Dožívající samota uprostřed lesů Krušných hor byla radikálně přestavěna, aby mohla sloužit jako zázemí pro letní tábory a pro účely rodinného horského ubytování v soudobých standardech. Soubor sestává z novostavby rekreačního bydlení, propojovací zastřešené terasy a zrekonstruovaného původního stavení, které dnes obsahuje tři rodinné apartmány a společenský prostor v přízemí. Jednoticím prvkem je bílá barva. Starý dům získal odolnou ocelovou střechu, která přes dřevěné přestřešení svahu přechází na přiznané novostavbě v běloskvoucí ocelovou fasádu. Její tektonika je zintenzivněna atypicky úzkými pásy plechů na míru a znásobeným falcováním. Objekty jsou posazeny na podstavec z místního krušnohorského kamení – trosek minulosti.
Promokavé béžové boty se mi boří do mokrého sněhu. Před chvílí pršelo, teď sněží a za chvíli mezi mraky probleskne slunce, které se za další vteřinu zase pečlivě schová. Léto je tu krátké, zima dlouhá. Jsou to Krušné hory s krušným počasím. Stojím na zasněženém svahu s výhledem na podkovu lesa, který objímá sněhem zakrytou travnatou plochu pro míčové hry a nazelenalé zrcadlo rybníka. Na záda mi dýchá bílý dům, který na fotkách se zasněženým svahem vypadal jako do polystyrenu vyřezaný model. Jako když hluboko v lese zahlédnete přelud nehmotné bytosti a pak si dlouho protíráte oči a nejste si jistí, jestli se vám to zdálo, nebo ne. Ještě chvíli stojím k bílému stavení otočená zády a vzpomínám na ten pocit bezčasí, poetiky a zvláštní netělesnosti, kterou jsem na fotce zahlédla. Ten pocit mě k domu připoutal, jako když hledíte na něco nedosažitelně jemného a čistého, čemu se zároveň nemůžete svou neohrabaností přiblížit.
Příběh byl takový: stála zde chalupa, kterou bylo potřeba přizpůsobit rekreačním účelům a rozšířit ji ještě jednou tak velkou stavbou, která by sloužila jako zázemí majitele. Vlastně zde byly chalupy dvě a také několik různotvarých altánků, ty ale pro svůj zchátralý stav podlehly demolici, aby mohl vzniknout objekt nový. Staré a nové, dva kontrasty, jejichž napětí lze podpořit nebo scelit, dilema letité jako architektura sama. Časová roklina mezi materiály, tvary, duchem. Co s tím? V kanceláři No Architects to vyřešili takto: obě hmoty podobných proporcí od sebe odsadili, propojili venkovní krytou terasou, a co mohli, oblékli do plechu. Rozhodli se pro materiál, který odolá místním krušným podmínkám. Bílá barva přišla v úvahu až v pozdější fázi. V jednu chvíli byla k diskuzi i červená – jako barva střechy, která by se přelila na zbytek materiálů. Zvítězila ale barva sněhu a zdí, která naopak pojmula všechno ostatní včetně mlatu.
Konečně se otočím. Bílá budova přede mnou stojí jako zasněžená hora a kvůli své materialitě a blízkosti už najednou není tak étericky nehmotná. Všímám si detailů – profilovaných šambrán, falcování netypicky úzkých pásů plechu, vertikální prodyšné šrafury posuvných stěn zakrývajících prostornou terasu, přízemních velkoformátových oken jako kukaní směřujících na mýtinu. Nuance mezi jednotlivými bělobami mě dostává do extáze – každý materiál jako by se skrz ni hlásil o slovo. V dřevě stěn terasy probleskují první mechové odstíny a rez hřebíků, plechové pásy vedle okenních žaluzií chytají nádech sametu. Podobně jako se pod tenkou vrstvou tajícího sněhu rýsuje barevnost trávy, hlíny a štěrku, je tady cítit prolínání bělob a struktur.
Interiér mě překvapí kontrastem k vnějšku – útulností a zemitostí. Převládá zde měkká barevnost dřeva, doplněná další barvou, která se v každém apartmánu mění. Té podléhají především obklady kamen, kuchyňské kouty, čalounění a další drobné detaily. Prostory jsou členěné tak, aby umožňovaly širokou škálu socializace a setkávání – od té nejintimnější v rámci jednotlivých apartmánů přes obývací prostory pro celou skupinu až po krytou terasu, kde je možné posedět i s rodinou správce z druhého stavení.
Tento dům umí udělat gesto směrem ven, ale přitom zůstává otočený náručí k těm, kteří ho budou užívat. Materiály jsou vybrány tak, aby byly snadné na údržbu a aby co nejdéle vydržely dětskou energii, popřípadě místní počasí. Objekt je navržený maximálně soběstačně, pod jeho bílou éteričností se skrývají podzemní kolektor, nově vrtaná studna, kořenová čistička, podzemní požární nádrž. Na zahloubené hospodářské části se nachází fotovoltaické panely, ve sklepích najdete hned několik záložních baterií.
Už od doby prvního kontaktu se stavebními plány ve mně architektura a její kombinace prostoru, světla, materiality, užitnosti a estetiky vyvolávala téměř až živočišnou vášeň. To zaujetí sice někde během rýsování v autocadu vyprchalo, ale při pobývání tváří v tvář valérům bílé se mi všechno zase vrací. Když si kupuji barvy na sprejování obrazů, z bílých to nikdy není jen jedna bílá. Je to White, White Pure a White Cream, také Ivory, Dolomit a Ceramic, někdy zkouším s podtónem modré jako Liberty nebo Venice. Miluji vidět ty nuance vedle sebe, na sobě, v sobě. Je to jako se dívat na mnohost zelených barev listí jednoho stromu nebo pozorovat vpíjení se odstínů sněhu do odstínů bláta. „A už zase myslím na sníh,“ povzdechnu si, protože si ho právě sklepávám z béžových bot. Jeho vlhkost se ke mně nezadržitelně dere, stejně jako pocit radosti a naplnění z projektu, který měl na rozdíl ode mě místní počasí na paměti. A měl na paměti i všechno ze škály praktičnosti, měřítka, prostoru a krásy. Bílá perla schovaná v lastuře Krušných hor. Zkuste ji najít a také se obohatit.
Anna Beata Háblová (*1983, Praha) je architektka, spisovatelka, slamerka a básnířka. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, kde se pak v rámci doktorského studia věnovala problematice obchodních center. V roce 2017 publikovala k tomuto tématu knihu Města zdí (Dokořán, IPR Praha). Její druhou publikací na pomezí žánrů byla Nemísta měst (Host, 2019). Je rovněž autorkou čtyř básnických sbírek a dvou románů – Směna (Host, 2022) a Víry (Host, 2025). První z nich byl přeložen již do šesti jazyků. Od roku 2018 přispívá do Ranních úvah na rozhlasové stanici ČRo Vltava, kde také moderovala filozofický podcast Doba složitá. V roce 2023 založila poeticky rapový projekt Kyšperský–Háblová, se kterým vydala desku Poetrycore. Tvoří obrazy propojující architekturu, poezii a streetart. www.hablova.com
___________________________
místo stavby: Bernov, Nejdek; účel stavby: rekonstrukce a dostavba rekreačního zařízení; autoři: Jakub Filip Novák, Daniela Baráčková, Klára Rašková, Lenka Juračková, Jana Kutáček Sedlická / No Architects (Praha); projekt: 2022; realizace: 2025; plocha pozemku: 24 000 m2; zastavěná plocha: 320 m2; hrubá podlažní plocha: 650 m2; užitná plocha: 420 m2; foto: Studio Flusser, archiv autorů (5)
Studio No Architects vzniklo v roce 2009 a je vystavěno na spolupráci architekta Jakuba Filipa Nováka (*1980, Praha) a umělkyně Daniely Baráčkové (*1981, Černá Hora). Oba se potkali během studií v akademickém senátu Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Daniela se účastní řady přehlídek současného umění v ČR i zahraničí, kde je známá především pro své instalace, obrazy a videoart. Je finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jakub je architekt, specialista na stavební právo a publicista. Spoluzaložil diskuzní platformu Versus architekt a konference Inventura urbanismu. Působil na IPR Praha, je spoluautorem Metropolitního plánu Prahy a Pražských stavebních předpisů. www.noarchitects.cz
Odešlete e-mailem zpět »
ERA21 vydává ERA Média, s. r. o. |
|
|
Telefon: +420 530 500 801 E-mail: redakce@era21.cz |
|
|
WEBdesign Kangaroo group, a.s.
|