Architekt Leopold Bauer ve dvacátých letech 20. století popsal obchodní dům jako středobod veřejného života, kde se prolínají kultura, vkus a vzdělávání. Na této myšlence bylo postaveno mnoho významných domů, které však byly v posledních desetiletích víceméně přehlíženy. Ekonomické zájmy a tlak spotřebitelské poptávky postupně převážily nad jejich kvalitami. Přestože jsou považovány za veřejné prostory, jejich privátní vlastnictví z nich činí typologii mimo veřejnou regulaci. Výsledkem je často jejich fyzický a funkční úpadek – prázdno, balast, nebo dokonce demolice. 

Záměr napsat recenzi uplynulé výstavy Svědectví prostoru v pražské Galerii Jaroslava Fragnera (GJF) se vzhledem k turbulentnímu vývoji posledních týdnů a měsíců přeformoval do shrnutí a komentáře k současnému medializovanému dění, ve kterém rezonuje zejména cenzura výstavního obsahu, omezování akademických svobod a obavy nad budoucím směřováním galerie pod despotickým vedením jejího provozovatele. Potřeba zrekapitulovat poslední události vychází jednak z významu a postavení galerie jako jedné z mála v České republice věnující se výhradně prezentaci architektury, jednak z obavy vytvoření precedentu omezující autonomii kulturních institucí. 

Trenčín bude v roce 2026 Evropským hlavním městem kultury a jako součást systémových kroků v souvislosti s tímto titulem radnice zřídila unikátní funkci městského kurátora, který působí v rámci útvaru územního plánování jako specialista na péči o veřejný prostor. Na Slovensku dosud tato pozice fungovala pouze v Trnavě. O tom, co jeho profese obnáší, jak se daří do plánovacích procesů zapojovat veřejnost a co se za rok jeho působení v Trenčíně podařilo, jsme hovořili s Omarem Mirzou.

První dětský hospic v ČR vyrostl v areálu domova pro seniory Kociánka v Brně. Jedná se o zařízení s paliativní a odlehčovací péčí, rehabilitacemi, terapiemi a hlavně komplexní podporou pro rodiny v těžké životní situaci. Je útočištěm, místem pro prožití těch nejtěžších chvil i prostorem pro úlevu, vzájemnou podporu nebo samotu, ale i pro chvíle normálního žití a radostného setkávání. Dům pro Julii je i přes svou velikost poměrně nenápadný, citlivě zasazený do přírodního amfiteátru původního parku a otočený do chráněného vnitřního atria se zachovanými vzrostlými stromy. Do něj se obracejí společné místnosti i soukromé pokoje pro děti. Na vegetační střeše se nachází vyhlídkový chodník vedoucí k místu pro rozjímání na vrcholku svahu. Z pokojů rodičů v horním podlaží na něj lze vyjít ve kteroukoli denní i noční hodinu.

Po několika dekádách opomíjení následovaných v posledních letech medializovanou debatou akcelerovanou kontroverzními politickými výroky mají oběti romského holokaustu v Letech u Písku pietní místo pro uctění jejich památky. V místech bývalého romského tábora, kde se donedávna nacházel velkokapacitní vepřín z dob normalizace, byl zrealizován rozlehlý památník v krajině, který vzešel z veřejné mezinárodní krajinářsko- -architektonické soutěže. Základním kompozičním prvkem je les jako metafora společenství, přičemž důležitým aktérem v celé koncepci je čas. Návrh nemá konečnou podobu, ale představuje proměňující se přírodní proces. Vedle komemorativní funkce nabízí místo i edukativní rovinu formou audiovizuální stezky a návštěvnického centra s tematickými expozicemi.