V posledních letech v ČR stále roste počet architektonických soutěží, což je určitě dobrá zpráva a zřejmě i doklad toho, že odér, který po sobě kdysi zanechala nešťastná soutěž na Národní knihovnu, snad už definitivně vyvanul. Osmělila se totiž i největší města, která se pustila do řady opravdu významných záměrů, jejichž vlajkovou lodí je bezesporu Vltavská filharmonie, která by se měla stát nejen chloubou metropole, ale již ze své podstaty patrně i nejdůležitější českou stavbou 21. století.

Architekt Leopold Bauer ve dvacátých letech 20. století popsal obchodní dům jako středobod veřejného života, kde se prolínají kultura, vkus a vzdělávání. Na této myšlence bylo postaveno mnoho významných domů, které však byly v posledních desetiletích víceméně přehlíženy. Ekonomické zájmy a tlak spotřebitelské poptávky postupně převážily nad jejich kvalitami. Přestože jsou považovány za veřejné prostory, jejich privátní vlastnictví z nich činí typologii mimo veřejnou regulaci. Výsledkem je často jejich fyzický a funkční úpadek – prázdno, balast, nebo dokonce demolice. 

Záměr napsat recenzi uplynulé výstavy Svědectví prostoru v pražské Galerii Jaroslava Fragnera (GJF) se vzhledem k turbulentnímu vývoji posledních týdnů a měsíců přeformoval do shrnutí a komentáře k současnému medializovanému dění, ve kterém rezonuje zejména cenzura výstavního obsahu, omezování akademických svobod a obavy nad budoucím směřováním galerie pod despotickým vedením jejího provozovatele. Potřeba zrekapitulovat poslední události vychází jednak z významu a postavení galerie jako jedné z mála v České republice věnující se výhradně prezentaci architektury, jednak z obavy vytvoření precedentu omezující autonomii kulturních institucí. 

Trenčín bude v roce 2026 Evropským hlavním městem kultury a jako součást systémových kroků v souvislosti s tímto titulem radnice zřídila unikátní funkci městského kurátora, který působí v rámci útvaru územního plánování jako specialista na péči o veřejný prostor. Na Slovensku dosud tato pozice fungovala pouze v Trnavě. O tom, co jeho profese obnáší, jak se daří do plánovacích procesů zapojovat veřejnost a co se za rok jeho působení v Trenčíně podařilo, jsme hovořili s Omarem Mirzou.

První dětský hospic v ČR vyrostl v areálu domova pro seniory Kociánka v Brně. Jedná se o zařízení s paliativní a odlehčovací péčí, rehabilitacemi, terapiemi a hlavně komplexní podporou pro rodiny v těžké životní situaci. Je útočištěm, místem pro prožití těch nejtěžších chvil i prostorem pro úlevu, vzájemnou podporu nebo samotu, ale i pro chvíle normálního žití a radostného setkávání. Dům pro Julii je i přes svou velikost poměrně nenápadný, citlivě zasazený do přírodního amfiteátru původního parku a otočený do chráněného vnitřního atria se zachovanými vzrostlými stromy. Do něj se obracejí společné místnosti i soukromé pokoje pro děti. Na vegetační střeše se nachází vyhlídkový chodník vedoucí k místu pro rozjímání na vrcholku svahu. Z pokojů rodičů v horním podlaží na něj lze vyjít ve kteroukoli denní i noční hodinu.