Když sleduji aktuální dění kolem tzv. digitalizace stavebního řízení (DSŘ), nepřestávám žasnout nad tím, jaký všespásný status tato agenda postupně získala a jaká velkolepá očekávání jsou do ní vkládána. Z digitalizace se stala jakási mantra či mýtus, ke kterému se mnozí upínají, aniž by ovšem vnímali reálie. Alarmující je pak i přístup novinářů, kdy až na vzácné výjimky nenacházím v četných komentářích k tématu kýženou polemiku, naopak registruji jen jeho další démonizaci.

Rozdíly mezi českou a slovenskou architekturou byly a jsou předmětem seriózních diskuzí i spekulativních fabulací. Třicet let od rozdělení společného státu nejspíš není dostatečně dlouhou dobou na to, abychom mohli odlišný vývoj zaznamenat – navíc za předpokladu, že něco jako česká a slovenská architektura vůbec existuje. Jsou zkrátka příklady, které můžeme my Češi slovenské architektonické komunitě závidět, jako například národní galerii nebo přímý přenos z předávání cen za architekturu CE ZA AR v hlavním vysílacím čase televize. Na druhé straně však stojí řada jiných věcí, které se naopak slovenští architekti a architektky mohou učit od svých českých kolegů a kolegyň.

Nobelovu cenu za fyziku v roce 2024 dostali John Hopfield a Geoffrey Hinton za práci na vývoji strojového učení a neuronových sítí. Toto neočekávané rozhodnutí (protože není běžné, aby se Nobelova cena za fyziku udělovala za úspěch v oblasti informačních technologií) je skvělou ilustrací našeho vztahu k vývoji umělé inteligence (AI): nevíme, kam ho zařadit, nevíme, co si o něm myslet, ale nemůžeme ho ignorovat.

Málokteré české studio má tolik zkušeností s navrhováním škol a školek jako XTOPIX. Vše začalo úspěšnou účastí v architektonických soutěžích a dnes realizace Barbory a Pavla Buryškových stojí v různých koutech naší země. V čem tkví tajemství jejich úspěchu? Na co všechno si dát při navrhování škol pozor? A jak se vypořádat s českou „přenormovaností“? Nejen o tom jsme si povídali v rozhovoru pro ERA21. 

Na tom, aby umění vyučovací bylo správně ustaveno, záleží:

1. Rodičům, kteří dosud bývali obyčejně v nejistotě, čeho se mohou nadíti od svých dítek. Najímali učitele, prosili je, nakloňovali si je dary, také je střídali, právě tak často nadarmo jako s větším užitkem. Avšak bude-li methoda vyučovací převedena až k neklamné jistotě, nebude možno, aby se nedostavil vždy s pomocí Boží doufaný výsledek.

(...)