Tento editorial píšu – jak jinak – ve vlaku. Na cestě do naší brněnské redakce. Železnice je součástí mého života hlavně díky původnímu zaměstnání mého otce. Do svých 26 let jsem mohl požívat výhod „režijky“ a procestovat vlakem půlku Evropy, především Balkánu. Což tehdy bylo docela dobrodružné. Dnes už zdarma nejezdím, ale láska k železnici zůstává – a to navzdory všem nehodám i mnohahodinovým zpožděním, která jsem kdy zažil. Nikdy jsem to přesně nepočítal, ale ročně po kolejích ujedu možná přes 40 tisíc kilometrů.

Architekt Pavel Prouza se před devatenácti lety vydal na odvážnou cestu, když koupil polorozpadlý parostrojní pivovar v Lobči a začal s jeho obnovou. Později se do jeho hledáčku dostaly hodnotné vily z počátku minulého století od architekta Bohumila Hübschmanna v Mělníku. V rozhovoru nám se zaujetím sobě vlastním a s vysokou odbornou erudicí popsal historii spravovaných nemovitostí i všechna úskalí, která provázejí jejich rehabilitaci.

Horácká multifunkční aréna v Jihlavě se skládá ze čtyř objektů – dva jsou původní a dva nové, propojené podzemním tunelem. Architektura arény staví na myšlence živé městské struktury – nikoli uzavřené haly, ale otevřené a přirozené součásti města. Vznikl tak propojený kampus, který rozšiřuje veřejný prostor, otevírá přízemí veřejnosti a podporuje prostupnost mezi ulicí Tolstého s Vysokou školou polytechnickou, Smetanovými sady a okolními ulicemi. Tím vytváří otevřený komplex, který historické centrum doplňuje a rozšiřuje, aniž by s ním soupeřil. Silueta stavby využívá geometrie ostrých trojúhelníků – vrcholy fasádních segmentů vizuálně odkazují na gotické vertikály historického centra i symbol červeného ježka ze znaku města. Na střeše haly se nachází venkovní běžecká dráha, která obohacuje hlavní sportovní funkci budovy a láká návštěvníky k výhledům na okolní město.

Dožívající samota uprostřed lesů Krušných hor byla radikálně přestavěna, aby mohla sloužit jako zázemí pro letní tábory a pro účely rodinného horského ubytování v soudobých standardech. Soubor sestává z novostavby rekreačního bydlení, propojovací zastřešené terasy a zrekonstruovaného původního stavení, které dnes obsahuje tři rodinné apartmány a společenský prostor v přízemí. Jednoticím prvkem je bílá barva. Starý dům získal odolnou ocelovou střechu, která přes dřevěné přestřešení svahu přechází na přiznané novostavbě v běloskvoucí ocelovou fasádu. Její tektonika je zintenzivněna atypicky úzkými pásy plechů na míru a znásobeným falcováním. Objekty jsou posazeny na podstavec z místního krušnohorského kamení – trosek minulosti.

Soubor publikovaných projektů a textů lze v druhém letošním vydání číst v širším rámci současných teoretických debat, které zpochybňují dosavadní expanzivní model architektonické produkce. V návaznosti na kritické pozice formulované například Charlottou Malterre-Barthes se zde architektura neobjevuje jako disciplína růstu, ale jako praxe reorganizace již existujícího. Tento posun zároveň nepředstavuje pouze metodickou změnu, ale i proměnu samotného epistemologického základu oboru, v němž se novost postupně nahrazuje pojmy transformace, adaptace a cirkulace.