Berbeři za Prahou. Dům ve Zdiměřicích po sedmnácti letech

Alžběta Nováková 

V průběhu šestnácti let od své realizace se dům ve Zdiměřicích navržený architektem Stanislavem Fialou, tehdy působícím ještě jako součást kanceláře D3A, objevil už v nemálo filmech. U oblého jídelního stolu, za nímž uprostřed léta seděla naše redakce spolu s majitelem domu, popíjel alkohol Jan Budař coby Czech Made Man, u krbu a na zahradě se natáčela reklama na ztracená písmenka jednoho známého hobbymarketu a ve vířivce se stěnou otevřenou do centrálního prostoru se vystřídalo už několik známých herců. Zároveň v tom stejném domě od začátku bydlí stále tentýž uživatel.

Obývák jako filmový ateliér

I následující výjev působí trochu jako z filmu: za zmíněným stolem sedí pětice lidí, v pozadí hraje hudba, čtyři se rozhlížejí kolem a snaží se zorientovat v tom, co pátý popisuje. Pohledy směřují střídavě na skleněný tubus uprostřed místnosti, ve kterém rostliny už svými listy narážejí do stropu, nebo skrz velké zakřivené prosklení do zahrady a dále do lesa, kde se prý často procházejí srnky. Kdyby bylo šero, odrazivá skla by v kombinaci s tlumenými světly dokázala člověka zmást, zda je vůbec venku, nebo vevnitř.

 „Je pravda, že si dům prakticky vydělá na provoz. Snažím se ho nepronajímat často, ale zhruba jednou nebo dvakrát za rok to bývá,“ popisuje pan domácí, jak probíhá soužití s občasnými návštěvníky vybavenými filmovou technikou. Hlavním cílem zájmu lokačních manažerů bývá právě centrální prostor domu. „Většinou jim interiér vyhovuje, jak je. Ještě se nestalo, že by chtěli něco výrazně měnit. Ale když tady jednou jezdili s velkou kamerou na kolejích, to už bylo trochu na pováženou!“ směje se majitel. I jemu zde dosud vše vyhovuje, a tak sami jen těžko hledáme, co je oproti původnímu stavu jinak.

Pro dva až čtyřicet lidí

„Popravdě se tady toho technicky moc nezměnilo, dům funguje dobře. To jsem si uvědomoval až postupně během užívání. Ať už je tu člověk sám, ve dvou, má večeři s kamarády, nebo je party čtyřiceti lidí. Ten dům to absorbuje úplně bez problémů,“ vypočítává náš hostitel výhody, které návrh přinesl. Majitelé neměli na začátku žádnou specifickou vizi, cesta k výběru architekta či architektky byla ale důkladná. Majitel jich oslovil hned několik a vybíral s nimi i vhodný pozemek – vlastnil dva nedaleko od sebe. Na základě předběžných návrhů pak volba padla právě na Stanislava Fialu, s nímž si nejlépe sedli i osobně, a který tak ke stejnému stolu, kde právě teď sedíme, ještě občas zavítá na večeři.

Na rozdíl od původních vyčistěných fotek a filmových záběrů do interiéru přibylo pár každodenně používaných věcí, nábytek navržený architektem na míru ale zůstal na stejných místech. A kromě již zmíněných rostlin v interiérovém skleníku, který byl jedním z majitelových přání a doplnil tak architektovu vizi propojení interiéru s exteriérem, se rozrostla také vistárie. Díky popínavce obepínající zahradní pergolu je v domě příjemný stín i v poledne, když se od jihu do fasády opírá slunce.

Druhá pergola, předsazená před uliční fasádou, odděluje dům od okolí. Pod tuto zastřešenou konstrukci se vejde až pět zaparkovaných aut nebo třeba pingpongový stůl. Prostor mezi plotem a vstupem tak ožije hlavně při zmiňovaných party, kdy lidé proudí z jedné strany domu na druhou. Variabilně fungující interiér ale posloužil i v klidnějších dobách, za covidu: „I známí ke mně chodili relaxovat,“ chlubí se pan domácí.

Bunkr u lesa

Místo konkrétních očekávání si původně majitelé pro architekta definovali spíše pojmy jako napojení na zahradu a nadčasovost, v programu pak figurovaly pro běžný rodinný dům méně obvyklé požadavky jako vlastní vinný sklípek nebo vířivka. Architekt Fiala přišel s myšlenkou centrálního obytného prostoru s prvkem krbu lemovaného minimalizovanými místnostmi, údajně po vzoru pouštních berberských obydlí. I když si dům jistou útulnost zachovává, v porovnání s architektovou inspirací působí výsledek opravdu velkoryse. Redukované pokoje nejsou stísněné díky plně otevíravým stěnám a dveřím, jimiž se dají propojovat s centrálním prostorem. Luxusnější dojem pak podtrhují dvě kuchyně – jedna, na „špinavou práci“, je speciální místnost za dveřmi, zatímco druhá, spíše reprezentativní, stojí v centrálním prostoru. Stejně tak byl za dveře odsunut i druhý obývák, jehož hlavním prvkem je širokoúhlá televize.

Nejvýraznějším omezením návrhu se stal fakt, že se dům nachází v ochranné zóně Průhonického parku, zastavět tak bylo možno jen dvacet procent pozemku, a to pouze jednou stavbou. „Uvažovali jsme, že by na střeše vzniklo ještě částečné patro, ale to jsme opustili. Finančně i prostorově už to bylo zbytečné,“ ukazuje nám později majitel původní architektonické skici. Na jedné straně tedy stály stromy, na dalších však bylo sousedství nejisté – majitelé ani architekt nevěděli, jaký charakter zástavby na vykolíkovaných pozemcích uprostřed polí vyroste. Dům se tak preventivně orientoval hlavně k pohledu do zeleně, pro jehož popis i dnes majitel používá slovo „bezpečný“. Má tím na mysli jistotu, že tady se už nikdy nic stavět nebude a jeho soukromý výhled nebude ničím narušen.

Při pohledu na současný stav okolí se dá říct, že se obavy majitelů naplnily. V satelitní zástavbě dvacet minut od centra Prahy nezvolili všichni stavebníci stejnou strategii. Rodinné domy, které vyrostly spíše později, působí dnes daleko starším, komplikovanějším a nabubřelejším dojmem než ten, kvůli kterému jsme přijeli. Mezi sousedy přitom nebyl první dům v okolí bez sedlové střechy přijat dvakrát dobře. Vysloužil si dokonce přezdívku Trafačka. Když se nejprve stavěl jeho betonový sklep, někteří mysleli, že se jedná o bunkr. Kvůli údajnému stínění sousední stavby překvapivě padla v nelibost i poměrně subtilní vstupní pergola. 

Právě úplné odtržení domu od jeho kontextu působí až lehce negativně – je orientován jen a pouze do sebe, z okolí dovnitř nepustí vůbec nic, téměř provokativně ho ignoruje. Takto vypadá, že by mohl stát kdekoli.

Dívat se vpřed

Sousedovo oko nevidí ani do zahrady ve francouzském stylu, kde je rozložení záhonků a rostlin organizováno tak, že zrcadlí půdorys domu. I tato konceptualizace vydržela dodnes, byť letos najdeme mezi květinami pár sušších míst. Voda ze studny, kterou dům v jednom ze svých dvou rozvodů využívá, totiž přestává stačit. Proto došlo na jedinou větší přístavbu od dob realizace: pod zemí vedle domu přibyla nádrž na dešťovou vodu, kterou by byl majitel dle svých slov nechal udělat daleko dřív, kdyby to tehdy tušil.

 Pohled dopředu a odvaha zkoušet nové technologie je z domu znát. Do betonové stropní desky jsou nejen zavrtaná stropní svítidla, ale kousek od nich zároveň zalité kabely a chladicí rohože. Dům místo klimatizace využívá chlazení stropu a stěn, topí skrz podlahu a stěny. Dochlazována vodou z tepelného čerpadla je i sklepní místnost se skladem vína. Ve sklepě si později všímáme také různých řešení betonových stropů, kde si Fiala jednotlivé technologie testoval. Majitel to komentuje, že některé z nich architekt používal i později, například v Paláci DRN na Národní třídě. Fialova péče o stavbu a cit pro detail se odráží všude – v koupelnách okukujeme originální topné žebříky nebo držáky na toaletní papír, v kuchyni zase nezvykle otevíravý bar s nápoji a kuchyňskými potřebami. I přes množství neobvyklých detailů ale dům nepůsobí předraženým dojmem, spíše snad promyšleností a snahou využít vše na maximum, což potvrzuje i dřevěné zahradní posezení navržené ze zbytkových kusů.

Fiala Houselife

Pan majitel dále podtrhuje, že se dům skutečně podařilo navrhnout tak, aby byl co nejjednodušší na údržbu. V podstatě nic není potřeba natírat, o nic nemusí speciálně pečovat. Pravidelně měnit je potřeba pouze vrbové vypletení plotu. Při naší návštěvě se po pěti letech chystá další výměna, i když by podle nás ještě chvíli vydrželo. Kompromisem byla v tomto ohledu podlaha, kterou si Fiala nejprve představoval jako stěrku. Když ale všechny firmy z důvodu složitých půdorysných tvarů odmítly, rozhodl se pro kamennou dlažbu. Pan domácí je ve finále spokojenější, protože tento povrch netrpí zbytečnými škrábanci a je v podstatě nezničitelný.

„A ještě jedna důležitá věc, když se dívám zpětně,“ shrnuje majitel při našem odchodu. „Samozřejmě stavba něco stojí, ty materiály, skla... Ale v podstatě nám Standa ušetřil hrozně moc peněz,“ říká, když popisuje, co vše architekt do projektu oproti původnímu očekávání přinesl. „Každému říkám: Jestli chcete stavět, nešetřete na architektovi!“ dodává optimisticky s tím, že jediná věc, kterou si v průběhu času dodělal, je LED pásek podél zaoblené prosklené stěny, který večer výrazný tvar ještě podtrhuje.

__________________________________________

místo stavby: Ke Kapli, Zdiměřice; autor: Stanislav Fiala / D3A (Praha); spolupráce: Milan Bulva, Daniela Polubědovová; zahradní architekt: Lukáš Pinkava; investor: soukromá osoba; projekt: 2004; realizace: 2007; plocha pozemku: 1 233 m²; zastavěná plocha: 338 m².