Válcová hmota kostela se liší od okolní zástavby; tvar kruhu je zvolen z více důvodů: je tvarem plnosti, duchovním úběžníkem sídliště jako místo zastavení; má blízko současné liturgii coby odkazu na poslední večeři Páně.
Válcová hmota kostela se liší od okolní zástavby; tvar kruhu je zvolen z více důvodů: je tvarem plnosti, duchovním úběžníkem sídliště jako místo zastavení; má blízko současné liturgii coby odkazu na poslední večeři Páně.
Prostranství před kostelem je doplněno o symbolický háj v pravidelném geometrickém rastru, který slouží k dotvoření intimní atmosféry a zpodobňuje zahradu na Olivetské hoře.
Prostranství před kostelem je doplněno o symbolický háj v pravidelném geometrickém rastru, který slouží k dotvoření intimní atmosféry a zpodobňuje zahradu na Olivetské hoře.
Věž ukotvuje celý areál; její půdorys rovnostranného trojúhelníku způsobuje, že vypadá z každé strany jinak.
Věž ukotvuje celý areál; její půdorys rovnostranného trojúhelníku způsobuje, že vypadá z každé strany jinak.
Po dostavbě kostela už duchovní centrum patera Martina Středy z roku 2004 neslouží pro bohoslužebné účely, ale přesunuly se sem společenské aktivity; v suterénu jsou tři farní byty, archiv, technické místnosti a garáže.
Po dostavbě kostela už duchovní centrum patera Martina Středy z roku 2004 neslouží pro bohoslužebné účely, ale přesunuly se sem společenské aktivity; v suterénu jsou tři farní byty, archiv, technické místnosti a garáže.
Barevné světlo z okna ukrytého za třímetrovou římsou symbolizuje smlouvu Božího lidu s Hospodinem uzavřenou po potopě světa, kdy se na nebi objevila duha; večer naopak proudí duhové světlo z kostela ven.
Barevné světlo z okna ukrytého za třímetrovou římsou symbolizuje smlouvu Božího lidu s Hospodinem uzavřenou po potopě světa, kdy se na nebi objevila duha; večer naopak proudí duhové světlo z kostela ven.
V excentrickém těžišti kruhové lodi se nachází vyvýšený presbytář; svatostánek je umístěn ve vysoké apsidě s horním světlíkem, kam se vstupuje skrze trojúhelný otvor odkazující na roztržení jeruzalémské chrámové opony.
V excentrickém těžišti kruhové lodi se nachází vyvýšený presbytář; svatostánek je umístěn ve vysoké apsidě s horním světlíkem, kam se vstupuje skrze trojúhelný otvor odkazující na roztržení jeruzalémské chrámové opony.
Vzadu je po straně vykonzolovaný kůr pro lid či chór; druhý kůr na betonových podpěrách vstupu je staticky i akusticky připraven pro instalaci varhan; vpravo od vstupu jsou dvě zpovědní místnosti ukryté za dřevěnými lamelami.
Vzadu je po straně vykonzolovaný kůr pro lid či chór; druhý kůr na betonových podpěrách vstupu je staticky i akusticky připraven pro instalaci varhan; vpravo od vstupu jsou dvě zpovědní místnosti ukryté za dřevěnými lamelami.
Dovnitř kostela dopadá světlo, ale díky třímetrové římse není vidět odkud; zdroj paprsků vědomě i nevědomě zpodobňuje existenci světa za hranicí hmotné skutečnosti a existenci Boha.
Dovnitř kostela dopadá světlo, ale díky třímetrové římse není vidět odkud; zdroj paprsků vědomě i nevědomě zpodobňuje existenci světa za hranicí hmotné skutečnosti a existenci Boha.
Půdorysy
Půdorysy
Řez
Řez

Duha nad Lesnou. Kostel blahoslavené Marie Restituty v Brně-Lesné

Marek Jan Štěpán / Atelier Štěpán

 

Místo stavby kostela blahoslavené Marie Restituty leží v jádrové oblasti brněnského sídliště Lesná. Zástavbu zde tvoří vysoké, převážně deskové panelové domy. Kostel nemůže konkurovat okolním stavbám svou velikostí, proto je výrazově jednoduchý, geometricky elementární a čitelný. Tím se vymyká okolním bytovým blokům a vytváří dominantu jiné úrovně. Urbanistické řešení vychází z širšího kontextu jednoduchých linií a logiky sídliště a z danosti nejbližšího okolí, především z již stojící budovy duchovního centra. Kostel je postaven na půdorysu kruhu – odvěkém symbolu nebe a věčnosti. Nebe se zpětně odráží v barevném prstencovém okně, které stavbu obepíná pod střechou a přivádí duhově zbarvené přirozené světlo do interiéru.

 

 

Uprostřed vesmíru

Filip Landa

Jakoby symbolicky nad Čertovou roklí, nedaleko konečné zastávky šaliny č. 9, se tyčí zvláštní věž s písmeny alfabety FOS/ZOE ve tvaru kříže. V překladu z řečtiny odkazuje sousloví SVĚTLO/ŽIVOT na olověný křížek z 9. století, který stál u cyrilometodějských počátků křesťanství na našem území. Hned vedle zpoza stromů vykoukne duhový kruh pásového okna s nahodilou hrou světélkujících odrazů na betonovém korpusu věže.

Místo vymezené pro objekt občanské vybavenosti bylo už v plánech autorů prvního brněnského sídliště Františka Zounka a Viktora Rudiše. V uvolněné atmosféře konce šedesátých let o lokalitě začali mluvit konkrétně jako o místu pro budoucí sakrální stavbu; trvalo však dalších padesát let, než plán došel svého naplnění.

Od pádu komunistického režimu začala zdejší farnost deklarovat záměr vystavět kostel veřejně a v roce 2004 zde bylo otevřeno duchovní centrum P. Martina Středy, postavené podle návrhu architekta Zdeňka Bureše. Farnost z této realizace ještě ani nestačila splatit dluh, a už bylo jasné, že veškeré další úsilí musí směřovat k výstavbě kostela a fary. Toho se ujal někdejší Burešův spolupracovník Marek Jan Štěpán, který s prvním návrhem na totéž místo přišel už v době studia architektury na začátku devadesátých let, kdy s ním také vyhrál v první architektonické soutěži. Aby svůj projekt – byť časem uzrálý do trochu jiné formy – zrealizoval, musel uspět i v posledním výběru. Celkově v konkurenci 34 jiných návrhů, které za oněch třicet let vznikly.

Limity kontextu byly dané: již existující budova duchovního centra, rozšíření podzemního parkování, přesně vymezená hranice zastavitelného pozemku a stavební program zahrnující kromě samotného kostela i bydlení pro faráře. Jak se s tím vším architekt vypořádal?

Vymezené obdélné plato na drobné ostrožně připomíná posvátný okrsek. Škoda že branka vedle věže, blíže k zastávce, se zatím zřejmě moc nevyužívá – při každé mé návštěvě místa bylo možné vstoupit na poloveřejné prostranství před kostelem jen hlavní branou vedle vjezdu do podzemních garáží. Na platu se nacházejí tři hlavní hmoty: kostel, věž, duchovní centrum. Zatímco stávající centrum je obdélného půdorysu, kostel je kruhový, čímž odkazuje na symboliku nebe a věčnosti. Autor zde na maximum vytěžil své klíčové téma nekonečného kruhu coby odvěkého symbolu božského. Tady se také střetávají dvě odlišné geometrie – urbánní kontext racionálního sídliště a emočně výrazná sakrální stavba. Střet profánního a posvátného světa s jasnou hranicí vymezenou posvátným okrskem. Zmíněné hmoty doplňuje trojúhelná věž, která soubor základních geometrických tvarů dovádí k úplnosti. Chceme-li, můžeme v ní také číst různou symboliku, jako je odkaz na Nejsvětější Trojici nebo Boží oko.

Je dobře, že „rotunda“ nakonec nezůstala bez věže, o čemž autor také variantně uvažoval. Stavbě dodává potřebný akcent. Při pohledu na věž z různých stran můžeme vypozorovat, jak se její silueta vizuálně proměňuje. Poodstoupíme-li směrem k tramvajové smyčce, zjeví se před námi téměř (před)románský westwerk s monumentální a přísně geometrickou dominantou, situovaný ovšem na sever. Z jiného úhlu věž naopak vypadá, jako by její periskopová hlavice stála na neuvěřitelně tenkém betonovém pásku. V hlavici – diagonálně rozdělené čtvercové lucerně – je ve žluté části umístěna zvonohra a v červené vyhlídka na panoráma Brna. Bohužel ale také na nepříliš vzhlednou fóliovou krytinu jednoplášťové střechy se zpomalovači odtoku vody, která je výsledkem potřeby šetřit každou korunu. To je holt úděl staveb financovaných výhradně ze sbírek od drobných dárců. Antoni Gaudí se na vše dívá z nebe a asi by mohl vyprávět.1 Důležité ale je, že pokud farníci sami na výstavbu kostela přispěli, snáze ho snad přijmou za svůj.

Hledání úspor se odrazilo také v některých dalších řešeních. Marka Štěpána nejvíce mrzí nerealizovaná velká vstupní vrata. Lze s ním souhlasit, protože proporcím objektu by velkorysejší vstup prospěl. Realizovaný nartex zůstal na půli cesty a působí trochu „panelákovitě“. Improvizovat se muselo také s akustikou. Navržené řešení předpokládalo štěrbinové rezonátory v tloušťce zdí, což se ukázalo být za hranicí technologických a finančních možností aktérů stavby. Zmírnění osmivteřinového dozvuku v zakulaceném prostoru „rotundy“ muselo vzít zavděk spirálou z absorpčního materiálu pokrytou šedou textilií, která působí poněkud rozpačitě, přičemž akustika má k dokonalosti stále daleko.

Konkrétní versus abstraktní
Finanční dietou prošlo i řešení fasády. Ta se měla původně skládat ze zavěšených panelů z pohledového betonu, nakonec je kontaktně zateplena a pokryta vrstvou břízolitu. K vyřešení nutné dilatace přizval architekt výtvarníka Petra Kvíčalu, který do omítky nechal vyrýt tři vlnící se linie se symboly křesťanství a různých podob života. Na fasádě tak najdeme nejen kříž, kotvu a srdce jako symboly víry, naděje a lásky, ale třeba i půllitr a talíř s gulášem, odkazující k patrociniu blahoslavené Marie Restituty Kafkové (zatím jedinému na světě), místní rodačce a františkánské řeholnici popravené nacisty za druhé světové války. Po těžké práci v nemocnici si prý ráda zašla na guláš s pivem, které se tak zobrazeny na fasádě nenápadně stávají jejími atributy.

Jde o explicitní metaforu našeho pozemského života. Církev – mystické tělo Kristovo – nestojí mimo žitý svět, nýbrž je tvořeno společenstvím lidí požívajících plody Božího stvoření. Nemohu se však ubránit dojmu, že se zde ukazuje bezradnost církve ohledně soudobé výzdoby sakrálních staveb. Figurální ztvárnění dnes většinou nedopadá dobře a současní umělci často přistupují k abstrakci. S tímto rozporem se umně vypořádal Vladimír Kokolia v předchozí Štěpánově realizaci kostela v Sazovicích (viz ERA21 #03/2017), kde několika zdánlivě abstraktními tahy vystihl konkrétní figury sv. Václava, Ježíše a Panny Marie. Na Lesné ale máme zcela opačný příklad – Kvíčala přichází s hravou, téměř až komiksovou ikonografií, jejíž doslovnost stojí v kontrastu s abstraktní symbolikou stavby jako celku, přičemž význam většiny zobrazených symbolů zůstává pro kolemjdoucího stejně utajen. Kladu si otázku, zda je záměr oscilující na tenké hranici kýče a nepatřičnosti v souladu se Štěpánovou teorií dekoru struktur (manifest dekorstrukturalismu), v níž se distancuje od Loosovy zločinnosti ornamentu a zamýšlí se nad jeho rehabilitací. Podle manifestu musí dekor vyplývat z pravdivosti struktury, jejího vnitřního řádu a materiálové podstaty. Je to i tento případ?

Měsíční krajina

Výše zmíněné napětí mezi abstraktním a konkrétním mě provází po celou návštěvu stavby. Račme ale vstoupit dovnitř. Dle autora by se měl návštěvník uvnitř cítit bezpečně jako v mateřském lůně, v Boží náruči. Mně osobně je bližší druhý výklad – připadám si téměř jako uprostřed vesmíru. Pohled na asymetrickou kupoli je impozantní. Její vrchol není z akustických i optických důvodů v půdorysném středu, a působí tak plastičtěji. Díky své struktuře, která vznikla odlitím betonu do bednění z prkenných krajin i s kůrou, vypadá jako otisk obřího prstu. Boží dotyk. Čirá radost z prostorového zážitku, jaký můžeme zakusit při návštěvě gotických či barokních chrámů. Rozptýlené duhové světlo přicházející zpoza hluboké římsy naznačuje, jako by za hranicí hmotné skutečnosti byla nehmotná transcendence. Přesně tak, jak o projevu pravého Světla světel uvažoval ideový tvůrce gotické katedrály opat Suger.2 Koróna přisvětlovacích reflektorů je umístěna pod římsou, aby nerušila horizont duhových valér. Trochu snad zamrzí, že ochoz na římse je přístupný jen po ocelové lávce z věže a veřejnost se na něj (i z požárněbezpečnostních důvodů) asi běžně nedostane.

O uspořádání liturgického prostoru pojednává následující příspěvek, omezme se tedy jen na konstatování, že architekt podobný prostorový koncept uplatnil opět v Sazovicích, kde zcela konvenuje současným představám římskokatolické církve na Moravě. Za zmínku rozhodně stojí dvě „plíce“ oblých krucht opláštěných moniérkou. Materiál krásný i na dotyk dokazuje, že všichni „moniéři“ ještě nevymřeli (ačkoli prý sehnat někoho, kdo by to uměl, bylo složité).

Bez finálního liturgického mobiliáře zatím nelze zaujmout stanovisko k výzdobě. Nezbývá než doufat, že bude odpovídat intencím a síle daného prostoru, protože provizorní zařízení kostela jej velmi oslabuje. Z velkého zavěšeného vypouklého zrcadla nad presbytářem už asi definitivně sešlo, ale pro farnost by byla škoda připravit se o Štěpánovu vizi svatostánku coby levitujícího meteoritu, který by doplnil „měsíční krajinu“ interiéru. Apsidu s vlastním světlíkem určenou pro svatostánek najdeme za trojúhelným otvorem ve zdi, jenž odkazuje na roztržení jeruzalémské chrámové opony. Čtrnáct menších oken po obvodu lodi vyplní zastavení křížové cesty ve formě skleněných tavenic od fotografky Hany Jakrlové, které podobně jako vitráže utlumí přímé světlo.

Součástí prostoru je dětský koutek, který se již stal u soudobých kostelů standardem. Je sice vhodně situován bokem hlavní lodě (při zachování dostatečného výhledu na presbytář), ale kvůli střešnímu světlíku se v potemnělém kostele jeví jako příliš světelně exponovaný, takže děti hrající si při bohoslužbě v tomto „skleněném akváriu“ mohou strhávat pozornost věřících.

V celkovém kontextu jde ale o zanedbatelný detail. Při holistickém pohledu na architekturu v pravém slova smyslu Marek Jan Štěpán obhajuje svůj záměr se ctí a znovu dokazuje, že co se týče promyšlenosti konceptu a znalosti typologie sakrálních staveb u nás takřka nemá konkurenci.

 

1 Gaudího přáním bylo, aby byla Sagrada Família postavena pouze z darovaných peněz, i proto se staví už téměř 140 let.
2 Srov. Suger: Spisy o Saint-Denis. V komentovaném překladu Ivy Adámkové, Oikoymenh, Praha, 2006.

 

Filip Landa (*1984, Litoměřice) je architekt, poutník a od roku 2017 šéfredaktor časopisu ERA21. Vystudoval Fakultu umění a architektury TU v Liberci, za diplomovou práci pro své rodné město obdržel v roce 2012 Cenu rektora TUL. Po stážích v Belgii, Nizozemsku a USA spolupracoval s pražským ateliérem Sféra architekti. V roce 2013 se umístil na děleném 2. místě v soutěži o návrh kostela Krista Spasitele v Praze‑Barrandově. Je spoluzakladatelem regionálních databází architektury Liberec‑Reichenberg.net a Litoměřice-Leitmeritz.net a dlouhodobě usiluje o duchovní a kulturní obnovu pohraničí. V roce 2015 zakotvil v Českých Budějovicích, kde je mj. členem komise pro architekturu a územní rozvoj a hraje na fagot v komorním orchestru Collegium Musicum Budvicense. www.era21.cz

 

Ecclesia semper reformanda

Jan Klípa

Od pádu komunismu před 31 lety vyrostlo v Česku mnoho nových kostelů a jiných sakrálních objektů. Teprve v poslední době však začínají některé z těchto novostaveb poutat pozornost i mimo okruh jejich uživatelů. Zájem odborné architektonické obce i širší kulturně citlivé veřejnosti si vysloužily zejména modlitebny Zdeňka Fránka a kostely a kaple Marka Štěpána. Poslední z výrazných realizací druhého jmenovaného je kostel blahoslavené Marie Restituty, který se začal stavět po desetiletí trvajících přípravách v roce 2017 a požehnán byl v září tohoto roku. Architektonické kvality díla, oceněné cenou Grand Prix architektů 2020 v kategorii novostavba, hodnotí předchozí příspěvek a jsou zmiňovány na mnoha dalších místech. V tomto textu bych se chtěl věnovat některým specifickým požadavkům, které před architekta klade stavba (katolického) kostela, a pokusit se o hodnocení toho, jak těmto požadavkům nový brněnský počin dostál.

Kostel je v ideálním případě viditelným obrazem místní církve, jak ostatně napovídá i terminologie – ve většině evropských jazyků se církev a kostel označuje totožným výrazem. Měl by odrážet to, jak se místní církev (v našem prostředí typicky farnost) sama chápe z hlediska eklesiologického: zda jako pyramidální, hierarchická struktura, nebo jako společenství sester a bratří, tvořící putující Boží lid a svébytnou a sebevědomou součást církve univerzální. Architektura by také měla napomáhat slavení liturgie tak, jak je v daném místě zvykem, v ideálním případě by pak měla podněcovat k hlubšímu a opravdovějšímu prožívání bohoslužby a měla by i zabraňovat upadání v rutinu a vršení různých liturgických nešvarů. Novostavba kostela je tak vítanou příležitostí otisknout do architektury skutečně žitou přítomnost. K této potenci však přistupuje i závazek určitého otevření vůči budoucímu vývoji. Zejména v dnešní době zřetelně vidíme, jak stále platná je stará církevní premisa „ecclesia semper reformanda“.1 Lze tedy s vysokou pravděpodobností usuzovat, že sakrální stavby z trvanlivých materiálů – například z betonu, jako je tomu i v našem případě – budou za řadu desetiletí sloužit církvi podstatně jinak vypadající a jednající, než je ta, kterou známe dnes. Domnívám se, že patří k povinnosti architekta snažit se tuto budoucnost vyhlížet, svým dílem jí vycházet vstříc a neklást jí do cesty nepřekonatelné překážky.

Základní koncepce sjednoceného a koncentrického liturgického prostoru kostela blahoslavené Marie Restituty se chvályhodně odpoutává od longitudinální jednosměrné orientace, která svým pásovým uspořádáním komplikuje prožívání liturgie jako společného díkůčinění shromážděného Božího lidu, jak o ní mluví liturgická konstituce (Sacrosanctum Concilium) druhého vatikánského koncilu. Umístění liturgicky nejpodstatnějších míst – oltáře a ambonu – na pouze lehce vyvýšenou podestu, k níž se obrací vějířovitě usazení účastníci, naopak posiluje kýžený moment společného konání. Ne zcela ideálním rysem těchto uspořádání obecně je umístění oltáře na osu interiéru, zatímco ambon zůstává poněkud stranou. Toto umístění tak může zatemňovat fakt, že ambon jako stůl Božího slova je svým významem rovnocenný oltáři, stolu eucharistickému, a měl by tvořit podobný symbolický i faktický střed bohoslužby slova, stejně jako oltář je středem bohoslužby eucharistické. Vysoce pozitivně je naproti tomu nutno hodnotit (budoucí) umístění křtitelnice v blízkosti oltáře. To jednak vhodně symbolizuje těsné spojení obou nejdůležitějších svátostí – křtu a eucharistie, za druhé je tak akcentován sociální rozměr křtu, jehož přijetím se člověk stává Kristovým učedníkem, ale zároveň se tak děje v konkrétním společenství, které nového křesťana přijímá do svého středu. Tento aspekt je vhodné zdůraznit zvláště v kontextu současné katolické praxe křtu nemluvňat, kdy jejich dosud nepřítomnou vůli výslovně sanuje rozhodnutí společenství se za jejich budoucí víru zaručit. To se samozřejmě těžko deklaruje v případě soukromého rodinného obřadu. Umístění křtitelnice do středu shromáždění a udílení křtu v rámci společně slavené bohoslužby je tedy dobrým řešením.

Vizuálně působivá je trhlina v plášti stavby odhalující prostor válcové kaple se svatostánkem, který je osvětlen přímým přirozeným horním světlem, na rozdíl od difuzního duhově zbarveného světla zalévajícího kupoli hlavního prostoru. Poněkud problematické je nicméně umístění kaple poblíž hlavní osy a za oltářním pódiem. A to hned ze dvou důvodů. Jednak na sebe architektonicky výrazný prvek strhává nežádoucí pozornost, jež má být během bohoslužby cele věnována dění u ambonu a oltáře. Za druhé pak jde takové umístění svatostánku poněkud proti duchu Všeobecných pokynů k Římskému misálu, které v případě novostavby kostela doporučují, aby byl tento umístěn v oddělené kapli „vhodné k soukromé adoraci a modlitbě věřících“. V případě brněnského kostela tak bude velikost kaple, přístupnost výhradně přes oltářní pódium a její umístění blízko pohledové osy soukromou mimoliturgickou adoraci a modlitbu spíše limitovat.

Zhodnotit výtvarnou podobu oltáře, ambonu, křtitelnice a tabernáklu, která rovněž úzce souvisí s jejich liturgickou
(ne)vhodností, není zatím možné, neboť kostel je nyní vybaven provizorním mobiliářem. To se týká i lavic, o jejichž podobě je nicméně již rozhodnuto. Forma organicky tvarovaných segmentových úseků pevně spojených do větších bloků se jeví jako přirozená. Přesto se však nelze ubránit dojmu, že s ohledem na šíři rozličných liturgických forem a s vědomím výše zmiňované otázky dnes ještě ne zcela zřetelných budoucích podob společného setkávání by možná bylo vhodnější odvážit se překonat odpor zadavatele a kreativně pracovat s mobilnějšími a variabilnějšími židlemi.

Zaslouženou pozornost návštěvníků vyvolává vnější plášť stavby s dilatačními spárami invenčně pojednanými výtvarníkem Petrem Kvíčalou jako dynamická síť spletená ze tří průběžných křivek, doplněná srozumitelnými piktogramy symbolizujícími šíři vezdejšího lidského života. Poněkud manicheisticky ovšem působí představa, že plnost tohoto našeho časného žití bychom snad měli odložit vně kostela, zatímco dovnitř má vstupovat ideálně jenom naše duchovní podstata disponovaná k nadpozemskému obcování. Nicméně věříme, že člověk je Bohem stvořen a následně zván a přijímán jako celistvá bytost, stejně duchovní jako tělesná. Z tohoto hlediska by snad bylo vhodnější i onen již proslavený „Restitutin půllitr“ či koloběžku zobrazit právě uvnitř kostela. Praktické neprůchodnosti tohoto návrhu jsem si samozřejmě vědom.

Výše formulované postřehy pracují s určitou ideální představou, která je proměnná v čase i prostoru a ani jako taková ještě nemusí být obecně sdílena. Jsou tedy povahy relativní. Co lze konstatovat s jistotou, je, že ze spolupráce Marka Štěpána a farnosti v Brně-Lesné vznikla působivá, pravdivě současná sakrální architektura, která bude jistě tvořit vhodné zázemí svátostnému i každodennímu farnímu životu – a ten jí naopak vtiskne pravý význam a účel. Navíc lze věřit, že díky velkorysému architektonickému řešení neuzavřenému případným modifikacím bude snad moci kostel sloužit i církvi vzdálenější budoucnosti, jejíž kontury dnes sotva rozpoznáváme.

 

1 Ecclesia semper reformanda (est) = církev (se musí) neustále reformovat, obnovovat; výrok připisovaný svatému Augustinovi, zpopularizovaný v roce 1947 švýcarským protestantským teologem Karlem Barthem, zakladatelem tzv. dialektické teologie; odkazuje k přesvědčení, že církev musí neustále znovu zkoumat a revidovat sama sebe, aby si zachovala pravost a autenticitu nauky a praxe.

 

Jan Klípa (*1976, Praha) je historik umění specializovaný na období středověku. Zabývá se románským uměním, deskovou malbou 14. a 15. století ve střední Evropě, historiografií a metodologií oboru a vztahem umění a liturgie. Vystudoval Filozofickou fakultu a Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. V letech 2004–2017 působil v Národní galerii v Praze jako kurátor sbírky starého umění a tajemník pro vědu a výzkum. Od roku 2017 působí jako odborný pracovník a vědecký tajemník Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky. Je autorem řady publikací. V roce 2014 obdržel Cenu Josefa Krásy udělovanou Uměleckohistorickou společností historikům do 40 let.

 

___________________________________

 

místo stavby: Nezvalova 13, Brno; účel stavby: novostavba kostela a fary; autor: Marek Jan Štěpán / Atelier Štěpán (Brno); spolupráce: Vanda Štěpánová, František Brychta, Jan Vodička, Martin Kopecký; Petr Kvíčala (výtvarné řešení fasády); investor: Římskokatolická farnost Brno-Lesná; generální dodavatel: JB stavební, s. r. o.; subdodavatel: TBG BETONMIX, a. s., člen skupiny Českomoravský beton (dodavatel betonu); projekt: 1991–1993 a 2013–2017; realizace: 2017–2020; zastavěná plocha: 1 220 m2; užitná plocha: 2 350 m2; obestavěný prostor: 13 000 m3; průměr kupole: 23 m; výška věže: 31 m; délka prstencového okna: 80 m, 120 skel; náklady: 106 mil. Kč (bez mobiliáře); foto: BoysPlayNice

 

Marek Jan Štěpán (*1967, Frýdek-Místek) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně. V roce 1997 založil spolu s manželkou Vandou Štěpánovou vlastní studio Atelier Štěpán. V současné době vede Laboratoř sakrálního prostoru na FA VUT v Brně. V letech 2006–2012 byl externím poradcem přes architekturu vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Atelier Štěpán rozvíjí archetypální pojetí architektury, myšlenkově je zakotven v moravsko-rakouském regionu. Je držitelem četných ocenění. Zaměřuje se především na projekty sakrálních staveb. Mezi nejznámější patří: kostel sv. Václava v Sazovicích (2017, viz ERA21 #03/2017), rekonstrukce chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli (2015), kostel sv. Ducha v Šumné (2008), kostel sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu (2007) nebo kostel sv. Kateřiny v Ostravě‑Hrabové (2006). www.atelier-stepan.cz

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2024 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2024 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.