si snadno zaměnitelné secondhandové zboží vybrali dobrovolně a zlegitimizovali jsme ho soutěží ve svobodných časech a na základě podmínek, které si můžeme nastavit tak, jak uznáme za vhodné. A ještě se přitom tváříme, jaké dobro tím konáme.

Absence odvahy a sázka na „jistotu" – tedy především co se nastavení soutěže týče – však způsobí, že v době svého případného dokončení za x let bude filharmonie jen výrazově vyprázdněnou globalizační architekturou zcela neodpovídající ani výjimečnosti záměru, ani situování v jedné z nejoriginálnějších metropolí světa. Ano, tou totiž Praha bezesporu je a kvůli tomu ji také lidé z celého světa navštěvují. Tuto autenticitu filharmonie rozvine jen stěží. A nepomůže ani obklad sálu dřívím ze Šumavy…