Návrat k řádu? Architektura americké federální vlády v Trumpově éře 

Edward Dimendberg

Důsledky znovuzvolení Donalda J. Trumpa prezidentem Spojených států amerických jsou každým dnem zřetelnější nejen pro jejich obyvatelstvo, ale i pro lidi v celém současném propojeném světě. Ačkoli se destruktivním dopadům hospodářské a zahraniční politiky jeho administrativy dostává neustálé pozornosti, neméně destruktivnímu dopadu na architekturu v USA už příliš mediálního prostoru nezbývá.

Cla na dovoz kanadského dřeva nebo materiálů z jiných zemí nevyhnutelně zvýší náklady na domácí výstavbu. Alternativní zdroje čisté energie, jako jsou solární a větrné technologie, jsou závislé na dovozu z Číny a budou tak dražší právě v okamžiku, kdy jejich využití roste a závislost na fosilních palivech se snižuje. Vzhledem k tomu, že již tak vysoké úroky s cílem přilákat nervózní investory porostou kvůli vyšším výnosům vypláceným skrze americké státní dluhopisy, financování nemovitostí a úrokové sazby hypoték se rovněž zvednou, což utlumí možnosti výstavby i vlastnictví domů. Je veřejným tajemstvím, že ve stavebnictví jsou ve velké míře zastoupeni pracovníci bez náležitých dokladů a že zvyšující se náklady na pracovní sílu v důsledku zpřísněných podmínek pro imigraci se přenesou na investory. Bytová výstavba – a to zejména výstavba cenově dostupného bydlení – se ještě více zpomalí.

Nejviditelněji se však tyto změny pravděpodobně projeví v oblasti vládní architektury USA. S tím, jak Úřad pro efektivitu vlády (DOGE) pod vedením Elona Muska snížil počet federálních zaměstnanců, zmenšilo se i portfolio nemovitostí federální vlády. Celé vládní agentury se stěhují z Washingtonu, D.C., do jiných měst a opouštějí zdejší budovy, údajně kvůli získání levnějších kancelářských prostor, ale jistě také kvůli snížení počtu pracovních míst, ne-li dokonce kvůli eliminaci centralizace a vzájemného fyzického kontaktu úředníků, z čehož má těžit takzvaný deep state, který se Trumpova administrativa zavázala vymýtit. Když Trump během svého prvního funkčního období přestěhoval Úřad půdního managementu (Bureau of Land Management, BLM) z Washingtonu do Grand Junction v Coloradu, 87 % jeho zaměstnanců odešlo do důchodu nebo podalo výpověď. Tím prezident zcela ochromil agenturu odpovědnou za správu osminy rozlohy celé země. 

V roce 1978 vydal prezident Jimmy Carter exekutivní příkaz, který nařizoval vládním úřadům přesídlit do urbanizovaných oblastí, aby se z nich stala atraktivní místa pro život a práci a aby se „zlepšily sociální, ekonomické, environmentální a kulturní podmínky měst“. Naproti tomu Trump během své druhé kampaně slíbil, že přesune 100 tisíc federálních pracovních míst mimo Washington „do míst plných vlastenců, kteří milují Ameriku“. Letos 15. dubna podepsal příkaz Restoring Common Sense to Federal Office Space Management (Obnovení zdravého rozumu ve správě federálních kancelářských prostor), kterým zrušil jak Carterovu, tak také Clintonovu směrnici z roku 1996, jež nařizovala umisťovat vládní provozy do historických nemovitostí. Politika se má místo toho nyní zaměřit na „výběr nákladově efektivních zařízení a soustředit se na úspěšné plnění svých úkolů pro americké daňové poplatníky“.

Historický exkurz

V letech po druhé světové válce byla většina staveb zadávaných federální vládou nevýraznou prací velkých firem. Prvním pokusem o programovou změnu byla iniciativa amerického ministerstva zahraničí z roku 1954, které pověřilo modernistické architekty, jakými byli například Eero Saarinen nebo Walter Gropius, návrhem budov ambasád. Věhlas autorů měl zajistit „měkkou sílu“ ve snaze o získání vlivu USA v daných zemích. Úsilí o zvýšení úrovně domácí architektury pokračovalo i o rok později, kdy Správa národních parků přijala iniciativu Mission 1966, která měla za cíl ubytovat rostoucí počet návštěvníků oblíbených destinací, jako jsou Grand Canyon, Everglades či Yosemity. Díky najmutí talentovaných architektů, jakými byli Richard Neutra nebo Anshen & Allen, vznikly moderní stavby vysoké kvality i v územích a komunitách mimo městské oblasti. 

O sedm let později byl duch těchto programů kodifikován v politice architektury pro vládní agenturu General Services Administration (GSA). Dokument z roku 1962 se jmenoval Hlavní zásady pro federální architekturu a vypracoval jej Daniel Patrick Moynihan, tehdejší náměstek ministra práce za vlády prezidentů Johna F. Kennedyho a Lyndona B. Johnsona a pozdější senátor za stát New York. Kromě potvrzení významu zadávání zakázek na umělecká díla do federálních budov – což bylo dědictví Rooseveltovy éry Nového údělu – zásady jednoznačně hájily tvůrčí svobodu architektů: „Je třeba se vyhnout vytváření oficiálního stylu. Návrh musí směřovat od profese architekta na vládu, a ne naopak. Vláda by měla být ochotna zaplatit určité dodatečné náklady, aby se zabránilo přílišné uniformitě v navrhování federálních budov. Na jejich návrhy mohou být ve vhodných případech vypisovány soutěže. Před zadáním důležitých zakázek by se zpravidla měly vyžádat rady významných architektů.“ Stavby zadávané GSA musejí vycházet z „nejlepšího současného amerického architektonického myšlení“ a musejí být „vizuálním svědectvím důstojnosti, podnikavosti, vitality a stability americké vlády“. V dokumentu chybí jakýkoli odkaz na jednotný historický nebo dobový styl. Architektura nezbytná pro demokracii byla chápána jako neustále se vyvíjející a reagující na současné potřeby a kulturu: „Naším cílem by mělo být splnění zkoušky Periklova provolání k Athéňanům, které prezident [Kennedy] doporučil massachusettskému zákonodárnému sboru ve svém projevu z 9. ledna 1961: Nenapodobujeme – neboť sami jsme vzorem pro ostatní.“

Veřejným činitelem, který se o realizaci těchto myšlenek zasloužil více než kdokoli jiný, byl Edward Feiner, hlavní architekt GSA mezi lety 1996 a 2005. Spolu s Marilyn Farley vytvořil v roce 1994 program Design Excellence, jehož cílem bylo zvýšit kvalitu vládní architektury. Feiner se nikdy nesnažil stát se „carem architektury“ a ve více než 140 budovách, které zadal, byl vždy neochvějně oddaný stylové pluralitě sahající od současných přes regionální až po historické styly. Pod jeho vedením získali zakázky architekti jako Richard Meier, Thom Mayne, Antoine Predock, Ralph Johnson, Henry N. Cobb nebo studia Arquitectonica či Smith-Miller + Hawkinson. Do této doby převážně mužský klub doplnily také architektky Carol Ross Barney nebo Julie Snow, které prokázaly, že genderová rozmanitost a zásluhy se nevylučují. Kvalita federální architektury se výrazně zvýšila a zůstala na vysoké úrovni i po Feinerově odchodu z agentury. 

Exekutivní příkaz s antickými vzory 

Od žádného vládního stavebního programu zodpovědného za tisíce zakázek nelze očekávat, že bude dodávat architekturu, která se bude líbit všem, natož pak jedno mistrovské dílo za druhým. Nicméně kredibilita a profesionalita programu Design Excellence vzbuzovala u mnoha architektů respekt a také přesvědčení, že veškerou práci nedostává jediná vnitřní klika. 

Když se ohlédneme za kariérou Donalda Trumpa jako developera, můžeme dojít k závěru, že stavby, kterých si americká architektonická obec velmi váží, nehrály téměř žádnou roli při rozvoji jeho brandu mdlých tmavých skleněných věží se zlatými nápisy, kterým se přezdívá „OPEC baroko“. 

Trumpův zájem o architekturu se výrazněji projevil během jeho prvního prezidentského období, kdy 21. prosince 2020 vydal exekutivní příkaz s názvem Propagace krásné federální občanské architektury. Zřejmě žádný jiný vládní dokument předtím ani potom neobsahoval tak podrobnou a zavádějící prezentaci historie architektury. 

Vedle disputace o Sienské chartě z roku 1309 a Christopheru Wrenovi se zde objevuje kritika brutalismu, který je definován jako „architektonický styl vycházející z modernistického hnutí počátku 20. století, pro nějž je charakteristický masivní a blokový vzhled s rigidním geometrickým stylem a rozsáhlým použitím pohledového betonu“. Pro účely exekutivního příkazu je pestré hnutí brutalismu ztotožňováno s Budovou Huberta H. Humphreyho ve Washingtonu, v níž sídlí ministerstvo zdravotnictví a sociální péče. Stavba představující pozdní tvorbu Marcela Breuera, dokončená v roce 1977, se zde setkává s obzvlášť ostrými slovy. Text nařízení zcela ignoruje fakt, že brutalismus byl světovou architektonickou obcí přehodnocován už v době její výstavby.  

Dekonstruktivistická architektura, která vznikla koncem osmdesátých let, je na tom v textu exekutivního příkazu ještě hůře. Tato tendence je v něm popsána jako „podkopávání tradičních hodnot architektury prostřednictvím takových rysů, jako jsou fragmentace, neuspořádanost, diskontinuita, distorze, pokřivená geometrie a zdání nestability“. Přestože se tyto vlastnosti samy o sobě brání jednotné definici, je jako jediný příklad této architektury uvedena federální budova v San Franciscu od studia Morphosis, dokončená v roce 2007 (dříve Federální budova Nancy Pelosi). V alternativní realitě by přitom prezidentská administrativa, jejímž cílem je narušení statu quo, mohla estetiku budovy zobrazující trhlinu naopak ocenit.

V reakci na velmi malý vzorek realizací zadávaných prostřednictvím GSA má být napříště vzorem pro všechny vládní objekty klasická architektura starověkých Athén a Říma. To se týká všech budov soudů a federálních agentur, všech vládních budov ve Washingtonu a všech budov s náklady vyššími než 50 milionů dolarů v cenách roku 2020. Taková architektura dle exekutivního příkazu údajně „pozvedne a zkrášlí veřejné prostory, inspiruje lidského ducha, zušlechtí Spojené státy a vzbudí respekt široké veřejnosti“. Ačkoli i některé stavby v modernistickém stylu realizované jako zakázka GSA odkazují na klasickou architekturu, v dokumentu se jim nedostává žádného uznání, což naznačuje, že požadovaná kritéria splňují pouze ty nejvěrnější napodobeniny starší architektury. Pochvalu si zde zasluhuje opět jen malý vzorek – konkrétně dvě soudní budovy, nacházející se nepřekvapivě v „červených“ (republikánských) státech. (Jedná se o federální budovy soudního dvora v Tuscaloose v Alabamě a ve městě Corpus Christi v Texasu, pozn. red.). 

Zarážející je především to, jak tento kapriciózní exekutivní příkaz klade důraz na styl, a nikoli na obsah a historickou přesnost. Kdo by to byl řekl, že kromě řeckého znovuzrození nebo římských precedentů, ke kterým vzhlížel například Thomas Jefferson, se klasická architektura rozrostla i o eklektickou tvorbu Julie Morgan? Nebo o dílo Daniela Burnhama, považovaného za jednoho z vynálezců chicagského mrakodrapu? Mezi přijatelné styly prý patří také art deco, což je zvláštní volba, i když možná přitažlivá, pokud si představíte, že by vládní budovy ve strohém Washingtonu, D.C., připomínaly například křiklavý zábavní podnik Radio City Music Hall na Manhattanu. 

Ještě více zarážející je však otázka, kde se Donald Trump dozvěděl o dekonstruktivismu. Pravděpodobnou odpověď poskytuje Justin Shubow, zakladatel Národní občanské umělecké společnosti (National Civic Art Society, NCAS), který přiznává, že k vydání tohoto exekutivního příkazu dal podnět a podílel se na jeho přípravě. Před svou současnou funkcí architektonického poradce nové administrativy jej Trump ve svém prvním funkčním období jmenoval předsedou Komise výtvarného umění – sedmičlenného orgánu s pravomocí schvalovat stavby a urbanistické plány ve Washingtonu. Joe Biden ho v roce 2021 odvolal, což možná vysvětluje Shubowovu zášť vůči těm, které vnímá jako příslušníky hegemonické liberálnědemokratické kulturní elity. Biden také zvrátil Trumpův příkaz, který stanovil, že umění ve vládních budovách má nést vlastenecké motivy a vyhýbat se abstrakci. 

Justin Shubow, který nemá architektonické ani urbanistické vzdělání, vysokoškolský titul ani vědecké publikace, nebyl zvolen do politické funkce a v současné době ani není státním zaměstnancem, nyní získal díky své blízkosti k Trumpovi roli, jež může narušit a poškodit architektonické poslání GSA. Tato skutečnost z něj činí klíčovou osobu, kterou je třeba sledovat. Od založení své washingtonské organizace se Shubow stal hlavním mluvčím konzervativního chápání zastavěného prostředí, které se do značné míry opírá o myšlenky Rogera Scrutona. 

Ve své knize The Aesthetics of Architecture (Estetika architektury) z roku 1979 britský filozof tvrdí, že klasická tradice je „dokonalým představitelem všeho dobrého ve stavitelství (…) decentnosti, klidu a zdrženlivosti“. Architekturu „lze posoudit jako správnou, nebo špatnou“ a tento estetický úsudek „zachovává ideál objektivity a navíc kontinuitu s morálním životem“. Abychom však byli ke Scrutonovi spravedliví, jeho kniha je k modernismu velkorysejší, než naznačuje Shubowovo tendenční přivlastňování si této teorie. Scrutonova publikace opakovaně chválí Miese van der Rohe (jehož chicagské federální centrum zůstává klenotem v portfoliu GSA), a přestože je názorově vyhraněná, není tak ideologicky vyhrocená jako Shubowovy výroky.

Ve svých textech zveřejněných na webových stránkách, v rozhovorech a mediálních vystoupeních se Shubow stal nejhlasitějším a nejviditelnějším odpůrcem moderní architektury ve Spojených státech a hlavním zastáncem tvrzení, že v padesátých letech 20. století dosáhli její praktici hegemonní kontroly nad federální architekturou, která byla až do jeho nástupu nezpochybnitelná. Proti jeho názorům se v architektonické obci brzy objevily námitky. Americký institut architektů (AIA) vydal ostré prohlášení ihned poté, co se v roce 2020 dozvěděl o návrhu exekutivního příkazu, a více než 11 400 jeho členů – včetně mnoha těch, kteří obdivují klasickou architekturu a čerpají z ní ve své projekční praxi – podepsalo online petici na obranu pluralismu a proti vnucování monolitického federálního architektonického stylu. K nim se přidali jednotliví architekti, odborné časopisy, kritici i publicisté, stejně jako Národní památkový fond (National Trust for Historic Preservation). Demokraté v Kongresu předložili opatření na zrušení Trumpova exekutivního příkazu, které bylo později zpochybněno návrhem zákona předloženým republikány. Snad nejviditelnějším veřejným komentářem byl článek redakční rady New York Times – kterou můžeme jen sotva považovat za „hnízdo levicových radikálů“ – zveřejněný 7. února 2020 s titulkem Co je tak skvělého na falešných římských chrámech?. 

Shubow na článek odpověděl v rozhovoru, kde prohlásil, že jde o útok na současnou klasickou architekturu: „Myslí si snad Timesy, že budova Nejvyššího soudu USA je falešným římským chrámem, nebo je snad falešný samotný Kapitol? Protože tyto budovy zjevně nejsou staré dva tisíce let.“ Jak ale vyplývá z úvodníku amerických novin, kritika se netýkala klasické architektury jako takové, ale snahy instalovat ji jako oficiální styl americké vlády na úkor pluralismu. 

Po nedávném rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, kterým byla odepřena právní ochrana LGBTQ lidem, po Trumpově omilostnění 1 600 vzbouřenců, kteří 6. ledna 2021 vtrhli do Kapitolu a byli shledáni vinnými z násilných a vražedných činů, a po soustavných pokusech Trumpovy administrativy decimovat sociální záchranné sítě by mohlo stále více Američanů na Shubowovy řečnické otázky odpovědět kladně a rozeznat nesoulad mezi údajně demokratickým charakterem klasické architektury a stále nedemokratičtější vládou. Pro některé občany je už nyní obojí falešné. Vzhledem k tomu, že se jejich volení zástupci stále více vzdalují od ochrany základních principů, jako jsou občanská práva, vzdělání a zdravotní péče, a republikánská agenda směřuje k uzákonění daňových škrtů pro miliardáře, zdá se, že odvolávání se na nadčasové estetické hodnoty nikdy nemělo tak vratkou půdu. 

Jestliže pro mnoho Němců odkaz klasicismu a neoklasicismu neoddělitelně splynul s nacistickou diktaturou, mnohým Američanům připomíná nejen Washington, ale také předválečný Jih, jehož kulturní identitu, plantáže a občanské budovy v Konfederaci právě klasicismus významně utvářel. Takovou architekturu (mnohem složitější, než Shubow připouští) přitom nelze odepsat jako preferovaný styl nacistů nebo otrokářů. Rovnice dórský sloup = svoboda však stěží může být axiomatická. Shubowova humpolácká korelace architektonické formy s politikou a filozofickými systémy by neprošla ani ve studentské práci v úvodní hodině architektonického semináře. Základním aspektem demokratické architektury je svoboda projevu a odmítnutí stylistického diktátu a omezení. Každý autoritářský režim (ať už šlo o nacistické Německo, fašistickou Itálii, či stalinistický Sovětský svaz), jenž se vzdal architektonického pluralismu, přišel zároveň o demokratické instituce a vše vyvrcholilo terorem. Bagatelizovat tuto skutečnost značí děsivou neznalost skutečných dějin – na rozdíl od těch iluzorních.

Ačkoli exekutivní příkaz zdánlivě vyzývá širokou veřejnost k podnětům k návrhu budov, které mají „oslovit takové lidi, jakými si přejeme být“, ve skutečnosti zakazuje účast „umělcům, architektům, inženýrům, profesorům a kritikům umění a architektury, zástupcům stavebního průmyslu nebo lidem spojeným s jakoukoli zájmovou skupinou, obchodní asociací nebo jakoukoli jinou organizací, kde je členství v ní finančně ovlivněno rozhodnutími týkajícími se návrhu, výstavby nebo přestavby veřejných budov“. Stejně jako mnozí úředníci Trumpovy administrativy, kteří popírají vědu, je i Shubow ostražitý vůči odborným znalostem, pokud se nejedná o vědomosti jeho vlastní. 

„Lidé, jakými chceme být“ zjevně považují za zbytečné inkluzi, svobodu slova a otevřenou diskuzi, na nichž stojí každá demokratická společnost. Legitimní rozdíly v názorech na estetické přednosti modernismu nebo klasicismu samozřejmě nekorelují s konkrétním politickým přesvědčením: modernista může být politicky konzervativní stejně jako klasik progresivní. Diskuze však není možná, když jsou setkání svolávaná republikány uzavřená a vstup na ně je odepřen těm, kteří zastávají opačné postoje. Nic podobného tomu, co se nyní otevřeně navrhuje, se v minulosti – kdy liberální elity údajně měly vliv na navrhování federálních budov a vnucovaly ostatním svou modernistickou ortodoxii – ani zdaleka nestalo. 

Trumpův exekutivní příkaz přišel až v pozdní fázi jeho prvního funkčního období, takže bylo postaveno jen málo z toho, co by odráželo centrálně vnucený obrat ke klasicismu. Počítat mezi tyto realizace můžeme snad jen rekonstrukci tenisových budov u Bílého domu, na kterou dohlížela Melania Trump (bez uvedení architekta) a která byla odhalena v prosinci 2020 během covidové pandemie. 

Letos 20. ledna podepsal prezident Trump druhý exekutivní příkaz, kterým obnovil podstatu toho předchozího z roku 2020, i když text příkazu je tentokrát mnohem kratší. Přestože se proti tomuto druhému pokusu o zavedení jednotného stylistického režimu ohradilo překvapivě málo architektů, AIA opět protestoval, tentokrát s důrazem na snižování nákladů, které je pro Trumpovu administrativu tak důležité. V dopise ze dne 2. března adresovaném GSA napsal výkonný ředitel AIA Steven T. Ayers následující řádky: „Předepsané stylové požadavky potlačují inovace, omezují architektonickou rozmanitost a neberou v úvahu jedinečný kulturní a historický kontext místních komunit. Klasická architektura je sice důležitým prvkem architektonického dědictví našeho národa, ale často vyžaduje drahé materiály, delší lhůty výstavby a vyšší náklady na údržbu, což v konečném důsledku dopadne na daňové poplatníky.“

Zkáza brutalismu, rozkvět klasicismu

Trumpova posedlost washingtonským sídlem FBI, brutalistickou Budovou J. Edgara Hoovera (C. F. Murphy Associates, 1975), naznačuje, že právě ta by mohla být jednou z prvních, na jejíž rekonstrukci se bude nedávný exekutivní příkaz podílet. Symbolika nového sídla Federálního úřadu pro vyšetřování navrženého v souladu s čerstvě vydanými zásadami designu se může ukázat jako neodolatelná. Dne 15. května nový ředitel FBI Kash Patel oznámil, že se budova uzavře a všech 1 500 zaměstnanců bude přemístěno. Její budoucnost zůstává nejistá. 

To, že dva američtí architekti, kteří do USA přinesli uznávanou brutalistickou architekturu – Marcel Breuer a Pietro Belluschi –, byli evropskými přistěhovalci, může být jen náhoda, ale také to může svědčit o xenofobii samozvaných trumpovských strážců občanské architektonické čistoty. Možná jim architekti spojovaní s brutalismem nepřipadají dostatečně američtí. 

Když Justin Shubow a viceprezidentka konzervativního think-tanku The Heritage Foundation Victoria Coates, dnes známí především díky svému plánu Project 2025 sloužícímu jako příručka druhé Trumpovy vlády, obhajovali ve svém článku v deníku The Washington Post z 12. března 2025 demolici washingtonské Budovy Jamese V. Forestalla (Curtis & Davis, 1969), odhalili kritiku brutalismu jako svého trojského koně pro klíčový prvek skutečné republikánské agendy: popírání klimatických změn. V této budově sídlí americký energetický úřad (DOE), který byl nově restrukturalizovaný tak, aby podporoval těžbu fosilních paliv a stal se „technologickou a surovinovou oporou nově vznikající studené války mezi Čínou a Spojenými státy“. 

Zatím ale nebyl zveřejněn žádný návrh vládní budovy, který by se řídil Trumpovým dekretem, až na jednu významnou výjimku. V roce 1963 byla zbourána původní budova hlavního newyorského nádraží Pennsylvania Station – mistrovského díla studia McKim, Mead & White z roku 1910. Demokratický senátor Moynihan tehdy demolici označil za „největší vandalský čin v dějinách New Yorku“ a současná situace ukazuje, že jde stále o nezhojenou ránu. O šest desetiletí později zůstává území bermudským trojúhelníkem americké městské přestavby, ve kterém se ztratil nespočet architektonických návrhů. Neustálé hádky mezi vlastníky nemovitostí, developery a vládními agenturami zastavily jakýkoli pozitivní rozvoj tohoto dopravního uzlu, který je často popisován jako krysí bludiště. 

Nejnovější osobou, která se do sporu vložila, je prezident Trump, který 17. dubna vyrval kontrolu nad nádražím a jeho budoucností z rukou newyorské Metropolitní dopravní agentury s odvoláním na federální vlastnictví národní železniční tratě Amtrak. K tomuto rozhodnutí bezesporu přispělo nepřátelství mezi Trumpovou administrativou a městem New York, které se nejvíce projevuje v pokračujících pokusech ministra dopravy Seana Duffyho o zrušení mýtných poplatků snižujících automobilovou dopravu na dolním Manhattanu. Poté co se guvernérka státu New York Kathy Hochul dozvěděla o Trumpově úmyslu a příspěvku federální vlády ve výši 7 miliard dolarů, oznámila, že stát New York stáhne svůj dříve oznámený závazek ve výši 1,3 miliardy dolarů. 

Uprostřed této kontroverze představil architekt Alexandros Washburn, spolupracující s neziskovou organizací Grand Penn Community Alliance, návrh nové podoby nádraží „inspirovaný“ původní budovou McKim, Mead & White, který zahrnuje krytá nástupiště přiléhající k parku a kolonádu s dórskými sloupy na 7th Avenue. Domnívat se, že monumentální občanská stavba a takto komplexní prvek městské infrastruktury by mohl nebo měl být rekonstruován podle původního návrhu, a nikoli od základu přepracován tak, aby odpovídal současným technologiím, potřebám, vkusu, estetickým koncepcím a společenským aspiracím, znamená propadnout iluzi, jejímž nevyhnutelným vyústěním je podvod a architektonická průměrnost.

Shubow se stal jedním z prvních zastánců Washburnova návrhu a svůj pochvalný komentář zveřejnil na internetových stránkách Thomase Klingensteina, manažera hedgeového fondu, podporovatele Shubowovy organizace a člena správní rady konzervativního think-tanku Claremont Institute. To, že občanskou stavbu velkého historického a infrastrukturního významu prosazují soukromé osoby, které se staví proti svobodě projevu, je sice znepokojivé, ale ne tolik jako Shubowův návrh, aby její výstavba byla urychleně realizována podle vzoru Trumpova projektu Operace Warp Speed, která měla za cíl urychlit vývoj vakcíny proti covidu. Původní realizace Penn Station čerpala inspiraci z římských Caracallových lázní, architektonické záliby Shubowa, Washburna a Klingensteina si však nezaslouží srovnání s projektem kanceláře McKim, Mead, & White. A po škodách, které napáchal nezvládnutý úřad DOGE a jeho pokusy o likvidaci federálních agentur závratnou rychlostí, zní plán přestavby Penn Station podobným způsobem jako krutý vtip. 

Shubow byl nedávno zmíněn jako možný Trumpův kandidát na post šéfa Národní nadace humanitních věd (National Endowment of the Humanities, NEH), která je dlouhodobě respektována pro svou podporu jednotlivých vědců a regionálních historických společností. Ta nedávno vyčlenila 30 milionů dolarů ze svého zkráceného rozpočtu na Trumpem prosazovanou Národní zahradu amerických hrdinů – jakési aluze na Arna Brekera v disneylandovském úletu fantazie –, která má připomenout 250. výročí Deklarace nezávislosti. Otevření zahrady bylo načasováno příhodně pro republikánskou stranu, která je už tak nepopulární a pravděpodobně se stane ještě nepopulárnější, na čtyři měsíce před volbami v polovině volebního období, jež by mohly ukončit její většinu v americkém Kongresu. To, že sochy budou navrženy v klasickém duchu, je předem jasné. Stejně tak je jisté, že v porotě soutěže nebude žádný brutalista nebo dekonstruktivista. 

Nebezpečná ideologie

O co v konečném důsledku jde v Shubowových snahách zbavit vládní architekturu modernismu? Jistě ne o funkci a občanskou výstavbu, která by byla schopna plnit programové zadání a zlepšovat život zaměstnanců a občanů. Shubow se ve svém nepřetržitém proudu textů téměř nezmiňuje o programu, funkci a vnitřním uspořádání budov, což naznačuje, že je – řečeno italským výrazem – fasádista, který se zabývá především vnějším vzhledem. Kromě toho, že trvá na tom, aby Washington zůstal muzejním exponátem, se zdá být lhostejný i k urbanistickým otázkám. A takové opomenutí pak naznačuje jeho přesvědčení, že jednotlivé budovy mohou zlepšit celá města. Shubowovu křížovou výpravu nelze vysvětlit ani finančním ziskem. Ačkoli poznamenává, že soudní budova může snadno stát stovky milionů dolarů, z veřejných architektonických zakázek bude mít prospěch jen malý počet firem. Ty jsou ve vztahu k makroekonomice celkem nevýznamnými hráči a blednou i vedle příjmů malých technologických společností, natož gigantů, jako jsou Meta nebo Google. Architekti, kteří tyto zakázky budou realizovat, se pravděpodobně ukážou jako neužiteční pro republikánské cíle, na rozdíl od právnických firem, z nichž Trump vytěžil čas a prostředky. 

Bývalý Trumpův poradce Steve Bannon proslul svými vyjádřeními, že politika se odvíjí od kultury. Dával tím jasně najevo, že považuje bitvy o identitu a tvůrčí vyjádření, které dnes zuří ve Spojených státech a možná brzy ovlivní jejich národní architekturu, za víc než jen prázdné symbolické potyčky. Podle něj je v sázce určování toho, co je a co není americké. To je však v radikálním rozporu s pokrokem v architektuře, který obvykle zahrnuje pohyb lidí, myšlenek a technologií přes hranice států. Mezinárodní pohled, který taková výměna předpokládá, je na hony vzdálen monolitickému klasicismu hlásanému shora a potvrzovanému ideologicky očištěnou veřejností izolovanou od odborné expertizy, což Shubow a jeho spolupracovníci prosazují.

Dnešní konzervativní právníci a teoretici práva, zejména ti, kteří jsou spojeni s organizací Federalist Society, se drží doktríny „originalismu“. Podle ní je třeba zákony vykládat striktně tak, jak byly chápány v době ratifikace americké ústavy v roce 1788. To, že se ústava o originalismu nikde nezmiňuje a samotná myšlenka je pozdějším výkladem nemajícím oporu v jejím jazyce, je paradox, který se pohodlně zametá pod koberec. Když Shubow, jehož nedávno jedna francouzská publikace nazvala „Mr. Architecture“, prohlašuje architektonické styly preferované Georgem Washingtonem nebo Thomasem Jeffersonem za ty nejautentičtější americké, provádí podobný trik. 

Spisovatel Henry James ve své epochální knize z roku 1907 The American Scene rozpoznal americkou identitu zamrzlou v čase jako slepou uličku. Zemi, do které se krátce předtím vrátil z Evropy, neoznačil za „jednu veskrze pozitivní zkušenost“, ale spíše jako „růst nezměrné mnohosti“, za „rýsující se masu dalšího, dalšího a dalšího, co přijde“. Předstírat, že americká identita není neustále rozpracovaným dílem, ale hotovým produktem zachyceným v uklidňujících obrazech, znamená zaslepit se vůči její mnohostrannosti a odpoutat se od složité historie a výzev současnosti. 

Historik Timothy Snyder tvrdí, že autoritářství legitimizuje myšlenky, které kdysi nemohly být veřejně vyjádřeny, a zastrašuje jejich odpůrce, aby se sami preventivně cenzurovali a mlčeli. To, co dnes začíná jako příkaz pro navrhování občanských budov, se může snadno rozšířit i na soukromé zakázky. Architekti, kteří nebudou navrhovat v oficiálním stylu, se mohou ocitnout v pozici vyvrhelů a budou bojkotováni. To, co je vhodné pro federální úřady, se může zdát dostatečně dobré i jiným investorům. Proč by politici v Arkansasu nebo Texasu neměli mít odvahu přijmout zákony, které také zakážou moderní a současnou architekturu v jejich municipalitách a státech? 

Ačkoli Shubow tvrdí, že Trumpovy pokyny nezabrání architektům pracovat v modernistických paletách v jiných kontextech, v současné americké společnosti, kde se každým dnem stírají hranice mezi veřejným a soukromým a návod se stává požadavkem, vyznívá takové tvrzení naprázdno. Pokračující pokusy Trumpovy administrativy zpochybnit vědecké chápání medicíny a klimatických změn, kontrolovat univerzity, přepisovat americké dějiny, odstraňovat z regálů veřejných knihoven zdánlivě urážlivé knihy, diktovat osnovy základních škol, rušit umělecké a humanitní obory a určovat kulturní politiku muzeí a institucí performativního umění neposkytují architektům žádný důvod k optimismu, že budou výjimkou a budou moci pracovat bez vměšování státu. 

Dějiny 20. století ukazují, že trendy ve Spojených státech, ať už v dobrém, nebo zlém, se často šíří i za jejich hranice. Pokud by Shubowova a Trumpova agenda zvítězila, mohli by se představitelé jiných národů inspirovat k následování amerického příkladu a získat kontrolu nad architekturou ve svých zemích. Architekti v USA dnes naléhavě potřebují podporu od členů mezinárodní architektonické komunity. Takové znovupotvrzení principů svobody projevu zastupuje zájmy všech, kteří se zavázali žít v otevřené společnosti. Žalostně krátkozraký izolacionismus Trumpovy administrativy nesmí zastínit větší sázky, které krize v USA přináší architektům kdekoli na světě. 

Vzhledem k tomu, že hlavními body Trumpova politického programu jsou snižování federálního rozpočtu a fiskální úspory, je výstavba nových vládních budov v blízké budoucnosti nepravděpodobná. Kromě naléhavých projektů a symbolických zakázek bude jeho administrativa během druhého funkčního období pravděpodobně stavět spíše méně než více. Jsou útoky na moderní architekturu trvající od roku 2020 pouhým ústupkem kulturním konzervativcům, nebo předznamenávají skutečný posun vkusu a nové principy výstavby na prahu své implementace? V tuto chvíli je příliš brzy hodnotit. V proměnlivém politickém prostředí, které se mění ze dne na den, není radno předvídat budoucí výsledky. Nicméně jako pravděpodobné se zdají být tři scénáře (nebo jejich varianty).

V prvním případě by dezorganizace, rostoucí nedostatek zaměstnanců a nekompetentnost GSA spolu s hodnotovým inženýrstvím vedly ke zkratu programu Shubow–Trump a k malé, pokud vůbec nějaké výstavbě. Jejich zákeřné nápady by se nakonec ukázaly jako kouřová clona, která má odvést pozornost od jiných bodů republikánské politické agendy. Stejně jako mnoho dalších věcí v Trumpově administrativě by se i jeho architektonická politika mohla ukázat spíše jako blafování a zastrašování než jako skutečná podstata. Druhým možným výsledkem by byl skromný úspěch a výstavba řeckých chrámů a bezvýrazných klasicky stylizovaných budov po celé zemi. Několik projektů dodržujících nové zásady by si dokonce mohlo zasloužit pochvalu. Námitky architektů a obcí by mohly být předmětem soudních sporů a přinést příležitostné vítězství těm, kteří se rozhodnou pro jiný přístup. Základní půda se však změní. Třetím a nejvíce dystopickým výsledkem by byla úspěšná standardizace, obsažená v nacistickém slově Gleichschaltung, která by vedla ke kontrole a homogenizaci veškeré architektury, dokonce i staveb, které nebyly zadány vládou. Místní komise pro posuzování návrhů by mohly vydávat předpisy, které by vyžadovaly konformismus, nebo zkrátka komplikovat architektům život tím, že by požadovaly nekonečné a časově náročné drobné revize plánů předložených ke schválení. Po vzoru korporátní Ameriky a vedoucích představitelů byznysu, kteří dnes jen zřídka kritizují prezidentskou administrativu, by developeři a klienti zastupující instituce mlčeli a přikláněli by se k návrhům, které nevyvolávají kontroverze. Architekti, kteří by čelili nutnosti přežít a dostát svým výplatním listinám, by potlačili svou imaginaci a stali by se mistry v realizaci takových projektů. Ti, jejichž práce by vyvolávala nelibost vlády, by mohli být donuceni obrátit list a navrhnout Trumpovu prezidentskou knihovnu pro bono. A jednoho dne by se současná architektura Spojených států stala fádní a stereotypní. Nejhorší verzí této reality by bylo umlčení architektů tvořících stylem, který není považován za vlastenecký, počínaje těmi, kdo se zavázali k diverzitě a kdo zrovna nejsou rodilými Američany, bělochy, muži, heterosexuály a křesťany. 

V roce 1960, na vrcholu alžírské války, uprostřed hořkého ideologického boje se svým intelektuálním protivníkem, odmítl Charles de Gaulle stíhat nejslavnějšího filozofa své země. „Voltaire se nezatýká. I Jean-Paul Sartre je Francie,“ vysvětlil. Architekti, kteří dnes ve Spojených státech pracují v pluralitě stylů, mohou doufat, že narazí na podobně velkorysé protivníky. Pokud se jich nedočkají a jednoho dne zjistí, že jsou v rámci své národní architektonické tradice považováni za cizí tělesa a podle toho se s nimi jedná, budou důsledky pro architekturu a demokracii ve Spojených státech i jinde mrazivé. Existuje jeden nevyhnutelný imperativ, který ti, kdo žijí nebo pracují v oblastech dosud nedotčených Trumpovým hněvem a snahou o získání moci, na vlastní nebezpečí zatím ignorují. Měli by ale zůstat ostražití a nikdy nepředpokládat, že – jak praví název dystopického románu Sinclaira Lewise z roku 1935 – „u nás se to stát nemůže“. 

Text byl napsán 23. května 2025. Dne 28. srpna t. r. vydal Trump svůj nejnovější exekutivní příkaz Making Federal Architecture Beautiful Again s požadavkem, aby vládní budovy byly navrhovány v klasickém stylu. Příkaz se bude již vztahovat na plánované budovy soudního dvora v Hartfordu v Connecticutu a ve městě Chattanooga v Tennessee.

Edward Dimendberg (*1960, New York, US) je americký historik architektury a urbanismu. Působí jako profesor humanitních věd a evropských studií na Kalifornské univerzitě v Irvine. Dříve vyučoval na Michiganské univerzitě, UCLA, Kolumbijské univerzitě a Jihokalifornském institutu architektury. Pracoval jako editor ve vydavatelství Kalifornské univerzity. Je autorem řady knih a mj. byl Fulbrightovým stipendistou v Berlíně. V současné době píše knihu zabývající se dokumentárními filmy o architektuře.