Návrat do života. Rekonstrukce Křižíkových pavilonů v areálu Výstaviště Praha

Ondřej Píhrt, Štefan Šulek, Ondřej Laciga, Kateřina Luftová, Štěpán Tomš, Matěj Střecha, Vendulka Vaněčková, Pavel Dostal / Výstaviště Praha

Křižíkovy pavilony, postavené v roce 1991 podle návrhu architekta Michala Brixe, vznikly původně pro účely Všeobecné československé výstavy. I po více než třiceti letech však zůstaly důležitou součástí Výstaviště Praha. Po letech intenzivního využívání prošly pavilony rozsáhlou revitalizací, která přinesla technické modernizace a nové multifunkční možnosti. Kromě vylepšení interiérů, kde převládá industriální estetika, získaly pavilony také zelené střechy, které přispívají k udržitelnosti a zlepšení městského mikroklimatu. Tím se staly nejen výstavním, ale i relaxačním a společenským prostorem.

Návrat (post)moderní poetiky

Michaela Janečková

Nedávno rekonstruované pavilony na pražském výstavišti obepínají prostor fontány Františka Křižíka z roku 1891, zprovozněné coby zázrak dobové techniky při příležitosti Jubilejní zemské výstavy. Ta (nejen svým názvem) reagovala na průmyslovou výstavu z roku 1791, uspořádanou v pražském Klementinu. Rok 1991 se proto nabízel jako příhodné datum pro třetí reprízu přehlídky národních úspěchů. Výstava se však začala chystat v době přelomových událostí, její konání bylo odsouhlaseno 15. 11. 1989 a mnozí (včetně Obce architektů) po celý následující rok vyjadřovali nedůvěru vůči tomuto rozhodnutí, které již demokratická federální vláda potvrdila v dubnu 1990, tedy jen rok před plánovaným zahájením. 

Architektonická soutěž na jednotlivé pavilony proběhla v srpnu 1990 a soustředila se na tři okruhy, z nichž hned první byl zaměřen na úpravu okolí Křižíkovy fontány a měl divákům nabídnout nové kryté hlediště. Pro realizaci byl vybrán návrh Michala Brixe. Skica publikovaná v roce 1991 v časopise Architekt ukazuje osové rozvržení vztahující se k původnímu Münzbergerovu Průmyslovému paláci a lehké příhradové konstrukce s věžemi. Dva další oceněné návrhy v tomto okruhu (Vladimíra Leníčková a Karel Koutský na 2. místě a Jana Palusková na 3. místě) pojímaly oproti Brixovu projektu novostavby techničtěji, bez historických paralel a nevztahovaly se k ose Průmyslového paláce.  

Pavilon byl dokončen v nezvykle krátkém čase do otevření výstavy v květnu 1991. V porevolučním chaosu, kdy se teprve zakládaly stavební firmy a ustavovaly struktury politické, ekonomické i podnikatelské, se překvapivě zdařila výstavba několika architektonicky kvalitních pavilonů (z nichž část na výstavišti stále stojí). Dobová kritika se v médiích bohužel novostavbám nevěnovala, převážily úvahy nad smyslem kolosálního podniku výstavy a spekulace nad finanční nákladností i dluhem, který výstava zanechala, a jeho sanací. Jsme proto ochuzeni o reflexi jedněch z prvních porevolučních architektonických počinů na poli veřejných staveb, které doplnily pro Pražany tak významný areál. 

Tehdy pětačtyřicetiletý Michal Brix byl výrazným architektem, ale také kreslířem, malířem a ilustrátorem knih. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let opustil liberecký ateliér (dřívější SIAL), kde spolupracoval hlavně s Martinem Rajnišem, a díky registraci ve Fondu výtvarných umělců mohl působit nezávisle. Už zaměstnání v libereckém ateliéru postavilo Michala Brixe před úkoly technického rázu, mezi něž patřily vysílač nebo lanová dráha, z jeho návrhů poeticky rozkreslených konstrukcí lze připomenout návrh lineárního nosiče (1974, spolu s M. Rajnišem). Více se však Michal Brix vždy zajímal o historickou architekturu. Jako jeden z mála autorů byl schopen referovat k historickým detailům, vtipně transformovat principy převzaté z různých dobových epoch. Znal velmi dobře areál Kuksu, jemuž se věnoval už v diplomní práci, a k tématu barokní architektury se vrátil také v roce 1989, kdy navrhl kostel sv. Anežky na Letnou. Jeho formy odrážejí gotické motivy (odkazující k době života sv. Anežky) a půdorys zase tradici českého baroka. 

V té době už v Mariánských Lázních stála jeho drobná stavba – zastřešení Antonínova pramene z let 1985–1986, kde můžeme číst inspiraci architekturou Jana Santiniho-Aichela, a v roce 1991 byl opět v Mariánských Lázních dokončen jeho hudební pavilon. Ve formě pavilonu se zrcadlí obdiv k lázeňské kultuře 19. století – našli bychom zde prvky klasicistní, původní skici zahrnují mimo jiné poetiku fin de siècle nebo trošku nemotornou eleganci dřevěných slavobrán. Podobně jeho plakát z roku 1986 pro výstavu Urbanita 86, pořádanou jako přehlídka návrhů humanizace sídlišť, představuje snovou koláž města složeného z empírových paláců, barokního letohrádku, funkcionalistických vil i high-tech konstrukcí.  

Michal Brix tedy ve své práci dokázal vždy vytěžit z historické architektury nejen její vizualitu, ale také kompoziční a konstrukční principy. Přesně takto postupoval také u návrhu Křižíkových pavilonů. Navázal je urbanisticky i ideově na Průmyslový palác postavený pro Jubilejní zemskou výstavu v roce 1891. Pavilony obemykají svými symetrickými křídly fontánu a přibližují se Průmyslovému paláci, volný střed umožňuje přímý průhled na tuto historickou dominantu výstaviště. Stejně jako Průmyslový palác v sobě ve své době spojoval vrcholné konstrukční možnosti a tehdy aktuální estetiku, dává nová konstrukce na odiv možnosti své doby (výrazná táhla, vysunutá schodiště, lehká přemostění) a nepředstírá, že by byla konstrukcí historickou. Navíc, stejně jako Průmyslový palác, měla být postavena v šibeničním termínu necelého roku. Brix se k historii vztahuje paralelami – symetrickou kompozicí, „věžičkami“, které v pohledech vizuálně korespondují s věžemi Průmyslového paláce, a bílou „síťovinou“ kovových příhrad připomínající dobu, v níž lidé obdivovali Eiffelovu věž a kdy na ni v Praze reagovali výstavbou věže Petřínské rozhledny právě v době Jubilejní zemské výstavy. Tato poměrně intelektuální hra má v případě Michala Brixe také uspokojivý estetický výsledek a nezůstává ani jakousi hádankou, kterou musíme rozluštit, a zároveň nesklouzává k tomu druhu postmoderní architektury, kterému stačí kopírovat historické formy. Původní soutěžní skica ukazovala, že důraz byl kladen na lehkost celé konstrukce, „věžičky“ jsou ve skice plošší a méně zdobné. Zasklením rozsáhlých ploch hmota ztěžkla, „věžičky“ však naopak získaly díky vrchlíku se špičkou větší vzdušnost, kruhová okénka jsou dvojznačná – kopírují tvarem a osazením okénka věží Průmyslového paláce a zároveň evokují atmosféru paluby parníku. 

Křižíkovy pavilony sloužily jako tribuny pro návštěvníky představení nebo koncertů, které se v prostoru fontány odehrávají, čtyři výstavní haly pak byly pronajímány, střecha měla být zpřístupněna jako terasa. Bohužel právě poslední funkci, tedy rozsáhlou veřejnou terasu, si asi nikdo z nás nepamatuje v provozu. V posledních dvaceti letech byly Křižíkovy pavilony pro běžného návštěvníka Stromovky či Výstaviště podivuhodnou bílou konstrukcí, kterou mohl pozorovat z dálky, důvod jít blíže chyběl. V roce 2020 se rozběhla rekonstrukce, do níž bylo zahrnuto i zpřístupnění teras. Interiéry pavilonů, modernizované a v elegantní černé barvě, jsou jistě přínosem pro provoz Výstaviště, běžný obyvatel však nejvíce ocení právě lákavou možnost na dříve k veřejnému prostoru chladnou budovu vystoupat, pokochat se výhledy, posedět na vyvýšené krajině. Terasa, dříve pokrytá tmavou betonovou dlažbou, je dnes přetvořena v minikrajinu, kde se střídají zatravněné plochy, záhony, dřevěné paluby, běžecká dráha i „domečky“ s barem nebo hygienickým zázemím. Věžičky s nautickými okénky navozují pocit paluby zaoceánské lodi, který umocňuje bílé kovové zábradlí. Je tak možné si dříve odtažitou stavbu zase přisvojit, včlenit ji do života města, vychutnat si její zvláštní moderní/postmoderní poetiku.

Návštěvník se na oné „palubě“ může cítit příjemně nejen díky zmíněným krajinným prvkům, ale také díky materiálovému a barevnému řešení. Všem prvkům konstrukce (kromě točitých schodišť ve věžičkách) je ponechána původní bílá barva, také dlažba a interiéry „domečků“ jsou provedeny v bílých nebo světlých tónech. Nejvýraznější jsou přírodní prvky (květiny, tráva, nízké keře), mobiliář v jemných pastelových barvách tvoří třetí barevnou vrstvu. Celá terasa je tak v současnosti jistě jedním z nejkrásnějších míst v Praze, kde si můžete posedět s přáteli, s knihou nebo si zasportovat. Plocha terasy je ohromující, a aby působila živě, bylo by třeba desítek „cestujících“ na palubě. Čas ověří, jestli si na ni obyvatelé města najdou cestu – je možné, že některé funkce zaniknou a jiné budou doplněny. Bezesporu však rekonstrukce nejen rozšířila možnosti vyžití návštěvníků, ale také zohlednila ekologické hledisko – střecha nyní v souvrství akumuluje vodu a snížil se efekt tepelného ostrova. Rekonstrukci se podařilo zachovat původní ráz celé stavby, zahrnout nové požadavky na udržitelnost a zároveň ji zpřístupnit obyvatelům či návštěvníkům města. Doufejme, že se takový postup stane novým standardem.  

Michaela Janečková (*1982, Frýdek-Místek) vystudovala architekturu na Fakultě architektury ČVUT v Praze a obor teorie a dějin umění na pražské UMPRUM. V současnosti působí na Ústavu dějin umění Akademie věd ČR, kde v oddělení topografie zpracovává hesla pro Umělecké památky / Architektonický manuál / Praha. www.umeleckepamatky.udu.cas.cz

___________________________

místo stavby: Výstaviště Praha; účel stavby: rekonstrukce výstavních pavilonů; autorský tým: Ondřej Píhrt, Štefan Šulek, Ondřej Laciga, Kateřina Luftová, Štěpán Tomš, Matěj Střecha, Vendulka Vaněčková, Pavel Dostal / Výstaviště Praha; autor původní stavby: Michal Brix; investor: hlavní město Praha; projekt: 2019; realizace: 2020–2024; plocha pozemku: 7 575 m²; náklady: 309 mil. Kč; foto: Alex Shoots Buildings.

Michal Brix (*1946, Praha) je autorem původní stavby z roku 1991. Vystudoval architekturu na pražské UMPRUM. Za svou tvorbu získal řadu ocenění, např. italskou cenu Man Size Prize za design lineárního nosiče (1974) nebo různá ocenění za stavbu Mezinárodního letiště Praha, realizovanou v období 1989–1999 (spoluautor Petr Franta). Je nejen oceňovaným architektem, ale také výtvarníkem a ilustrátorem. Autorem rekonstrukce pavilonů je projekční tým Výstaviště Praha, tvořený architekty ze studia SOA architekti (Ondřej Píhrt, Štefan Šulek, Ondřej Laciga, Kateřina Luftová, Štěpán Tomš, Matěj Střecha), a zahradní architekti Vendulka Vaněčková a Pavel Dostal (GreenVille service).