V obraze. Vila ve Vonoklasech po šestadvaceti letech

Hana Lesáková 

Návštěvou ve Vonoklasech odstartovala druhá série našich výletů po známých domech a vilách, které budou již v době našich reportáží prověřeny léty užívání. V případě vily od architektů Ladislava Lábuse a Lenky Dvořákové uběhlo od dokončení výstavby (neuvěřitelné) čtvrtstoletí.

Lockdown v lesoparku

Červencové odpoledne ve Vonoklasech provázel zvláštní pocit déjà vu. Svou nevtíravostí, propojenými prostory, které se plynule přelévají v několika výškových úrovních, devadesátkovou atmosférou a také neskrývanou inspirací v amerických vilách Franka Lloyda Wrighta – tím vším nám tento dům okamžitě připomněl loni navštívenou vilu v Černošicích od Markéty Cajthamlové a Lva Lauermanna. Ostatně obě stavby vznikly ve stejném období téměř na dohled jedna od druhé – vzdušnou čarou je od sebe dělí jen asi pět kilometrů.

Podobně jako tomu bylo v Černošicích, i vilu ve Vonoklasech jsme zastihli o něco prázdnější, než jak fungovala v prvních zhruba deseti letech po dostavbě. Děti vyrostly a založily si vlastní rodiny, takže dům dnes obývají původní investoři sami. Kromě toho, když hlídají vnoučata, která si prostor okamžitě přivlastní hračkami a halekáním. Na svátky se pak sjíždí příbuzenstvo včetně dospělých. Pohodlně tu může pobývat i deset lidí najednou. Což se ostatně udává jako základní rozdíl mezi rodinným domem a vilou – ta má nabízet právě prostory ke společenskému setkávání ve větších počtech, případně k delšímu ubytování hostů v oddělených pokojích.¹

„Nafukovací“ kapacitu domu majitelé vrchovatě prověřili v době pandemie covidu-19, kdy se k rodičům krátkodobě vrátila dcera s dětmi a obě rodiny tu trávily období lockdownu. V tísnivé atmosféře všichni ocenili luxusní dostatek prostoru – výhodou je i obrovská zahrada. S výměrou přes 4 000 m2 připomíná spíš lesopark než zahradu za domem. Velkorysost podporuje i krajinářské řešení Mikoláše Vavřína, okořeněné skulpturami Čestmíra Sušky. Nikde ji navíc nehyzdí výrazný plot nebo zeď – směrem k jihu vizuálně navazuje na zalesněné svahy přírodní památky Krásná stráň a od okolních parcel ji oddělují zdi zarostlé zelení.

Vily pro VIP

Ladislav Lábus patří bezesporu k nejvýraznějším osobnostem místní architektonické scény, byť těžiště jeho realizovaných staveb nalezneme spíš v nultých letech tohoto století. Jeho rekonstrukce paláce Langhans v Praze z roku 2002 byla zjevením, které na mě udělalo v počátcích mých architektonických studií zásadní dojem, od té doby pravidelně oprašovaný procházením Františkánskou zahradou. Mimo praxi se Lábus zároveň zasloužil o výchovu několika generací českých architektů a architektek svými třemi desítkami let na akademické půdě, z toho osm let (2014–2022) ve funkci děkana Fakulty architektury ČVUT v Praze. Vila ve Vonoklasech byla však jeho prvním projektem rodinného domu.

Pozemek na ulici Ke Krásné stráni byl jednou z deseti nadstandardních stavebních parcel, které zde nechal na počátku devadesátých let vymezit rakouský bankéř, developer a podnikatel Heinrich Sittler. Tehdejší generální ředitel české pobočky banky Crédit Lyonnais ale nechtěl jen skoupit pole a rozprodat je na parcely. Plánoval ve Vonoklasech vytvořit luxusní vilovou enklávu podobnou pražské Babě nebo Ořechovce. Kromě velkorysých pozemků se tak věnoval i urbanistickému detailu (ulice dnes lemují živé ploty a nízké zídky z lícových cihel, do nich jsou zabudované elektrické přípojky, křižovatka je rozšířena na malý plácek pro parkování se vzrostlými stromy v rozích). Pod urbanistickým řešením z roku 1996 byl podepsán tehdy mladý architekt a urbanista Petr Hlaváček.² Sittler pak jednotlivé parcely (s výměrami zhruba od 3 do 4,5 tisíce metrů čtverečních³) rozprodával spřáteleným investorům, kterým rovnou doporučoval skupinu vybraných architektů. Mezi nimi nechyběli Alena Šrámková, Josef Pleskot, Michal Sborwitz či právě Ladislav Lábus.

Dnešní majitelé vily na první setkání s Ladislavem Lábusem vzpomínají s úsměvem – působil prý jako zamlklý a hloubavý typ. Do spolupráce se tak zrovna nehrnuli. Ke stavbě se však nakonec rozhoupali s určitým odstupem a tehdy na oslovení reagoval jako první a pečlivým přístupem si brzy získal jejich důvěru. Dnes spolu s dalšími majiteli Lábusových vil tvoří dokonce jakousi komunitu a pravidelně se scházejí na jeho narozeniny. Dle zvláštní tradice se nepředstavují skutečnými jmény, ale stylem: „Dobrý den, vila Vonoklasy.“ „Dobrý den, Roudnice.“ „Dobrý den, vila Nespeky.“

Výjimečné stavby se vždy rodí postupně a jsou výsledkem určitého procesu zrání a ladění se obou zúčastněných stran, architekta i investora. Je pravda, že tento výsledek pak může být pro nezasvěcené okolí překvapením. To ilustruje třeba úsměvný rozhovor kolemjdoucí s architektem při jednom z kontrolních dnů na stavbě: „Můžu se zeptat, co to bude?“ „A copak si myslíte?“ „No buď to bude samoobsluha, nebo benzinová pumpa.“ Sami investoři se prý s představami architektů o moderním domě s plochou střechou doopravdy sžili až při své pracovní cestě do Spojených států, kde měli možnost navštívit mnohokrát citovanou Vilu nad vodopádem. Tam prý konečně pochopili, o co architektům jde. 

Dům obraz

V případě Vonoklas se výsledkem procesu zrání stal velmi originální a velmi komponovaný dům. Původní fotografie Jana Malého vypadají téměř jako obrazy. Možná zatoulaná díla amerického realisty Edwarda Hoppera, kde se život také odehrává na pozadí geometrických ploch a výrazné hry světel a stínů. Vstoupit do takového obrazu je nevšední zážitek. Ocitáme se uvnitř kompozice barevných stěn a tónovaných skel, proplouváme místnostmi, vznášíme se světlíkem pracovny. Cestou po schodišti žasneme nad elegancí konstrukčních gest. A jako badatelé se zvětšovacím sklem, nosem nalepeni na plátně, abychom v detailu malby rozeznali tahy štětce a zrnka pigmentu, osaháváme stěny a kliky, zvedáme pohledy ke stropu a hned zase kontrolujeme detaily zahradního chodníčku. A po pečlivém ohledání nezbývá než jásat, jak promyšleně a sebejistě působí architektura obrazu i při pohledu zblízka. Tlumeně barevné plochy rozkvétají strukturami kletovaných omítek a kresbou dřeva. Jednoduché detaily okouzlují kombinací hravosti a preciznosti v návrhu i provedení. Za vším je cítit pečlivá práce a radost z ní.

Příjemnou návštěvu jsme lehce přetáhli. Vila ve Vonoklasech v nás zanechala dojem místa, kde by se dalo snadno ztratit. Ne že by byla tak velká nebo nepřehledná. Jen je v ní toho tolik k objevování. 

1 Viz také rozhovor se Svatoplukem Sládečkem (ERA21 #04/2023).

2 Později ředitel Institutu a plánování hl. m. Prahy a dnes náměstek pražského primátora pro oblast územního a strategického rozvoje.

3 Pro stavbu běžného rodinného domu se obvykle jako optimální uvažuje rozloha okolo 800 metrů, malé RD lze stavět i na parcelách velkých pouze 450 m2.

__________________________________________

místo stavby: Ke Krásné stráni, Vonoklasy; autoři: Ladislav Lábus, Lenka Dvořáková / Lábus AA (Praha); investor: soukromá osoba; projekt: 1996; realizace: 1998; plocha pozemku: 4 300 m²; zastavěná plocha: 350 m²; podlažní plocha: 424 m²; foto: Jan Malý (1,5), Tomáš Hejzlar (2-4, 6-7).