Čítanka stavební historie. Rekonstrukce paláce hradu Helfštýn u Týna nad Bečvou

Miroslav Pospíšil / atelier-r

Po letech strávených pečlivým archeologickým výzkumem a restaurátorskými a sanačními pracemi se v loňském roce povedlo dokončit rekonstrukci zříceniny hradu Helfštýn, stojícího na skalnatém ostrohu nad městečkem Týn nad Bečvou na Olomoucku. Ovšem nekonalo se zde žádné „re-konstruování“ v klasickém slova smyslu ani romantické historizující dostavování, kdysi tak oblíbené zejména u hradních památek. Většina provedených změn, třeba zajišťovací pilotáže, ztužení koruny zdiva či restaurování dochovaných omítek, zůstane pro běžného návštěvníka neviditelná. Nápadným soudobým vstupem bylo pouze zastřešení části paláce skleněnými plochými střechami a vložení prohlídkové trasy, řešené jako chodníky z leštěného betonu a cortenové lávky.

Původní stav a sanační práce
Z původního hradního paláce se zachovalo obvodové a dělicí zdivo dvou nadzemních podlaží. Zbytky kleneb a stěny vykazovaly poruchy a hradba paláce se výrazně vykláněla tak, že hrozilo její zřícení. Olomoucký kraj, vlastník objektu, se rozhodl provést statické zajištění a zastřešení stavby. Dřívější pokusy o zastřešení se nesetkaly s pozitivním ohlasem odborníků z Národního památkového ústavu, který posléze stanovil přesná pravidla pro rekonstrukci. Hlavní podmínkou bylo zachování torzálního charakteru objektu a také, pokud měl být palác zastřešen, nesmělo dojít k navýšení objemu stavby.
Sanace stávajícího zdiva byla navržena v takové míře, aby bylo pokud možno zakonzervováno ve stávající podobě. Nutné zásahy představovala opatření proti vlhkosti zdiva a pro jeho odsolení, dále statické zabezpečení stavby a jejích částí – zdí, pilířů, kleneb. Zpevněním, restaurátorskou obnovou a doplněním prošly také dochované omítky vnitřních i vnějších fasád. Tyto opravy probíhaly především první dva roky stavebních prací.
Předmětem statického zajištění zdiva bylo jeho posílení v základové spáře. To se týkalo zejména severního nároží paláce, založeného na již zvětralém skalním výchozu, který byl zajištěn čtrnácti kotevními vrty s následnou injektáží a dále kotevními lany pro zajištění pohybu odtrženého nároží. U hlavní hradby na západní straně paláce a nádvoří, která se vyklání v koruně až o 70 cm od svislice, bylo přistoupeno ke stabilizaci základové spáry sérií mikropilot provedených z rubové i lícové strany hradby a k osazení horizontálních svorníků ztužujících patní část zdi.
Pro ztužení objektu byl v koruně zdiva proveden věnec, který je zároveň vyztužen pro kotvení nosníků střech. Původní koruna byla rozebrána na výšku 600–800 mm a po vytvoření věnce opět přezděna z původních prvků. K tomuto přezdění byla použita speciální zdicí a spárovací vápenná malta z hydraulického vápna s příměsí hydrofobizace. Kamenné zdivo je shora přiznané a plocha koruny je spádována tak, aby voda volně odtékala.

Konzervace současnou architekturou jako forma interpretace

Matěj Kruntorád

Lidská potřeba těšit se z architektonického dědictví dob minulých a chránit ho je pevně zakotvena v našem myšlení minimálně od počátku minulého století. Způsoby, jakými toto bohatství zachovat, se konsolidovaly poměrně dlouho a máloco je reprezentuje tak dobře jako hradní zříceniny. Nevyužívaná šlechtická sídla se zcela přirozeně nechávala pustnout, až se stala v lepším případě zdrojem stavebního materiálu, v horším útočištěm lapků. Romantismus 19. století v nich však objevil nesmírně přitažlivý cíl výletů a vzor estetické malebnosti. Torza budov ale dále stárla, rozpadala se a nakonec zanikala. Záchrana vybraných hradních zřícenin probíhala formou větších či menších dostaveb na základě předpokládaného původního stavu (Zvíkov, Kokořín apod.). Postupem času v našem prostředí převládla metoda konzervace dochovaného stavu, případně přišly ke slovu různé formy dostaveb dochovaných zdí a jejich zabezpečení. Taková řešení však závisela na použitých materiálech – za minulého režimu hojně využívané beton a cement v konečném důsledku více uškodily, než pomohly. Již z tohoto krátkého shrnutí je patrné, že rekonstrukce jádra hradu Helfštýna je v českém prostředí výjimečným počinem. Nepřísluší mi hodnotit architektonické kvality realizace, blíže se však zaměřím na památkové hledisko celé akce.
Ze šlechtického hradu založeného patrně v první čtvrtině 14. století vznikla v následujících staletích rozsáhlá pevnost doplněná v renesanci o nově vystavěný palác. Areál byl trvale opuštěn od konce 18. století, následně byl řízeně demolován. Rozsáhlejší obnovy areálu jsou spojeny až s obdobím po roce 1945, vrcholily od sedmdesátých let do začátku tohoto století přinejmenším kontroverzními demolicemi a následnými dostavbami celého předhradí.¹ Z hlediska autenticity nepravdivá kulisa „hry na středověk“ se nedotkla vnitřního hradu s palácem, jehož nepříznivý stav si dokonce vynutil uzavření pro veřejnost. Statické zajištění ohrožené památky ostatně patřilo mezi hlavní důvody loni dokončených stavebních prací. Od počátku se počítalo se zastřešením, které mělo zamezit další degradaci řady architektonických prvků zde dochovaných.
Architekti stáli před obrovskou výzvou, jejíž součástí bylo upozadění vlastní tvůrčí vize ve prospěch historické matérie. Důkladný stavebněhistorický průzkum bezpečně určil, do jakých konstrukcí lze zasáhnout, přesto se cíl vestavět do areálu průběžnou prohlídkovou trasu neobešel bez probourání gotického zdiva budovy kuchyně. Jednoznačně šlo o ústupek ve prospěch celku, který především ukázal, že konverze hradní zříceniny ve fungující výstavní prostor lze dosáhnout ryze soudobými architektonickými prostředky a materiály. Ve své syrovosti není rekonstrukce Helfštýna bezchybná, právě záměrná nedokonalost a hrubost vestavěných konstrukcí však tvoří kýžený dialog starého s novým. Návštěvník v cestě k paláci prochází rozlehlým předhradím, u jehož hmot nemusí poznat, že se dívá na parafrázi středověku. O to důležitější se jeví přístup atelieru-r, který nás nenechá na pochybách v otázce rozpoznání nového od starého. Zájemce o stavební vývoj hradu zde má unikátní možnost detailně studovat pečlivě konzervované a restaurované etapy výstavby, architektonické a stavební prvky a na základě kvalitně zpracovaných panelů je rozklíčovat a pochopit. Současná odvážná dostavba hradu tudíž není samoúčelná, ale didaktická, sloužící památce jako interpretace napomáhající hlubšímu poznání její podstaty.
Podobnou realizaci bychom v našem prostředí hledali obtížně. Ideální formou hmotného zabezpečení ruiny je totiž její konzervace. Jedná se však o nikdy nekončící boj s přírodními vlivy, zejména vodou ve všech jejích podobách. Proto se zásadní důraz klade na konsolidaci koruny konzervovaného zdiva olověným nebo jiným plechem, drny nebo kamennými deskami. Na Helfštýně šli cestou dostavby koruny zdí za použití hydrofobní malty. Až čas ukáže, zda se toto řešení osvědčí. Památková péče o hradní ruiny je velkým tématem například na Slovensku, kde vzhledem k velkému množství zřícenin existuje dlouhá tradice jejich oprav. Ačkoli se v minulém století často upřednostnily různé formy dostaveb (Bratislava, Trenčín apod.), nyní se naprostá většina rekonstrukčních prací děje formou konzervace dochovaného stavu.² V případě Helfštýna bylo naprosto legitimní vydat se jinou cestou. Požadavek na zastřešení jádra hradu, jeho stabilizaci a záchranu umožňoval užití kontrastní architektury stojící v opozici k následování nehodnému postupu obnovy předhradí. Na tomto příkladu lze zas a znovu potvrdit základní pravidlo památkové péče, hovořící o jedinečnosti každé obnovy kulturní památky. Co se ukázalo jako vhodné řešení pro Helfštýn, nebude patrně fungovat nikde jinde a naopak. Domnívám se proto, že jsou liché obavy některých odborníků z řad kastelologů nebo památkářů, že kontrastní (byť kontextuální) architektura se stane pravidlem. Helfštýn však ukázal, že odvážná, chcete-li kontroverzní řešení mohou dosáhnout přinejmenším uspokojivých výsledků.

1 Veškeré realizace exaktně popsala Hana Glombová v diplomní práci Hrad Helfštýn a osobnost Zdeňka Gardavského (Historický ústav FF MU, Brno, 2015).
2 Podrobný přehled viz Jana Gregorová – Lýdia Chovancová – Zuzana Ondejková – Alexandra Škrinárová: Obnova torz architektúry ako špecializovaná architektonická disciplína. In: Archeologia historica, 2015, 40, s. 7–39. 

Matěj Kruntorád (*1986, Jihlava) vystudoval dějiny umění (Ph.D.) na Masarykově univerzitě v Brně. Působí na brněnském pracovišti Národního památkového ústavu, kde se věnuje stavebním průzkumům. Jeho druhým působištěm je Ústav dějin umění Akademie věd ČR. Zde se zabývá především uměleckohistorickou topografií. Jeho dlouhodobým výzkumným tématem jsou dějiny restaurování a památkové péče. Kromě řady odborných textů dlouhodobě spolupracuje s webem artalk.cz, na jehož stránkách píše o památkové péči.

Železná prolézačka

Marek Jan Štěpán

Napsání této recenze jsem se zhostil rád. Zříceninu hradu Helfštýna znám, rozestavěné konstrukce jsem viděl poprvé před rokem, teď znovu již dokončenou rekonstrukci a vestavbu. Před vstupem do paláce je třeba projít většinu hradu. Opravy a úpravy zříceniny začaly již v padesátých letech minulého století. Významně se na nich podílel architekt Zdeněk Gardavský. Tato etapa, pokračující až do devadesátých let, specifickým způsobem odráží tehdejší názor památkové péče. Kromě zvyšování siluety a úprav některých zdí byly dále na různých místech zříceniny vystavěny dřevěné romantizující nástavby, vyznačující se masivními dřevěnými prvky a valbovými střechami. Zjednodušeně by se dalo říci, že šlo o pozdní vliv Viollet-le-Duca, dotčený hrubým socialistickým řemeslem. I když jsou tyto zásahy překonané a snad i sporné, byly to právě ony a vize tehdejšího kastelána, které daly vzniknout rostoucí popularitě zříceniny a každoročního mezinárodního setkání kovářů Hefaiston, protože v jednotlivých přístavbách mohlo vzniknout zázemí. Nicméně hradní palác, umístěný v závěru areálu, měl stále citelnější statické problémy, způsobované především povětrnostními vlivy.
Nastalou situaci řešil již generačně jiný tým kastelána, památkáře a architekta. Na čerstvě realizovaném výsledku lze pozorovat výrazný posun ve vnímání architektury, ale i v přístupu památkové péče. Autoři Miroslav Pospíšil, Martin Karlík a jejich tým se již neinspirují v romantických představách hradní architektury minulosti a neobnovují hypotetickou představu hradu. Zacházejí se zbytky budovy jako se zříceninou, fixují ji a ponechávají zřícenou. Dovnitř vkládají – trochu ovlivněni Hefaistonem – železnou prolézačku pro návštěvníky. Ti si mohou při procházení okruhu užít prostorový zážitek i přímý kontakt s historickými zdmi. Do zbývajících stěn vkládají architekti patra, střechy, lávky a chodníky s citem pro rytmiku a změnu při jejich procházení.
Palác je nevelkou, ale podstatnou součástí hradu. Jeho půdorys je zajímavý svou geometrií, budova ve tvaru písmene L je doplněna zakřivenou zdí, jež se jí zpátky dotýká drobnou válcovou hmotou. Pravoúhlé místnosti se v nároží mění na kosoúhlé. Vestavby tuto geometrii s patřičným odsazením – pomlkou – přejímají a vytvářejí skoro edukativní, lehce čitelnou strukturu, díky níž si více uvědomíme to původní a staré. Geometrie je někde ovlivněna přirozenou logikou nosných prvků, které jsou vkládány z otvoru do otvoru. Vzniká tak druhý plán pavučiny traverz, které vnášejí do prostoru drobné napětí. Pozorný divák ale odhadne důvod tohoto rozložení nosné konstrukce. Nová zastropení jsou vkládána v rovinách těch původních, takže v myšlenkách se pohybujete po zaniklých i nových stropech zároveň. Sály jsou zastřešeny sklem tak, aby byla zachována atmosféra zříceniny. Což je obdobný princip, jako když barokní architekti nechávali při obnově zřícených kleneb na nich vymalovat nebe.
Nové je odtrženo od starého viditelnou pauzou a těží z materiálového kontrastu. Staré kamenné a místy cihlové zdivo, nové železo a sklo. Staré hrbolaté, nové rovné. Vzniklý celek je ukázkovým příkladem metodického a koncepčního přístupu odtržení nového od starého. Koncept zde ale zašel tak daleko, že zastřel něco jinak zřejmého, totiž že střechy chrání stavbu proti povětrnostním vlivům. V tomto případě střechy chrání jednotlivé místnosti, ale zůstává odhaleno historické zdivo, tedy památkově cenná matérie. Stopy vlhkosti byly při návštěvě vidět 2–3 metry pod hlavou zdi. Samozřejmě si kladu otázku proč. Došlo již abstrahování v architektuře tak daleko? Je romantika památkového přístupu tak daleko, že chrání zřítitelnost zřícenin? A především – je silueta zříceniny nedotknutelná? Zdá se, že preciznost v architektonickém abstrahování zde přelstila rozum hospodáře. Ten by postavil střechu, aby ochránil stavbu. Jako architekta, musím napsat, mě tento princip fascinuje, jako vlastníka nemovitosti mě nechává chladným.
V Čechách najdeme ještě jeden soudobý příklad práce se střechou a siluetou zříceniny, a to na Krakovci, kde byla rekonstrukce realizována před dvěma lety. Tam se některé části zastřešily kulatinovou horizontální konstrukcí, na povrchu zatravněnou. Tato konstrukce je zemitá, nepřísná, ovšem stejně fascinující a zároveň chránící zdivo. Při srovnání těchto zastřešení jako by se potkaly dva principy, dvě možnosti.
Ocelová prolézačka na Helfštýně je výborným příkladem soudobé architektury. V zastřešení se však architektonické/památkové abstrahování principu oddělení nového od starého dostalo za hranu a zastírá zjevné – důvod, proč se dělají střechy. Nebo je to možná opravdu nový princip ochrany zřítitelnosti zřícenin.

Marek Jan Štěpán (*1967, Frýdek-Místek) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně. V roce 1997 založil spolu s manželkou Vandou Štěpánovou vlastní studio Atelier Štěpán. V současné době vede Laboratoř sakrálního prostoru na FA VUT v Brně. V letech 2006–2012 byl externím poradcem přes architekturu vedoucího Kanceláře prezidenta republiky. Atelier Štěpán rozvíjí archetypální pojetí architektury, myšlenkově je zakotven v moravsko-rakouském regionu. Zaměřuje se především na projekty sakrálních staveb, mezi nejznámější patří například kostel blahoslavené Marie Restituty v Brně-Lesné (2020, viz ERA21 #06/2020), kostel sv. Václava v Sazovicích (2017, viz ERA21 #03/2017) nebo rekonstrukce Piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli (2015). www.atelier-stepan.cz

___________________________________

místo stavby: Týn nad Bečvou; účel stavby: zastřešení hradního paláce a rozšíření prohlídkové trasy; autor: Miroslav Pospíšil / atelier-r (Olomouc); tým: Martin Karlík, Robert Randys, Lucie Rohelová, Adéla Tomečková, Milena Koblihová, Daria Johanesová; spolupráce: Ladislav Klusáček (statika historických konstrukcí), Jan Lukáš (statika nových konstrukcí), Pavel Fára (sanace historického zdiva); investor: Olomoucký kraj; generální dodavatel: HOCHTIEF CZ a ARCHATT PAMÁTKY; subdodavatelé: Sievert CZ (omítky na bázi hydraulického vápna NHL 5, tubag); projekt: 2015–2016; realizace: 2017–2020; zastavěná plocha: 1 370 m²; hrubá podlažní plocha: 3 000 m²; užitná plocha: 1 340 m²; náklady: 90 mil. Kč (vč. DPH); foto: BoysPlayNice

Architektonickou kancelář atelier-r založil v roce 2005 olomoucký architekt Miroslav Pospíšil (*1964, Olomouc). Studio má za sebou řadu úspěšných realizací, např. objekt Vista Optik ve Valašském Meziříčí (2018, hlavní cena v kategorii novostavba Grand Prix Obce architektů), Aplikační centrum BALUO v Olomouci (2016, viz ERA21 #01/2017), dostavbu Slovanského gymnázia v Olomouci (2013, čestné uznání v kategorii novostavba Grand Prix Obce architektů), areál AV ČR v Brně včetně počítačového centra Czechglobe (2013) nebo rekonstrukci bývalých tiskáren na budovu Krajského soudu v Olomouci (2007). www.atelier-r.cz