Křižíkovy pavilony, postavené v roce 1991 podle návrhu architekta Michala Brixe, vznikly původně pro účely Všeobecné československé výstavy. I po více než třiceti letech však zůstaly důležitou součástí Výstaviště Praha. Po letech intenzivního využívání prošly pavilony rozsáhlou revitalizací, která přinesla technické modernizace a nové multifunkční možnosti. Kromě vylepšení interiérů, kde převládá industriální estetika, získaly pavilony také zelené střechy, které přispívají k udržitelnosti a zlepšení městského mikroklimatu. Tím se staly nejen výstavním, ale i relaxačním a společenským prostorem.

Důsledky znovuzvolení Donalda J. Trumpa prezidentem Spojených států amerických jsou každým dnem zřetelnější nejen pro jejich obyvatelstvo, ale i pro lidi v celém současném propojeném světě. Ačkoli se destruktivním dopadům hospodářské a zahraniční politiky jeho administrativy dostává neustálé pozornosti, neméně destruktivnímu dopadu na architekturu v USA už příliš mediálního prostoru nezbývá.

Markéta: Ahoj Ondřeji!

Ondřej: Ahoj Markéto!

M: Tak, Ondřeji, letos to nemáme jednoduché… Kde nejlépe začít?

O: Myslím, že tentokrát je opravdu potřeba začít kritikou. Jednak se na ní shodneme my dva, jednak si nepamatuji architektonické bienále, které by mezinárodní odborná kritika tak sepsula. Ani bienále se neděje mimo politický kontext. Prezidentem Benátského bienále (stálé instituce, která pořádá v Benátkách i umělecké bienále, filmový festival a další akce) je od loňska novinář Pietrangelo Buttafuoco, blízký současné italské vládní pravici. Ten dal letošní bienále architektury na starosti Carlu Rattimu. Ratti je italský akademický architekt a urbanista působící v USA, který na MIT vede něco, co se jmenuje „Senseable City Lab“. Nejde tedy o žádného amatéra, přesto je Rattiho renomé v odborných kruzích ambivalentní…

S velkým zaujetím si procházím časopisy Architektura ČSR z roku 1946 a Architekt z roku 1949, které se mi jakousi shodou náhod před pár lety dostaly do domácí knihovny. A představuji si, jak moje vnoučata budou za osmdesát let se stejným zaujetím listovat časopisem ERA21 a zkoumat, jak byla architektura v naší době vnímána a jaká témata byla pro obor důležitá. Architektonický časopis je pozoruhodným záznamem s dlouhodobou hodnotou. Připomeňme si slova Rostislava Koryčánka, který stál před 25 lety u vzniku časopisu zaměřeného primárně na ekologické stavění (ERA21 = Ekologie Realizace Architektura 21. století) i u jeho následné transformace na magazín s širokým záběrem témat: „Architektura je neskutečně křehká. I to, co se o ní zaznamená, je neuvěřitelně pomíjivé. A v tom tahají elektronická média za velmi krátký konec. ERA21 ohmatává terén architektury a témat s ní spojených a uchovává o tom záznam do budoucna.“

Rozhovor z čísla ERA21 #01/2017 – Podoby kritiky zveřejňujeme u příležitosti úmrtí Nikolause Kuhnerta 20. srpna 2025. 

Německý architektonický časopis ARCH+ se od svého založení vyprofiloval jako výrazné nezávislé periodikum propojující teorii a praxi architektury. Vybudovat kvalitní kritický diskurz i publikum pro takový časopis stojí nemalé úsilí a také čas. Dlouholetý vydavatel ARCH+ a doyen mezi architektonickými redaktory Nikolaus Kuhnert a jeho následovník v pozici šéfredaktora časopisu ARCH+ Anh-Linh Ngo přibližují hledání kritického přístupu k transatlantické debatě o architektuře a kritické vakuum v Německu po roce 1945, nutnost soustavně kultivovat diskurz i současnou krizi kritických médií a časopisů.