Krajiny výletů

Ivan Gogolák, Lukáš Grasse

Je dnes skutečně nutná reflexe přístupu k rekreačnímu smyslu krajiny? Neskrývá se za touto úvahou něco víc? Možná jsou naše dnešní nároky na krajinu a její obytnost jen zrcadlem nového druhu komplexní udržitelnosti – od ekonomické až k environmentální. Pojďme se pokusit o interpretaci charakterů i různých způsobů využití našich krajin a hledejme možnosti, jak zajistit synergii jednotlivých řešení při vytváření mikroregionálních identit a ekonomických struktur. 

Krajiny historie
Ač se to zdá neuvěřitelné, ne vždy člověk vnímal krajinu jako místo k pobývání a vrcholky hor jako místa k výletům. To se razantně změnilo v období osvícenství, kdy začala být příroda obecně chápána jako zdroj nebo předobraz čistoty tělesné i mravní (např. Voltaire). Změna dobových paradigmat, nástup kapitalismu a nových tříd obyvatelstva vytvořily potřebu volnočasové infrastruktury. Tam, kde tomuto druhu kratochvílí do té doby holdovalo jenom panstvo, se vytvořil prostor pro nový a cíleně utvářený typ „osvícenského“ obyvatelstva.
Šlechtické rody začaly za účelem trávení volného času zpřístupňovat svá panství a budovat drobnou infrastrukturu (obr. 1). Myšlenky zdraví se dostaly i do měst skrze zakládání zahrad a sadů, pro něž byla často využívána prostranství hradeb a okolí. To dalo později vzniknout i okružním bulvárům, tzv. ringstrasse. Z ozdravných myšlenek spojených s krajinářskými zásahy se pak rozvinuly urbanismus a plánování jakožto komplexní disciplíny zahrnující v sobě různé procesy, kompozici a infrastrukturu v širším pojetí.
Volnočasové využití krajinných prvků se stalo v rámci teorie stavby měst natolik žádaným, že byla na jeho základě rozvinuta řada koncepcí, od menších okrašlovacích zásahů až po celá kompoziční propojení výstavby s krajinou. Na přelomu 19. a 20. století se začala prosazovat systematická tvorba hierarchizovaných zahradních měst se zelenými krajinnými jádry určenými k produkci i oddychu a následně myšlenky o nových ideálních městech ztracených v krajině (město pro tři miliony obyvatel Le Corbusiera, ztrácející se město F. L. Wrighta). Tato hnutí postupně přerostla do myšlenek o využití krajiny jako systémové vrstvy spojené s rekreační a očistnou funkcí (obr. 2), spočívající buď v celkovém rozvržení osídlení (socialistické město N. A. Miljutina), nebo v přímém umístění složitých sídelních systémů do širší krajiny, mj. s ohledem na nebezpečí nukleárních zbraní (decentralizované město L. Hilberseimera).
Na území Československa – vzhledem k velikosti sídel a využití okolní krajiny – vznikaly v reakci na světový diskurz specifické myšlenky, které aplikovaly ozdravné tendence na menší města a vytvořily unikátní mix výše zmíněných koncepcí. Upravovací plány z období první republiky vnímaly krajinu primárně jako zdroj surovin a vody, reflektovaly její morfologii nebo ji chápaly jako pozadí pro městskou kompozici, jak je patrné z velkého množství urbanistických soutěží (např. soutěže na sektory Prahy nebo plán Kutné Hory a další). Postupně se však přecházelo ke krajinnému plánování – regionalismu tehdejší doby. 
Po druhé světové válce spolu s kolektivizací a novým přístupem k pracujícím doznala krajina řady změn. Proměnila se struktura kulturní krajiny, byl dovršen proces scelování pozemků započatý ve třicátých letech a začaly vznikat zóny rekreace, které často navazovaly na hodnotné krajinné úseky nebo rozšiřovaly již ustavenou volnočasovou tradici (obr. 3). Cíleně tak vznikaly zóny pro rekreaci v širším zázemí osídlení spolu s částečným budováním infrastruktury, jejíž rozsah vždy závisel na počtu obyvatel přilehlých sídelních oblastí (obr. 4). Tyto větší koncepce byly časem začleněny pod Státní ústav pro rajónové plánování. S nástupem ekologických hnutí se začalo v unikátních rajónových plánech objevovat propojení volnočasových aktivit a ochrany přírody. Je ovšem nutno zmínit, že šlo spíše o obecné a často abstraktní plány, jejichž cílem byla lokalizace rekreačních středisek, nikoli podrobná specifikace různých druhů volnočasové infrastruktury (obr. 5).
Dluh vůči krajině mají urbanismus a územní plánování dodnes, a to nejen ve vztahu k jejímu volnočasovému využití. Konec 20. století se nesl v duchu nedůvěry v plánování, a pokud zbytky výše zmíněných koncepcí nevymizely úplně, zachovaly se pouze vžité postupy. V současné době jsme v procesu hledání cesty, jak k plánování krajiny nově přistoupit. Vznikají různé dokumentace od generelů prostupnosti území až po komplexní krajinné plány ve větší podrobnosti, reprezentované územními studiemi krajiny s cílem postihnout synergii všemožných vrstev plánování (obr. 6).

Krajiny příležitostí
Dluh vůči krajině je citelný i kvůli silné tradici jejího využívání na českém území – od trampingu, skautů, chataření, vodáctví až k pěším pochodům. Mnoho z nás tak cítí přetíženost jednotlivých míst v krajině, zejména v okolí větších sídel. Zvýšené využívání volnočasové infrastruktury a prostranství obecně však kopíruje zahraniční trendy. Spolu s událostmi poslední doby je ještě více podporován lokální turismus a dnešní modely decentralizace práce poskytují více možností trávení volného času než kdykoli dříve.
Prostranství sídel i krajin tak zažívají renesanci. V rámci aplikace principů udržitelnosti i vzhledem k chybějící urbanistické tradici v širším středu Evropy přichází ke slovu multidisciplinární přístup se silným zastoupením krajinářské části profese. Ta je ovšem v místních podmínkách spíše v zácviku a v otázkách většího urbanistického měřítka má co dohánět. Na vině je mj. donedávna chybějící adekvátní vzdělání. V současnosti tak máme velkou příležitost nastartovat obnovu struktury krajiny spolu s posílením její volnočasové funkce, místních regionů a jejich ekonomik. Jak tuto příležitost využijeme?

Krajiny budoucnosti 
Jak by měly vypadat krajiny budoucnosti, je pocitově zřejmé a aplikováním našich požadavků na jejich budoucí podobu by měl vzniknout model pro zacházení s jejich rozvojem. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Každá krajina je výjimečná. Ovšem výjimečnost není vždy postavena na totální unikátnosti prvků, které danou krajinu tvoří, ba právě naopak. Různorodost vzniká často jen díky specifickým kombinacím uspořádání běžných krajinných prvků.
Tato znakovost se pak propisuje i do určité typovosti rekreačního využití krajin nebo do vypíchnutí nejsilnějších atributů, které jim dávají unikátnost – jde například o dominanty v krajině, ať už lidské, nebo přírodní, o plošné či bodové uspořádání krajinných prvků nebo morfologii s různorodým vodním režimem, který ji modeluje. Proces návrhu těchto krajin je komplexní kritickou cestou, reflektující synergii jejich vrstev, spíše než systematickým postupem.
Obecně lze konstatovat, že jednou z hlavních vrstev je čtení charakteru krajiny člověkem skrze abstraktní matrici jejího volnočasového užívání a poznávání. Ale ani vrstvy ochrany krajiny nebo jejího ekonomického využití přitom nemusejí být upozaděny. Optimem komplexního přístupu je synergické provazování jednotlivých vrstev čtení krajiny v duchu ekosystémových služeb.
Interpretačním rámcem pro plánování větších celků je pak určení převládajícího krajinného charakteru (což neznamená, že se v detailech jednotlivých částí vymezené krajiny nemohou objevit znaky jiných krajin).
Tento zdánlivě složitý konstrukt v sobě skrývá snahu o nový pohled na čtení rozměrově větších celků, a tím pádem požadavek na koncepčnost politik mikroregionů, regionů nebo celé republiky. Takto pojatá „krajina“ většinou zabírá území v rozsahu od přibližně 10 × 10 km (například kultivovaná krajina Lednicko-valtického areálu) až po území kolem 50 × 50 km (například rekultivovaná krajina jezer v Podkrušnohoří). Plošné rozměry je ovšem nutno chápat s ohledem na celkovou úroveň interpretace. Je pravděpodobné, že podobná koncepce by napomohla některým úvahám operujícím s nutností propojit v rámci řešeného území více obcí či krajů.

Krajiny zájmů
Převládající charakter krajiny lze obvykle určit, budeme‑li hledat společného jmenovatele jednotlivých bodů zájmu. Pro potřeby následujících úvah je možné uvést několik typů krajin, které se v našem prostředí často objevují. 
Například kultivovaná krajina (obr. 7) je dílem několika generací – její dlouhodobé utváření je pocitově kontinuální a celistvě harmonické. Zpravidla jde o krajinu pozměněnou k nepoznání vlivem využívání jejích daností v průběhu věků. Body zájmu jsou zde tvořeny přírodními i historickými prvky. Tato území jsou často navštěvována díky své komplexnosti a různorodosti volnočasových aktivit i díky související infrastruktuře. Nejedná se o kultivaci v duchu zdokonalování krajiny, spíše jde o její cílené dlouhodobé udržování a vyvažování různých aktivit.
V protikladu ke kultivované krajině stojí krajina rekultivovaná (obr. 8) jako výsledek devastačních procesů, jakými jsou například těžba, skládkování nebo vojenská činnost. Rekultivace nahrazuje původní hodnoty novými. Většinou se jedná o ucelenou vrstvu, která se snaží přinést něco nového, co často souvisí právě s aktivitami a volnočasovou infrastrukturou. Ta má za cíl krajinu částečně zobytnit a přivést do ní zpět život v podobě lidí i ostatních živočichů. Jedná se o procesy trvající několik desetiletí až staletí. Stává se, že bodem zájmu v rekultivované krajině je samotná její pustost nebo dosud čitelné fragmenty původní destrukce. Pro tento typ krajiny a její obyvatele je volnočasová infrastruktura důležitá jako zdroj budoucí udržitelnosti.
Historická krajina (obr. 9) stojí na základech silné dějinné stopy, činu své doby. Zpravidla se jedná o velkorysé krajinné kompozice vznikající v návaznosti na nově založená sídla. Jinou variantou je charakterově různorodý druh záznamu dějin. Historickou krajinu tak mohou tvořit bývalá bitevní pole, stejně jako místa jiných emočních událostí, jako jsou např. zaniklé obce apod. Stopy historie pak vytvářejí body zájmu obdobně jako specifická vrstva historických krajinných struktur dominujících danému území.
Jiným druhem vnitřního vjemu je kontemplační krajina (obr. 10), která klade důraz na prožitek ducha. Může být spojena se silným náboženským významem; body zájmu pak obvykle tvoří sakrální architektura. Druhým pohledem na podobný rozměr prožitku je snaha o zlepšení tělesné zdatnosti a hbitosti, spojená s krajinami pro lázeňství, pohyb a rehabilitaci. Jednoduše krajinami určenými pro relaxování. Krajiny kontemplace mají dlouhodobou tradici ve volnočasové infrastruktuře, jejímiž typickými prvky jsou parky napojené na osídlení, procházkové či poutní cesty, artikulace vřídel, pramenů, drobných míst nebo posvátných zastavení. S těmito silnými krajinnými vstupy jsou často spojeny také atypické formy osídlení (lázeňská a klášterní města apod.).
Na základě volnočasového využívání přírody vyvstala potřeba její ochrany, což vedlo ke vzniku tzv. ochranných krajin (obr. 11). Hlavním bodem zájmu v ochranných krajinách je obdivování přírodního bohatství v různých formách, od samotné geomorfologie až po faunu a flóru. Často jde o hodnotná území i z hlediska sportovního vyžití ve své vrcholové i rekreační poloze, což dále vede k budování nových ubytovacích kapacit. Současné trendy směřují k rozptýlení pohybu návštěvníků, a tím k větší ochraně nejhodnotnějších a zároveň nejpřetíženějších lokalit. V krajině tak vznikají atraktory na méně obvyklých místech, čímž se vytváří nový typ volnočasové infrastruktury. 
Opakem ochranné krajiny je krajina produkční (obr. 12), v níž dominuje monofunkční využití plochy za účelem produkce – újezdy, těžba surovin, lesnictví, zemědělství apod. Tato území jsou velmi nehostinná a neprostupná. Průchod skrz ně nebývá volnočasovou infrastrukturou zabezpečen, vesměs ale mají největší potenciál pro její aplikaci, a to zejména díky možnosti využít ji pro svou regeneraci a poskytnout zázemí pro své uživatele. S volnočasovou infrastrukturou tak do produkční krajiny přichází zlepšení její struktury a prostupnosti v synergii s ostatními přírodními opatřeními. Každodenní lidská potřeba rekreace generuje body zájmu, které napomáhají vytvářet nové sítě krajinných struktur. 
Výše popsaný systém čtení krajin nám umožňuje identifikovat body zájmu, které pak tvoří základní matrici krajiny definující její identitu. Zmíněné kategorie krajin nám poskytují vodítko pro umisťování nových druhů volnočasové infrastruktury, potažmo pro rozvoj územních celků. Tento přístup může také napomoci návštěvníkům k lepší orientaci v takto definovaném a propagovaném celku nebo místním obyvatelům k objevování a lepšímu využívání svého blízkého okolí. 

Krajiny principů
Krajiny budoucnosti při využívání svých charakterů, které jsou reprezentovány body zájmů, vytvářejí komplexní systémy volnočasové infrastruktury a její obsluhy. Tyto systémy mají několik základních principů, které můžeme rozvíjet směrem k co nejlepší funkčnosti volnočasových aktivit. Lze je rozdělit do dvou základních skupin – principy propojení bodů zájmu a principy tvorby volnočasových krajin.
Klíčovou roli v rámci principů propojení bodů hrají pohyb, jeho diverzita, dosah různých druhů dopravy, jejich snadná zaměnitelnost a atraktivita samotného propojení. Kvalitu a rozsah možností dopravy zvyšuje princip dostupnosti (obr. 13), který je dobře reflektován v konceptu regionu krátkých vzdáleností a vyvážené distribuci jednotlivých volnočasových aktivit. To už se dostáváme ke komplexnímu multimodálnímu modelu dopravy (který samozřejmě neslouží výhradně jen pro potřeby volnočasové infrastruktury). Multimodální dopravu dobře ilustruje dojezdová vzdálenost jednotlivých aglomeračních oblastí a cestovní doba, která se pro různé módy dopravy liší. Například na vlak zpravidla navazuje jiný druh přepravy s volnočasovou infrastrukturou v podobě pěších, vodáckých, běžkařských, cyklo-, hipo- nebo jiných stezek. Místa přestupů – dopravní uzly – jsou pak často spojena s dopravní infrastrukturou, která de facto vykonává volnočasovou funkci krajin. Jedná se mj. o záchytná parkoviště ve volné krajině a v místech nástupních bodů na zmiňované trasy. Jiným principem dostupnosti je lokální typ volnočasové infrastruktury v místě pobývání nebo krajiny přímo navazující na osídlení. Na okraji sídleních celků tak vznikají různá vstupní rekreační území rozmanitých funkcí, která často zabezpečují propojení s širším okolím.
Princip dostupnosti je dovršen principem okruhů (obr. 14), které umožňují stanovit si rozdílnou časovou zátěž podle místa nástupu na trasu. Okruhy je nutné vnímat také jako propojení mezi různými druhy dopravní infrastruktury: je například možné vystoupit z vlaku, přejít pěšky kus kontinuální krajiny a dojít do cíle vzdáleného dle potřeby, poté mít možnost buď znovu sednout na vlak, nebo si zpáteční pěší cestu přiměřeně zkrátit. Okružní uspořádání tras se vyznačuje větší pravděpodobností opakované návštěvy než u jiných lineárních, téměř dramaturgických propojení bodů zájmů. Okruhy umožňující každodenní rekreaci jsou pak vysoce ceněnou kvalitou. Pokud jsou navíc časově flexibilní nebo dramaturgicky a směrově různorodé, skokově se zvyšuje jejich lokální využití. Tento princip obvykle napomáhá regeneraci struktury krajiny v rámci menších osídlení, protože její nové využití nahrazuje dosud chybějící rekreační potenciál. Okruhy doplňují ucelenou síť drobných míst v krajině, která rozvíjí hierarchicky významnější trasy turismu nebo volnočasového pohybu.
Možnosti pohybu dále reprezentuje princip různorodosti (obr. 15). Různorodost jednotlivých propojení, pokud je možné ji aplikovat, je vždy přínosem. Vnímáme rozdílně, pokud se pohybujeme na kole, na lodi, na běžkách, na koni, anebo během, chůzí, lezením. Každý způsob pohybu přináší spolu s různým charakterem a kapacitou tras odlišný zážitek i pocit z poznávání. Při plánování krajiny je tak často vhodné vést několik tras různého druhu i kapacit a rovnoměrně je v řešeném území rozložit. Sdružování tras by totiž mohlo v dnešní době zvýšeného zájmu o trávení volného času v krajině vést k jejich kapacitnímu přetížení, a tím k narušení zážitku až k devastaci životního prostředí. Proto se také začíná objevovat fenomén povolování vstupu a moderování turistické zátěže v oblastech s hodnotami, jež by mohly být zvýšeným pohybem lidí narušeny. 
Druhá skupina principů popisuje samotný vznik krajin a motivaci k jejich tvorbě. Volnočasové krajiny v širším pojetí mají možnost propojovat různé zájmy a budoucí krajinné významy.
Široké spektrum jejich významovosti nejlépe demonstruje princip ekosystémových služeb (obr. 16). Tento synergický přístup k tvorbě krajin jako celků je už dnes zřejmostí. Každá část volnočasové infrastruktury představuje potenciál na zvýšení (bio)diverzity nebo odolnosti krajiny vůči záplavám, sesuvům nebo erozi obecně. Služby spojené s ochranou rozšiřuje koncept ekosystémových služeb i o produkci a duchovní, komunitní či sociální funkce. Tím vzniká svébytný synergický model založený na propojování a sdílení prvků a tras k různým účelům. Volnočasová infrastruktura slouží v rámci tohoto principu zejména ke zlepšování struktury krajiny, k její ochraně nebo jako zázemí pro život zvířat. Z toho je patrné, že vstupy volnočasových potřeb uživatelů krajiny nemusejí být jenom destruktivní.
Na aplikaci uvedené různorodosti funkcí je nutné reagovat profesní různorodostí promítnutou do principu multidisciplinarity (obr. 17). Přístup ke krajině už nemůže být jednovrstevnatým úkolem. Tím pravděpodobně ani nikdy nebyl. Kamenem úrazu však bývají souznění, komunikace či přenos informací a dat mezi různými profesemi, které mají vliv na krajinné plánování. Od prvního stupně komunikace už je jenom krůček ke spolutvorbě a vytyčování společných synergických cílů, což může ve výsledku vést až k nejvyššímu stupni nadoborové spolupráce. Ta umožňuje vznik nečekaných udržitelných řešení, kdy například ježdění na motorkách po loukách pomáhá ohroženým druhům bylin k jejich přirozenému výskytu v chráněných oblastech.
Akce odbornosti a přístupy „shora dolů“ vyvažuje princip DIY neboli „do it yourself – udělej si sám“, který reprezentuje akce „zdola nahoru“ (obr. 18). Ty napomáhají vytvořit vztah místních uživatelů krajiny ke konkrétním místům v ní. Princip DIY napomáhá obnovovat přírodní hodnoty. Lidé se komunitně věnují sázení stromořadí, alejí, lesů či sadů, společně přehrazují koryta malých říček a vytvářejí jiná opatření pro zadržování vody. V rámci této činnosti někdy vznikají lávky, mola a další drobné prvky doplňující volnočasové krajiny. Často se jedná i o intervence jedinců, kteří cítí společenský dluh vůči krajině.
Všechny uvedené principy jsou částečně univerzální a jejich výčet by samozřejmě bylo možné rozšířit. Neklademe si zde však za cíl poskytnout úplný návod na jejich podporu, protože společenské nároky na volnočasové aktivity a jejich komplexnost se neustále zvyšují. Nicméně i částečný výčet některých principů poukazuje na současné tendence a snahy o pokrytí jednotlivých území volnočasovými aktivitami a související infrastrukturou.

Nutné krajiny?
Ukazuje se, že prostor původně určený pro trávení našeho volného času má ve skutečnosti dalekosáhlý potenciál změny a kultivace prostředí k lepšímu. Otázky dnes tolik omílané udržitelnosti a klimatické výzvy dokážou dobrá péče a vhodné využívání krajiny naplnit vrchovatě. Od ochrany přírodních hodnot po rozvíjení charakterů a místních identit, od míst každodenního užívání po místa opakovaných či pouze výjimečných návštěv. To vše krajina jako celek dokáže zajistit.
Uchopení modelu synergie složek ekonomie a volnočasových aktivit a jejich propojení se strukturou a identitou krajiny vytváří nové možnosti poskytující oddych a posílení ducha i těla, možnosti pro nový způsob chápání krajin jako lokálních soběstačných celků vhodných k návštěvě.
S ohledem na budoucí otázky se uvedený způsob obecné interpretace, i když zejména antropocentrické, jeví jako vhodný nástroj, jak prověřit naše myšlení o koncepčním plánování celků místních krajin a jejich systémových vrstev. Krajiny výletů jsou tak nutností, ne osudem nebo volbou.

1 Šlechetnost šlechty ve vztahu k trávení volného času v krajině je nejlépe vidět na příkladu Jetřichovických skal, kde se od první poloviny 19. století cíleně budovala infrastruktura v podobě altánů a míst pro zastavení na pozemcích rodu Kinských. Objekty v tomto území ovšem vznikaly již dříve. Samotná oblast je dnes jednou ze vstupních bran do národního parku České Švýcarsko. Kromě kaplí zde nalezneme i další doklady kulturní krajiny, jakými jsou různé tesané nápisy s myšlenkami doby – např. od místního lesníka z roku 1856: „Kdo je mistrem? Ten, kdo něco vymyslel. Kdo je tovaryšem? Ten, kdo umí. Kdo je učněm? Každý.“ 
Repro: Natalie Belisová a kol: Jetřichovické skály: Průvodce naučnou stezkou. Správa NP České Švýcarsko, Krásná Lípa, 2011. Vyobrazení: pohled na altány od neznámého autora z 2. pol. 19. století.

2 Myšlenky ideálních měst první pol. 20. století byly do místního kulturního prostředí importovány díky Pokrokové architektonické skupině (PAS). Její členové se netajili dobovými socialistickými názory a někteří z nich pak pracovali jako podnikoví architekti firmy Baťa. Zde se tyto ideje často uplatňovaly, ovšem v kombinaci s názory na ideální urbanistický rozvrh dle místního názoru. Byly interpretací centrických forem ovlivněných ideální představou města Socgorodu a jeho uspořádání ve vztahu ke krajině a rekreaci v ní. Na zobrazení je vidět aplikace těchto forem Emanuelem Hruškou v tom, co on popisuje jako „Úprava středního toku Moravy u Přerova (část výrobního pásu): idealizovaná představa souladně urbanisované krajiny nové technické doby.“ Repro: Emanuel Hruška: Krajina a její soudobá urbanisace. B. Pyšvejc, Praha, 1946.

3 Regionalismus po druhé světové válce chtěl architekt Ladislav Žák obohatit o myšlenky práce s krajinou, zabývající se scelováním pozemků i idejemi nové společnosti. Své myšlenky uplatňoval i v prostoru sídel nebo v rámci organizované rekreace socialistického obyvatelstva. Tvrdil, že „obytná krajina, oblast nebo obytné místo znamená přírodní prostor přímo úmyslně určený nebo utvořený k přírodnímu obývání. Obyvatelnost vzniká a trvá bez záměrného přičinění člověka, obytnost je výsledkem vědomé, ochranné nebo tvořivé lidské péče.“ V rámci svého slavného díla Obytná krajina poukázal na různé aplikace volnočasové krajiny a její infrastruktury. Různé typologické sady doprovodil ikonickým stylem ilustrací, fotografiemi a příběhy. Repro: Ladislav Žák: Obytná krajina. SVU Mánes, Praha, 1947. 

4 Brněnská přehrada (dříve Kníničská přehrada), napuštěná v letech 1936–1940, je typickým příkladem koncepce příměstské rekreační oblasti. Oblast byla roku 1957 přičleněna bez souhlasu okolních obcí k Brnu. V rámci plánu města a jeho zájmového území je pak přehrada chápána jako součást organismu příměstské krajiny spolu s blízkými lesy. Podrobnou koncepci rekreační oblasti (na obrázku) vypracoval ještě v tomtéž roce architekt František Kočí s kolektivem Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a obcí v Brně. Celkový plán byl poté prezentován na výstavách UIA jako ukázková práce s příměstskou krajinou na pozadí zbavování se odkazu socialistického realismu. Repro: Architektura ČSR, roč. 17, č. 3–4, 1958.

5 Nástup regionálního neboli rajónového plánování znamenal rozvoj plánů velkých území koncepčním způsobem. Napomáhala tomu i transformace či vznik organizací jako TERPLAN. Funkční využití území Liptovské Tatry – Orava dobře ukazuje úlohu těchto organizací při plánovaní volnočasové infrastruktury jako širšího systému. Na obrázku je vidět čerstvě vzniklá Oravská přehrada (1954), tehdy plánovaná vodní nádrž Liptovská Mara (1975) a nerealizovaná přehrada v blízkosti Dolného Kubína. V článku Zkušenosti a problematika z řešení územního plánu rajónu rekreační oblasti Liptovské Tatry – Orava od Alexandra Valentoviče je možné vyčíst: „Za rekreační území jsme vyčlenili také území, které má osobité znaky v biologické a estetické schopnosti pro rekreaci a cestovní ruch.“ Repro: Architektura ČSSR, roč. 23, č. 4, 1964.

6 V posledních letech hledaný systém přístupu ke krajině vyústil ve zpracování různorodé řady územních studií krajin. Mezi ně patří i ÚSK ORP Blovice autorského kolektivu (včetně sdružení gogolák + grasse) pod vedením Kláry Salzmann. Pojetí této studie má za cíl skrze vrstvy vody, osídlení, hospodaření a hodnot a struktury vytvořit matrici pro celistvé uchopení krajiny. Tu charakterově rozděluje s ohledem na řešené měřítko. V části osídlení dělí krajinu na krajinu zastavěného a zastavitelného území a nezastavitelného území, v kterém definuje propojení volnočasové infrastruktury s body v krajině skrze okrajové rekreační parkové vstupy. Obdobně je nazíráno na turistické, cyklistické a jiné trasy. Zdroj: ÚSK ORP Blovice, 2018, výřez hlavního výkresu, archiv autorů. Více viz ERA21 #05/2019.

7 Svou ikoničností a rozmanitostí se jedná vlastně o jeden z nejlepších příkladů krajiny výletů a zároveň kultivované krajiny. Řeč je samozřejmě o Lednicko-
-valtickém areálu, který je pokládán za nejrozsáhlejší komponovanou krajinu v Evropě a možná i na světě. Je unikátní kombinací rekultivované, historické, ochranné, produkční a kontemplační krajiny, jejíž část je podpořena zápisem na seznam světového dědictví UNESCO. Vzniká tak jedinečný celek prezentující historii od pravěku přes antické inspirace až po komponované krajiny novověku s výraznou přírodní složkou okolí Dyje, intenzivně využívanou pro volnočasový pobyt různého druhu. Zdroj: vizuální infrografika Lednicko-valtického areálu. Dostupné z: http://www.lva.cz, vyhledáno 10. 10. 2021.

8 Podkrušnohoří se svou krajinou jezer tvoří typickou rekultivovanou krajinu. Prehistorická jezera přeměněná na vrstvy hnědého uhlí zavdala důvod k devalvaci kulturní krajiny těžbou. Rekultivace jednotlivých jam a výsypek dnes postupně proměňuje krajinu na velké vodní plochy se zaměřením na vodní sporty. Vodní rekultivace je ovšem jednou z nejnákladnějších, proto se transformující se státní podnik Palivový kombinát Ústí snaží zhodnotit původní státní „investici“. Volnočasové využití této oblasti jí v budoucnu zajistí rentabilitu. Nemůžeme ovšem zapomínat na jedinečné sukcesní krajiny, které fascinují biology, nebo na stále probíhající těžbu a „romantická“ rypadla na horizontech. Foto: archiv autorů. 

9 Tachovsko, které bylo dlouhou dobu baštou katolické církve v Čechách, je se svým sudetským barokem i zbytky či otisky zaniklých vesnic unikátní historickou krajinou. Mísí se zde osud zaniklých Sudet s typickou starokřesťanskou krajinou. Kombinace těchto vrstev vytváří unikátní body zájmu. Mnoho ze zaniklých obcí vstává „z popela“ jako komemorační lokality i jako místní zajímavosti. Červené pole zaniklých vesnic této části Čech ukazuje, jaký měl historický akt odsunu původního obyvatelstva dopad na zdejší kulturní krajinu a její následnou změnu. Starost o dnešní upadající krajinu je v zájmu mezinárodní spolupráce i kvůli dopadům na německou stranu, která se problematikou dlouhodobě zabývá. Zdroj: vlastní mapový podklad, projekt Obnova kulturní krajiny česko-německého pohraničí Výškovice.

10 Lázeňský trojúhelník, jehož středem je Slavkovský les, nejlépe popisuje význam lazebnictví a jeho možností jako kontemplační krajiny. Ta byla vystavěna jako protipól k blízké Sokolovsko-chebské hnědouhelné pánvi. Ideální urbanistické kompozice lázeňských měst, která byla částečně pod patronátem místních mnichů z Teplé, ohraničují oblast chráněné krajinné oblasti s množstvím lesů plných zbytků kulturní krajiny, středověké těžby, přírodních unikátů i komponovaných kontemplačních příměstských lesů. Obrázek zobrazující část trojúhelníku mezi Františkovými lázněmi a Karlovými Vary poukazuje na to, jakou důležitost přikládalo rajónové plánování tomuto druhu volnočasové infrastruktury. Repro: Architektura ČSSR, roč. 23, č. 4, 1964.

11 Turismus na Jesenicku je dobrým příkladem rozvoje volnočasové infrastruktury, rekreačních i profesionálních sportovních aktivit na pozadí ochranné i chráněné krajiny. Díky přírodnímu bohatství a morfologickému členění zde vznikají ideální podmínky pro rozvoj těchto aktivit. Historická blízkost těžební krajiny Slezska napomáhala rozvoji Jeseníků jako cíle pro volnočasovou rekreaci. Velké množství lyžařských areálů v okolí Pradědu tak nachází své uplatnění ve spojitosti s ubytovacími službami a chalupařením v létě i v zimě. Napomáhá tomu síť cest krajinou pro další volnočasové vyžití; body zájmu jsou zde doplněny různými výhledy nebo specifickými přírodně-morfologickými situacemi. Repro: Plastická mapa Jeseníky, 2020. 

12 Produkční krajina širší Hané nejlépe vystihuje exploataci rovin pro zemědělskou činnost. Mimo náběhy na okolní zdvihající se morfologii je volnočasová infrastruktura jednou z mála příčin pro opětovné, alespoň částečné navrácení struktury dřívější krajiny. Zemědělský extrém dělá okolí sídel neobyvatelným. Některé obce tak sahají k vytváření rekreačních pásů v okrajových oblastech osídlení, které také slouží jako větrolamy nebo pro záchyt prachových částic (například ochranný jižní prstenec města Prostějov). Vize každodenní pohody spojené s dostupností krajiny nutí místní aktéry k transformaci a částečné fragmentaci nevlídných monofunkčních ploch. Zdroj: Hanácká krajina z výšky, www.mapio.net.

13 V rámci koncepce krajiny pražského Metropolitního plánu se stala příměstská krajina a její napojení na celkový systém krajinné infrastruktury jedním z hlavních témat. Tato propojení napomáhají principu dostupnosti krajiny a jejímu volnočasovému využití i díky příměstským rekreačním oblastem a lesům. Z širších vztahů je zřejmé, jak se morfologické krajinné prahy zakusují do těla metropole a zároveň vytvářejí vstupní brány volnočasové infrastruktury do Středočeského kraje a jeho krajinného rozhraní. Významným nosičem napojení je samozřejmě řeka Vltava jakožto jedna z hlavních os krajiny Prahy i volnočasové infrastruktury. Zdroj: IPR Praha: Metropolitní plán. Dostupné z: https://plan.app.iprpraha.cz/vykresy/, vyhledáno 10. 10. 2021.

14 Jedním z hlavních přínosů územní studie krajiny ORP Černošice bylo specifické uchopení principů rekreačních záhumenních pásů (okruhů) po obvodu zástavby obytných sídel. Tvůrci z ČZU v Praze pod vedením Veroniky Šindlerové zde interpretují krajinnou tkáň – „pavučinu“ – ve vztahu k mezipolohám jednotlivých částí sídel. Pojmenovávají charaktery krajin i s ohledem na jejich každodenní volnočasovou funkci. Pro systém okruhů je důležitá docházková vzdálenost od „pavučiny“, podle níž je hodnotná rekreační krajina organizována. Zdroj: ÚSK ORP Černošice. Dostupné z: https://up.mestocernosice.cz/US/US_krajiny_ORP_Cernosice/USK%20SO%20ORP%20Cernosice_NAVRH_cistopis_2019-11-30.pdf, vyhledáno 10. 10. 2021.

15 Základní principy různorodosti jsou dobře naplněny v principech mobility podél řeky Vltavy v rámci koncepce pražských břehů. Ta pomocí řeky jako krajinné i sídelní osy propojuje tyto dva celky (krajinu a sídlo) v jeden. Nedílnou součástí návrhu, nebo dokonce jeho hnacím motorem je část volnočasové infrastruktury a přidružených prvků, spolu s dostupností zajištěnou hromadnou dopravou i dalšími druhy dopravy. Vzniká tak jeden ze základních kamenů pro rozvrh a zkapacitnění „pobřežní“ volnočasové infrastruktury Vltavy, která Prahu propojuje s navazujícími krajinami. Tato koncepce také přímo moderuje dvě části s krajinným parkovým potenciálem u vstupu a výstupu z města. Zdroj: IPR Praha: Koncepce pražských břehů. Dostupné z: https://www.iprpraha.cz/clanek/195/koncepce-prazskych-brehu, vyhledáno 10. 10. 2021

16 Obnova krajin a jejich průchodnosti nebo zlepšení a zkapacitnění zádržných opatření pro přirozenou retenci vody jsou jednou z vrstev principu ekosystémových služeb. Projekt Živá krajina svými modelovými situacemi pomáhá obnově hydrologického režimu, a vytváří tak nový druh hodnotné krajiny vhodné pro implementaci idejí volnočasové infrastruktury. Krajina může čelit klimatickým výzvám a přitom splňovat další nároky na každodenní rekreaci svých uživatel z blízkého okolí. Tímto způsobem je dosahováno několika různorodých cílů najednou v duchu synergie jednotlivých řešení charakterových krajin. Zdroj: Živá krajina – obec Křinice, www.zivavoda.biz.

17 Princip multidisciplinarity ve vztahu ke krajině nebo její volnočasové infrastruktuře nejlépe popisuje vrstvení a provázání idejí nových modelů územních studií krajin, krajinných plánů, strategických, adaptačních nebo mitigačních plánů. Tyto komplexní územněplánovací podklady mají možnost propojit dříve často těžko propojitelné disciplíny a jejich koncepční myšlení u většího rozsahu řešeného území. Nutnost komplexity vytváří potřebu kombinací různých řešení, kdy je volnočasová infrastruktura jen jednou z částí celku. Tímto způsobem vzniká skutečně multidisciplinární počin, nejen suma poznatků různých profesních odvětví. Zdroj: modelový příklad ÚSK, výřez diagramu vrstev, archiv autorů. Více viz ERA21 #05/2019.

18 Samostatně budované intervence v projektu Jiná krajina jsou příkladnou ukázkou principu DIY a zapojení veřejnosti do tvorby volnočasových krajin. Sochař Jan Ambrůz zde v několika letech vytvořil krajinu posetou objekty a sochařskými díly. Vytvořil tak volnočasový okruh, který je dáván za příklad pro podobné vstupy do krajiny v okolí menších obcí. Samotné dílo je také určitým vyjádřením nesouhlasu s obtížným povolováním výstavby drobných objektů v krajině, které ji potenciálně mohou obohatit. Obdobně mohou umělecké intervence v krajině vytvářet nové body zájmu. Zdroj: Jiná krajina, 
www.jinakrajina.eu. Více viz ERA21 #05/2013.