Dvorecký most nově propojuje Podolí a Zlíchov a výrazně zpříjemňuje pohyb v této části Prahy. Poslední spojení mezi pravým a levým břehem Vltavy jižně od centra dosud představoval Vyšehradský železniční most, vzdálený od toho nového 1 800 metrů. Charakteristickým rysem nové konstrukce je řešení inspirované historickými příklady. Autoři se záměrně vyhnuli konstrukcím vystupujícím nad úroveň mostovky, jako jsou pylony či horní oblouky. Mostovku naopak vynášejí mohutné stěnové pilíře, které jsou plně integrovány s nosnou konstrukcí a svým výrazem odkazují k tradičnímu řešení pražských mostů.
Praha se může pochlubit novým, v pořadí již devatenáctým mostem přes Vltavu. Dvorecký most, pojmenovaný po pražských Dvorcích, spojuje Podolí se Zlíchovem v jižní části města. O potřebě postavit nový most vedení Prahy diskutovalo již od roku 2003 a během několika volebních období postupně vykrystalizovalo zadání pro dvoufázovou architektonicko-konstrukční soutěž, která byla vyhlášena na konci roku 2017. Zvítězil v ní Atelier 6 ve sdružení s mostaři ze společnosti TUBES, hlavním architektem se stal Radek Šíma.
Mnozí uživatelé veřejné dopravy, především tramvají a autobusů, stejně jako cyklisté a pěší se s vypsáním soutěže mohli těšit na zjednodušení a zrychlení dopravy. S automobily se na mostě od samotného počátku neuvažovalo, protože by příliš zatížily stávající dopravní skelet na obou březích řeky Vltavy. Soutěžní zadání stanovilo řadu konkrétních parametrů, které musely návrhy respektovat. Bylo nutné převzít situační řešení stavby včetně dopravního, polohopisného a výškového napojení na okolní trasy, navrhnout nové zastávky tramvají a autobusů, umožnit pohyb lodní dopravy pod mostem a respektovat úroveň záplavové hladiny Q2002 + 1 m. Povoleno bylo umístit maximálně dvě podpory do vody. Zároveň však zadání ponechávalo autorům svobodu v technickém, konstrukčním a architektonickém řešení i v defi nování vztahů k okolí – k Vyšehradu, Podolské vodárně a Barrandovskému mostu.
Do soutěže se přihlásilo celkem 45 účastníků, z nichž do druhého kola postoupilo sedm. Mezi nimi byl také úspěšný španělský architekt a konstruktér Santiago Calatrava, autor řady ikonicky bílých a konstrukčně odvážných mostních objektů a dalších staveb. Ve finále soutěže se tak utkaly návrhy českého a španělského týmu.
Santiago Calatrava vypracoval velmi výraznou koncepci v podobě asymetrického zavěšeného mostu s bílým, 120 metrů vysokým pylonem na smíchovském břehu. Ve vodě nebyla umístěna žádná podpora, tři pole mostu měla rozpony 100 + 200 + 40 metrů. Kultivovaný a sebevědomý návrh si brousil zuby na vítěznou trofej. Praha mohla mít architektonickou dominantu v opozičním postavení k Vyšehradu.
Oproti Santiagu Calatravovi neměl Radek Šíma do té doby s navrhováním mostů žádné zkušenosti a vhled do této problematiky získával až v průběhu soutěže. Zároveň si však plně uvědomoval urbanistické a historické souvislosti a hledal defi nice kontextu místa. Návrh se postupně rodil ze vzájemného respektu mezi architekty a mostními inženýry ze společností Pontex a TUBES. České sdružení pečlivě studovalo všechny velké pražské mosty a hledalo jejich společné znaky, které nakonec popsalo takto: drtivá většina mostů (kromě Vyšehradského a Trojského) nemá konstrukci nad mostovkou; mosty mají podpory ve vodě a pracují s obloukem; šířka podpory odpovídá šířce mostovky.
Snaha ctít nepsaná pravidla pražských mostů a tím znovu potvrdit tuto dlouholetou koncepci je báječná. Vnímám ji jako projev pokory k místu a k práci svých předchůdců. Tento příběh ukazuje, že architekt zřejmě nepotřebuje disponovat zkušenostmi s návrhem konkrétního typu stavby, potřebuje však mít cit pro urbanismus místa a schopnost oddělovat zrno od plev. Na počátku práce nestál architekt-konstruktér s vizí konkrétního tvaru, ale myšlenkový koncept skupiny pražských mostů, který sám vyloučil některá konstrukční řešení a určil směr vývoje návrhu.
Výsledná forma spojitého, nízkého a horizontálního mostu o šesti polích a sedmi podporách z předpjatého železobetonu byla zcela odlišná od návrhu Santiaga Calatravy. Jednalo se o trámovou konstrukci tříkomorového průřezu. Do vody byly navrženy dvě podpory v šířce mostovky, které spolu se třemi poli mostu vytvořily sdružený tuhý rám. Na ostatní podpory byla mostovka uložena přes kalotová ložiska. Limity situačního řešení nedávaly příliš velkou svobodu pro umístění podpor na obou březích a autoři návrhu mnohdy museli pracovat s centimetry. Jednotlivá pole tak dostala různé rozpony.
Dalšími významnými komplikacemi návrhu byly skutečnosti, že výškový rozdíl v napojení na oba břehy činil přibližně deset metrů a most přetínal tok řeky v poměrně šikmém úhlu. Geometrie stavby se s těmito parametry musela vypořádat a to se povedlo skvěle. Autoři defi novali výrazné šikmé hrany na mostovce a podporách a stavba tak získala svůj charakteristický výraz formálně odkazující ke slavným Chocholovým kubistickým stavbám pod Vyšehradem. Architektonická forma zároveň vytvořila velmi působivou hru světla a stínu a dodala stavbě určitou subtilnost, především z dálkových a kolmých pohledů. Použitím speciálního cementu ze Slovenska bylo dosaženo elegantní bílé barvy.
y. Realizace stavby byla velmi náročná. Požadavky architektů například nedovolovaly použít vnitřní spínací táhla do bednění, a proto musely být v místech tvarových lomů konstruovány vnější nosné ramenáty. Velmi vysoký stupeň vyztužení konstrukce, složitý a proměnlivý tvar mostu i trasy předpínacích kabelů si vyžádaly zpracování přibližně 2 250 příčných řezů stavby a řadu 3D modelů, aby vše mohlo být správně provedeno. Tyto skutečnosti se promítly do celkové ceny stavby.
Příběh Dvoreckého mostu však jeho realizací nekončí. Most byl sice v dubnu letošního roku slavnostně otevřen, ale v jeho okolí i nadále pokračují stavební práce. Vzniká zde pozoruhodná kultivace podmostí a předmostí ve spolupráci s výtvarníkem Krištofem Kinterou a krajinářem Zdeňkem Sendlerem.
Líbí se mi Kinterova lampa Rebelka, která vystoupila z davu a upozorňuje na budoucí veřejný prostor na podolském břehu, kde vzniknou socha Heavy Head Boy, boulderová stěna, skatepark, divadelní aréna, schodiště do vody a další zajímavé prvky. Na opačné straně mostu vzniká instalace Světla proti temnotě, světelná zahrada se sbírkou historických i současných lamp veřejného osvětlení z více než 80 zemí světa. Pražská periferie se postupně proměňuje v plnohodnotnou součást města – a my se máme na co těšit.
Jan Horký (*1977, Příbram) je absolventem Fakulty architektury ČVUT a AVU v Praze, praktikujícím architektem a zakladatelem ATELIERU HORKÝ. Za svou tvorbu získal Grand Prix Architektů – Národní cenu za architekturu i řadu ocenění v architektonických soutěžích. Je spoluautorem vítězného návrhu mostu Kosmonautů v Českých Budějovicích, který se v současnosti realizuje. www.atelierhorky.cz
Psát recenzi na stavbu takového významu, jakou je Dvorecký most, je zrádné. Řada výhrad, které v textu zaznívají, totiž souvisí s řetězcem rozhodnutí i nerozhodnutí, jež vznikala dávno před prvním tahem architekta do skicáku. Výsledná podoba mostu je tak produktem složité struktury, v níž se prolíná politické rozhodování, územní plánování, příprava soutěže, práce architektů a projektantů i působení různých dotčených orgánů.
Cílem této recenze proto není hodnotit jednotlivé aktéry ani jim přisuzovat konkrétní odpovědnost, ale s odstupem posoudit, co na Dvoreckém mostě z hlediska města funguje a co nikoli – od širšího urbanistického kontextu přes dopravní řešení až po veřejný prostor. Samotnou architekturu mostu a její posuzování ponechává tento text stranou.
Most jako součást města
Most z podstaty věci propojuje dvě místa. Urbanismus ale není pouze o spojování jednotlivých bodů, nýbrž o vytváření souvislé sítě ulic, náměstí, parků a dalších veřejných prostorů. Čím lépe je spojení do této sítě zapojeno, tím více lidí jím prochází, koncentruje se kolem něj více aktivit a zpravidla roste i jeho potenciál pro komerci, služby a další městské funkce. Tento princip popisuje například metoda Space Syntax, která pomocí teorie grafů sleduje míru integrace jednotlivých ulic do městské struktury. Na jedné straně stojí dlouhé a významné osy propojující rozsáhlé části města, jakými jsou v Praze například ulice Vinohradská, Evropská či Sokolovská, na druhé krátká, převážně lokální rezidenční spojení v rámci jednotlivých čtvrtí.
Na smíchovské straně tvoří významnou osu především ulice Nádražní – Na Zlíchově. Na pravém břehu pak Podolské nábřeží – Modřanská a Jeremenkova. Z urbanistického hlediska by proto dávalo smysl tyto osy propojit co nejpříměji. Právě poloha mostu představuje podle našeho názoru jeho největší slabinu. Na obou stranách ústí do stykové křižovatky a jeho osa dále městem nepokračuje. Jeremenkovu, která představuje přirozenou vazbu směrem k Pankráci, míjí přibližně o 400 metrů. Jde tak podle nás o promarněnou příležitost vytvořit nejen nové spojení přes Vltavu, ale i skutečně významnou městskou osu propojující oba břehy a tím na sebe navazující části města.
Překážkou přímějšího vedení jsou mimo jiné Žluté lázně – hodnotný a populární rekreační areál. U investice tohoto významu je však legitimní ptát se, zda by nebylo možné jeho uspořádání částečně přizpůsobit tak, aby umožnilo kvalitnější a přímější zapojení mostu do městské struktury, aniž by areál ztratil svou rekreační funkci. Právě o podobných dilematech plánování města je. Proto by takto významná infrastruktura měla být součástí ucelené představy o rozvoji obou břehů, například v podobě územní studie, koordinující nejen bezprostřední okolí mostu, ale i významné ulice, které k němu směřují
Bezprostřední okolí mostu
Výraznou kvalitou Dvoreckého mostu je každopádně práce s jeho bezprostředním okolím. Na smíchovské straně jsou autobusové zastávky dobře integrovány do nově vzniklých veřejných prostranství v podobě pobytových ploch i zázemí (toalety a provozovna). Rovněž přiléhající lampový park je velmi nápaditý prvek, který má potenciál výrazně aktivizovat a zatraktivnit zbytkový prostor sevřený dopravní infrastrukturou.
Na podolské straně vzniká nový vstup do Žlutých lázní, navazující na kulturně-společenský prostor pod mostem. Ten je tvořen divadelní miniarénou, hravými pobytovými plochami i prvky skateparku a současného umění. Součástí prostoru je zázemí pro kulturní provoz, občerstvení i veřejné toalety.
Tímto se Dvorecký most posouvá od čistě inženýrské a dopravní stavby k městotvornému prvku. Prostor pod mostem i jeho předpolí jsou chápány jako plnohodnotná součást města, což je v českém kontextu stále poměrně výjimečné, a tedy chvályhodné.
Vzniká tak zajímavý paradox: v lokálním měřítku je most do města zasazen velmi dobře, v širším urbanistickém měřítku však zůstává jeho potenciál z velké části nevyužitý.
Přínosy pro MHD
Silnou stránkou dopravního řešení je bezpochyby uhájení mostu bez provozu aut. Díky tomu může zajistit spolehlivý provoz MHD a zkrácení cest. Nová spojnice pro auta by naopak vyvolala další dopravní zátěž v širším okolí, aniž by přinesla odpovídající úlevu jinde, a v lokálním měřítku by situaci paradoxně zhoršila – jak to popisuje například Braessův paradox.
Slabinou je naopak absence zastávky na pravém břehu. Nový kulturní prostor pod mostem, Žluté lázně, Veslařský ostrov i veřejnou dopravou dlouhodobě opomíjený Plavecký stadion Podolí tak zůstávají uprostřed 800 metrů dlouhého úseku mezi zastávkami. Zastávka u mostu by přitom odpovídala běžnému městskému rozestupu (300–400 m) a mohla umožnit i pohodlný přestup mezi tramvají a autobusem.
Dopravní řešení
Vzhledem k tomu, že jde o „dopravní stavbu“, je paradoxně slabinou její dopravní řešení, a to zejména u cyklistické dopravy. V prostoru zastávek na mostě se cyklisté dostávají do konfliktu s chodci, ve vozovce brzdí veřejnou dopravu, vysoké obruby neumožňují přejíždění mezi jednotlivými částmi profilu a samostatnou cyklostezku nebylo možné zřídit kvůli konstrukci mostu. Krkolomné jsou také návaznosti na cyklotrasy A1 a A2 kvůli nedořešení sjezdů mezi vozovkou a stezkou.
Část výše popsaných problémů souvisí s pražskou preferencí symetrického profilu a vedení tramvajové trati v ose. Oproti tomu například nově otevřené helsinské mosty Kruunuvuorensilta a dva na něj navazující ukazují, že v podobné šířce (16–18 m) lze profil uspořádat i s oddělenými trasami pro pěší a cyklisty.
Samostatnou kapitolou jsou semafory na obou předpolích. Zejména na smíchovské straně působí vzhledem k nízkým intenzitám dopravy zbytečně a zdržují všechny včetně MHD, ačkoli kvůli její preferenci byly nejspíš zřízeny. Na podolské straně pak chybějící sjezd na chodník nutí cyklistu odbočovat na stezku na červenou, nebo čekat na zelenou, zdržovat MHD a poté zastavit celou křižovatku, aniž by do ní vlastně vjel.
Závěrem
Most je sám o sobě velmi kvalitní realizací. Stejně tak rychlost jejího vzniku je na pražské poměry výjimečná – od soutěže v roce 2018 do otevření v roce 2026. Výsledná stavba zároveň odpovídá soutěžním vizualizacím, což nebývá ani zdaleka samozřejmostí.
Jak je však v českém prostředí časté, chybí širší kontext a vazby napříč obory i měřítky, které měly být řešeny již v prvotních úvahách o záměru, tedy ještě před architektonickou soutěží. Že by to bylo složité? Ano. Že by to bylo nereálné? Při pohledu na markantní proměny Prahy před padesáti i sto lety působí koncepční propojení dvou nábřeží a jejich rozvoj jako poměrně drobná etuda. Pokud chceme skutečně zlepšovat rozvoj měst a kvalitu života, nemůžeme se spokojit jen s „vyplňováním“ míst, která nám kde zbyla, ale musíme je aktivně tvořit.
Jan Bittner (*1995, Valašské Meziříčí) je absolventem Fakulty architektury ČVUT v Praze, kde působí jako odborný asistent na Ústavu prostorového plánování. Ve výuce a výzkumu se věnuje zejména vztahu územního plánování, městské mobility a dopravního chování. Je laureátem Ceny Josefa Hlávky. Zkušenosti získal také během studijních a výzkumných pobytů na University College v Londýně a Dánské technické univerzitě.
Martin Marek (*1997, Praha) studoval dopravní inženýrství na Fakultě dopravní ČVUT v Praze, doplněné o studium urbanismu a prostorového plánování na Fakultě architektury tamtéž. Spolu se dvěma zahraničními pobyty na Technické univerzitě v Delftu a Singapurské univerzitě technologie a designu (SUTD) tak získal multidisciplinární přehled o mobilitě a (nejen dopravním) plánování, který uplatňuje ve své praxi. Je autorem příručky o dopravním značení vydané Ministerstvem pro místní rozvoj ČR.
___________________________
místo stavby: Podolské nábřeží – Na Zlíchově, Praha; účel stavby: most pro pěší, cyklisty a MHD; autoři: Radek Šíma, Štěpán Braťka / Atelier 6 (Praha), Petr Souček / Pontex (Praha); spolupráce: Jiří Pech / TUBES (hlavní inženýr projektu), Martin Blatský, Miroslav Seidl (mostní konstrukce), Miloš Králík (trakční vedení, napájení), Aleš Malínský (vodní hospodářství), František Rosa, Petr Majner (silnoproudá elektrotechnika, elektronické komunikace), Michal Jezný (geotechnika), Zdeněk Sendler, Lucie Radilová (sadové úpravy), Krištof Kintera a kolektiv (výtvarné prvky); realizační dokumentace: Pontex, PRAGOPROJEKT; investor: hlavní město Praha; soutěž: 2017–2018; projekt: 2019–2026; realizace: 2022–2026; délka: 337,8 m; šířka: 16,5 m; počet polí: 6; foto: Jiří Šebek, archiv Atelieru 6
Radek Šíma (*1968, Strakonice) je architekt a spoluzakladatel Atelieru 6, který v roce 1992 založil spolu s Liborem Čížkem, Ondřejem Moravcem a Michalem Nekolou. Absolvoval Fakultu architektury ČVUT v Praze.
Štěpán Braťka (*1986, Strakonice) vystudoval Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Po praxi ve Španělsku nastoupil v roce 2013 do Atelieru 6. Mezi realizace ateliéru patří např. Základní škola bratří Fričů v Ondřejově (2024), Vila H v Praze-Podolí (2016), administrativní budova Tetris v Praze (2013) nebo smuteční síň v Turnově (2003), za niž ateliér získal ocenění v rámci Grand Prix Obce architektů 2004. www.a6.cz
Petr Souček (*1968, Praha) je stavební inženýr a odborník na mostní konstrukce, ředitel a jednatel společnosti Pontex. Vystudoval Fakultu stavební ČVUT v Praze, obor konstrukce a doprava. Mezi jeho další projekty patří lávka ve Waltrovce v Praze (2017) a u zdymadla v Poděbradech (2002). Z mostních konstrukcí jsou to rekonstrukce Barrandovského mostu (2024), most přes železniční trať v Poděbradech (2015) a most Hačka u Chomutova (2007). V zahraničí se podílel na projektu mostu Queensferry Crossing ve Skotsku (2018). www.pontex.cz
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
| WEBdesign Kangaroo group, a.s. |