Skutečným cílem je cesta 

Rozhovor Filipa Landy s Pavlem Prouzou

Architekt Pavel Prouza se před devatenácti lety vydal na odvážnou cestu, když koupil polorozpadlý parostrojní pivovar v Lobči a začal s jeho obnovou. Později se do jeho hledáčku dostaly hodnotné vily z počátku minulého století od architekta Bohumila Hübschmanna v Mělníku. V rozhovoru nám se zaujetím sobě vlastním a s vysokou odbornou erudicí popsal historii spravovaných nemovitostí i všechna úskalí, která provázejí jejich rehabilitaci.

Co tě před devatenácti lety vedlo k rozhodnutí koupit a začít obnovovat bývalý parostrojní pivovar v Lobči – malé zapadlé vesnici na Kokořínsku, kde jsi ani neměl žádné vazby? Mohl bys popsat svou osobní motivaci?

Asi bych se do záchrany lobečského pivovaru nikdy nepustil, kdybych v sobě neměl určitou míru „bláznovství“ a menší pud sebezáchovy. Evidentně mám potřebu svět kolem sebe proměňovat, dělat ho lepší a krásnější – a tuto hodnotu sdílet i s ostatními. Má to ale hlubší kořeny, které dalece přesahují samotnou architekturu. Už od dětství mě fascinovala historie, tradice a příběhy míst.

Přibližně před pětadvaceti lety se pro část architektů mé generace stalo zásadním tématem průmyslové dědictví. Předchozí generace se mu příliš nevěnovaly, ale mě staré továrny, textilky nebo průmyslové komíny skutečně silně zasáhly. Právě tehdy se na Fakultě architektury ČVUT etablovalo Výzkumné centrum průmyslového dědictví a v pražské Bubenči se konaly důležité mezinárodní konference věnované tomuto tématu.

Industriální dědictví mě fascinovalo už během studií. V rámci projektu NAKI jsem prováděl průzkumy na Ústeckoorlicku i na Broumovsku. Silným zážitkem pro mě byla také malinová brigáda ve Skotsku v roce 1999, kdy jsem objevil malou, ale autentickou palírnu Edradour Distillery v Highlands. Zaujalo mě, že tak odlehlé místo dokáže každoročně přilákat desítky tisíc návštěvníků.

Tehdy jsem si naplno uvědomil obrovský potenciál industriálních památek. Nedávno mi Benjamin Fragner říkal, že vlastně patřím mezi architekty, kteří se tématu záchrany průmyslového dědictví věnovali a kontinuálně věnují téměř třicet let od samého počátku.

V době, kdy jsme s partnerkou – později manželkou – rozjížděli v Praze vlastní architektonickou kancelář, mě stále více děsila představa rodinného života ve velkém městě. Začali jsme proto hledat historický objekt v autentickém prostředí, dostatečně velký nejen pro rodinu, ale také pro kulturní aktivity či podnikání. Po několika prohlídkách jsme před devatenácti lety objevili pivovar v Lobči. Shodou okolností jsme tehdy jako architekti pracovali na studii využití památkově chráněného pivovaru v Nuslích, takže jsem měl typologii historických pivovarů velmi dobře nastudovanou.

Na lobečský pivovar jsem se nikdy nedíval romanticky – rozhodně to nebyla láska na první pohled. Okamžitě jsem ale vnímal mimořádný potenciál celého místa. Objekt je to poměrně rozsáhlý, přesto stojí v malé vesnici uprostřed nádherné krajiny Kokořínska, přímo na okraji chráněné krajinné oblasti. Navzdory všem pozdějším zásahům a optickému poškození zůstala podstata a autenticita historické stavby zachována. Dokázal jsem si představit objekt očištěný od nánosů a balastu. Architekt možná opravdu disponuje schopností vidět něco, co ostatní přehlížejí – protože tehdy o lobečský pivovar prakticky nikdo nestál.

Lobeč leží asi 55 kilometrů od Prahy, což už mnoho lidí vnímá jako příliš velkou vzdálenost. Krajina Kokořínska je navíc topograficky neprostupná, málo urbanizovaná, bez průmyslu a mimo ekonomický zájem. Silně se zde projevuje i fenomén bývalých Sudet – téma, které mě dlouhodobě fascinuje a kterému se také řadu let věnuji. Přestože naše část Kokořínska administrativně spadá ještě do Středočeského kraje, nese všechny charakteristiky periferního území. Žijí zde vlci, kteří občas trhají ovce – něco, čemu lidé z města často ani nechtějí věřit. Právě všechny tyto vrstvy dohromady ale vytvářejí jedinečnost a sílu tohoto místa.

Jak vypadal váš podnikatelský záměr? Měli jste harmonogram, čeho chcete docílit a v jakém časovém rozpětí?

Z naší strany šlo od začátku spíše o experiment. Nedokázal jsem tehdy celý projekt domyslet do všech důsledků. Byl jsem mladý architekt s čerstvě získanou autorizací a během několika prvních let praxe jsme poznali prostředí developerů i situace, kdy jsme byli nuceni navrhovat věci, se kterými jsme vnitřně nesouzněli. Člověk tehdy silně vnímal existenční tlak – obavu, co bude příští týden, pokud zakázku ztratíme.

Možnost mít vlastní projekt a utvářet ho podle vlastních představ pro nás byla nesmírně lákavá. Obvykle se říká, že role architekta, investora a stavební firmy by se neměly příliš prolínat, aby tím neutrpěl výsledek – podobně jako ve státě nemá být spojena moc výkonná, zákonodárná a soudní. V našem případě se však role architekta a investora spojily v jednu a myslím, že právě díky tomu mohl vzniknout projekt s tak silnou vnitřní kontinuitou.

Samozřejmě to má i svá úskalí. Když je investor zároveň architektem, ekonomická racionalita někdy ustupuje do pozadí. Občas vytvoříme něco, co z čistě ekonomického hlediska nedává okamžitý smysl nebo nepřináší přímý zisk. Právě v tom ale spočívá výzva i podstata celého experimentu. Od začátku jsme měli jediný jasný cíl: objekt zachránit a vrátit mu život.

Po devatenácti letech se ukazuje, že samotná obnova – tedy technická a estetická stránka, kterou lidé obvykle nejvíce vnímají a oceňují – představuje možná jen menší polovinu celého problému. Pokud architekt dokáže sehnat prostředky, tuto část lze zvládnout. Mnohem složitější je ale dlouhodobá udržitelnost provozu v neustále proměnlivých podmínkách, ať už jde o globální pandemii, energetickou krizi, nevyvážený trh práce, nebo jiné ekonomické výkyvy. To, že se podaří projekt slavnostně otevřít a uvést do života, ještě vůbec neznamená, že za rok nebudou podmínky úplně jiné.

Pivovar v Lobči už ale stojí 500 let. Přežil mnohé – včetně třicetileté války. Komunistický režim ho sice výrazně poškodil a devadesátá léta, kdy zde panovalo téměř úplné bezvládí, mu možná ublížila ještě více, přesto památka stále existuje. Naše působení bude jen jednou epizodou v jejím dlouhém životě. Dnes si stále více uvědomuji, že obnovit technický a estetický stav památky je ve skutečnosti snazší než ji dlouhodobě provozovat způsobem, který je smysluplný, živý a zároveň ekonomicky udržitelný.

Jak je to tedy s udržitelností celého projektu?

Většina návštěvníků si asi myslí, že celý provoz ekonomicky stojí především na vaření a prodeji piva, ale skutečnost je jiná. Naše současná produkce představuje zhruba jednu patnáctinu původního výstavu pivovaru. Pivo je pro nás samozřejmě nesmírně důležité, vnímám ho však spíše jako pomyslný „šém“, který jsme vložili do golema, aby se celý organismus znovu probudil k životu. Bez obnovení vaření piva by sem lidé pravděpodobně vůbec nezačali jezdit. Jsme rádi, když se samotná výroba piva pohybuje alespoň na hranici rentability. Náklady na vstupy jsou dnes mimořádně vysoké a konkurence českých pivovarů je obrovská.

Lidé k nám ale nepřijíždějí jen kvůli pivu. Důležitou roli hrají gastronomie, možnost ubytování ve čtyřech podkrovních apartmánech i samotná krajina Kokořínska. Zásadní význam má také kultura a prohlídkový okruh pivovaru. Jasně vidíme, že ve dnech bez komentovaných prohlídek je návštěvnost výrazně nižší. Nejvíce bývá plno každou sobotu před půl třetí odpoledne, kdy lidé přicházejí právě na komentovanou prohlídku. Návštěvníky už desátou sezónu obnovenou památkou sám provázím.

Vedle toho pořádáme koncerty, výstavy, přednášky nebo výtvarné dílny. Právě propojení různých funkcí a aktivit je podle mě tím, co dokáže historickou památku dlouhodobě udržet živou a smysluplně fungující.

Daří se vám získávat i nějaké veřejné peníze?

Ano a paradoxně tomu výrazně pomohla právě památková ochrana objektu. Většina investorů se prohlášení budovy za kulturní památku spíše brání, protože to obvykle znamená další omezení a komplikace. My jsme naopak od začátku usilovali o to, aby byl pivovar jako kulturní památka doceněn.

Protože jsem tehdy neměl dostatek zkušeností ani odbornosti k tomu, abych dokázal jeho hodnotu sám relevantně posoudit, nechali jsme zpracovat stavebněhistorický průzkum. Díky němu se například ukázalo, že prostor, který jsme původně považovali jen za klenuté přízemí, je ve skutečnosti renesanční sladovnou. Objevili jsme zde dřevěné ztužidlo, které dendrochronologický průzkum datoval kolem roku 1600. Archivní rešerše, fyzické prohlídky i dílčí destruktivní průzkumy postupně potvrdily, že stavba má vysokou památkovou hodnotu. Ne snad proto, že by byla v něčem mimořádně unikátní, ale protože představuje autenticky dochovaný příklad venkovského pivovaru a sladovny. Takových objektů dnes zůstalo jen velmi málo, přestože ještě za císaře pána bylo u nás pivovarů tisíc. Hlavním smyslem našeho projektu je proto prezentace komplexně obnoveného pivovaru jako kulturní památky.

Už na začátku jsem pochopil jednu zásadní věc: pokud se objekt stane kulturní památkou, existuje šance získat podporu z veřejných zdrojů. Bez památkové ochrany by to prakticky nebylo možné. Řada lidí z oboru mě tehdy od tohoto kroku odrazovala s tím, že si jen přiděláme problémy. Dodnes jsem ale přesvědčen, že souhlas s prohlášením pivovaru kulturní památkou patřil k nejlepším rozhodnutím, která jsme udělali.

Na úplném začátku však šlo o opuštěnou ruinu uprostřed vesnice, o kterou nikdo nestál. Objekt byl otevřený, vyrabovaný a bez jakéhokoli dozoru. Dnes se u něj kolemjdoucí zastavují a vnímají ho jako přirozenou součást místa; tehdy se mu lidé spíše vyhýbali a chtěli být co nejrychleji pryč. První měsíce a roky jsme proto věnovali především osvětě a svépomocným brigádám. Pořádali jsme akce alternativní kultury pod názvem „Pivovar Lobeč happening“, celý areál jsme vyčistili, odstranili nevhodné přístavby, založili trávník a instalovali informační tabuli. Začali jsme místo prezentovat jako hodnotu – nejen směrem k veřejnosti, ale i vůči místním obyvatelům, z nichž mnozí byli přesvědčeni, že by bylo nejlepší, kdyby tato ostuda z centra obce jednoduše zmizela. Trvalo dlouhé měsíce, než se podařilo získat první finanční podporu – tehdy na opravu krovu jedné z dvanácti střech pivovaru. Měli jsme prostředky na koupi objektu, jeho základní vyčištění a zabezpečení, ale rozhodně ne na rozsáhlou obnovu. Zpočátku našemu projektu věřil málokdo. Dodnes si pamatuji schůzku na krajském úřadě. Byl jsem vytrvalý: podal jsem žádost, zamítli ji. Podal jsem ji znovu a přišlo další zamítnutí. Nakonec mě pozvali osobně a vedoucí odboru památkové péče mi tehdy otevřeně řekl: „Já to tam znám, to opravdu nemá smysl.“

Jako první přišla podpora z ministerstva kultury. Postupně se nám kvalitou projektu podařilo přesvědčit také poskytovatele evropských dotací a nakonec se přidal i Středočeský kraj. Každý rok jsme pak obnovu spolufinancovali z výnosů architektonické kanceláře. Kombinace soukromých prostředků s veřejnou podporou však byla dlouhodobě mimořádně náročná.

Postupovali jsme pomalu, po malých krocích. Prvních osm let byly veřejné zdroje pro udržení kontinuity projektu naprosto zásadní. Dnes už ale pivovar státu mnohé vrací – ať už prostřednictvím daní, odvodů, nebo dalších ekonomických přínosů. Ukazuje se, že jde o investici s výrazným multiplikačním efektem. Zaměstnáváme místní lidi, kteří díky tomu nemusejí za prací dojíždět, nabízíme produkty regionálních výrobců – od moštů a chleba ze Mšena po vína z Řepína a Mělníka. To vše se zpětně vrací do regionální ekonomiky i veřejných rozpočtů. Přivést opuštěný brownfield zpět k životu v místě, které je turisticky atraktivní, ale zároveň se potýká s těžkostmi, vnímám jako jednoznačný přínos.

Zvládali jste souběžně s pivovarem provozovat architektonickou praxi? Nebo vás práce na pivovaru natolik pohltila, že nezbyl čas na jiné projekty?

Do roku 2014 jsme museli pracovat na zakázkách pro jiné klienty. Výnosy z architektonické kanceláře byly nezbytné pro financování rekonstrukce pivovaru – bez nich by celý projekt nebylo možné uskutečnit. Byl to dlouhodobý závod s časem, energií i vlastními možnostmi, který se se založením rodiny stal ještě náročnějším. Nesl jsem odpovědnost nejen za projekt v Lobči, ale i za chod celé kanceláře, kde s námi v určité době spolupracovalo až šest lidí.

V roce 2008 však přišla finanční krize, po níž řada velkých developerů zanikla nebo své projekty výrazně omezila. Prostředí se proměnilo. Práci jsme sice stále měli, ale postupně jí ubývalo a podmínky byly stále horší. Kancelář se dostala pod velký tlak. Od rozsáhlých developerských projektů jsme se přeorientovali na rodinné domy a rekonstrukce pražských činžovních domů pro firmy, které často nebyly ochotné práci odpovídajícím způsobem zaplatit.

Bylo to náročné období a ocitl jsem se na hranici vyhoření. Stres z nedostatku práce a financí se ale zároveň mísil s pocitem, že projekt v Lobči po osmi letech konečně začíná dávat smysl. Uvědomil jsem si, že pokud se mu nebudu věnovat naplno a nebudu v pivovaru každý den přítomný, mohlo by být všechno dosavadní úsilí zbytečné. Zvenčí už pivovar vypadal krásně – měl opravené střechy i fasády –, ale uvnitř ještě vlastně „nežil“. Tehdy jsem udělal zásadní životní rozhodnutí. Prodal jsem byt v Praze, který jsem právě splatil, a získané prostředky investoval do rozjezdu pivovaru a rekonstrukce sládkova domu, kde dnes žijeme. Veškerá moje energie se přesunula do Lobče. V letech 2014 a 2015 jsem ještě dokončoval rozpracované projekty a jezdil na stavby v rámci autorského dozoru, nové zakázky jsem však postupně přestal přijímat.

Od té doby se jako architekt věnuji už pouze našim vlastním projektům – nejprve v Lobči a později také v Mělníku. Autorizaci si stále držím a jednotlivé etapy projektů posouvám dál.

Když se podíváme na současný fyzický stav pivovaru, co všechno už je hotové? V jaké fázi se rekonstrukce nachází? Existuje nějaký finální stav, kterého chceš dosáhnout?

Zda bude pivovar v Lobči někdy úplně hotový podle mých představ, to nevím. Dříve jsem si stanovoval termíny typu „za pět let“, ale postupem času jsem pochopil, že to jsou jen prázdná čísla. Dnes si žádné podobné cíle nedávám, protože zbytečně vytvářejí tlak a stres. Možná to zní naivně, ale naučil jsem se velké trpělivosti. Uvědomil jsem si, že smyslem života není čekat na okamžik, kdy bude všechno dokončeno a člověk konečně začne žít. Důležitá je pro mě samotná cesta. Samozřejmě se snažím hledat co nejefektivnější řešení, ale nechci život odkládat na neurčito. To nejpodstatnější už se podařilo: památka je zachráněná a znovu žije svým životem. Klíčové jsou především funkce uvnitř areálu. Mnoho prostor dnes plně slouží svému účelu – ať už jde o apartmány pro hosty, kuchyni, restauraci, prohlídkový okruh, nebo samotnou výrobu piva.

Udělali jsme ale i rozhodnutí, která se s odstupem času ukázala jako chybná. Někdy se po několika letech vracíme na stejná místa a přehodnocujeme původní zásahy – vznikají tak vlastně rekonstrukce „druhé generace“. Občas se ukáže, že prostor, který byl sice obnoven jako určitá kulisa podle požadavků památkové péče, ve skutečnosti neodpovídá našim potřebám, a je proto potřeba jej řešit znovu.

Zároveň se ale daří do pivovaru vracet život. Minulý týden jsme slavnostně otevřeli novou expozici parostrojní technologie. Je to silný příběh: podařilo se nám do Lobče vrátit nejen samotný parní stroj – výrobek středočeské firmy Bolzano Tedesco & Co. z roku 1895 –, ale i celý soubor technologie parostrojního pivovaru. Když se památka jmenuje „parostrojní pivovar“, návštěvníci přirozeně očekávají, že uvidí právě toto technologické srdce celého provozu. Ve dvoře jsme proto na místě zaniklého objektu postavili novou dřevostavbu, která dnes slouží expozici. Nový prostor citlivě navazuje na charakter místa a památku výrazně obohacuje. Podobná výzva nás čeká i v dalších částech areálu, konkrétně v renesanční sladovně tvořené třemi sály v nejstarším jádru pivovaru. Před deseti lety zde sice proběhla památková obnova, prostory však znovu degraduje vlhkost. Právě sem bych chtěl v následujících letech soustředit další pozornost. Mým cílem je vytvořit zde multimediální expozici a zároveň prostor pro kulturní akce. Nebude to jednoduché – zejména z hlediska sanace vlhkosti a technického řešení vytápění i větrání.

Vedle pivovaru v Lobči se věnuješ projektu Mělnické vily, kde usilujete o docenění, záchranu a oživení tří výjimečných domů z počátku minulého století od architekta Bohumila Hübschmanna. Co tě vedlo k tomu, začít se věnovat dalšímu ambicióznímu projektu?

Jednoduše řečeno: památky a architektura. Vilová architektura mě vždy přitahovala. Je to pro mě mimořádně zajímavé téma, kterému jsem se věnoval i ve své architektonické praxi.

Řadu let jsem při vyřizování záležitostí kolem pivovaru chodil kolem jednoho krásného opuštěného domu v Mělníku. Během covidu, kdy byl čas se zastavit a přemýšlet, jsem začal uvažovat, zda bych vedle Lobče dokázal věnovat energii ještě dalšímu projektu. Začal jsem jednat s majitelem vily, podepsali jsme rezervační smlouvu, ale kvůli právním komplikacím a otázkám kolem zahrady se celý proces protáhl o další dva roky. Majitel si prodej rozmýšlel, načas jsem ztratil jistotu i já, až se vše v létě 2023 podařilo uzavřít a my jsme se stali vlastníky původní vily JUDr. Aloise Balíka v historickém centru Mělníka.

Opuštěná vila, poničená bezdomovci a napadená dřevomorkou, nebyla památkově chráněná a dlouho stála na okraji zájmu – jako určitý „outsider“, jehož hodnotu bylo potřeba nejprve znovuobjevit. Dnes je díky našemu úsilí kulturní památkou. Podařilo se nám odvrátit její zánik: loni jsme dokončili technicky náročnou opravu střechy, obnovili dekorativní komíny a provedli sanaci konstrukcí stropů i zdiva napadených dřevomorkou. V současnosti repasujeme okna a letos zahájíme práce na replice dekorativní fasády, která byla stržena v osmdesátých letech. Projekt se daří realizovat také díky podpoře z veřejných zdrojů – ministerstva kultury, kraje i města.

Nejde ale jen o jednu mělnickou vilu. V souvislosti s tímto projektem se podařilo založit platformu, z níž následně vznikl Spolek pro Mělnické vily, který dnes sdružuje místní komunitu nadšenců, patriotů a lidí se zájmem o architekturu a historii města. Celý projekt se soustředí kolem osobnosti architekta Bohumila Hübschmanna. Mělnické vily představují jeho ranou tvorbu z úplného počátku kariéry. Hübschmann byl současníkem Jana Kotěry a vídeňským žákem Otto Wagnera, takže patří mezi významné „wagneriány“ vedle osobností, jakými byli Jože Plečnik, Josef Hoffmann nebo Leopold Bauer. Právě v Mělníku získal své první významné zakázky, na nichž následně vybudoval vlastní architektonickou kancelář. Pro místní honoraci zde navrhl tři vily – první dvě vznikly v letech 1906–1907, třetí dokončil roku 1914. Badatelská práce navíc ukázala, že zde plánoval i vilu čtvrtou. Z hlediska dějin architektury jde o dosud opomíjený fenomén. Především je to ale architektura mimořádné kvality. Ve starších dvou vilách ještě silně rezonuje geometrická secese, zatímco nejmladší vila pro starostu JUDr. Františka Valinu představuje už čistou modernu bez dekoru. Každá z těchto staveb navíc nese vlastní příběh, který dalece přesahuje regionální význam.

Například naše Balíkova vila je rodištěm básníka Oldřicha Wenzla, vnuka původního stavebníka. Wenzl patří k významným osobnostem českého surrealismu šedesátých let, vydal několik básnických sbírek a pohyboval se v okruhu osobností jako Egon Bondy nebo Ludvík Kundera. Vilu navštívila také Toyen. Další z vil patřila rodině Marie Neumannové, která pravděpodobně stála za prvním kontaktem s Hübschmannem. Marie Neumannová byla vzdělaná a emancipovaná mladá žena, která se roku 1905 v Paříži seznámila s Milanem Rastislavem Štefánikem. Stala se jeho blízkou přítelkyní i snoubenkou a jejich vztah trval řadu let; Štefánik dokonce trávil Vánoce v Mělníku.

Pod značkou Mělnické vily se nám tak daří objevovat, propojovat a znovu vyprávět pozapomenuté příběhy. Projekt získal respekt nejen u veřejnosti, ale i u vedení města, které oceňuje také způsob, jakým jej komunikujeme. I proto se nyní město snaží odkoupit chátrající vilu Marie Neumannové pro budoucí kulturní a společenské využití. Projekt Mělnické vily se tak posouvá do další významné etapy.

Rozhovor proběhl 27. dubna v Lobči.

Pavel Prouza (*1977, Náchod) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a FH ve Frankfurtu nad Mohanem, v roce 2013 získal doktorát z dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako historik se zabývá architekturou 20. století a je autorem knihy o meziválečném sociálním bydlení, jako architekt založil ateliér RIOFRIO Architects a je autorem řady projektů novostaveb i rekonstrukcí historických domů. Od roku 2007 se věnuje záchraně a oživení areálu parostrojního pivovaru v Lobči. Za jeho obnovu získal v roce 2015 cenu Patrimonium pro futuro Národního památkového ústavu a v roce 2023 cenu za evropské dědictví Europa Nostra Awards. www.lobec.cz