Hory a klášter. Muzeum Krkonoš ve Vrchlabí

Šárka Malá, Roman Koucký / koucky-arch.cz 

Krkonošské muzeum ve Vrchlabí bylo založeno roku 1883 rakouským Krkonošským spolkem, od roku 1966 sídlí v budově bývalého augustiniánského kláštera. Kánon církevní stavby nevychází příliš vstříc potřebám současných expozic. Při rekonstrukci bylo proto potřeba postupovat velmi citlivě a hledat styčné body, aby při zachování maxima hodnot klášterní budovy získala expozice co nejvíce prostoru pro současné vyprávění příběhu hor. Pro přednáškový sál, muzejní obchod, výtah a hygienické zázemí vznikl nový betonový vstupní objekt připomínající svým tvaroslovím skalní masiv. S novým vstupem je nově organizována i celá trasa prohlídky. V ní má specifické postavení rajský dvůr, který jak v klášteře, tak v expozici symbolizuje propojení země s vesmírem a jeho duchovní podstatou.

Základní tábor

Miroslav Šajtar

Poeziomat na vrchlabském náměstí promlouvá hlasem Davida Vávry: „Vrchlabí jest pěkné město podkrkonošské. (...) Výše za zámkem vypíná své věže starý klášter mnichů augustiniánů. Stavení obrovské se zahradou krásnými stromy ovocnými posetou.“ Úryvek pochází z pamětí Karla Václava Raise, podkrkonošského rodáka, z kapitoly nazvané příznačně V Němcích. Barokní komplex představuje jednu z dominant města i v současnosti; turbulentní 20. století ovšem zároveň se zásadními demografickými a společenskými zlomy setřelo jeho původní náplň. Zatímco kostel je dnes využíván jako městská obřadní a koncertní síň, prostory přilehlého dvoupodlažního konventu byly postupně adaptovány pro potřeby Muzea Krkonoš.

Proces vzniku zcela nové expozice pro 21. století trval půl druhé dekády. Šárka Malá a Roman Koucký byli postaveni před komplikovaný úkol: propojit rigidní formu budovy – která z principu směřuje k uzavírání se jednotlivce do sebe a jeho dlouhodobé kontemplaci – s extrovertně orientovanou muzejní institucí, určenou pro rychloobrátkový hromadný turismus současnosti. Zároveň při tom zamýšleli naplnit budovu soudobým obsahem, tedy popřít zažité klišé o muzeu jako sestavě únavných statických vitrín. Kombinace obojího byla možná díky jednotě architektů jako tvůrců prostoru, scénografů výstavy i redaktorů vlastního obsahu expozice.

Autoři především učinili několik výrazných provozních rozhodnutí: odvrátili vstup do muzea z hlavního průčelí do zadního křídla; úvod expozice nasměrovali do podzemního podlaží; návštěvnickou trasu posléze nechávají prolínat střídavě mezi ambitem a bývalými celami.

Vstup je přenesen z původního severního průčelí do nové přístavby na jihu, umístěné na místě někdejšího utilitárního přístavku olejového hospodářství. Přístavba kombinuje nepravidelný mnohostěn z pohledového betonu – imitaci horstva – s lapidárním černým kvádrem proskleného vestibulu. Forma moderní stavby zároveň předurčuje její obsah: jsou v ní umístěny kompletní prostory zázemí, tedy pokladny, toalety, šatna, přednáškový sál i výtah; historická křídla klášterního konventu jsou tím uvolněna pro samotnou expozici. Vstupní interiér přitom nepůsobí přehnaně prostorným dojmem, přestože se jedná o plošně nejrozsáhlejší místnost v objektu. Je tedy zřejmé, že zvolené řešení ulevuje původní stavbě, která by nebyla schopna potřebné prostory poskytnout.

Zahájení prohlídkové trasy sestupem do suterénu může být pro mnohé kontrastním momentem – nesměřuje snad návštěvníkův pohled intuitivně spíše vzhůru, k vrcholům? Motiv klesání a stoupání mezi podlažími jako analogie pohybu po horách se bude v expozici dále opakovat; většina trasy je úzká, až stísněná, navozuje pocit skutečné horské stezky. Obdobně ani v půdorysném směru není expozice lineární, je založena na vícevrstvém prolínání ideje přírodního prostředí reprezentovaného ambitem a sféry lidského působení, která je exponována v celách po obvodu. Střídání chodby a sálů rozbíjí muzeální stereotyp, zároveň symbolicky vypovídá o těsném spojení a provázanosti člověka a jeho aktivit s přírodními procesy. Expozice „přírodovědná“ a „vlastivědná“ vyprávějí společný a neoddělitelný příběh.

První sály expozice předurčují atmosféru pohoří – vstupujeme do míst, kde extrémní fyzikální podmínky mohou ústit až v mystické zážitky. Další z místností dominuje symbol genetického kódu, šroubovice DNA. Model molekuly je abstrahován do betonového dvojitého schodiště, které prochází otevřeným stropem do vyššího podlaží expozice, ne náhodou věnovanému poválečným událostem v regionu. Konstrukce je pevně kotvena k podlaze, v horní úrovni návštěvník zjistí, že z ní zde není možné vystoupit; přitom s každým dalším stupněm se zvyšuje pociťované chvění… Místností s DNA expozice zdánlivě končí, teprve po chvíli fotobuňkou otevírané dveře uvádějí návštěvníky do atraktivního sálu s tekoucí vodou, zmenšeného modelu autentického přírodního prostředí. Teprve po tomto prožitku přírodních pokladů hor se prohlídková trasa vrací do přízemí, kde opisuje časový oblouk od geologického formování horstva, vznik a vývoj flóry a fauny až po příchod prvních lidí. Sledujeme potýkání se s přírodními silami, krátce opětovně sestupujeme o podlaží níže do expozice dobývání nerostného bohatství a využívání vodní síly. Následující úsek zdůrazňuje vznik bezlesých lučních enkláv a nástup industrializace, ve finále pak přírodními i společenskými katastrofami procházíme až do současné doby; dějiny nekončí, ale stále pokračují kupředu. Exponátem může být i kuriozita, jakou je například autentický kus plaňkového plotu vlastnoručně stlučený Václavem Havlem.

Návrat do vestibulu by měl vést přes rajský dvůr, který je jinak vůči vnitřní expozici pouze tušeným prostorem – okna do dvora jsou z ambitu zastíněna velkoplošnými grafikami. Dvůr je opět pojat symbolicky, má znázorňovat duchovní přesah; geometricko-matematické jádro jeho zádlažby by zasloužilo vysvětlení. Škoda že obdobné minimalistické lavičky jako v rajském dvoře nepoužilo muzeum pro chybějící posezení před vstupem. Poněkud stranou zájmu zůstává druhé podlaží – zde se nalézá kromě veřejnosti nepřístupných pracoven a kanceláří muzea především obrazárna. Prostory jsou až na nově zpracovanou celu se vzácnými tisky ponechány ve stavu před rekonstrukcí, v jedné budově tedy lze srovnat kontrast konvenčních výstavních prostor s nově pojatou koncepcí.

Muzeum stírá rozhraní mezi stavbou a interiérem. Kulisu výstavy tvoří geometrické tubusy stromů, modely hor jsou znázorňovány terénními vrstevnicemi známými z architektonických modelů. Pozadí artefaktů podtrhuje neutrální bílá barva, použitá jednotně na všech površích; sály s nejvýznamnějšími exponáty jsou naopak zdůrazněny plně černým prostředím. Dominantu expozic tvoří velkoplošné grafiky a prostorové modely, doplňované řadou na míru vytvořených audiovizuálních děl a efektů. Namísto nestranného katalogu sesbíraných přírodnin a artefaktů akcentují autoři vybrané obrazy, jejichž prostřednictvím návštěvníka motivují k domýšlení souvislostí.

Prostory muzea jsou na více místech předěleny turnikety s čtečkami vstupenek. Jsou tak připraveny na různé prohlídkové trasy, které bohužel v současné době muzeum nenabízí. Vstupenku lze zato využít pro interaktivní kvíz a okamžitou návštěvnickou obsazenost expozice je možné sledovat online. Navigaci muzeem mají zajišťovat decentní piktogramy na podlaze. Návštěvník nepřipravený na tento nenápadný orientační systém si může připadat dezorientovaný; ovšem, stejně jako v horách, cesta přináší nečekané zážitky a nové souvislosti. Zabloudit při hledání východu může být motivací k opakované návštěvě.

Miroslav Šajtar (*1983, Havířov) absolvoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Působí v projekčním ateliéru Architekti Headhand a věnuje se regulačním plánům, územním studiím, navrhování souborů staveb i jednotlivých domů.

Přistání v Krkonoších

Filip Šenk

S přístavbou a úpravou Muzea Krkonoš ve Vrchlabí přibyla do města výrazná a v plném významu slova ikonická stavba. Cit pro právě tento rozměr architektury Roman Koucký a Šárka Malá prokázali v minulosti přesvědčivě. Stačí připomenout mosty v Ústí nad Labem, Českých Budějovicích či Praze, které významně utvářejí krajiny těchto měst. Ve Vrchlabí vnesli do města architektonickou formu, jež na sebe strhává pozornost, aniž by však k tomu musela ničit budovu původního augustiniánského kláštera. Nová skulpturální hmota přimknutá k baroknímu klášteru hovoří pochopitelně zcela odlišným jazykem.

Vnějšek

Prvotní sdělení není komplikované, přístavba symbolizuje především prolínání historických vrstev města a krajiny. Přitom je zde poměrně vtipně obrácena chronologie: zatímco architektura přichází do hor dlouho po jejich zformování, s přístavbou se děje opak. Hora přichází k architektuře. Vstup tvoří prosklený pravidelný objem vsazený do nepravidelného tvaru. Imitace hory samozřejmě není přesným obrazem skal – může v něčem připomínat třeba schematizované obrazy hor středověkého malířství. Není to na překážku, na rozdíl od hory na obraze se tato postupně bude stále více začleňovat do svého prostředí stopami přírodních jevů a dějů. Střety odlišné zkušenosti času, té lidské a přírodní, jsou tím, co bude stavbě prospívat.

Spojení muzea hor s tvarem betonové hory v sobě nese jakousi prvoplánovou provokativnost, protože přímočarost tohoto znaku je do očí bijící. Zároveň se hlavní motiv nevyvyšuje nad historickou konstrukci kláštera, nesnaží se historickou strukturu přebít a plní jasně určený úkol. Jednoznačná čitelnost formy vychází z role přístavby, kterou lze oprávněně nazvat dramatickou: doslova otáčí orientaci celého kláštera. Vždyť původní vstup se nacházel na jeho severní straně, kde je také dominantní uliční fasáda kostela sv. Augustina. Změna akcentuje nabytý veřejný charakter budovy kláštera a smysluplně se obrací k zahradě, parku a zámku. Neopomíjejme ani praktické hledisko otočení vstupu k prostornému předpolí s parkovištěm.

Nutné je poznamenat, či přesněji vytknout, že právě předpolí není dořešeno a hlasitě volá po dalších úpravách. Architekti se zabývali i tímto úkolem, jejich myšlenky zůstaly nevyužité. Nejde ani tak o pohodlnost parkování či důstojný nástup k muzeu, protože důležitější je dotváření veřejného prostoru s cílem rozvíjení struktury města. Nadneseně by šlo o prostoru mezi muzeem, Krkonošským centrem environmentálního vzdělávání zvaným Krtek (Petr Hájek Architekti, viz ERA21 #01/2014), zámeckým parkem, zámkem, náměstím a historickými domy uvažovat jako o kulturním ostrovu a středu veřejného života. Proto by se zde měly zhušťovat propojení, prolínání a vazby mezi zmíněnými body, včetně navázání na osy města, aby sem topologická provázanost přirozeně vedla místní i návštěvníky. Pokud tedy ustoupíme od představy, že hlavní veřejný prostor se děje kolem lanovek.

Muzeum je z principu nástrojem, jak podpořit otevřenost města. Tou je třeba rozumět podíl na vytváření veřejného prostoru, kde se péče věnuje paměti i rozvoji obce. Proto podobu muzea nelze ztotožnit jen s formou ikony. Abych to upřesnil: ikonická forma je zde z již zmíněných důvodů vhodným řešením, na něj by však mělo navázat uznání širších souvislostí. Zacházet s tvarem města není snadné, protože vyžaduje delší čtení a schopnost vnímat skrze architekturu město v jeho dění, to znamená v mnohosti možností jeho dalších proměn. Do toho vstupuje smysl muzea s rozšiřováním poznání a pochopení, aby se poučení a zaujatí návštěvníci v krajině Krkonoš orientovali. Má nabízet prohloubení zkušenosti míst a poučené zanoření se do krajiny. A stejně tak by stavba muzea měla reagovat na město, které je také specifickou krajinou. Architektonický návrh úpravy muzea obsahoval právě tento širší rozsah díky budování provázaností – a to i pomocí drobných zásahů – do blízkého okolí stavby. Zůstalo ale prakticky pouze u venkovního schodiště a je to škoda. Anebo, doufejme, příležitost pro blízkou budoucnost.

Vnitřek

Z pohledu dnešních trendů bychom mohli využití kláštera pro muzeum popsat jako „adaptive reuse“ a zatleskat si nad aktualitou přemýšlení. To ale nezakryje skutečnost, že dispozice kláštera má pro funkci muzea výrazná omezení. Nová část proto zahrnuje přednáškový sál, šatny, toalety i prodej knih. K aktualitě myšlení lze dodat, že muzeum v budově kláštera funguje už řadu desetiletí, oficiálně budovu dostal KRNAP do své správy už v roce 1966. Kompozice nové podoby muzea má jasné členění informací a vede pohyb návštěvníka srozumitelně, byť poměrně sevřeně. Rozmáchnout se do prostoru tu však příliš nešlo, světlou výjimkou je například schodiště ve tvaru šroubovice DNA. Využívá přechody od abstraktních bílých vertikál ke konkrétním předmětům, od historických dokumentů po hudbu pro hravé zapojení návštěvníků všech věkových kategorií. Expozice směřuje od vstupní hory přes situaci hor ve sklepení a příběh hor v ambitu a celách do rajského dvora, kde se, nadneseně řečeno, člověk může dotýkat vesmíru a toho, co jej přesahuje. Ovšem v samotném muzeu je kvůli nenaplněné úpravě dvora tento postup v závěru nedořečený.

Příběh začíná sledováním horského života v jeho rozmanitých podobách i lidského vztahování se k horám skrze obrazy duchů a přízraků. Motiv sžívání se s horami je už zde centrální, narativ není objektivistický a emociálně odtažitý. Prostorově je tato část zařazena do spodního patra, kdy návštěvník sestupuje umělou horou k obecným tezím o krkonošském prostředí. I když se zde hovoří o paměti míst, teprve až když návštěvník vystoupá zpět do ambitu, poznává historii Krkonoš podanou lineárně od počátku vesmíru. S první celou se do příběhu začnou propisovat osudy a podniky lidí v těchto horách. Expozice je bíle laděna, s několika málo černými místnostmi cenných exponátů. Drobná potíž je, že v expozici je celkově řada nuancí, které divák sotva zaznamená. Pomohla by stručná mapka zdůrazňující klíč konceptu expozice.

Od bílého počátku vesmíru pokračuje cesta ambitem a celami živou a rozmanitou expozicí, kde lze zůstat „pouhým“ divákem, který se kochá pohledným uspořádáním skutečných materiálů či rozměrnými fotografiemi horských vrcholků. Informace se nabízejí, ale nevnucují. Například jedinečnost místní tundry je dostatečně zdůrazněna jak informačně, tak obrazově. Hlavním motivem zůstává prolínání lidského tvarování hor a hor tvarujících formy osídlení a podoby lidských osudů. Oprávněně, vždyť současná podoba Krkonoš je hluboce ovlivněna přítomností lidí. Původní lesy nenávratně zmizely činností dřevařů a sklářů, a i díky tomu se rozmohlo luční hospodaření. Hluboká paměť prostředí a lidské činnosti splynuly.

Současná podoba expozice muzea se přibližuje klíčovým úvahám o vztahu člověka a prostředí, jež zdůrazňují provázanost jednoho s druhým. Lze zmiňovat planetarismus či kritickou zónu Bruna Latoura, abych se odkázal na některé z konkrétních současných reflexí světa. Nejpříhodnější se mi ale jeví skutečnost, že muzeum není pouhým shromážděním a zprostředkováním informací. Nese v sobě více: podoby myšlení, jež znamenají přistání na Zemi objevováním místní neodstranitelné provázanosti lidí, krajiny a přírody.

Filip Šenk (*1981, Benešov) studoval dějiny umění a filozofii na Filozofické fakultě MU v Brně a na Fakultě umění a sociálních věd Lancasterské univerzity ve Velké Británii. Ve své vědecké práci se zaměřuje především na moderní a současnou architekturu a umění 20. a 21. století. Je autorem či editorem několika publikací, podílel se na několika výstavách v Galerii Jaroslava Fragnera. V současné době působí jako vedoucí Katedry teorie a dějin výtvarného umění a architektury FUA TU v Liberci.

___________________________

místo stavby: Husova 213, Vrchlabí; účel stavby: muzeum; autoři: Šárka Malá, Roman Koucký / koucky-arch.cz (Praha); spolupráce: Deltaplan, Petr Blažka (stavební část), Břetislav Eichler (konstrukce DNA), Šárka Ziková (kresby), Martin Ceplecha, Mikoláš Zika (sochařské modely); investor: Správa KRNAP; projekt: 2009–2023; realizace: 2020–2022 (stavba), 2022–2023 (expozice); zastavěná plocha: 2 285 m²; užitná plocha: 5 454 m²; obestavěný prostor: 19 317 m³; foto: Ester Havlová

Roman Koucký (*1959, Plzeň) je architekt, urbanista a pedagog. Vyučil se truhlářem a následně vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde dnes vede ateliér 1+xx – ateliér pro jedenadvacáté století. Roku 1991 založil vlastní architektonickou kancelář. V roce 1992 spoluzaložil nakladatelství Zlatý řez, které vydávalo stejnojmenný časopis a knihy o architektuře a umění. Sám je autorem a editorem několika knih o architektuře a urbanismu. Má za sebou více než 250 projektů interiérů, domů, měst, náměstí i mostů (např. Mariánský most v Ústí nad Labem, Dlouhý most v Českých Budějovicích, Trojský most v Praze). Zabývá se také problematikou územního plánování, je autorem několika územních a regulačních plánů. V letech 2012–2021 byl vedoucím Kanceláře metropolitního plánu na IPR Praha. Roku 2017 byl jmenován profesorem a je držitelem medaile FA ČVUT v Praze a zlaté Felberovy medaile ČVUT. V roce 2024 získal titul Architekt roku.

Šárka Malá (*1964, Žatec) vystudovala Střední průmyslovou školu stavební v Kadani a Střední průmyslovou školu kamenosochařskou v Hořicích, architekturu studovala na VŠUP v Praze. V letech 1990–1992 provozovala vlastní Studio Malá, kde se věnovala návrhům interiérů. Od roku 1993 působila jako asistentka v kanceláři Romana Kouckého, od roku 1998 je společníkem firmy koucky-arch.cz. www.koucky-arch.cz