Memoáry architektonických ne-mocí

Irena Hradecká

Navrhování je v každém svém kroku spojeno s otázkou „proč“. V případě navrhování nemocnic nebo zdravotnických zařízení obecně je ale nalézání koherentního systému argumentů obzvlášť komplikované a nezřídka lze během procesu dojít k různým a přitom platným odpovědím, které se však jeví jako vzájemně vylučující. I pro současnou architekturu zdravotnických staveb můžeme nalézt poučení v historii.

Tak jsme čekali v té příšerné díře se zářivkami a smutnými lidmi vyčerpaně sedícími na židlích... až sestra řekla: „Můžete vstoupit?“ A pak jsme viděli toho doktora z Edinburghu a řekli jsme: „… kolik zbývá?“ A on řekl: „Opravdu to chcete vědět?“ A my řekli: „Ano, opravdu chceme.“ A on řekl: „Dva až tři měsíce.“ A my jsme řekli: „Ach…!“ Pak přišla sestra: „Je mi velmi líto, ale budeme vás muset přesunout na chodbu, čeká tam ještě tolik lidí.“ Tak jsme seděli na těch dvou židlích na chodbě (bez oken) a snažili se s tím vším vypořádat, majíce dva až tři měsíce života.¹ 

Nemocnice jako jeden z nejsložitějších stavebních typů jsou komplexními infrastrukturami, v nichž se střetávají a prolínají silová pole technologická, sociální, lékařská a architektonická, věcná a subjektivní. Sebemenší pochybení v návrhu, marginální špatné rozhodnutí může mít významný vliv na kondici pacientů, potažmo samotnou schopnost přežití. Nemocnice jsou ale zároveň institucemi, které se nepřetržitě vyvíjejí.² Jsou živým představením obrazu vědy jako nekonečné hry, jejímž základním pravidlem je možnost vyvrátit tvrzení protihráče³ – a není proto divu, že řada nemocnic posledního století se stala zastaralými jen během lhůty své stavební realizace. Nejde však vždy pouze o proměny pohledu zapříčiněné technologickými inovacemi nebo vědeckými objevy, ale například i změnami v sociokulturním klimatu či na úrovni ekonomické a politické. Architektura je vždy odrazem hodnotových preferencí dané společnosti a v opačném směru do značné míry určuje strukturu vztahů těla jednotlivce k vnějšímu světu,⁴ což je jen zřídka tak zřetelně patrné jako v případě vývoje nemocničních zařízení moderní doby.

Vývoj v tomto případě nelze chápat jen jako jednoznačnou přímku mířící chronologicky „od horšího k lepšímu“. V širším úhlu může vykazovat jisté rysy cykličnosti, v níž jsou staré koncepty opouštěny a znovu objevovány v nových rolích a kde hledání rovnováhy má leckdy spíše kyvadlový charakter. Často jsou to jen přesvědčení plynoucí z plošně přijímané interpretace minulosti, která nám brání rozpoznat a využít její kapitál sestávající nikoli pouze z chyb, které není třeba opakovat. V mnoha současných tendencích komplexního přístupu k nemocnému, včetně jeho architektonických forem, můžeme nalézat jasné paralely s principy uznávanými a praktikovanými napříč časem i kulturami.

Léčení ve starověku

Pokud pomineme nejhlubší kořeny vycházející z vyčlenění zvláštního domu pro nemocné v neolitických osadách⁵ a diskutované formy léčebných zařízení ve staré Mezopotámii, Egyptě a Indii, objevují se nejstarší známé formální nemocnice, které měly později přímý dopad na architekturu evropských zařízení, na Blízkém východě: na území dnešního Iráku, Íránu, v Egyptě a v Turecku.⁶ Pro starověké kultury bylo typické, že i v případě izolace nemocného mu byla základní péče poskytována nejbližšími členy rodiny. Například v Číně byla tato povinnost přímo svázána s významem domova jako multigeneračního společenství, jehož mladší členové se starají o ty starší. Další charakteristikou spojující pojetí léčebných metod i chápání nemoci samotné v těchto kulturách bylo jakési ekologické pojetí přístupu a dynamické diagnostiky: na Dálném východě je zdraví chápáno jako proudění životní energie čchi, která se projevuje jako vyrovnávání mezi dvěma módy jin a jang v kosmologii pěti základních elementů. Toto schéma koreluje s významem prány v indických védách nebo pojmem „pneuma“ v antickém Řecku. Ve stoické filozofii znamená pneuma „dech života“, sloučení elementu vzduchu (pohyb) a ohně (teplo). Pneuma je stejně jako čínské čchi základní vitalitou, aktivním generativním principem organizujícím jednotlivý život i celý vesmír. Čínskému učení pěti prvků odpovídá pythagorejský pentagram jakožto symbol rovnováhy mezi čtyřmi základními živly a pátým živlem vesmírné energie.

Systematická racionalizace medicíny a její vydělení z filozofie jsou na Západě přičítány Hippokratovi. Rovněž jeho pojetí diagnostiky a léčení je ale založeno na ekologii vztahů – u lékaře je pro něj zcela klíčové silné porozumění vlivu environmentálních determinant na lidské zdraví. Nemoc podle Hippokrata vzniká z větší části vlivem klimatických faktorů a podmínek daného prostředí, za nejdůležitější znalosti lékaře považoval pochopení souvislostí ročních období, kvalit vody, strategií polohy a orientace sídel a jejich vztahu k převládajícím větrům v daném místě a období. Tato Hippokratova východiska jsou zcela jasně zohledněna i v téměř o čtyři století mladších Deseti knihách o architektuře Marca Vitruvia Pollia.

V antické společnosti byla lékařská péče poskytována především v domácí ordinaci nebo na klinice lékaře, v ostatních případech lékař docházel do domu nemocného. Asklepiovy chrámy, jichž byly v Řecku vystavěny celé stovky, byly spíše předchůdci pozdějších lázeňských zařízení, a přestože v nich mohli být pacienti podrobeni tak zásadním chirurgickým zákrokům, jako je otevření břišního abscesu, jejich základní účel byl spíše spirituálního charakteru.⁷ Ani ve starověkém Římě nevznikaly instituce, které by byly věnovány dlouhodobé léčbě zde ubytovaných nemocných – s jedinou výjimkou. S rozrůstáním impéria byly na strategických pozicích budovány nemocnice pro vojenské účely, tzv. valetudinária, a samozřejmě využívány i polní nemocnice.⁸ 

Středověké nemocnice

Přijetí křesťanství s sebou přineslo étos soucitu se slabými, zraněnými a nemocnými. Po prvním nikajském koncilu v roce 325 byla zahájena výstavba nemocnice v každém katedrálním městě, přičemž mezi první patřily ty, které byly postaveny v Konstantinopoli na konci 4. století. Tyto nemocnice se postupně rozvinuly v komplexy s odděleným ubytováním pro lékaře a ošetřovatele a se specializovanými budovami pro pacienty různých sociálních vrstev i diagnózy, typické bylo vyčlenění prostoru pro malomocné. Některé nemocnice byly vybaveny knihovnami a poskytovaly výuku medicíny, lékaři v těchto nemocnicích pak vedli literární záznamy svých medicínských a farmakologických zkušeností. Do 12. století v nich jako lékařky pracovaly i ženy.⁹

V Evropě se nemocniční zařízení začala objevovat po vzoru Byzance jako součást klášterních areálů. Od 8. století jsou nazývána hospitalia¹⁰ (z lat. hospitalitas: pohostinnost), z čehož pramení nejen pozdější označení špitál, ale také hotel. Většinou se jednalo spíše než o centra lékařské péče o poslední útočiště těch, kteří se kvůli své nemoci, znetvoření, tělesnému nebo duševnímu postižení vykládanému jako znamení ďábla stali vyvrženci společnosti; hospic a ubytování pro poutníky v jednom. Stejně rozmanitá byla i kvalita poskytovaného ošetření, závisející nejen na odborných schopnostech personálu, ale i na chápání nemoci jakožto trestu seslaného na hříšníka, a tudíž na léčbě pokáním a modlitbou v první řadě. Náboženská pravidla v podstatě znemožňovala jinou formu výuky lékařů než písemně i ústně předávanou a například dědictví Galénových spisů nalézalo v té době svoji cestu na Západ jen skrze překlady z řečtiny a arabštiny. Na jedné straně tak můžeme obdivovat třeba důmyslný plán klášterní nemocnice v Sankt Gallenu vypracovaný kolem roku 830 (ale nikdy nerealizovaný) s pavilonovým uspořádáním zobrazujícím ošetřovnu, dům lékařů s lékárnou a nemocničním sálem, objekt pro pouštění žilou, kuchyň, koupel pro nemocné a zahradu pro pěstování farmaceutických bylin.¹¹ Na druhé straně snadno nalezneme příklady míst, která hovoří jen o nepolapitelné naději v nejzazším zoufalství. Jedním z nejznámějších byl chronicky přeplněný Hôtel-Dieu, založený v roce 651 v bezprostřední blízkosti katedrály sv. Štěpána (nahrazené ve 12. století katedrálou Notre-Dame) v Paříži. Jako řada jiných byl tvořen postupně přistavovanými klenutými otevřenými prostory, které pojímaly maximální počet lůžek tak, aby z nich bylo možné účastnit se každodenní mše. Přestože jeho kapacita nikdy nepřesáhla 1 200 lůžek, v průměru zde bývaly umístěny tři až čtyři tisíce pacientů a přes veškeré snahy a úspěchy významných lékařů spojených s touto institucí v průběhu její dlouhé historie proslula nechvalně jako líheň infekcí. V době jejího uzavření odbornou komisí, která po více než jedenácti stoletích provozu shledala zdejší podmínky nenapravitelně otřesnými, o ní prohlásil Antoine Lavoisier, že „pokud člověk vstoupí do této nemocnice, snadno se ocitne v jedné posteli s mrtvolou nakaženou svrabem“.¹²

Ve srovnání s tím byly islámské nemocnice raného středověku, zvané bimaristány, propracovanějšími zařízeními s širokou škálou funkcí. Často inklinovaly k růstu do velkých městských struktur a do značné míry se jednalo o sekulární instituce otevřené všem bez ohledu na věk, pohlaví, sociální postavení nebo víru. Typický bimaristán byl rozdělen na oddělení pokrývající systémová onemocnění (ekvivalent dnešní interny), chirurgii a ortopedii, u větších nemocnic byla diverzifikace vyšší. Každé oddělení mělo výkonného lékaře, primáře a dohlížejícího specialistu, pravidlem byli i inspektoři čistoty a hygieny. Součástí nemocnic bývaly i přednáškové sály, knihovny a lékárny. Podle zákonů z 10. století zůstávaly otevřené 24 hodin denně.

Z dnešního pohledu¹³ není bez zajímavosti zde často aplikovaná hudební terapie navazující na pythagorejskou teorii čísel a harmonii sfér, založená na myšlence, že člověk je součástí této univerzální harmonie. Určitým nemocem odpovídaly specifické koncepty melodie, určující tonální vztahy i celkové užití melodických vzorců, zvané makamy. Účelem terapie byla léčba jednotlivých orgánů i podpora určitých pocitů a chování vedoucího k obnovení celkové (tj. tělesné i duševní) rovnováhy člověka.

Nemocnice v Córdobě, Bagdádu nebo Damašku přitahovaly studenty z Evropy až do založení vlastních lékařských škol, z nichž první vznikla v 11. století v Salernu a další následovaly v Montpellieru, Padově, Bologni, Paříži nebo Oxfordu.¹⁴ Během pozdního středověku se kromě dalšího rozvoje klášterních špitálů začaly objevovat i nemocnice podporované městy a vydělily se i různé specializované instituce, například leprosária určená k izolaci malomocných. Renesance otevřela cestu pokrokům v teorii medicíny i architektury, ale důsledky toho se v architektuře zdravotnických zařízení projevily až později. Výjimečnou ilustrací, v níž se snoubí minulost s prioritami budoucích inovací, může být zejména milánská nemocnice La Ca’ Granda, později zvaná Maggiore, postavená v roce 1456 Filaretem. Jeho návrh je založen na v pozdním středověku velmi oblíbeném křížovém půdorysu ohraničujícím vnitřní dvory, ale díky odlišným proporcím a měřítku získává objekt podstatně lepší ventilaci, přístup denního osvětlení, efektivnější obslužnost a v neposlední řadě i relativní zlepšení individuálních podmínek pacientů. Filarete publikoval výkresy nemocnice ve svém Traktátu o architektuře (Trattato d’architettura), a silně tak ovlivnil další generace zdravotnických staveb.

Osvícenská racionalita a specializace

V 18. století se pod vlivem osvícenských idejí začalo rozvíjet reformační hnutí zdravotnické péče. Ze sekulárních pohnutek i zdrojů vznikaly první moderní nemocnice sloužící jen léčebným účelům, s odborným lékařským a chirurgickým personálem. Důraz byl kladen na využití vědeckých metod k léčení pacientů a rozšiřovala se specializace lékařského ošetření. Pro akutní případy byly zřízeny zvláštní jednotky péče a různé kategorie pacientů byly rozděleny na samostatná oddělení. Tyto nemocnice představovaly zlom ve funkci instituce: stávaly se výzkumnými centry medicínských inovací a objevů i místem pro vzdělávání budoucích lékařů. V Praze byla zřízena Všeobecná nemocnice, v Berlíně byla Fridrichem I. roku 1710 v reakci na morovou epidemii založena rovněž dosud činná nemocnice Charité a v roce 1784 se Vídeňská všeobecná nemocnice stala největší nemocnicí na světě. Mnohá z těchto zařízení stála na soukromé dobročinnosti movitých jednotlivců, jako například Westminsterská nemocnice v Londýně. Jiné nemocnice fungovaly na bázi předplatného, přičemž ale zároveň v určité míře poskytovaly i bezúplatné ošetření nemajetným.

Ve Francii konce 18. století dosáhla nemocniční dispozice nové fáze představením kruhové budovy, jejíž jednotlivá oddělení byla paprskovitě uspořádána z centra půdorysu. První průzkumné kroky v tomto typu podnikl Antoine Petit ve svém teoretickém pojednání o nemocniční typologii, kde navrhl šest pavilonů paprskovitě spojených v kruhu.¹⁵ Nová generace francouzských architektů na Královské akademii tuto myšlenku radiálního půdorysu nadšeně přijala a zaníceně debatovala o nejvhodnějším počtu takto uspořádaných křídel. V roce 1786 Jacques René Tenon publikoval své Pojednání o pařížských nemocnicích¹⁶ jako výstižnou a podrobnou kritiku jejich stávající hygieny, péče o pacienty a podmínek prostředí. Mezi jinými zdůrazňoval i nutnost vytvoření jednotlivých křídel provozu s dobrou ventilací a rozměry těchto oddělení byly poprvé vypočítány s ohledem na respirační potřeby pacientů. Shodou okolností byl Tenon právě jedním z lékařů v odborné komisi, která uzavřela Hôtel-Dieu – nemocnici s nejdelší historií v Paříži. Konečná podoba jejího obnovení po požáru z roku 1772, který ji zcela zlikvidoval, byla dílem architekta Bernarda Poyeta a radiální schéma tvořilo šestnáct pavilonů. Dokončena byla v roce 1785.

Tenon i jeho příležitostný spolupracovník Lavoisier patřili k dlouhé řadě vzdělanců své doby, kteří kromě svých vědeckých, filozofických nebo politických kariér vášnivě bojovali za čisté prostředí, přiměřený přísun čisté vody, řádné větrání a osobní hygienu. Přesvědčení o klíčových principech čerstvého vzduchu a oddělování nemocných, které „zbaví nemocniční prostředí fatálních miasmat odpovědných za nemoci“,¹⁷ sdílelo i mnoho dalších reformátorů. Lze jmenovat například Johna Howarda, který doslova věnoval svůj život zlepšení podmínek v institucích zdravotnické péče i věznicích (zemřel po nákaze tyfem v nemocnici na Krymu). Byl ale také autorem Královské námořní nemocnice v Plymouthu, která je pravděpodobně prvním příkladem pavilonového typu v jeho o minimálně století mladším smyslu. V roce 1780 o něm řekl filozof Edmund Burke: „John Howard procestoval celou Evropu. Nikoli proto, aby zkoumal okázalost paláců, majestátnost chrámů nebo aby měřil pozůstatky antické nádhery. Nevedla ho touha poznat zvláštnosti moderního umění ani sběratelská vášeň lačná starožitností a dávných rukopisů, ale potřeba zanořovat se do nejtemnějších hlubin a nebezpečných infekcí nemocnic, prozkoumat sídla utrpení a bolesti, posuzovat a měřit bídu, útlak a pohrdání. Rozpomenout se na zapomenuté, věnovat se zanedbaným, navštěvovat opuštěné. Nalézat a srovnávat strádání všech lidí a národů. Jeho plán je jedinečný: plný génia a lidskosti.“¹⁸

Opravdu to byl jedinečný plán, ale nikdy nepočítal s tím, že zlepšení podmínek nejubožejších a přiblížení nemocniční péče k té, jíž se dostávalo movitějším v soukromí jejich domova, vytvoří silné gravitační pole umožňující její postupnou monopolizaci. Lékař konce 18. století chápal nemoc stále jako souhru mnoha různých faktorů v kontextu životních vztahů nemocného, z čehož také pramenily výtky vůči tehdejším nemocnicím a argumenty k jejich reformě. Sám Tenon popisuje zvláštní horečku, již považuje za výlučnou chorobu vznikající pouze v nemocnicích a věznicích,¹⁹ která zastírá pravou povahu potíží a kvůli níž nejsou lékaři schopni člověka vytrženého ze svého domovského prostředí správně diagnostikovat a léčit. Považuje ji za nemoc umělou, plynoucí z nesprávných podmínek nemocnice, v nichž se nemocný proti vší své přirozenosti nalézá. 

Filozof Michel Foucault poukazuje k reformaci zdravotnické péče 18. století jako k momentu, kdy došlo k zásadní proměně vztahu lékaře k problematice léčby. Se zrodem kliniky už lékař neléčí pacienta, ale komunikuje pouze s tou jeho částí, kterou je třeba opravit. Zbytek lze ignorovat, neboť kvalita výkonu není hodnocena spokojeností pacienta se svým stavem, ale úspěšností v řešení odborného problému, která je měřena pouze srovnáním s efektivitou ostatních lékařů. Foucault tuto proměnu ilustruje změnou v otázce, jíž je zahajován rozhovor lékaře s nemocným: namísto „Co je vám?“ se lékaři začali ptát: „Kde vás to bolí?“²⁰ Zavedení kliniky podle Foucaulta znamená změnu rolí i pravidel hry, klinika je mocenskou strukturou umožňující dominanci nad nemocným, který trpělivě sedí v čekárně a čeká na to, zda a kdy se stane vyvoleným.

Ne náhodou byla tato jeho práce napsána na počátku šedesátých let 20. století na pozadí sílícího hnutí, které kriticky reagovalo na negativní etické důsledky spojené s bezprecedentním rozšířením dostupnosti, ale zároveň technologizací lékařské péče po druhé světové válce. Zděšení mluvčích tohoto hnutí nad bídnou situací pacienta – tak podobné rozhořčení, které motivovalo reformátory o šest generací dříve – vystihuje překvapivý rozměr Kantova výroku: „Osvícenství je, když člověk opustí svou nesvéprávnost, kterou si způsobil vlastní vinou. (…) Je to tak pohodlné, zůstat nedospělým! Když mám knihu, která mi stanovuje význam, pastora, který pečuje o mé svědomí, doktora, který bdí nad mou stravou, nepotřebuji vynakládat vlastní síly.“²¹

Humanizace a Evidence-Based Design

20. století znamenalo pro medicínu obrovskou akceleraci v pokroku fyzikálně-technických poznatků umožňujících jak razantní snižování rizik onemocnění a úmrtnosti pacientů, tak i standardizaci lékařské péče v souladu s postupující demokratizací a prosazováním sociálních politik. Objevy anestezie, mikrobiologie, antibiotik, radiologie, transfuze a různých dalších technologií biomedicínského inženýrství i znalosti v jiných vědách znamenaly nejen vyšší pravděpodobnost v úspěšnosti diagnostiky a léčby, ale vedly také k zásadní proměně prostorových forem, které byly stále silněji podřizovány cílům přesných definic klinického protokolu, vyšetřovacích a chirurgických úkonů, popřípadě organizační a administrační efektivitě. Možnosti technického vybavení a specializace diagnostických a léčebných úkonů vedly k proměně původního pavilonu v megastruktury, v nichž uživatel zcela ztrácí kontakt s vnějším prostorem a životem mimo zařízení; veškeré nároky na čistý vzduch a osvětlení jsou kompenzovány uměle. Identita pacienta je zúžena na jeho zdravotní problém a on se ocitá dezorientován ve stavu psychologické podřízenosti nejen vůči zdravotnickému personálu, ale vůči takto danému prostředí obecně. Přispívá k tomu i řada stresových faktorů, které s sebou takové prostředí přináší: mezi jinými nemožnost kontrolovat své okolí, nedostatek soukromí, přítomnost neznámých, rušivých a znepokojivých zvuků nebo intenzivní pachy prostředí asociativně spojené s nemocí, bolestí či smrtí.²² V době, kdy léčivé účinky čerstvého vzduchu a slunce byly definitivně nahrazeny antibiotiky, se tedy zároveň začíná rozvíjet kritika poukazující k „nehumánnosti“ nikoli pouze medicínské péče, ale především její architektury.

Tato kritika se nicméně odehrávala spíše na poli filozofie (významný ohlas zaznamenaly mimo již zmíněného Michela Foucaulta například práce Alana Sheridana, Ervinga Goffmana nebo Ivana Illicha), aniž by nabízela konkrétní a realistická systémová východiska. Humanizace byla spatřována často jako přímý protiklad k technologizaci nemocničního prostředí, s čímž souvisel i charakter diskuzních závěrů a jejich nejrůznějších doporučení: od nalezení „lidštějšího“ měřítka až po například propagaci vstupu uměleckých děl do prostředí nemocnic básníkem a lékařem Williamem Carlosem Williamsem. 

V tomto ohledu pak nemusí být překvapivé, že skutečně revoluční obrat způsobila nenápadná a jednoduše strukturovaná studie, která vyšla v roce 1984 v magazínu Science.²³ Její autor Roger Ulrich srovnal záznamy o pacientech z nemocnice na předměstí Pensylvánie z období mezi lety 1972 až 1983, přičemž na základě kontrolovatelných proměnných definovaných diagnózou, věkem, kondicí, pohlavím, medikací, historií předchozí léčby a umístěním pacientů v areálu nemocnice vybral 46 jednoznačně srovnatelných jedinců. Polovina z těchto pacientů byla během svého pooperačního pobytu v nemocnici umístěna na lůžku s výhledem na zeleň, okna z pokojů druhé poloviny pacientů nabízela pouze pohled na cihlovou zeď budovy. U všech třiadvaceti pacientů z první poloviny sledovaných byla délka rekonvalescence po otevřené operaci žlučníku výrazně kratší než u druhé poloviny a rozdíl byl i v podstatně nižších dávkách léků tišících bolest. Jeho studie podnítila nejen řadu dalších výzkumů, které iniciovaly změny v přístupu k požadavkům určujícím estetické a funkční parametry zdravotnických zařízení, ale za Ulrichovy přímé asistence vytvořila základ pro rozvinutí metodiky dnes známé jako Evidence Based Design (EBD) a bývá vztahována i k nejrůznějším směrům a aplikacím biofilní hypotézy (tj. myšlenky zdravotních benefitů kontaktu s přírodními materiály a organismy) v navrhování. EBD stanoví postupy, jimiž lze už během návrhu objektu eliminovat systémové faktory, které mají v provozu negativní vliv na dosažitelné výsledky pacientů i personálu nemocnic a naopak podpořit ty, které mají vliv prokazatelně pozitivní. Soustředí se zejména na oblasti akustických podmínek, vizuálního prostředí, zvyšování bezpečnosti, orientace, udržitelnosti, parametry nemocničních pokojů, prostory rodinné podpory a zázemí personálu.²⁴ Součinnost optimalizace těchto proměnných je upřena k jedinému cíli, kterým je posílení pacientových schopností se uzdravit, a tudíž zkrátit jeho pobyt v nemocnici (nebo jiném zdravotnickém zařízení). 

Zde by bylo asi snadné tento vývoj shrnout a uzavřít tvrzením, že komplexita vztahů, v níž jsou člověk, nemoc a léčení nahlíženi, se historicky opakovaně projevuje jako nejbezpečnější východisko – nicméně riziko spočívá právě v tom, jakým způsobem je tato komplexita nahlížena a interpretována.

V současnosti i nadále posilovaný důraz na pohodlí pacienta a neutuchající zájem o „humanizaci“ staveb pro zdravotnictví ve spojení s neoliberálními formami subjektivity vytvářejí atmosféru soutěže o pacienta/zákazníka, v níž architektonická řešení úspěšně rozostřují jasné obrysy mezi nemocnicí, hotelem, domovem nebo nákupním centrem. Je to opravdu rozumný směr, kterým se výhledově chceme vydat?

1 Charles Jencks: The architecture of hope. In: Charles Jencks – Edwin Heathcote (eds.): The Architecture of Hope. Frances Lincoln, Londýn, 2010, s. 11. V překladu autorky.

2 H. Scott Latimer – Hillary Gutknecht – Kimmey Hardesty: Analysis of hospital facility growth: are we super-sizing healthcare? HERD, 2008, roč. 1, č. 4, s. 70–88.

3 Karl R. Popper: Logika vědeckého zkoumání. Oikoymenh, Praha, 1997, s. 37.

4 Srov. Anthony D. King (ed.): Buildings and Society: Essays on the Social Development of the Build Environment. Routledge, Londýn, 1980, s. 3. Viz též Bill Hillier – Julienne Hanson: The Social Logic of Space. Cambridge University Press, Cambridge, 1984, s. 2.

5 Stephen Verderber: Innovations in Hospital Architecture. Routledge, 2010, s. 10.

6 Timothy S. Miller: The Birth of the Hospital in the Byzantine Empire. The John Hopkins University Press, Baltimore a Londýn, 1997.

7 Roy Porter: The Greatest Benefit to Mankind: A Medical History of Humanity. W. W. Norton & Company, New York, 1997, s. 87–88. 

8 John D. Thompson – Grace Golden: The Hospital: A Social and Architectural Study. Yale University Press, New Haven a Londýn, 1975, s. 4–6. 

9 Holt N. Parker: Women Physicians in Greece, Rome, and the Byzantine Empire. In: Lilian R. Furst (ed.): Women Physicians and Healers: Climbing a Long Hill. University Press of Kentucky, 1997, s. 131–150; a Ioannis D. Gkegkes a kol.: Women Physicians in Byzantium. World Journal of Surgery, 2017, č. 3, s. 41. 

10 Luitpold Wallach: Charlemagne’s De litteris colendis and Alcuin: A Diplomatic‑Historical Study. Speculum, 1951, roč. 26, č. 2, s. 288–305.

11 Walter Horn – Ernest Born: The Plan of St. Gall: A Study of the Architecture and Economy of, and Life in, a Paradigmatic Carolingian Monastery. University of California Press, Berkeley, Los Angeles, Londýn, 1979, svazek 1: s. 311–320, svazek 2: s. 175–188.

12 Antoine Lavoisier: Œuvres. Svazek III, s. 636. 

13 Srov. Eleni Ikonomidou – Anette Rehnström – Ole Naesh: Effect of music on vital signs and postoperative pain. AORN Journal, 2004, roč. 80, č. 2, s. 69–74, 277–278; nebo Linda L. Chlan: Effectiveness of a music therapy intervention on relaxation and anxiety for patients receiving ventilatory assistance. Heart and Lung, 1998, roč. 27, č. 3, s. 169–176.

14 Roy Porter, 1997, s. 164–175.

15 Antoine Petit: Mémoire sur la meilleure façon de construire un hôpital de malades. Louis Cellot, Paříž, 1774. 

16 Jacques Tenon: Mémoire sur les hôpitaux de Paris. Pierres, Paříž, 1788.

17 Christine Stevenson: Medicine and magnificence: British hospital and asylum architecture, 1660–1815. Yale University Press, Londýn, 2000, s. 312. 

18 Edmund Burke: Speech at Bristol Previous to the Election, 6. 9. 1780. In: The Works of the Right Honourable Edmund Burke in Twelve Volumes, svazek 2, John C. Nimmo, Londýn, 1887, s. 388. 

19 Jacques Tenon, 1788, s. 451.

20 Michel Foucault: Zrození kliniky. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2010, s. 18–19.

21 Immanuel Kant: Beantwortung der Frage: Was ist Aufklärung? Berlinische Monatsschrift, 1784, prosinec, s. 481–494. 

22 Simona Totaforti: Applying the benefits of biophilic theory to hospital design. City, Territory and Architecture, 2018, roč. 5, č. 1. 

23 Roger S. Ulrich: View through a window may influence recovery from surgery. Science, 1954, roč. 27, duben, s. 420–421. 

24 Andrea Brambilla – Andrea Rebecchi – Stefano Capolongo: Evidence Based Hospital Design. A literature review of the recent publications about the EBD impact of built environment on hospital occupants' and organizational outcomes. Annali di Igiene, 2019, roč. 31, č. 2, s. 165–180.

Irena Hradecká (*1978, Plzeň) je architektka a členka redakční rady časopisu ERA21, zabývá se teorií architektury a produkčním designem. Vystudovala VŠUP v Praze (2009), nyní je doktorandkou na Ústavu teorie a dějin architektury FA ČVUT v Praze, kde rovněž vyučuje předmět Teorie designu pro zahraniční studenty. Ve své výzkumné práci se věnuje tématu komfortu v architektuře a designu. Pracovala v Atelieru 1:1 Josefa Smutného a P.H.A., od roku 2006 projektuje samostatně. Je editorkou knih Neobyčejnost přirozenosti. Dům – krajina – lidé – Sluňákov 1992–2012 (Univerzita Palackého v Olomouci, 2012), November Talks – Connections (FA ČVUT v Praze, 2018), Lávky (FA ČVUT v Praze, 2018) a Útulny 1:1 (FA ČVUT v Praze, 2020).