Markéta: Ahoj Ondřeji!
Ondřej: Ahoj Markéto!
M: Tak, Ondřeji, letos to nemáme jednoduché… Kde nejlépe začít?
O: Myslím, že tentokrát je opravdu potřeba začít kritikou. Jednak se na ní shodneme my dva, jednak si nepamatuji architektonické bienále, které by mezinárodní odborná kritika tak sepsula. Ani bienále se neděje mimo politický kontext. Prezidentem Benátského bienále (stálé instituce, která pořádá v Benátkách i umělecké bienále, filmový festival a další akce) je od loňska novinář Pietrangelo Buttafuoco, blízký současné italské vládní pravici. Ten dal letošní bienále architektury na starosti Carlu Rattimu. Ratti je italský akademický architekt a urbanista působící v USA, který na MIT vede něco, co se jmenuje „Senseable City Lab“. Nejde tedy o žádného amatéra, přesto je Rattiho renomé v odborných kruzích ambivalentní…
M: A jak přesně jeho výběr souvisí s politikou?
O: Nejde o to, že by tu někdo vystavoval pseudoklasicistní, „krásné“ fasády, které Donald Trump nařizuje všem federálním budovám v USA. Politický rozměr není tak zjevný, ale je tu jednoznačně přítomný. O něčem vypovídá už fakt, že po dlouhé době letošní bienále pochválil Patrik Schumacher, šéf Zaha Hadid Architects, který se už dlouhé roky stylizuje do role „zlého muže“, příznivce neregulovaného kapitalismu a hlavně kritika „woke“ kultury, která údajně ovládla poslední architektonická bienále, jak říká nyní už zcela trumpovským slovníkem. V tom letošním vidí ale zárodek obratu.1 V době, kdy probíhá vzpoura nejbohatších lidí proti demokracii, jak je asi nejvíc vidět u technologických magnátů v čele s Elonem Muskem, není technooptimismus, kterému dal Ratti velký prostor, neutrální. Jeho přístup technologickému kapitálu konvenuje, i když není přímočaře politický. Ratti to ale ví a už předem myslel na alibi. Tohle nebude žádné bienále pro „tech bros“, bránil se v interview pro Dezeen.2 Podle mě to vypadá, že přesně něco takového udělat chtěl, ale pozval tolik vystavujících s odlišně zaměřenými projekty, že obsah výstavy nelze moc dobře ani pojmenovat, ani odmítnout. Když se budou všichni účastnit, řekl si asi Ratti, zbude míň lidí, co budou kritizovat.
M: Hm, to se ale docela přepočítal. Kritizováno bylo letos opravdu mnoho. Od teoreticky ambiciózního, ale ne úplně jasně definovaného Rattiho kurátorského prohlášení o kolektivní inteligenci…
O: … pohrává si s tím i název celé výstavy Intelligens, což je latinské participium od intelligere, rozumějící. Důležitý tedy má být proces. Písmena „gens“ (latinsky rod, ale i národ), jsou podtržená, což lze snad číst jako snahu o odklon individuální kreativity a zdůraznění oné sdílené inteligence…
M: … přes otevřenou výzvu k účasti, ze které bylo vybráno neuvěřitelných 300 příspěvků od 750 uchazečů, tedy skoro všech, co na výzvu odpověděli,3 až po kritiku estetiky grafického zpracování výstavy od jindy minimalistických Bänziger Hug Kasper Florio. Ta šedo-žluto-černá kombinace vypadá jako z pozdních devadesátých let minulého století.4
O: Takové trochu retro?
M: Možná, ostatně mnoho projektů participujících starchitektů pochází ze zapomenutých šuplíků minulých deseti až třiceti let. Zlatého lva za nejlepší účast získali Diller Scofidio + Renfro za projekt Canal Café, který původně navrhli pro benátské bienále v roce 2008 (!). Na přípravu espressa z vody z místní laguny, které prý chutná stejně slaně jako Jaderské moře, využívá kavárna už dlouho známou reverzní osmózu a UV sterilizaci. Kvůli chybějící hygienické atestaci EU i místních úřadů jsem si však slanou kávu nedala, její výroba byla krátce po otevření výstavy pozastavena. Dalším retro kouskem jsou vodní kola, co kotví v přístavišti Arsenale jen několik metrů vedle exponované výrobny kávy. Jsou přístupná po mole parametrického designu od architekta a nadšeného cyklisty Normana Fostera. Od jediné projížďky při vernisáži jsou ovšem uzamčena a rezaví a nástupní zrcátkové molo tak naprosto ztrácí svou funkci.
O: Trochu zvláštní je, že ve výzvě uspělo i několik projektů, pod nimiž je podepsán sám Ratti.
M: Ano, jeden konkrétní se mi vybavuje. AquaPraça je blíže neurčitelný pavilon plující po moři a jeho bílé vizualizace s několika měnícími se výškovými úrovněmi vypadají úplně jako obrázky od Eschera.
O: Díky té až trochu bezbřehé inkluzivitě je tu třeba i hodně projektů čerstvých absolventů. Nebo projekty, které musel zmíněný Schumacher při svém nadšení ignorovat: třeba záslužná kampaň HouseEurope!5 za zvýhodnění rekonstrukcí proti novostavbám. Tahle na první pohled sympatická otevřenost se ale bohužel pro návštěvníky Corderie v Arsenale obrátila v přehlcení, až kakofonii – nakonec i tu doslovnou, zvukovou. Exponáty jsou nainstalované tak nahusto, že se jejich energie vzájemně ruší. Myslím, že tady je nakonec hlavní problém: Ratti rezignoval na roli kurátora jako toho, kdo provádí výběr a sestavuje exponáty do smysluplného celku.
M: Souhlasím. Nesmíme ale také zapomenout, že se hlavní pavilon v Giardini právě rekonstruuje. Ratti musel letos celou výstavu, tmavou a hlučnou, vměstnat do Arsenale. Její návštěva tak vede rychle k senzorickému přetížení a přehlcení. Napadá tě i něco pozitivního?
O: Já cením úplný začátek, místnost vyhřívanou prý zbytkovým teplem z klimatizačních jednotek, které pak chladí následující sál – projekt Terms and Conditions. Tady je fyzický diskomfort záměrný a má svůj smysl: dává nám pocítit klimatický kolaps doslova na vlastní kůži. Zakoušíme tady odvrácenou stranu umělého pohodlí, které závisí na dalších a dalších energeticky náročných zařízeních…
M: To je pravda, už samotný vstup do výstavy je intenzivním zážitkem. Když se však člověk porozhlédne, uvidí závěsné radiátory, které ve skutečnosti místnost vyhřívají. Nepohodlí je reálné, ale způsob, jakým je teplo generováno, není ten, který nám autoři prezentují. Hlouběji v Arsenale jsem pak objevila projekt The Refreshing Square, jako vtipný protipól ventilátorů z první místnosti. Nízkoenergetický a historicky ověřený. Philippe Rahm architectes sem jednoduše umístili tři metry čtvereční chladivé mramorové podlahy, známé třeba z kostelů nebo italských domácností, kde byl mramor od nepaměti používán nejen pro své estetické účely, ale hlavně pro své termofyzikální vlastnosti.
O: Když se vrátíme na začátek, v druhé místnosti Arsenale divákům přehradí cestu kopec, jehož tvar se inspiruje exponenciálně rostoucí populační křivkou, takzvaným hokejkovým grafem. Nahoře se láme a padá – do podivné zóny beztvarých forem, připomínajících první formy života, které bují na druhé straně kopce. Tak se to také jmenuje – The Other Side of the Hill. Ratti říká, že „je pozdě, klimatická krize pokročila už příliš daleko, musíme se adaptovat“.6 V české debatě to pořád může působit radikálně. Ale zároveň to skrývá falešnou dichotomii: mitigace a adaptace nestojí proti sobě – nedává smysl zároveň lít do ohně olej a snažit se ho hasit. Cesta dalšími sály pak silný začátek výstavy postupně nahlodává. Celé jsem si to pojmenoval jako procházku od reflektované dystopie k nereflektované technoutopii, která je tou horší verzí dystopie.
M: Můžeš to rozvést konkrétněji?
O: Valí se na nás formálně novátorské projekty, které ale vznikají v rámci myšlenkově fatálně konzervativní představy o samospásném technologickém pokroku. Jako by tu lidská kreativita běžela na vysoké obrátky, ale tak nějak naprázdno, odpojená od reálných podmínek. Parafrázuji: „My se z té krize vynavrhujeme. Pomůžou nám roboti. A kdyby to náhodou nevyšlo, odletíme na Mars.“ V závěru jsou opravdu projekty stanic na Marsu.
M: Letos je tu vážně spousta sci-fi, robotů a umělé inteligence. Většina z vystavených humanoidů, robotických ramen a digitálních tiskáren byla ale už měsíc po otevření mimo provoz.
O: Ale něco se nám letos v Benátkách přece jen líbilo, ne?
M: No určitě! Příjemným překvapením byly naštěstí národní pavilony. Ze 66 zúčastněných zemí pořádalo 26 výstavu ve svém pavilonu v zahradách Giardini, 25 v komplexu Arsenale a 15 v centru Benátek. Novými účastníky byly Ázerbájdžán, Omán, Katar a Togo.7
O: I v mnoha národních pavilonech se vrací téma klimatické změny…
M: Zlatého lva za nejlepší národní účast získal – již tradičně výborný – Bahrajn za projekt Heatwave od Andrey Faraguny. Na pozadí prolínání tradic a extrémních změn klimatu představuje konkrétní architektonické návrhy pro pasivní chlazení veřejných prostor. V centru pavilonu a pozornosti stojí jakýsi sloup s pergolou jako kombinace větrné věže, stínicího zařízení a místa k setkávání. Návštěvník se tu rád na chvíli zastaví, posadí na pytel s pískem a ochladí. Také Německo se věnuje problematice environmentální krize – na příkladu stálého oteplování interiérů měst. Výstava Stresstest návštěvníky také fyzicky konfrontuje s realitou extrémních teplot, navíc vyzývá k radikálnímu přehodnocení urbanistického plánování. Pro mě tam ale bylo moc grafů, moc stromů v květináčích a opravdu velké horko i v místnostech, kde měl být chládek… Ano, byla jsem v Benátkách v době červnové vlny veder, kdy teploty šplhaly opravdu vysoko. Které pavilony zaujaly tebe?
O: S ohledem na návštěvníky zmíním napřed argentinský pavilon, strategicky umístěný tam, kde v Arsenale návštěvnická cesta mění směr, který nabízí ve svém Siestariu možnost odpočinku vleže. Všechna ta dystopická tíha z hlavní výstavy volá i po tematickém odlehčení. Polský pavilon s projektem Lares and Penates (Lárové a penáti) si s vtipem i uměleckou nadsázkou hraje s tématem zajišťování bezpečnosti – přičemž vedle sebe staví lidové pověry i současná předpisová zařízení budov.
M: V Polsku jsem se musela smát nahlas, je sebekritické i zábavné. Hasicí přístroj v okrasné nice z mušlí, kompozice šipek únikových východů, zarámované vypínače, pojistky či CCTV kamera jsou zde vystaveny se stejnou vážností jako rozdvojený proutek na hledání ideálního místa pro stavbu domu nebo slepičí skořápky zahrabané do základů novostavby pro štěstí a ochranu před zlými silami.
O: Estonský pavilon, nepřehlédnutelný na nábřežní cestě k Giardini, si bere za téma zateplování, především panelových domů, ale zvenku se povedlo dočasně obložit benátskou palazzinu.
M: Víš, že se tato výstava Estonsku téměř nepodařila zrealizovat? Tohle je čtvrtý dům, o který se ucházelo. U prvních tří objektů projekt vždy ztroskotal na problematice místních ochranářských povolení a komplikovaných osobních vlastnictví nemovitostí. Na poslední chvíli se Estonsku podařilo získat právě tuto červenou stavbu, na které bílé zateplovací panely krásně vyniknou. I zdálky z Canal Grande.
O: Funguje to jako provokace i jako pozvánka na pozoruhodný projekt uvnitř. Ten zahrnuje i divadelní hru, kde se spoluvlastníci nemovitosti – podobně jako hrdinové Jiřího Havelky (hra a film Vlastníci) – dohadují o zateplení svého domu, v tomto případě paneláku. Nejde tu přitom o ušklíbání se nad „ošklivým“ zateplením, které je tak běžné i mezi architekty v Česku. Spíš se tu ukazuje, jak celá tahle důležitá proměna velmi viditelné části našeho městského prostředí padá do automatismu technicistních řešení a ocitá se mimo architekturu – a vlastně mimo jakoukoli debatu, která by šla dál než k otázce zateplovat, nebo nezateplovat. Všechno z toho platí i pro české prostředí. Nicméně českou a slovenskou reprezentaci bychom na bienále hledali marně.
M: Pavilon Česka a Slovenska – po boku ruského, izraelského a venezuelského – zůstal uzavřen. Stále jej zdobí modrá fasáda s malbami stromů Oty Hudce z loňského bienále výtvarného umění. Mimochodem, vloni byl pavilon otevřen a hostil projekt Evy Koťátkové o žirafě Lence, který dodnes pozitivně rezonuje v odborných i laických kruzích. Letos bylo s organizací na řadě Slovensko. Situace byla pro veřejnost dlouho nejasná a nepochopitelná, protože nevysvětlená… Dle nejnovějšího tiskového prohlášení Národní galerie Praha a Slovenské národní galerie z konce letošního června se obě strany již v roce 2023 dohodly, že letos pavilon neotevřou: „Hlavní prioritou je jeho rekonstrukce a příprava společné výstavy pro 61. umělecké bienále v roce 2026, kdy náš pavilon oslaví 100. výročí svého otevření.“8 Budeme držet palce.
O: Jiné země své pavilony také právě renovují, a přesto svou výstavu mají…
M: Přesně tak, podívejme se třeba na Francii s nápaditým řešením výstavy ve venkovním lešení nebo na Finsko s výborným dokumentem Stewardship o správcovství v architektuře. 27 minut dlouhý film odhaluje – pro většinu návštěvníků neviditelnou a neznámou – práci restaurátorů, klempířů, tesařů, studentů a dobrovolníků na nikdy nekončící údržbě Aaltova dřevěného pavilonu, který zde byl v roce 1956 instalován jen jako dočasný.
O: Nebo Dánsko, které udělalo výstavu ze samotného procesu rekonstrukce.
M: Dánsko probíhající rekonstrukci svého pavilonu pozastavilo a otevřelo jej po dobu trvání bienále veřejnosti. V jedné polovině je přístupné staveniště a ve druhé je výstava o důvodech a průběhu rekonstrukce. Kvůli problémům s pravidelným zatopením po prudkých deštích a kolísavé hladině podzemní vody bude pavilon vyvýšen a vyspádován a dveře budou kvůli možnosti lepší přirozené ventilace proměněny na francouzská okna. Vlastně taky přímá reakce na změnu klimatických podmínek. A zvláštní uznání poroty bylo letos uděleno Svatému stolci (sídlícímu ve Vatikánu) za projekt Opera aperta v kostelním komplexu Santa Maria Ausiliatrice od autorů Tatiana Bilbao Estudio a MAIO. Jde také o projekt probíhající rekonstrukce, návštěvníci mohou dokonce v rámci pravidelných restaurátorských workshopů sami přiložit ruku k dílu. Pozor, je třeba přihlásit se předem.
O: Ratti ve své výzvě pro národní pavilony vyzýval státy k představení řešení. Je fakt, že mnohým praktikujícím architektům v posledních letech chyběly na bienále realizace a projekty... Letos tu ale přece jen nějaké najdou, že?
M: Několik zajímavých realizací – například sociálního bydlení – prezentuje jinak plný pavilon Španělska. Nebo Albánie, která zmapovala posledních sto let bouřlivého politického a architektonického vývoje na dvou projektech / veřejných prostranstvích: Skanderbegově náměstí a Pyramidě v Tiraně, původně muzeu diktátora Envera Hodži. Klasickou dějepisnou linku pak kuriózně doplňuje až developerská přehlídka pohlednic asi sta nejnovějších projektů a realizací v zemi od celé škály mezinárodních architektonických studií jako jakýchsi zakázek pro nově definovanou albánskou demokracii.
Architekturu letos prezentuje i pavilon Uzbekistánu, který pod kurátorským vedením milánského dua Grace (Ekaterina Golovatyuk a Giacomo Cantoni) představil veřejnosti taškentskou perlu sovětského modernismu, Sluneční institut materiálových věd neboli Sun Heliocomplex z osmdesátých let minulého století. Byl to jeden z posledních velkých vědeckých projektů SSSR. A dodnes je jednou z největších solárních pecí na světě, která studuje chování materiálů při extrémních teplotách. Plány, řezy, model a součásti konstrukce v měřítku 1 : 1 na výstavě doplňují soudobé i historické umělecké a užitkové předměty z interiéru.
O: USA mají také konkrétní realizaci, ne?
M: Spojené státy před svůj pavilon postavily obrovskou dřevěnou verandu, konstrukci ne nepodobnou té z bienále roku 2021. Uvnitř pavilonu pak v projektu Porch prezentují typologii verandy a její urbanistickou, architektonickou, kulturní, sociální a společenskou historii. Dočteme se zde o sebeobrazu americké společnosti, kde je „tenhle typicky americký prostor zároveň prostorem velkorysým a demokratickým…“ A hned se nám vybaví děsivá situace probíhajícího rozpadu demokracie v USA, kterou jsi právě popisoval.
Jiným způsobem se tématu věnuje i Nizozemsko, které své vnímání občanské demokracie prezentuje velmi odlehčenou a hravou formou. Výstava SIDELINED: A Space to Rethink Togetherness (Prostor pro přehodnocení vzájemnosti) zkoumá, jak může architektura formovat společenskou dynamiku. V interaktivním žluto-fialovém prostředí sportovního baru promítají zavěšené obrazovky smyčku televizních ukázek inkluzivních nebo rebelských událostí z historie sportu a paralelně také pravidla nové míčové hry pro tři týmy. V nesoutěžní atmosféře si pak návštěvníci mohou kolektivně zahrát jednostranný stolní fotbálek do zatáčky.
O: Je to celé dost podvratné: tyhle hry na první pohled vypadají jako týmové sporty, ale konceptuální umělci, kteří je vytvořili, záměrně popírají základní logiku týmových sportů, kde stojí vždy jedni proti druhým.
M: Možná… Všichni ale nechtějí vždy soutěžit proti sobě. Někdy jde opravdu jen o pobavení a dobrý pocit ze hry. To mi připomíná Maďarsko, které představuje osobnosti, jež vystudovaly architekturu a poté obor opustily pro jiný. Zajímavý nápad, jeho provedení je už zajímavé méně. Naopak velmi působivé provedení se letos podařilo severským zemím. Ve své výstavě naléhavě zkoumají přehodnocení vztahu mezi architekturou, genderem a trans tělem. Fehnův pavilon je relativně prázdný a volně dýchající. Vynikne tak jeho čistá konstrukce v kontrastu s „nečistými“ exponáty ze surových materiálů, jako jsou korodovaná ocel, neomítnuté zdivo, svařovaná nerezová plata a mramorové pódium, které vyzývá k performanci už jen tím, jak je v pavilonu umístěno. Měsíc po otevření zde performují hlavně děti návštěvníků. Právě u dětí je prý výstava nordických zemí velmi oblíbená. Samotnou mě překvapilo, jak silně zapůsobila i na mě.
O: Takže přes všechnu kritiku stojí Benátky letos za to. Těm, kdo mají méně času nebo návštěvnické vytrvalosti, doporučuji zajet do nedalekého Milána na tamní Trienále, které díky časovému souběhu probíhá také letos (13. 5. – 9. 11.). Vedle designu tu uvidí také hodně architektury na několika tematických výstavách s trochu jasnějšími tématy a vstřícnější a prostornější instalací.
1 Facebookový status účtu Patrik Schumacher, 11. 5. 2025. Dostupné z: https://www. facebook.com/patrik.schumacher.10, vyhledáno 25. 8. 2025.
2 Tom Ravenscroft: “This certainly won't be the tech bro biennale” says Venice Architecture Biennale curator Carlo Ratti. Dezeen, 3. 4. 2025. Dostupné z: https://www.dezeen.com/2025/04/03/carlo-ratti-venice-architecture-biennale-curator-tech-bro-biennale, vyhledáno 25. 8. 2025.
3 Carlo Ratti: „Z oborů architektury a inženýrství, matematiky a klimatologie, filozofie a umění, kuchařství a kódování, spisovatelství a řezbářství, farmářství i módního návrhářství.“ Press Release Biennale Architettura 2025, s. 1.
4 K letošní výstavě byl vydán stejnojmenný doprovodný katalog o dvou svazcích se 728 a 254 stranami v grafické úpravě stejného studia, který je formálně mnohem povedenější.
5 Více viz www.houseeurope.eu.
6 Venice Architecture Biennale’s Carlo Ratti: ‘People talk about mitigating climate change harm but it’s too late’. Financial Times, 2025, dostupné z: https://www.ft.com/content/3b805787-66dd-4ffc-965e-ec5a282398ac, vyhledáno 2. 9. 2025.
7 Press Release Biennale Architettura 2025, s. 4.
8 Více zde: Český a slovenský pavilon v Benátkách a letošní bienále architektury. 20. 7. 2025. Dostupné z: https://www.ngprague.cz/o-nas/novinky/cesky-a-slovensky-pavilon-v-benatkach-a-letosni-bienale-architektury, vyhledáno 25. 8. 2025. Bienále umění v Benátkách 2026: Česko a Slovensko představují vítězný projekt. 24. 6. 2025. Dostupné z: https://www.ngprague.cz/o-nas/novinky/bienale-umeni-v-benatkach-2026-cesko-a-slovensko-predstavuji-vitezny-projekt, vyhledáno 25. 8. 2025.
19. mezinárodní bienále architektury. Intelligens. Natural. Artificial. Collective. 10. května – 23. listopadu 2025, Giardini, Arsenale, Forte Marghera, Benátky (IT); hlavní kurátor: Carlo Ratti. www.labiennale.org
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
|
WEBdesign Kangaroo group, a.s.
|