Kde začínají a končí (akademické) svobody 

Eva Truncová

Záměr napsat recenzi uplynulé výstavy Svědectví prostoru v pražské Galerii Jaroslava Fragnera (GJF) se vzhledem k turbulentnímu vývoji posledních týdnů a měsíců přeformoval do shrnutí a komentáře k současnému medializovanému dění, ve kterém rezonuje zejména cenzura výstavního obsahu, omezování akademických svobod a obavy nad budoucím směřováním galerie pod despotickým vedením jejího provozovatele. Potřeba zrekapitulovat poslední události vychází jednak z významu a postavení galerie jako jedné z mála v České republice věnující se výhradně prezentaci architektury, jednak z obavy vytvoření precedentu omezující autonomii kulturních institucí.

Revize vize GJF

Budovu v areálu Betlémské kaple v historickém centru Prahy, kde se mimo jiné výstavní prostory Galerie Jaroslava Fragnera nachází, s cílem scelení svých pozemků v roce 2020 koupilo České vysoké učení technické. Zůstává otázkou, jestli by v případě, kdy by se v objektu galerie architektury nenacházela, usilovalo vedení univerzity o její provoz, jinými slovy do jaké míry je současná situace souhrou okolností a náhod. Stejně tak můžeme polemizovat, jakou roli v kontinuitě GJF hrály historické dekády jejího fungování spojené s určitou dávkou nostalgie a sentimentu. 

Po bezmála šestnáctiletém pořádání výstav spolkem Architectura bylo dva roky po koupi vypsáno výběrové řízení na nového ředitele nebo ředitelku, ve kterém byla na základě své inkluzivní, feministické, udržitelné a interdisciplinární koncepce vybrána Karolína Plášková. Od roku 2023 galerii zaměřenou na vystavování architektury provozuje přímo ČVUT, přičemž je formálně vedena jako oddělení rektorátu. Na první pohled možná problematická, a před zbytkem univerzity těžko obhajitelná, struktura může najít justifikaci v zahraničí, kde například ETH v Curychu provozuje gta exhibitions nebo Technická univerzita v Mnichově Architekturmuseum der TUM – a to rovněž mimo akademickou půdu –, čímž se podílejí na formování a kultivaci odborného diskurzu zprostředkovávaného širší veřejnosti. 

Za krátkou dobu působení nového vedení prošla GJF výraznou proměnou. Vedle sedmi výstav a několika desítek doprovodných akcí s odborníky a odbornicemi z tuzemska i zahraničí, se podařilo realizovat veřejnou studovnu s knihovnou a knihkupectvím Artmap, iniciovat spolupráci na edukativní a herní zóně a vznik kavárny Klub Betlémská. V areálu s jednou z nejnavštěvovanějších památek v Praze, který je vzdálen pět minut od Staroměstského náměstí, se to může zdát jako nadpozemské zjevení. Donedávna dramaturgie galerie ani další aktivity nebyly ze strany zřizovatele předmětem větších diskuzí, sporná, co se týče obsahu, byla až poslední, v úvodu zmíněná výstava. 

Od kritické reflexe ke ztrátě autonomie

Výstavní instalace Svědectví prostoru byla založena na představení inovativních metod výzkumu k vyšetřování a dokumentaci násilných konfliktů, porušování lidských práv a environmentálních zločinů pomocí postupů a 3D nástrojů architektům a architektkám vlastním. Dnes bohužel stále aktuálnější forenzní architektura nabízí přesah oproti anachronickým definicím oboru soustředícím se pouze na vystavěné prostředí – současné téma v řadě světových institucí. Kontroverzi vzbudil jeden z pěti prezentovaných výzkumných projektů mapující destrukci v pásmu Gazy. Přestože postoj České republiky a velké části veřejnosti je v izraelsko-palestinském konfliktu nakloněn poměrně jednoznačně, na prezentaci výsledků vědeckého týmu Beirut Urban Lab na nezávislé univerzitě v galerii na akademické půdě by to nemělo mít žádný vliv. Žádost o redukci obsahu a doplnění vlastního komentáře ze strany rektorátu coby cenzurního zásahu do autorského díla vedla až k rozhodnutí předčasného ukončení výstavy. 

Napětí mezi zřizovatelem galerie zastoupené rektorem univerzity vyeskalovalo až ve formulaci nového statutu GJF s řadou velmi zarážejících podmínek představujících přímou institucionální kontrolu, kterými je například změna koncepce měnící galerii na prostor pro prezentaci primárně studentských a akademických prací vzniklých na ČVUT; přeměna galerijní rady z odborného poradního orgánu na nástroj kontroly rektora, který volí nadpoloviční většinu jejích členů; omezení pravomocí ředitelky, ze které se tímto stává administrativní pracovnice galerie, anebo právo zasahovat do vystavovaných děl vlastními komentáři, což může vést k manipulaci a dezinterpretaci obsahu vedoucí k omezení akademických svobod.

Aktuální dění posledních týdnů okolo GJF stihlo mobilizovat odbornou veřejnost, která napjatě sleduje jeho další vývoj. Nezbývá věřit, že řada apelů v podobě veřejných výzev a dopisů, na které se zatím nedostalo soukromé, ani veřejné odpovědi, povede k narovnání nezávislosti této významné instituce. V opačném případě hrozí ztráta relevance představující varovný signál pro širokou i odbornou veřejnost.