Hlavní dvůr Komunitního centra Židlochovice s vodním prvkem a mobiliářem; průhled skrz nevytápěnou stodolu vede k obnovenému meruňkovému sadu.
Hlavní dvůr Komunitního centra Židlochovice s vodním prvkem a mobiliářem; průhled skrz nevytápěnou stodolu vede k obnovenému meruňkovému sadu.
Z jižní strany dvůr uzavírají další dva objekty: v jednom se v přízemí nachází víceúčelový sál a v druhém klubovny.
Z jižní strany dvůr uzavírají další dva objekty: v jednom se v přízemí nachází víceúčelový sál a v druhém klubovny.
Objekt stodoly se do prostoru piazzetty obrací bílým štítem, nástupní schodiště doplňuje dřevěné posezení.
Objekt stodoly se do prostoru piazzetty obrací bílým štítem, nástupní schodiště doplňuje dřevěné posezení.
Přístup ke komunitnímu centru od jihu z ulice Legionářské.
Přístup ke komunitnímu centru od jihu z ulice Legionářské.
Velkorysý prostor nevytápěné stodoly lze pouhým otevřením bočních stěn propojit s vnitřním dvorem i se sadem.
Velkorysý prostor nevytápěné stodoly lze pouhým otevřením bočních stěn propojit s vnitřním dvorem i se sadem.
Víceúčelový sál pro koncerty či jiné společenské a kulturní akce.
Víceúčelový sál pro koncerty či jiné společenské a kulturní akce.
Letecký pohled na sestavu objektů židlochovického komunitního centra s radnicí.
Letecký pohled na sestavu objektů židlochovického komunitního centra s radnicí.
Nezpevněné prostory centra jsou řešeny jako travnaté plochy ohraničené zídkami z režných cihel.
Nezpevněné prostory centra jsou řešeny jako travnaté plochy ohraničené zídkami z režných cihel.
Nezpevněné prostory centra jsou řešeny jako travnaté plochy ohraničené zídkami z režných cihel.
Nezpevněné prostory centra jsou řešeny jako travnaté plochy ohraničené zídkami z režných cihel.
Původní stav.
Původní stav.
Původní stav.
Původní stav.
Indikační skica stabilního katastru z roku 1875 zachycuje původní podobu Masarykovy ulice; zdroj: Moravský zemský archiv v Brně.
Indikační skica stabilního katastru z roku 1875 zachycuje původní podobu Masarykovy ulice; zdroj: Moravský zemský archiv v Brně.

Dvory mezi domy. Komunitní centrum Židlochovice

JURA ET CONSORTES

 

Jihomoravské Židlochovice v posledních letech vzkvétají pod rukama energického starosty Jana Vituly a městského architekta Pavla Jury. Jedním z plodů této spolupráce je i nové komunitní centrum vzniklé přestavbou tří zanedbaných objektů v sousedství radnice. Urbanistické řešení srostlice domů vytváří atraktivní sestavu členitých prostorů – prostranství, dvorků či průchodů. Kolem nich se odehrává provozní náplň, reprezentovaná v parteru sálem pro kulturní akce, naproti otevřeným podstřeším stodoly pro pořádání svateb či oslav a podél travnatých dvorků dvěma klubovnami pro zájmové spolky. O půl patra výše vede spojovací krček přímo do budovy radnice, která využila propojení a rozšířila svůj provoz. Toto navýšení kapacit snad odpovídá čilému stavebnímu ruchu i ve zbytku města. Hotové jsou nová železniční stanice pro rychlejší napojení na Brno, revitalizované autobusové nádraží, nový park u zámecké zdi nebo mokřad k zadržování vody v krajině. A plánuje se výstavba udržitelné městské čtvrti nebo povodňového parku podél Svratky. Židlochovice se zkrátka vyplatí sledovat.

 

 

Komunitní, komunální, ne kosmopolitní

Jan Vojtíšek

Jednoho pátečního odpoledne, se zpožděním z dopravně rozbitého Brna a hlavou plnou povinností, přijíždím na židlochovické náměstí. Těším se na předvíkendové osvěžení slibně vypadající realizací a setkání s autorem Pavlem Jurou. S podzimně modrým nebem nad hlavou hledám parkovací automat a renesanční radnici s komunitním centrem. Obojí úspěšně, ale nové centrum se mi svojí nenápadností schovává. Radnice je situována v čele hlavního náměstí a tvoří historickou dominantu. Na vysvětlenou, obdobně jako u nového filmu, kde záměrně čtu pouze synopsi a nesleduji trailer, nasávám vše in situ, abych se stal běžným občanem jdoucím na úřad nebo náhodným kolemjdoucím. Testuji urbanismus a architekturu daného místa.
Automaticky parkuji na náměstí v placených zónách. Z hraní si na neznalého jsem vyrušen, když volá redaktorka Hanka. Informuje mě, že vůz lze odstavit i o pár metrů dál v těsné blízkosti nového centra. Konečně spatřuji cíl a jsem mile překvapen jeho skromností a nevtíravostí. 
Na menším prostranství, jež má být kýženou piazzettou, procházím trochu zaskočen přes plácek ze dvou třetin zastavěný parkovištěm. Přemýšlím: pokud opodál je zmiňované placené parkoviště, tak je škoda, že piazzetta tu není. Normy jsou v tomhle případě neúprosné. 
Setkáváme se s Pavlem Jurou a starostou Janem Vitulou. První vteřiny mě naplňují optimismem z nadějně vypadajícího vztahu mezi komunálním politikem a člověkem, jenž „urbanizuje a architektonizuje“ veřejný prostor za obecní peníze. Začínáme pohledem na bývalou stodolu, která má opraveným štítem doplňovat tradiční uliční frontu. Absence parteru či fasádní plasticity nicméně nekorespondují s uvažovaným záměrem. Procházíme kolem nádvoří vytvořeného novou strukturou staveb. Koncepci pavilonového rozmístění jednotlivých objektů považuji za velmi zdařilou a za nosný prvek celého návrhu. Svým pojetím důmyslně vévodí nad designem. Tento princip hraje hlavní roli a je patrné, že autor nechtěl navrhovat objemný „kulturák“ s gesty či nadbytečnou dominancí. Dům, respektive soubor objektů respektuje okolní zástavbu s drobným měřítkem, orientaci a velikost zastavěných ploch či výškovou elevaci. Nechci hodnotit estetické pojetí, které považuji za osobní a subjektivní interpretaci autora, ale principy, kterými zdařile komunikuje s historickým okolím i novější zástavbou. Analyzuje, experimentuje a hledá ideální integraci s kontextem místa, jehož ústřední tezí jsou bezesporu tradice a regionalismus. Nekřičí: „Zde jsem!“, ale „V nitru jsem, prožívej mě!“ Stavba působí autenticky, na nic si nehraje, avšak soudobě a bez stigmatu „konfekční architektury“.
Nejprve vcházíme do víceúčelového sálu. Dispozičním i provozním uspořádáním, stejně tak vnitřním vybavením naplňuje principy víceúčelovosti. Vstup z ulice a otevřenost do nádvoří, venkovní rozptylové plochy, podélné prosvětlení denním světlem i možnost úplného zatemnění, optimální kapacita pro různé akce nebo rezervní obslužný prostor za posuvnou stěnou představují plně funkční sál. Bonusem je galerijní prostor, jehož součástí je zázemí pro místní rozhlas a rádio. Míříme do původního sklepení, které naši průvodci popisují jako místo pro společenské akce. Přitom se nelze ubránit představám, k čemu by ideálně (pokud tomu už tak není) mohlo sloužit, pakliže si uvědomíme, že se nacházíme v srdci jihomoravských vinic a ovocných sadů.
Vycházíme ven a korzujeme kolem pavilonů, různorodých zákoutí, teras či platforem překonávajících terénní rozmanitost nebo míjíme předzahrádky před klubovnami a venkovní posezení s vodním prvkem. Stále pozitivně hodnotím logičnost, intuitivní orientaci v prostoru a stavební kultivovanost. 
Funkčnímu rozmístění vévodí tzv. sala terrena, reprezentovaná objemovou kopií původní stodoly. Slouží pro koncerty, svatby, přednášky, večírky i jiné aktivity. Společným povzdychnutím si notujeme, že období, kdy se více recyklovaly stavební materiály a dbalo se na jejich obnovení, je vlivem současné obchodní politiky ve stavebnictví nenávratně pryč. Znovupoužití třeba starých cihel jako pohledových, obzvláště pro veřejnou stavbu, nikdo negarantuje ani nezaplatí. Přitom esteticky jsou nepoměrně přiléhavější než bělená cihelná přizdívka imitující původní stodolu. Tento víceúčelový nevytápěný „venkovní“ sál je architektonicky nejpůsobivějším objektem celého komplexu včetně interiérového řešení. Především materiálovým pojetím, vnitřním i vnějším uspořádáním coby vkusnou reminiscencí tradiční stavby v původní městské struktuře. Taktéž umožňuje až pohádkové entrée do přilehlého meruňkového sadu. Několik odrůd meruněk, jež jsou typické pro Židlochovice, vytváří se zahradou relaxační a klidovou zónu doplňující komunitní centrum.
Po příjemně stráveném čase ve společnosti osvíceného klienta a citlivého architekta odjíždím s optimismem a vírou v lepší zítřky na úrovni komunální politiky. Židlochovicím tedy blahopřeji ke komunitnímu centru, komunálnímu starostovi a nekosmopolitnímu architektovi.

 

Jan Vojtíšek (*1983, Pelhřimov) je architekt, spoluzakladatel studia AEIOU. Vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně, absolvoval studijní i pracovní stáž v Lisabonu. Je spoluorganizátorem mnoha workshopů pro děti o architektuře a urbanismu. www.aeiou.cz

 

 

Emocionální orgasmus

Roman Čerbák

Dle vlastních slov mívá starosta Židlochovic Jan Vitula při prezentaci nápadů obecního architekta Pavla Jury „emocionální orgasmus“. Nelze si přát nic lepšího, než když si zastupitelé se svým městským architektem vyhovují, synergie plodí lepší výsledky než míjení. Přiznám se, že když nám architekt Jura prezentoval realizaci Komunitního centra Židlochovice, docházelo u mě k uspokojení, nicméně na to, abych dosáhl orgasmu, by mou mysl nesměly rušit následující otázky: Opravdu bylo nutné všechny budovy zbourat a pak v obdobném objemu nově vystavět? Je vzniklý velmi příjemný prostor vymezený novostavbami spíše demokratický a veřejný, nebo kontrolovaný a exkluzivní? Je tento prostor „za zády“ radnice posílením hierarchie veřejných prostorů obce, nebo je to naopak konkurence a oslabení významu náměstí? Zakonzervuje tato stavba svou potřebou parkoviště v minulosti nešťastně vzniklou proluku v Masarykově ulici (viz obr. 10)? A proč se toto parkoviště prezentuje jako „piazzetta“? Jak se k zakázce autor dostal, když je městským architektem? A jak je to vlastně s městským architektem obecně – může, nebo nemůže projektovat v obci svého působení?
Než se dostanu k odpovědím, rád bych před závorku vytknul, že mi výsledek přijde kvalitní, jako investiční počin obce hodnotím celek velmi kladně. Na první pohled se stavby svou formou a architektonickou podobou přizpůsobují tradičnímu vesnickému pojetí, k tomuto žádné univerzální „správně“ či „špatně“ neexistuje, osobně to ale vnímám jako vhodný a kontextuální přístup. Pro potřeby intelektuálního cvičení „architektonické recenze“ to lze samozřejmě nahlížet i kriticky, jakožto společensky méně konfliktní, a tudíž konformní způsob, který nevyvolá žádné bouřlivé diskuze, ve kterých by se tříbilo a posunovalo postavení soudobé či inovativní architektury. Tipuji ovšem, že většina občanů právě toto ocení. Kompozicí fasád a prosklenými plochami se však stavba vymaňuje z 19. století a hlásí se k současnosti. Ze stavebního hlediska bylo technické řešení zvoleno mainstreamově, takže na zateplení najdeme perlinku a tenkovrstvou pastovou omítku (a v ní kulatou díru po klice jakožto památku na maximální otevření jedné z bran). V tomto bychom mohli hnidopišsky spatřovat jakýsi intelektuální rozpor mezi záměrem a provedením. Možná jsme v situaci, kdy se použití (izolačních) cihel a tradiční omítky stává vzdorem proti válcující unifikaci systému, jakýmsi disidentstvím ve stavebnictví. Samozřejmě že materiálově, barevně a řešením stavebních detailů je vše velmi kultivované, promyšlené a ve výsledku pak díky tomu působí oním uspokojujícím dojmem. Nemálo návštěvníků zmíněného orgasmu určitě dosáhne a lze jim to jen přát. 
A jak je to tedy s rušivými otázkami z úvodu? Environmentálně odpovědnější by nejspíš byla rekonstrukce stávajících objektů, ale byla by i technicky složitější a časově náročnější. Co se týče finanční nákladnosti, kdo ví, co by ve výsledku bylo levnější a co dražší, co by bylo jak trvanlivé a zda by bylo možno ve stávajících objektech dosáhnout navržených dispozic. U méně významných staveb, jejichž technický stav je za hranicí životnosti, je účelnější odvolat sentiment a přivolat buldozery. Takto tedy skončily tři domy na skládce (údajně ne zcela, něco se recyklovalo) a vznikly místo nich tři nové domy. Uzavíratelný prostor vnitřního dvora plní roli místa k setkávání, kterou naopak ve své současné podobě nenaplňuje náměstí, a je tedy jeho konkurencí. Došlo k přeformátování významů a z prostoru dvora se stal nový veřejný prostor; i když tak úplně veřejný není. Zatímco v případě architektury vychází návrh z tradice, urbanisticky je negací tradičního využití soukromého a veřejného prostoru. Jelikož se ale změnil i význam stodoly, která nyní slouží jako multifunkční sál, logicky se k ní přiřadil i dvůr. Proluka je podle mě urbanistická chyba, i když se to bude legitimně a především legislativně zdůvodňovat požadavky na parkování. Ulice s prolukou je jako chrup s vyraženým zubem, nic, co bychom měli chtít, nehledě na to, že druhou stranu ulice se podařilo minulému režimu vybít kompletně. 
Jako nejpalčivější se mi jeví otázka vztahu městského architekta a obce. V případě Židlochovic předcházela zřízení pozice městského architekta tato zakázka na komunitní centrum, kde byl návrh týmu Pavla Jury vybrán z pěti paralelně zadaných studií. Obec chtěla vidět různé možnosti řešení. Z dobré zkušenosti se spoluprací na konkrétní zakázce pak vzešla pro Pavla Juru nabídka na konzultační služby v oblasti architektury a urbanismu.
Jak je však pozice městského architekta obecně vnímána a českou legislativou definována, není tak snadné zjistit. Vztahy i rozsah úkolů, které zpracovává, se liší obec od obce. Lidsky je těsná vazba na zadavatele pochopitelná, takže je leckdy pochopitelné i to, že obec chce zakázku zadat někomu, komu důvěřuje a s kým má dobré zkušenosti. Systémové řešení to však není, jistě bychom našli i obce, kde jsou vztahy problematické, či architekty navrhující pro město za veřejné peníze pomníky svého ega. Profesní a etický řád České komory architektů k problematice mlčí, respektive v § 13 odst. 1 říká: „Architekt předchází ve vztahu ke klientovi vzniku střetu zájmů. Za střet zájmů architekta ve vztahu ke klientovi se považují zejména takové případy, kdy předmět zakázky souvisí též s jinou činností, popřípadě majetkem nebo jinými zájmy architekta, které jsou nebo mohou být zneužity ku prospěchu architekta a ke škodě klienta.“ V bulletinu ČKA (03/2018) lze najít toto: „Může městský architekt projektovat? Obecně převažuje názor, že městem či obcí zaangažovaný architekt v obvodu své působnosti projekční zakázky zpracovávat nesmí, a to ani pro soukromé, ani pro veřejné investory. Cílem tohoto omezení je předejít střetu zájmů – zamezit situacím, kdy by měl z titulu své funkce posuzovat svůj vlastní projekt nebo preferovat zájmy investora, pro kterého projektuje.“ Myslím si, že úkolem komory je pokusit se nastavit pravidla jasně a srozumitelně. Obecně se zdá, že čím menší obec, tím benevolentnější přístup a širší pole působnosti městského architekta, zastupitelé ale dostávají jen jeden pohled na věc a připravují se o odborný oponentní názor.
Při procházení jednotlivých budov a prostorů jsem si znovu uvědomil, že architektura by neměla být vnímána jako technická disciplína. Neměli bychom přece brát práci stavebním inženýrům... Architektura hodná tohoto označení je humanitní disciplína, jejímž středobodem je člověk, kterým by se mělo vše poměřovat. To není klišé, to je zodpovědnost architekta, která by měla začít zdánlivými detaily, jako je například bezbariérovost, a končit přemýšlením o společenské roli, kultivaci místa, umožněním a posílením společenského setkávání. Pokud podle Petra Kratochvíla demokracie vznikla na antickém náměstí, na tržišti,1 tak v Židlochovicích může být nyní v klubovnách komunitního centra posilována. Karsten Harries ve své knize Etická funkce architektury říká, že stavby proměňují prostor v místo, čímž pomáhají vytvářet společný étos, a mají tudíž etickou funkci.2 Étos chápe v původním filozofickém pojetí jako jednotu eticko-morálních norem, cílů a hodnot lidského společenství. Řekl bych, že proměnit prostor v místo se v Židlochovicích povedlo.

 

1 Petr Kratochvíl (ed.): Architektura a veřejný prostor. Zlatý řez, Praha, 2013.
2 Karsten Harries: Etická funkce architektury. Arbor vitae, Praha, 2012.

 

Roman Čerbák (*1981, Brno) je architekt, urbanista a památkář, člen kolektivu 4AM Fórum pro architekturu a média. Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a Fakultu architektury VUT v Brně, s odbočkou v Liberci a Valencii. Nedostudoval doktorát na Fakultě architektury ČVUT v Praze. 

 

__________________________________________

 

místo stavby: Masarykova 100, Židlochovice; účel stavby: kulturní centrum; autoři: Pavel Jura, Pavel Steuer / JURA ET CONSORTES; zahradní úpravy: Tomáš Babka, Petra Babková, Václav Babka / Grupeto; investor: město Židlochovice; projekt: 2016–2017; realizace: 2019–2020; plocha pozemku: 4 860 m2; zastavěná plocha: 765 m2; podlažní plocha: 930 m2; obestavěný prostor: 6 400 m3; náklady: 61,9 mil. Kč; foto: Jiří Ernest (1–6, 9), Vratislav Zíka (8).

 

Pavel Jura (*1976, Brno) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně. Praxi absolvoval v Ateliéru Brno a v ateliéru Ivana Kolečka v Lausanne. V roce 2019 založil vlastní architektonickou kancelář JURA ET CONSORTES. Kromě úspěšné realizace Komunitního centra Židlochovice, které postoupilo mezi šest finalistů České ceny za architekturu 2021, se v současné době dokončuje také smuteční síň na novém hřbitově v Tišnově nebo soukromá vila na ostrově Hvar v Chorvatsku. Nedávno byla také dokončena rozhledna na Hradišťském vrchu u Kaplice (2019) nebo na Pekelném kopci u Třebíče (2015). Návrh nového brněnského hlavního nádraží, na němž JURA ET CONSORTES pracovali spolu s ingenhoven architects, ateliérem Burian – Křivinka a Kolecek, atelier d’architecture sàrl, se v mezinárodní soutěži v roce 2021 umístil na třetím místě.
Pavel Steuer (*1987, Vsetín) vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně. V kanceláři JURA ET CONSORTES působí od roku 2012 jako hlavní architekt a spoluautor. 
www.paveljura.com

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2022 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2022 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.