Snažím se tvořit budoucnost, ve které chci žít.

Rozhovor Imricha Vaška a Jakuba Kopce s Gregem Lynnem

S Gregem Lynnem jsme hovořili o akademickém výzkumu v jeho ateliérech na vídeňské Angewandte a losangeleské UCLA, o rozšířené realitě, inteligentních strojích a robotické architektuře, o bostonské firmě Piaggio Fast Forward, o benátském Bienále architektury, globálním oteplování a jaderné energii, o designu a dalších souvislostech architektury, která se hýbe. Greg Lynn měl a stále ještě má zásadní vliv na rozvoj digitální architektury v Praze i v Bratislavě. Opakovaně navštívil VŠVU a UMPRUM a v roce 2013 přednášel na prvním Bienále experimentální architektury v Praze.

Imrich Vaško (IV): Jsme velmi rádi, že se nám podařilo setkat. Bohužel jsme ještě neviděli instalaci závěrečných prací tvých studentů. Byl semestr na Angewandte úspěšný?
Angewandte dychtí mnohem více než většina jiných škol po nových médiích a nových nástrojích, také proto hodně pracujeme s rozšířenou realitou: s brýlemi HoloLens, s telefony a tablety. Skoro všichni mí studenti vytvářejí modely na laserové řezačce, CNC frézce nebo 3D tiskárně a pak je rozšiřují o další data. Někteří ještě augmentují výkresy pohybem chodců a dopravním provozem nebo jiným diagramatickým obsahem, který živě přenášejí při prezentacích. Pro hostující porotu je to něco výjimečného, ale pro nás je to už normální.
V posledních několika letech se ve výuce přeorientováváme od nástrojů pro rozšířenou realitu ke strojovému vidění. Pořád používáme principy SLAM (simultánní lokalizace a mapování), jen místo přidávání informací nebo popisu výrobního procesu se teď zaměřujeme spíše na možnosti pohybu nábytku a dalších objektů, u nichž lze využít motorizaci, vidění a plánování prostorové cesty. Strávili jsme deset let tím, že jsme se místo pouhé výroby zaměřovali na integrování robotiky do místností a konstrukce, ale teď už zase vnímáme roboty ne jen jako fixní robotická ramena nebo portálové roboty, ale spíše jako pohyblivé předměty – nábytek, příčky, vybavení. Všechno to začalo v roce 2012 s Prototypem RV House (obr. 1), kde jsme poprvé řešili přesouvání a otáčení nábytku. Věnujeme se tomu už několik let jak na Angewandte, tak na UCLA a na obou školách se výzkum ubírá zajímavým směrem. Samořiditelný nábytek je pro mě opravdu vzrušující.

IV: V Bostonu jsi založil podobně zaměřenou firmu.
V Piaggio Fast Forward se zabýváme návrhem stroje i jeho pohybu. Museli jsme začít zkoumáním toho, jak se pohybují lidé. Takže posledních několik let v ateliérech začínáme vždy softwarem simulujícím chodce a učíme se, jak vést pohyb lidí prostřednictvím simulace. Obvykle pak také používáme stroje, které se nějakým způsobem učí, jak se chodci pohybují. Na UCLA třeba máme židle, které čekají, až člověk přijde ke stolu, a pak jej následují. Na Angewandte jsme hodně používali strojové učení, abychom pochopili, kam lidé chodí a jakým způsobem zabírají prostor. Včera jsme měli na obhajobách jednoho studenta, který zvolil takový tréninkový přístup, kdy stroji ukázal půdorysy dvou set Le Corbusierových staveb a naučil jej identifikovat čtyři z pěti Le Corbusierových zásad moderní architektury. Ukazoval stroji pořád dokola půdorysy, kde ty zásady rozlišil ve čtyřech barvách. Učil ho o střešních zahradách, pilotách, rampách a slunolamech… Potom nakreslil tvar a stroj ho zaplnil těmito elementy, jako by to byl Corbusierův půdorys. Výsledek mu student jednoduše ohodnotil ANO/NE, a tím ho trénoval. Závěrečná zkouška stroje spočívala v tom, že mu student zadal obrysy dalších 200 budov od architektů, kteří z Le Corbusiera vycházeli (Stirling, Hejduk, Meier, Breuer a další), a testoval, jak si stroj při navrhování půdorysů povede. Vytiskl stovku malých 3D modelů a půdorysů a porovnával je se skutečnými plány těchto architektů.

IV: A jak to vypadá v Supra Studiu na UCLA? Je to jiné kvůli většímu zapojení technologií?
Je fakt, že trochu více pracujeme s technologiemi, ale zase máme trochu méně času. Na Angewandte jsou studenti v mém ateliéru tři akademické roky, kdežto na UCLA spolu máme jen jeden kalendářní rok a program je založen především na výzkumu, zatímco na Angewandte spíš na projektech. Na UCLA jsou ve studijním plánu souběžně také další předměty nad rámec ateliéru. Prvních deset týdnů máme seminář o technologii simulace pohybu chodců a dalších deset týdnů předmět o strojovém vidění. Když jsme v semináři probírali simulaci pohybu chodců, řešili jsme zároveň v ateliéru úlohu na téma lehké mobility, návrh přestavby místního obchodního domu s důrazem na autonomii, sdílená auta a mikromobilitu. Po deseti týdnech studenti dostali k dispozici robota Gitu a každý tým měl vymyslet konkrétní úkol pro strojové vidění, jako třeba rozpoznat dveře, najít elektrickou zásuvku a podobně. K programování kamer robota používali platformu TurtleBot a naučili ho, jak si má plánovat cestu a samostatně se pohybovat v prostoru. V ateliéru pak dostali za úkol zamyslet se nad možnostmi coworkingových prostorů v souvislosti s tím, jak dnes lidé jezdí na koloběžkách, berou si Uber a nepotřebují garáž. Zároveň však měli také zkusit vymyslet, jak se zbavit výtahů a dalších vertikálních přepravních systémů použitím strojů, které vidí a pohybují se. Los Angeles je teď taková pokusná lokalita pro testování systémů sdílení aut, mikromobility, sdílení koloběžek, používání elektrických aut, pro nové velké dopravní společnosti jako Waymo a Tesla. Takže přemýšlet nad novými typy budov a urbánních schémat je vzhledem k této každodenní realitě snazší. Ve Vídni jsou takové myšlenky ještě stále spíš v abstraktní rovině, studenti je přímo nezažívají, takže se soustřeďujeme více na návrhové prostředky a prezentaci.

IV: Tvá vize budoucnosti, která už vlastně nastala, není dystopická. Vždy se vyjadřuješ pozitivně, mluvíš o pozitivních vlivech strojů a technologií na náš život a životní styl. Mohl bys to srovnat s lednovým vydáním časopisu Architectural Design – Machine Landscapes, které sestavoval Liam Young a představuje velmi kritický pohled na budoucnost architektury bez lidí, bez oken…? Jde možná o jedinou diskuzi o budoucnosti architektury. Vnímáš se jako naprostý opak? Protože ty se dystopií nezabýváš. Není mnoho myslitelů, kteří by o budoucnosti přemýšleli jako ty.
Většinou nahlížím na pokrok spíš pozitivně. Jde mi víc o to, co otevírá nového, než co nahrazuje.

IV: Co to přesně znamená?
Čím jsem starší, tím jsem sobečtější. Dělám jen to, co mám rád. A nedělám nic, co mě nebaví. Možná proto jsem v tom, co dělám, optimista. Když učím, učím jen věci, které znám. Nechci na studentech experimentovat, předávám jim vědomosti, které se většinou zakládají na něčem, co skutečně dělám a čemu věřím. Stále více svého času trávím ve funkci ředitele společnosti zabývající se robotickou lehkou mobilitou a dalo mi docela práci přijít na to, jak tuto zkušenost přenést na univerzitu. První rok to byl problém, ale během několika posledních to začalo být zajímavé, začaly se objevovat nové úkoly, na kterých mohou studenti pracovat.
Já si ve skutečnosti nemyslím, že naše budoucnost musí být nutně optimistická. Možná nakonec skončíme s budovami bez oken, ale já o tom takhle kriticky nepřemýšlím. Nesoustřeďuji se na práci ostatních, spíše hledám, co by se ještě dalo vylepšit na mých projektech. Snažím se tvořit budoucnost, ve které budu chtít žít.

IV: Přemýšlíš o budoucnosti pro své děti?
Samozřejmě. Vždycky jsem se snažil dosáhnout situace, kde bych byl šťastný a kde jsou věci pokud možno co nejvíc technicky pokročilé a kulturně relevantní. Záleží mi víc na tom, být relevantní a pozitivní, než na kráse nebo vkusu.

IV: Zmínil jsi, že je problém do studijních plánů dostat problematiku strojového učení.
Je legrační, jak se věci neustále opakují. Když jsem před lety prezentoval své rané projekty pomocí nástrojů pro procedurální modelování a používal animační nástroje jako součást návrhu, dostávalo se mi reakcí jako: „Počítač je pouhý nástroj, navrhovat se bude dál pomocí tužky a papíru, počítač bude jen takový rýsovací otrok.“ Když končily obhajoby, komentovala Karin Raith projekt, kde se stroj učil kreslit půdorysy, slovy: „Je dobře, když se počítač naučí lecorbusierovské půdorysy, budeme ho pak moci použít jako nástroj na dělání výkresů.“ A já odpověděl: „Karin, tohle říkali všichni už před pětadvaceti lety.“ Stroje převezmou část objemu práce architektů. Velkou část. Některé věci je jednodušší naučit robota než studenta. Ne pro všechno potřebujete obrovskou kreativitu nebo skvělou vizi, něco je otázka prostého tréninku. Což spoustu lidí štve. Ovšem fixovat se na to, co stroje nahrazují, je depresivní a nudné. Radši bych myslel na to, jaký budu mít vztah se svým samořiditelným nábytkem. Poslední desetiletí digitálním technologiím všechno procházelo, ale teď si lidé znovu začínají dělat starosti, ať už jde o autonomní vozidla, doručovací roboty, konec soukromých osobních automobilů nebo budovy bez oken. Panuje kolem nich mnoho obav a úzkostí, pravděpodobně velmi oprávněných.

IV: Znamená to pro nás velký problém?
Když se řeklo Piaggio Fast Forward, devět z deseti lidí si nejspíš představovalo, že budeme dělat robota na rozvážení jídla. Používali jsme slovo Vespa. Když se řekne Vespa, představíte si nádherný slunečný den, kdy se v kavárně sejdete s přáteli, kteří také přijeli na vespách… to není jen stroj, je to životní styl. Nemohli jsme vyrábět jen obyčejný stroj na rozvážení pizzy. Chtěli jsme dělat něco, co lidi inspiruje k tomu, být lepšími a šťastnějšími. Robota, který by lidem změnil životní styl. Obecně bych řekl, že co se týče technologií, devět z deseti lidí je úplně spokojených, když mohou strávit víc hodin u obrazovky a místo řízení automobilu mohou třeba nakupovat nebo se dívat na film. Jen jeden z deseti přemýšlí o tom, co bude skutečně lepší, ne co bude efektivnější. A to je jediná věc, která mi dělá starosti. Všichni chtějí jen poskytovat nějakou službu. Nikdo nechce zlepšovat život a životní styl. A to platí i pro architekty.

Jakub Kopec (JK): Jaká je tedy role architekta? Zbyl vůbec ještě prostor pro interpretaci, improvizaci, intelektuální úroveň myšlení vedle umělé inteligence, strojového učení a kreativních softwarů, algoritmů a dalších systémů?
Jistě, to ale přece nestojí proti sobě. Spíš bych se zeptal, jestli zbyl prostor pro architekty, kteří nechtějí používat inteligentní stroje. Určitě ano, možná příštích deset patnáct let. Potom tento druh odporu proti současnému způsobu života vymře. Stejně jako před dvaceti lety, kdy lidé říkali: „Počítače jsou jedna věc a architektura druhá, já chci architekturu před počítači zachránit. Jak velkou část architektury se mi podaří ochránit?“ A odpověď zněla „Vůbec nic. Nula.“ Pokud nejste na počítači, pokud nemáte e-mail, nemůžete dělat architekturu. Možná by se někde na Zemi pár takových lidí našlo, ale spíš ne. Musíte se stát součástí kultury a používat technologie. Ptáte se, jestli jde být kreativní, optimistický nebo občanský? Rozhodně. Ovšem ne navzdory současnému způsobu života, ale spolu s ním nebo napřed.

IV: Jaký osud čeká tradiční nástroje navrhování, jako jsou kreslení nebo architektonické skici?
Já kreslím čím dál víc, ale na obrazovce. Díky technologii HoloLens jsem se dostal k hardwaru od Microsoftu. Co se týče hardwaru, je teď v porovnání s Applem opravdu hodně napřed. Mám velkou Surface Studio obrazovku a na ní pracuji, kdekoli mám k dispozici stůl. Třetinu svého života trávím s tužkou na obrazovce. Kreslím pořád, naopak čím dál míň zpracovávám výkresy a dělám modely.

IV: Máš díky tomu víc času pro sebe?
Vůbec ne. Samá práce a žádná zábava. Skoro žádné dovolené ani jachtaření. Možná proto potřebuji, aby mě práce bavila. Piaggio Fast Forward teď zabírá více než polovinu mého profesního života a snažím se udržet i všechno ostatní. Až uvedeme Gitu na trh, bude snad můj život jednodušší. Když jsem v Bostonu, trávím veškerý čas v kanceláři. Přicházím v osm ráno a odcházím v deset večer. V Los Angeles je můj život kvalitnější, protože pracuji jen od devíti do šesti, trávím čas se svou ženou Sylvií, vidím se s dětmi, beru si do práce psa, mohu se vidět s přáteli a jít na procházku do míst, kde žiju už pětadvacet let. V Bostonu znám jen svých šedesát kolegů z práce.

IV: Není mi úplně jasné, co přesně máš v Piaggio na starosti – jsi podnikatel, nebo designér?
Firmu jsme založili společně s Jeffreym Schnappem a já jsem dostal na starosti design. Jsme společnost, která se designem řídí, takže to byla velká zodpovědnost. Design vedu pořád, ale teď je to má nejmenší starost. Stavíme výrobní halu v Bostonu, připravujeme celosvětovou kampaň, v devíti státech řešíme legislativu týkající se pohybu robotů na chodnících a do toho vedu firmu.

IV: V USA platí v každém státě jiné zákony, že?
Chodníky patří městům. Takže jsme začali u jednotlivých států, pak budeme řešit okresy a pak města. Některé věci musíme řešit s městy a většinu se státy.

IV: Mohl bys porovnat prostředí, kde se pohybují drony, a prostředí, se kterým pracuje Piaggio? Jedno ve vzduchu, druhé na ulici.
Chodníky jsou složitější než silnice, protože silnice jsou plné značek a světel. Naučit auto, aby se umělo samo řídit, je mnohem jednodušší než naučit robota, aby chodil s lidmi po chodníku… I když jsme se přitom dozvěděli tolik úžasných věcí. Hodnotou naší společnosti v tuto chvíli není produkt samotný, ale to, co víme o chodcích. Víme, jak se otevírají dveře, jak je pro někoho podržet. Jiné společnosti se zabývají rozpoznáváním dveří, ale my rozumíme etiketě procházení dveřmi. Ukázalo se, že v tom panuje shoda napříč kulturami, je to téměř biologicky dané.

IV: Je to takový znalostní průmysl.
Máme teď znalosti asi o dvou stech podobných zákonitostí, o kterých se nikdy nikdo neobtěžoval přemýšlet. Ani já. Navrhoval jsem dveře a řešil prostor na obou stranách, ale nikdy jsem skutečně nepřemýšlel o tom složitém tanci, který se odehrává, když spolu dva lidé procházejí dveřmi. Díky Piaggio jsme o tom přemýšlet museli a teď to víme. Takže pokud někdo potřebuje, aby jeho stroj prošel dveřmi, my o tom víme všechno. Hodnota naší společnosti není jen peněžní nebo kulturní. Umíme postavit robota, ale jedineční jsme v tom, že o něm přemýšlíme jako architekti.

IV: Pojďme se podívat na obecnější témata, jako jsou krize architektury nebo krize bienále. Benátské bienále už dobrých patnáct let není ničím zajímavé. Říkám si, že bys jeho hlavním kurátorem měl být ty. Možná tě něco takového nezajímá, ale já jsem každé dva roky překvapený, kdo se stal hlavním kurátorem a kam obecná diskuze o naší profesi spěje. Je to pro mě velmi frustrující.
Jel jsem na konferenci, kde jsem mluvil s Andym Cohenem, generálním ředitelem společnosti Gensler. Velmi erudovaně mluvil o autonomních vozidlech a o tom, jakým zásadním způsobem ovlivní parkování a co to znamená pro architekty. Dříve náš obor fungoval takovým způsobem, že praktikující architekti zároveň přednášeli a věnovali se akademickému výzkumu a z jejich poznatků pak vycházeli lidé v korporátech. Teď dělá inovace Gensler a AECOM. Je to, jako by se svět obrátil vzhůru nohama. Výzkum dělávali mladí lidé na školách a na bienále, teď ho sice dělají velké firmy, ale na bienále nic z toho nevidíte. Velké firmy jako Trimble nebo Katerra nemají k ředitelům bienále vůbec žádný vztah, takže nemůžete bienále vinit z toho, že je nezařazuje. Nevědí o sobě, ředitelé osloví třeba jen Harvard nebo nějakou jinou instituci, kde se podle nich něco děje. Nevím, jak to spravit.

IV: Bienále už nevnímám jako názorovou platformu. Je patnáct let mrtvá.
Bienále bylo vždy spíš příležitostí pro jednotlivé země propagovat své architekty, jako se na ambasádách chodí na zahradní večírek nebo koktejlovou party. Tam také nikdo neočekává, že mu to změní život.

IV: Před pěti lety jsem položil stejnou otázku Peteru Eisenmanovi. Odpověděl, že od bienále pod kurátorským vedením Kazujo Sedžimy se o ně přestal zajímat. Ale stále je to turistický cíl, svým způsobem meta.
Pro Rakušany má benátské bienále pořád ohromný význam. Když se někdo z Angewandte podílí na rakouském pavilonu, jeho profesní život je vlastně u konce, je to vrchol, nic lepšího v rakouském umění a architektuře neexistuje.

IV: Ale ve Spojených státech je vnímáte jinak.
Bienále je jediné místo, kde můžete ve dvou dnech potkat každého, koho respektujete, a takových příležitostí není mnoho. Je důležité, aby člověk zůstal v kontaktu a propojen s přáteli, kolegy.

IV: Píšu ve slovenštině pro několik časopisů a dávám teď dohromady knížku esejů. Bude se jmenovat Nové milénium. Od pádu dvojčat po smrt Zahy Hadid. Mám totiž pocit, že se po její smrti něco změnilo, že část naší profese zemřela s ní. Pokračujeme dál, ale chybí tomu ambice a hrdinství. Snažím se dystopickou vizi nového tisíciletí tematizovat pomocí architektury, soustředit diskuzi kolem takových otázek, které souvisejí s globální ekologickou krizí, krizí architektury, stavitelství a architektonické profese. Zaha reprezentovala něco, co už není.
Zaha nebyla jen kolegyní Rema Koolhaase, byla i jeho studentkou. Našemu oboru vždy dominovali šedesátníci, takže říkáte-li: „Dnes je éra Remových studentů“, nejspíš reagujete na to. Vůbec si nemyslím, že je všechno negativní. Ale je to modernistické.

IV: A to je problém, protože modernismus je diskurzem 20. století. My žijeme v 21. století.
Zaha byla spíš výjimkou než normou. Byla dekonstruktivistkou, nikoli modernistkou. Od Rema si odnesla konstruktivismus, zatímco většina ostatních si bere spíš modernismus.

IV: Také otevřela dveře Patricku Schumacherovi a digitálnímu modernismu, který je teď zřejmě v kurzu.
Generace čtyřicátníků je teď velmi zajímavá. Nejsem tak pesimistický jako ty.

IV: Takže nové tisíciletí nakonec není jen o globálním oteplování, jak naznačoval ten pesimistický diagram, který jsi pověsil na svou facebookovou zeď?
Byl děsivý, že?

IV: Dokážeme se přes něj vůbec přenést?
Obzvlášť v Kalifornii tento tlak přináší velmi pozitivní reakce. Potřebujeme energii. Věda a inovace jsou naší jedinou nadějí. Federální vláda ve Spojených státech bohužel v současné době vyšší vzdělávání ani vědu nijak nepodporuje, jsou v totálním rozkladu. Nezbývá než doufat, že to průmysl zvládne bez vládní podpory. V Evropě je jaderná energie také na ústupu.

IV: Mělo by Rakousko znovu otevřít otázku jaderné energetiky?
Je škoda, že se v Evropě nukleární energie zastavuje. Neříkám, že byste měli mít všude štěpné reaktory, které produkují jaderný odpad. Ale o výrobě bezpečné jaderné energie se toho ví nejvíc v Evropské unii, ne ve Státech.

JK: Slyšel jsem o výrobě kapesních reaktorů, dokonce přímo na Slovensku.
To je hodně nadějné. V dnešní době nás straší změna klimatu, politika, strašlivý je i vznik stále větších a větších společností. Hodně nás toho znepokojuje.

IV: Je-li současný tlak nesnesitelný, mohlo by konečně dojít ke změně? Snažím se nebýt tak negativní. Co tvé designérské ambice? Jsi autorem několika zajímavých designových výrobků. Pokračuješ v tom? I teď, v době nadměrné spotřeby?
Poslední dobou jsem dělal pár projektů ve spolupráci s firmou Swarowski, ale jediný, na kterém stále ještě pracuji a ze kterého jsem opravdu nadšený, je mikroklimatické křeslo pro Nike. Velmi technologická záležitost. Práce na křesle, se kterým bude mít hodně lidí úzký vztah, je pro mě opravdu uspokojivá… Více než na budově, kterou sice užívá hodně lidí, ale ne moc široké spektrum. A budovám lidé nevěnují tolik pozornosti jako menším produktům. Jestli bude Gita fungovat, bude mít na svět opravdu velký vliv.

IV: Tvůj zájem o produktový design úzce souvisí se zájmem o technologie. Navrhuješ nejen designové, ale především technologické kousky.
Uvedu příklad. Můj návrh trimaranu, vícetrupé plachetnice, si dával záležet jak na stylu, tak na výkonnosti. Šlo o design, ale také o výpočetní mechaniku tekutin a numerické simulace. Plachetnice má i speciální konstrukci, lehkou a tuhou. Po tomto návrhu lodi jsem se vždy zajímal už jen o design určený pro vysokou výkonnost. Gita i křeslo Nike jsou vysokovýkonnostní a jejich funkčnost je vyjádřena tak, že nepotřebuje další vysvětlování.

IV: Podělil by ses s námi, pražskými a bratislavskými akademiky ze střední Evropy, která je stále dost konzervativní, o svůj scénář blízké budoucnosti? Vlastně působíš také ve střední Evropě, protože my Vídeň vnímáme jako její součást.
Vím jedno a to se týká spíš současnosti: už neexistuje žádné centrum architektonických inovací. Bývaly doby, kdy bylo zajímavé Nizozemsko, pak Španělsko, pak Švýcarsko, Japonsko, dříve možná města jako Londýn nebo New York, pár let bylo možná centrem architektury i Los Angeles. Vztahuje se to i k tvé otázce o benátském bienále. Dnes takové místo není.

IV: Tak to fungovalo před dvaceti lety…
Určitě by se dnes našel někdo, kdo dělá něco úžasného na Novém Zélandu nebo v Praze. Už se nemusí vázat na centra, nemusí být na konkrétním místě.

IV: Otázkou je, jestli to platí i pro Rusko.
Samozřejmě. Opravdu bych si přál navštívit institut Strelka.

IV: Má společnost, jako je ta Putinova, nějaký potenciál? Já jsem vyrostl za komunismu a s autoritativními režimy mám pořád velký problém.
Rusko je pozadu. V každém ohledu, který mě napadá, jsou Rusové pozadu. Dokonce i ve vojenských technologiích. Bývali jsme s nimi nastejno a šlo jen o to, najít způsob, jak se propojit, ale teď jsou pozadu.

IV: A co Čína?
Z hlediska strojového učení a strojové inteligence má Čína obrovský potenciál.

IV: Rozhlížíš se jako majitel společnosti po jejich trhu?
Pro mě jako pro architekta je práce v Číně prakticky nepředstavitelná. Ani nevím, jak by to vypadalo. Každý z mých známých, kdo to zkusil, to popisuje jako noční můru. Soutěží jsem se přestal účastnit už před deseti lety a pracuji jen tehdy, když si mě někdo najme. A upřímně řečeno, čím dál častěji, třeba jako v případě projektů typu Curbside nebo Metyx a všech staveb, na kterých jsem pracoval během posledních dvou let, to dělám tak, že se radši místo braní honoráře stávám spolupracovníkem společnosti. Nechci jen dodávat služby, chci být partnerem. Ale tohle nikdy nemůžete dělat v Číně, protože partnerem vlády se stát nemůžete.

JK: Na závěr ještě alespoň jednu otázku z původně plánovaných: Jak používat digitální technologie v dnešní architektuře? Po zkušenostech z minulých desetiletí, z práce a výzkumu v oblasti digitální archeologie a zkušeností s učením, jaký vlastně mají potenciál?
Při práci na Archeologii digitálna (viz ERA21 #01/2015) jsem si všiml, jak je zvláštní se ohlížet zpět. Kanadské centrum architektury založilo svůj archiv asi před sedmi nebo osmi lety, kdy se hranice digitálních technologií posouvaly hlavně v oblasti robotické výroby. Pátrali jsme dál do minulosti a zjistili jsme, že všechno začalo u Bernarda Cacheho. Frank Gehry tou dobou dělal barcelonskou „velrybu“, ale byl to Bernard, kdo skutečně otevřel celý problém, kdo na něj měl největší vliv. Frank to dělal pro svou kancelář, Bernard pro celý náš obor. Ale když si vzpomenete na tehdejší poměry, Bernard byl naprosto bezvýznamná postava, všichni důležití lidé se zabývali tím, jak integrovat média do vystavěného prostředí. To dělali Hani Rashid s Lise Anne Couture, Dánové, Francouzi, všichni. Pár lidí se zabývalo tím, jak uvést fyzické prostředí do pohybu. Nikdo z nich ale neměl velký úspěch. Přetočme do současnosti: Nest, Amazon, Sonos, Facebook, YouTube, Instagram, Niantic, Trimble, Apple, Microsoft a další, všichni pracují jen na tom, jak integrovat média, jak popsat zařízení v prostoru a jak zařízení mapuje prostor, to je nejrelevantnější věc, kterou se dnes v oblasti technologií zabýváme. Zapojeni jsou i architekti, kteří původně vůbec netušili, jak se z jejich tehdejší situace propojit s dnešním světem. Je opravdu zajímavé ohlédnout se a pokusit se přijít na to, proč tehdejší architekti neuspěli. Bylo příliš brzy? Pravděpodobně ano. Lidé to odmítali a firmy nebyly připravené. Piaggio Fast Forward vzniklo tak, že jsem obešel tři nábytkové firmy a řekl jim: „Chci na váš nábytek umístit kamery a chci s ním pohybovat jako s RV House.“ Ukázal jsem jim RV House a řekl: „Můžeme vám do telefonu zdarma nainstalovat aplikaci, pomocí které budete moct pohybovat svým konferenčním stolem, a když do místnosti vložíme senzory, váš konferenční stůl bude vědět, kde je, a my ho pak můžeme naučit, aby věděl, kde má být.“ Je to stejné jako trénovat psa. Celé vaše prostředí mohou tvořit trénované kusy pohyblivého nábytku. A všechny tři firmy řekly to samé: „Víme, že to musíme udělat, ale nechceme. Řekněte, až s tím začne někdo jiný, pak se do toho s vámi pustíme.“ Pomyslel jsem si jen: Je moc brzy. Naštěstí Jeffrey mluvil s majiteli Piaggia a ti potřebě inovovat rozuměli.
Architekti vědí všechno trochu dřív než ostatní. Ne vždy ale vědí, kdy je správný čas jít s tím ven.

JK: Je příliš brzy hovořit o postdigitálním věku?
Nevím, co to znamená, ale pokud ostatní architekti říkají, že jsme vstoupili do postdigitálního věku, do deseti let tomu tak pravděpodobně bude.
Rozhovor se uskutečnil 19. června ve Vídni.

Greg Lynn (*1964, North Olmsted, Ohio, US) studoval architekturu a filozofii na Ohijské univerzitě v Miami, magisterský titul získal na Princetonské univerzitě. Vyučuje na Univerzitě užitého umění Angewandte ve Vídni a UCLA v Los Angeles, je vedoucím architektonické kanceláře Greg Lynn FORM a spoluzakladatelem a ředitelem společnosti pro chytrou a lehkou mobilitu Piaggio Fast Forward. Greg Lynn je průkopníkem prosazujícím nový přístup k architektonickému navrhování pomocí digitálních technologií a tvorbu komplexních a ergonomických forem pomocí technologie CNC. Roku 2003 mu VŠVU v Bratislavě udělila čestný doktorský titul. www.glform.com, www.piaggiofastforward.com
Imrich Vaško (*1958, Bratislava, SK) je architekt a pedagog. Přednášel mimo jiné na Kolumbijské univerzitě, Prattově institutu, Riceově či Cornellově univerzitě v USA. Spoluorganizoval mezinárodní architektonická sympozia s Danielem Libeskindem, Gregem Lynnem a Wolfem D. Prixem. Od roku 2011 vede Ateliér III na UMPRUM v Praze. V roce 2014 vydal publikaci Architektúra pohyblivého obrazu a v roce 2019 Nové milénium: od pádu Dvojičiek po smrť Zahy Hadid (oboje UMPRUM). Je spoluautorem instalace České a Slovenské republiky na 7. bienále architektury v Benátkách z roku 2000 a spoluzakladatelem Bienále experimentální architektury v Praze. Byl jedním z kurátorů výstavy Akademické platformy výpočetního navrhování (Galerie UM, 2018).

Jakub Kopec (*1983, Ostrava) je architekt a pedagog, dlouholetý člen redakční rady časopisu ERA21. Provozuje vlastní architektonickou praxi n-1. Je členem spolku 4AM/Fórum pro architekturu a média a zakladatelem stejnojmenného vydavatelství. Působí jako vedoucí Ateliéru urbánních strategií na Katedře architektonické tvorby Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě. www.n-1.cz