Jaké to je, vést redakci a dohlížet na obsahovou koncepci architektonického časopisu? Šéfredaktoři a šéfredaktorky ERA21 vyzpovídali své předchůdce na této pozici.
Rozhovor Rostislava Koryčánka s Helenou Šnajdarovou
Jaké bylo tvoje zadání, když jsi byla oslovena s přípravou časopisu ERA21?
Časopis ERA21 jsme začali připravovat deset let po sametové revoluci, tj. na konci devadesátek, kdy bylo možné téměř vše a společensky jsme prožívali „český sen“.
Za námi byla socialistická výstavba, nejen mezi studenty architektury se vznášela nostalgie po brněnském prvorepublikovém funkcionalismu a s příchodem prvních soukromých investičních prostředků bylo třeba vyhranění se proti podnikatelskému baroku devadesátých let. Uvědomovali jsme si, že změna přístupu k současné architektuře potřebuje i kvalitní světové vzory, realizovatelné v širším měřítku (nejen privilegované vily, ale i městskou výstavbu, nové přístupy ke krajině).
Neřekla bych, že jsem byla přímo oslovena s přípravou časopisu ERA21 – potřeba jeho vzniku vzešla z dialogu s tehdejší spolumajitelkou Vydavatelství ERA Kateřinou Dubskou, která usilovala o vydávání publikací o architektuře jinak. Nešlo jí jen o prezentaci krásných fotek a historických dat, ale i o tvorbu měst a příběhy domů.
Idea založení nové konkurence vůči tehdy striktně profesním architektonickým časopisům Architekt a Stavba byla svým způsobem mladickým vzdorem a jsem opravdu nadšená, že časopis ERA21 mohu vidět i po 25 letech.
Kde jsi hledala inspiraci pro nastavení profilu časopisu a jeho struktury?
Profil časopisu odrážel potřebu hledání a prezentace nových konceptů nejen středoevropské architektury. V knihovnách byla pro inspiraci dostupná světová architektonická média se zázemím velkých vydavatelských asociací, ale rozhodli jsme se jít jinou cestou, a to i grafickým zpracováním layoutů a strukturou. Snažili jsme se jako cílovou skupinu zasáhnout nejen architekty, ale i potenciální investory soukromé a zejména státní či městské instituce s investičním potenciálem.
Dnes jsou již zahraniční praxe našich studentů i absolventů architektury ve světových ateliérech realitou, ale v devadesátkách pro nás bylo velkou příležitostí inspirovat se tvorbou vídeňského profesora architektury Reinberga s jeho osobním doprovodem po realizovaných stavbách udržitelné architektury ve Vídni a dalších rakouských městech. Jako zjevení v devadesátkách působila brněnská přednáška barcelonských městských architektů na téma veřejných prostranství, ve Vydavatelství ERA později vyšla publikace dánského architekta Jana Gehla Nové městské prostory.
Ty jsi nás, Rosťo, upozornil na rakouské architektonické soutěže, účastnil ses vzniku časopisu jako redaktor i člen redakční rady od samého začátku a spolu s dalšími následujícími šéfredaktory posunul jeho dosah mnohem dále. Za to všem patří mé poděkování.
Rozhovor Osamu Okamury s Rostislavem Koryčánkem
Za jaké situace na české architektonické scéně jsi vstupoval do časopisu ERA21 jako šéfredaktor – a proč ti přišlo tvé rozhodnutí věnovat se této práci jako smysluplné?
V době, kdy vznikala ERA21, měly časopisy obecně – stejně jako architektonické – stále ještě významnou roli jako prostředek pro tříbení a utváření názorů různých komunit. Česká architektonická scéna byla na konci devadesátých let sešikována kolem časopisu Architekt, který vedl Jiří Horský. Vedle něj nabízel teoretičtější pohled na architekturu časopis Stavba, vedený Milenou Sršňovou, a jako exkluzivní periodikum fungoval Zlatý řez, redigovaný Janou Tichou. Proniknout do okruhu architektů kolem časopisu Architekt a mít možnost publikovat – a tím potvrzovat profesní závažnost – bylo pro mladou generaci architektů velmi obtížné. Přišlo mi smysluplné podílet se na platformě pro odlišnou generační výpověď.
Jaká architektonická témata byla pro tebe nejzásadnější ve vztahu k domácí architektonické diskuzi? A proč?
Velkým tématem pro mě bylo neporozumění mezi architektonickou scénou a širokou společností. Česká architektonická scéna byla v té době zahleděná sama do sebe a odsuzovala společnost jako nekultivovanou. Naopak česká společnost přetrvávala v podezíravosti vůči architektům a neměla tušení, k čemu jí architektura může být dobrá. Z dnešního pohledu se to může zdát těžko pochopitelné, ale architektura tehdy nebyla společenským tématem. Bylo pro mě důležité zabývat se nikoli architekturou samotnou (architektonickou formou nebo jejími detaily), ale spíše mluvit o tom, co architekturu ovlivňuje a čeho je nedílnou součástí – například genderová témata, kultura jídla, hudba a výtvarné umění, vnímání vznešenosti a výjimečnosti architektonického prostoru, etika architektonické práce. V neposlední řadě bylo velkým tématem, jak se s nějakým kontextuálním klíčem dívat na to, co vzniká mimo hranice Česka (v Maďarsku, na Slovensku, v Rakousku, Finsku, USA…).
Myslíš si, že tvé působení skrze architektonický časopis na domácí architektonickou scénu přineslo nějaké konkrétní plody – a jaké?
Myslím si, že ERA21 pomohla zvýšit sebevědomí tehdejší nastupující architektonické generaci a určitě přispěla k tomu, že se společenská témata stala součástí architektonického pohledu na svět.
Rozhovor Zuzany Morávkové s Osamu Okamurou
K tvým počátkům v ERA21 se váže známá historka, jak si tě bývalý šéfredaktor Rosťa Koryčánek „ulovil“ na výstavě Young Blood v CCEA, kde jsi sám sebe vystavil jako exponát a rýsoval jsi tam pod igelitem, protože ti zrovna vypověděli nájem v kanceláři. Jak to bylo doopravdy a jaká byla tvá motivace odstěhovat se z Prahy do Brna a převzít vedení v té době nepříliš známého architektonického časopisu?
Já jsem už za studií trochu spolupracoval s časopisem Fórum architektury a stavitelství. Připravoval jsem pro něj například rozhovory s umělci, kteří se ve své práci zabývali architekturou a veřejným prostorem, později jsem se stal členem redakční rady. Také jsem externě spolupracoval s Českým rozhlasem. Co se týče samotné architektonické praxe, věnoval jsem se spíše scénografickým projektům a drobnějším zakázkám a vlastně jsem nikdy nepracoval ve velkém architektonickém studiu. Takže ve chvíli, kdy mě Rosťa oslovil, už jsem věděl, že mě to tematizování architektury baví, a hledal jsem nějakou zajímavou výzvu. Byl jsem připraven udělat krok novým směrem, což jsem pak v životě udělal ještě několikrát a vždycky se to ukázalo jako dobré rozhodnutí. Přestěhoval jsem se do Brna, kde jsem nikdy předtím dlouhodobě nežil, nepracoval ani nestudoval, ale kde se už od počátku devadesátých let formovala zajímavá architektonická scéna, a učil jsem se řídit časopis. Naštěstí jsi tam už tehdy byla ty, takže jsi mě perfektně usměrňovala (smích).
S čím jsi do redakce přišel?
Časopis ERA21 mě zaujal právě tím, že měl tematicky koncipovaná čísla. To byl velký rozdíl oproti časopisu Architekt, vůči kterému jsme se snažili vymezovat… Byl to magazín „zaběhnutých“ padesátníků a nás mladé architekty krátce po škole zajímala nová témata jako udržitelnost, nízkoenergetické stavění a podobně.
Vybavuji si, že mě tenkrát hrozně iritovala knížka od mého oblíbeného profesora Rostislava Šváchy Česká architektura a její přísnost (Prostor, 2004). Já jsem byl – a dodnes jsem – architekturou nadšený, je to úžasný vesmír plný možností a myšlenek, a vadila mi ta redukce na pouhou přísnost.
Takže ERA21 mi v podstatě umožnila se proti tomuto škatulkování a zjednodušování vymezit, protože každé jedno číslo rozkrývalo jiný fenomén. V průběhu sedmi let na pozici šéfredaktora jsem těch fenoménů popsal více než padesát… a pak jsem se vyčerpal.
Jaká témata tě nejvíc zajímala a která ti nejvíc utkvěla?
Vždycky mě hodně zajímala architektonická praxe jako taková. Zajímaly mě konstrukce, půdorysy. Moc rád si prohlížím plány a studuji organizaci prostoru, protože architektura je tvorba prostoru. Zajímaly mě také nové možnosti v architektuře. Ostatně první číslo, na kterém jsem pracoval, byla Digitální architektura (ERA21 #04/2005). Už tehdy jsem vnímal velký potenciál využívání počítačů – byli jsme, tuším, jediný časopis ve střední Evropě, který se zabýval skriptováním a programováním v architektuře. Měli jsme třeba výborný seriál s Milošem Floriánem a Jaroslavem Hulínem.
Další oblastí, ve které jsem později rozvíjel svou kariéru, bylo městské plánování. V České republice jsme s ním v podstatě začínali, protože jako jediný architektonický časopis jsme měli v redakci samé architekty a díky tomu jsme měli do problematiky mnohem hlubší vhled. Uvědomil jsem si, že problémy, které vnímáme v měřítku architektury, násobně ovlivňují kvalitu života lidí v měřítku města, ale dlouho u nás neexistovala veřejná diskuze o tom, kam by měla města směřovat. Otevřeli jsme řadu často provokativních témat jako růst měst, památková ochrana historických center nebo nové nástroje taktického urbanismu. A troufám si říct, že jsme ovlivnili myšlení celé jedné generace, když jsme ukázali, že urbanismus může být stejně atraktivní jako architektura. Stačí se podívat, kolik měst v České republice má dnes městské architekty.
No a mou srdcovou záležitostí – protože jsem napůl Čech a napůl Japonec a cestování a propojování kultur mám tak trochu v krvi – byla mezinárodní čísla, kdy jsme každé poslední číslo v roce věnovali jedné zemi, která má nějakou zajímavou vazbu na českou architekturu. Většinou jsme zapojili nějakého místního kurátora, který nám to téma ušil na míru. Pamatuješ, jak jsme spolu projeli Slovinsko (ERA21 #06/2006) a Polsko (ERA21 #06/2007)? Nebo jsem do těch zemí jezdil na dovolenou, tak vznikla třeba čísla o vietnamské architektuře (ERA21 #06/2014) nebo o Ukrajině (ERA21 #06/2015).
Na Slovinsko, které jsi – bez předchozích zkušeností – celé odřídil, včetně zajížďky do Benátek, opravdu nelze zapomenout. I Vietnam si dodnes pamatuji. Jezdili jsme se v uzávěrce ladit do brněnské „Sapy“ a tys nás nutil jíst ty strašné koláčky. S Vietnamci byla náročná domluva a obávám se, že se tam tehdy spousta informací ztratila v překladu, protože google translator moc vietnamsky neuměl. Snad to čtenáři nepoznali! Nicméně které z čísel mělo podle tebe největší dopad na architektonickou komunitu obecně?
Já bych rád zmínil dvě čísla, jež sehrála důležitou roli pro komunity, kterých se to téma týkalo. Jednak to byla již zmíněná Ukrajina, kde jsem se osobně setkal s mnoha klíčovými aktéry, kteří se třeba vůbec neznali, protože ta země je fakt velká. ERA21 je vlastně pomohla propojit a uvědomit si, že existuje nějaká společná scéna. Podruhé to byl Fenomén Ostrava (ERA21 #01/2010), kdy jsem měl pocit, že vedle pražské a brněnské architektonické scény se začíná etablovat i scéna ostravská. Vybrali jsme tam všechny nejzajímavější architekty a realizace té doby a vzniklo velmi přesvědčivé číslo, nicméně ostravští architekti mi potom vytkli, že nic takového neexistuje.
Takže jsi ten fenomén v podstatě vyrobil.
No vyrobil… protože jsem chtěl, aby se to téma otevřelo.
Máš pocit, že ti ERA21 v kariéře pomohla, případně uškodila?
Vůbec mi neuškodila, naopak, pro mě to bylo prodloužení studia! Vždycky jsem si říkal, že mám obrovské štěstí, že díky časopisu ERA21 můžu dělat a studovat to, co mě baví… a ještě mě za to platí. To byla absolutně win–win situace. Sedm let jsem se věnoval tématům, která mě zajímala. Potkával jsem se se špičkami v oboru, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. To mi otevřelo cestu k nejlepší praxi z celého světa, z čehož těžím celý život. Na mé působení v časopise navázala urbanistická platforma reSITE, pak Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci, kde jsem byl děkanem, a nyní mi začíná nová kapitola v Českých centrech.
Jak dnes vnímáš časopis ERA21 a obecně tištěná architektonická média?
Domnívám se, že význam tištěných architektonických časopisů obecně upadá, a to nejen na české scéně, ale v celé Evropě. Současně mám pocit, že monografická čísla nebo monografické publikace pořád sehrávají významnou roli. Pokud ERA21 zůstane tematicky zaměřená, čísla budou nadále kombinovat teorii a praxi a půjdou hodně do hloubky, může to být dobrý směr, protože na internetových serverech to člověk takto strukturované nenajde. Otázkou je periodicita, za mě jsou čtyři čísla za rok v pořádku. Přiznám se na rovinu, že poslední dobou jsem časopis moc nestíhal číst, maximálně jeden nebo dva články, které mě nejvíc zajímaly, protože těch informací, které se na nás valí – plus sociální sítě –, je strašně moc. Dobré ale je, že i ERA21 má svou online verzi. Já osobně už oblíbená periodika fyzicky vůbec neodebírám, ale poslouchám je jako audionahrávky.
Poslední otázka na odlehčení: Chybí ti někdy rýsování?
Rýsování mě svým způsobem vždycky bavilo. Nedávno jsem byl osloven, abych k naší knize Město pro každého (Labyrint, 2021) připravil čtyři výstavy. Přišlo mi trapné zadávat architektonické řešení výstav externě, tak jsem se do toho pustil sám. Jenomže jsem zjistil, že mi mezitím exspiroval program AutoCAD, navíc je tam tolik nových věcí, že už ho ani neumím používat. Nakonec jsem to zvládl v programu SketchUp a hodně jsem si to užil. Běhal jsem s metrem po stavbě a zaměřoval klenby, rýsoval dlouho do noci při oblíbené hudbě a vytvořil jsem si pěkný 3D model… Vlastně jsem se trochu vrátil do studentských let a bylo to super!
Rozhovor proběhl 1. srpna 2025 online.
Rozhovor Filipa Landy se Zuzanou Morávkovou
Šéfredaktorkou časopisu ERA21 jsi byla oficiálně od začátku roku 2015 do konce roku 2016, ale roli jakési vedoucí redakce jsi plnila už delší dobu předtím. Vybavíš si, za jaké situace jsi na pozici šéfredaktorky nastupovala?
Upřímně řečeno, konkrétní moment si asi nevybavím, protože jsem do redakce nastupovala v podstatě třikrát, pokaždé za jiných okolností. V letech 2013 a 2014 se časopis nacházel v určitém překlenovacím období, kdy Osamu začal svou šéfredaktorskou pozici pomalu opouštět a střídal se v roli odpovědného redaktora s dalšími dvěma lidmi: s Marcelou Steinbachovou a s tebou. Období „rotujících šéfredaktorů“ se však ukázalo jako dlouhodobě neudržitelné. Střídající se redaktoři řešili především obsahovou stránku svých témat a já s kolegou Markem Kuchtou jsme zajišťovali „servis“ z brněnské „kamenné“ redakce. Udržovala jsem její praktický chod, hlídala termíny, rozpočty, komunikovala jsem s autory, s vedením vydavatelství i s grafiky. Proto mi ta období poněkud splývají a nedokážu přesně stanovit onen přerod, kdy jsem se oficiálně stala šéfredaktorkou. Vždycky se směji, že na mě ta funkce „zbyla“, nikdy jsem neměla ambici šéfredaktorský post zastávat. Ale jiný kandidát nebyl, tak jsem tu rukavici prostě zvedla. Věřila jsem, že mám dost zkušeností i nějaké to povědomí o architektuře, a rozhodla jsem se své nové role zhostit se ctí.
Jaké byly tvoje cíle? Jakým způsobem jsi chtěla vést redakci?
Nastupovat po Osamu pro mě bylo nesmírně těžké, protože on už byl v oboru uznávanou osobností a všichni ho znali. Uvědomovala jsem si, že po obsahové stránce nemohu nabídnout tolik, co on, a že časopis nedokážu výrazně posunout. Mým hlavním cílem proto bylo udržet jeho kvalitu, přinášet nadále zajímavá témata a celkově stabilizovat redakci. Situace byla o to složitější, že za mého působení nastala asi největší fluktuace redaktorů a redaktorek, které jsem musela průběžně zaučovat, přičemž ta práce je velmi komplexní a nelze ji úplně snadno definovat.
Jak jsi uvedla, na rozdíl od svých předchůdců už jsi měla bohaté redaktorské zkušenosti a prostředí časopisu jsi dobře znala. Byla to výhoda?
Jednoznačně to byla výhoda. Strávila jsem předtím v redakci nějakých pět nebo šest let, během kterých jsem si vyzkoušela různé polohy té práce a různé agendy. Byla jsem v redakci i v době, kdy do ní v roce 2005 nastupoval Osamu, který naopak s redakční prací neměl zkušenosti žádné.
Takže jsi vlastně zaučovala i jeho.
Zní to legračně, ale v podstatě ano. Osamu sice nastoupil s velkou vizí, ale myslím, že vůbec netušil, co všechno redakční práce obnáší a jak časopis dopracovat do fáze, kdy se může odeslat do tiskárny. Na tomto místě je důležité zmínit, že nulové zkušenosti s prací v médiích jsme měli na začátku prakticky všichni, protože všichni – s výjimkou Rosti Koryčánka – jsme měli architektonické vzdělání. Myslím, že ERA21 je dodnes jediný časopis, jehož redakci tvoří výhradně architekti. Všichni jsme se učili za pochodu.
Jaké téma sklidilo v době tvého šéfredaktorství největší ohlas?
Já bych spíš jako první zmínila téma, které vzbudilo patrně největší kontroverze – bylo to první číslo roku 2016 s názvem Osvobozený prostor. Pracovali jsme na něm s tehdejší redaktorkou Petrou Hlaváčkovou a domnívám se, že bylo na svou dobu až příliš progresivní. Podařilo se nám sice otevřít pár zajímavých otázek týkajících se například feministického přístupu k územnímu plánování, ale v architektonické komunitě nebylo úplně dobře přijato a ještě dlouho mě za něj někteří konzervativnější architekti plísnili. Naštěstí se za uplynulých deset let tento diskurz o něco posunul.
Věnovali jsme se ale i tématům, která se ukázala být průlomová v pozitivním smyslu. Mám na mysli například téma Městský architekt (ERA21 #05/2016), které jsme připravovali ve spolupráci s Českou komorou architektů a které v té době velmi rezonovalo. V Praze už pár let fungoval Institut plánování a rozvoje, v Brně právě vznikala Kancelář architekta města, s jejímž nastupujícím ředitelem Michalem Sedláčkem jsme vedli vůbec první rozhovor. Dalším klíčovým tématem byly Proměny železnice (ERA21 #05/2015), kterým jsme reagovali na aktuální diskuze o podobě železničních uzlů například v Praze či v Brně, kde se opět (!) řešil přesun hlavního nádraží. To nás motivovalo podívat se na problematiku více do hloubky a nabídnout čtenářům zajímavé paralely ze světa.
Ráda vzpomínám také na funerální architekturu (ERA21 #05/2014 – Na věčné časy), nesmírně poetické a zároveň hluboké téma o „poslední“ architektuře v životě člověka, na téma Společně (ERA21 #02/2015), kdy jsem si chtěla okamžitě založit vlastní baugruppe, nebo téma Stavět ve městě (ERA21 #02/2016), které se po dlouhé době věnovalo výhradně českému prostředí. Osobně mě vždycky více zajímala témata z praxe nežli čistě teoretická čísla a rovněž mezi čtenáři mívala tato vydání větší ohlas, protože se konečně dočkali toho, po čem neustále volali – krásných obrázků a krátkých textů.
Jaké téma bylo nejpřínosnější nebo nejvíce objevné pro tebe osobně?
Za nejzásadnější číslo celého svého působení v časopise ERA21 považuji číslo 03/2013 s názvem Krajiny her, které koncepčně sestavovala Marcela Steinbachová. Věnovalo se zprostředkování architektury dětem a dodnes se jedná o výtisk, po kterém nejčastěji sáhnu pro inspiraci, protože mě nasměrovalo v mé budoucí cestě. Ale to je na delší vyprávění, řada věcí v mém životě se odehrála tak nějak spontánně a v tomto případě se sešlo hned několik náhod najednou.
Čemu se tedy v současné době věnuješ a jak ti k tomu pomohly zkušenosti z redakce ERA21?
Já se jednak věnuji vzdělávání dětí v oblasti architektury, například formou volnočasových kroužků nebo workshopů a příměstských táborů. V letošním roce, kdy si Brno připomíná 130. výročí narození Bohuslava Fuchse, jsme získali grant na sérii architektonicko-divadelních workshopů o jeho životě a díle a pokoušíme se naše působení rozšířit i na dospělé publikum.
Mou hlavní obživou je pak propagace a popularizace architektury v rámci projektů Brněnský architektonický manuál (BAM) a nově vznikající Architektonický manuál (AM), který je jakousi zastřešující platformou sjednocující stávající architektonické manuály a usnadňující vznik nových. A právě zkušenosti z redakce jsou pro mou současnou práci zásadní – naučila jsem se architekturu komunikovat srozumitelně, což je u projektů, které cílí na širší veřejnost, velmi důležité.
Obecně mi práce v redakci rozšířila obzory, co všechno se dá s architektonickým vzděláním dělat. Ukázalo se, že je náš obor mnohem vrstevnatější, než se učilo na škole. Zároveň jsem během těch let nasbírala řadu kontaktů, které dodnes využívám a nadále rozšiřuji. ERA21 pro mě byla skvělou školou i zázemím a ukázala mi, že architektura není jen o stavbách, ale také o příbězích, které je možné vyprávět.
Rozhovor proběhl 9. srpna v Brlohu.
Helena Šnajdarová (*1971, Rychnov nad Kněžnou) vystudovala Fakultu stavební a Fakultu architektury VUT v Brně. Již během studií spolupracovala s brněnskými ateliéry Dalibora Boráka a Petra Pelčáka, později pracovala v Ateliéru Brno. V letech 2000–2006 působila jako odborná redaktorka ve Vydavatelství ERA a stála u zrodu časopisu ERA21. Od roku 2004 pracuje jako samostatná projektantka, zaměřuje se na témata jako energeticky úsporné stavby nebo památkově chráněné objekty.
Rostislav Koryčánek (*1972, Uherské Hradiště) je historik architektury a umění. Vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně a sociologii na Fakultě sociálních studií tamtéž. Stál u zrodu časopisu ERA21 a v letech 2002–2005 byl jeho šéfredaktorem. V letech 2007–2012 působil jako ředitel Domu umění města Brna, později jako kurátor architektury a designu a vedoucí Metodického centra CENS Moravské galerie a jako proděkan pro vnější vztahy Fakulty architektury VUT v Brně.
Osamu Okamura (*1973, Tokio, JP) vystudoval architekturu na ČVUT v Praze a konceptuální tvorbu na pražské AVU. Jako šéfredaktor časopisu ERA21 působil v letech 2005–2012 a dosud je členem jeho redakční rady. V letech 2013–2017 byl programovým ředitelem mezinárodního festivalu a konference pro obyvatelnější města reSITE. V letech 2019–2023 působil jako děkan Fakulty umění a architektury TU v Liberci. V září 2025 se stal ředitelem Českého centra v Tbilisi. www.mestoprokazdeho.cz
Zuzana Sankotová Morávková (*1976, Ostrava) absolvovala Fakultu architektury VUT v Brně. Prošla architektonickou praxí (Atelier Štěpán, CMC Architects, Architekti D.R.N.H., knesl kynčl architekti), převážnou část svého profesního života působila v časopise ERA21 jako redaktorka, v letech 2015–2016 jako šéfredaktorka. V posledních letech se věnuje popularizaci architektury v rámci projektů BAM – Brněnský architektonický manuál a AM – Architektonický manuál, lektoruje workshopy a příměstské tábory s tématem architektura a publikuje texty o architektuře i mimo ni. www.architektonickymanual.cz, www.bam.brno.cz
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
|
WEBdesign Kangaroo group, a.s.
|