Jan Mach a Jan Vondrák.
Jan Mach a Jan Vondrák.
Návrh rozhledny pro Čertovu horu nad Harrachovem; vizualizace: Mjölk architekti.
Návrh rozhledny pro Čertovu horu nad Harrachovem; vizualizace: Mjölk architekti.
Návrh rozhledny pro Žulový vrch nad Libercem; vizualizace: Mjölk architekti.
Návrh rozhledny pro Žulový vrch nad Libercem; vizualizace: Mjölk architekti.
Návrh vyhlídky na skále Finkstein nad Smržovkou; vizualizace: Mjölk architekti.
Návrh vyhlídky na skále Finkstein nad Smržovkou; vizualizace: Mjölk architekti.
Hlídka na Stráži: Horník; foto: OBA creators.
Hlídka na Stráži: Horník; foto: OBA creators.

Emoce v krajině

Rozhovor Idy Chuchlíkové s Janem Machem a Janem Vondrákem

Podhůří Jizerských hor a Ještědského hřbetu, kde zakládající členové libereckého studia Mjölk architekti Jan Mach a Jan Vondrák studovali a dodnes zde působí, předurčilo jejich zájem o architekturu zasahující do přírodního rámce. Výsledkem je několik nových rozhleden a vyhlídek na vrcholcích nedalekých kopců. Povídali jsme si o tom, jak architekturou vstupovat do volné krajiny, jak se vypořádat s kontroverzemi, které s sebou takové stavění nese, i o potřebě velkorysosti a radosti z tvorby.

 

Váš ateliér má za sebou třináct let života. Jedním z témat, kterému jste se mohli v průběhu uplynulých let věnovat, je architektura v krajině. Na co jste za tu dobu přišli? 
Jan Mach (JM): V Česku se prakticky nedá stavět ve volné krajině, daleko od intravilánů obcí. My jsme ale vždycky pošilhávali po možnosti do ní vstoupit. Sledovali jsme, jak se v Norsku nebo Chile staví na fjordech a útesech, úplně mimo sídla. Provést únik do krajiny nám umožnila turistická infrastruktura, kam patří mj. rozhledny a vyhlídky. Nicméně bavilo by nás umisťovat do přírodního prostředí i jiné věci. Teď už máme pár klientů, s kterými do krajiny umíme vstupovat jinak, pohybujeme se na hraně architektury a výtvarného umění.
Jan Vondrák (JV): Téma stavění v krajině obecně je velmi fascinující a rozhledny se pro nás staly cestou, jak se k němu co nejrychleji dostat. 


Jak to celé začalo? 
JV: Po škole jsme se chtěli vymanit ze zakázek rodinných domů. Zavřeli jsme se na chalupě na Ještědském hřebeni a nakreslili univerzální vyhlídku, kterou jsme pojmenovali Okurka. S návrhem jsme začali objíždět starosty z Libereckého kraje s nabídkou, že by ji mohli postavit. Na tuhle návnadu se chytil heřmanický starosta Vladimír Stříbrný a po realizaci Okurky už šlo všechno rychleji. 

 

V tuto chvíli máte zrealizovány mimo Okurky v Heřmanicích také vyhlídku Špičku na Malém Špičáku nad Tanvaldem (viz ERA21 #03/2021), Růženku kousek od České Kamenice (viz tamtéž), Boží vyhlídku v Božím Daru, Hlídku na Stráži s Liškou, Medvědem, Ovcí a Horníkem nad Rokytnicí nad Jizerou (viz str. 30–32). Ve fázi návrhu nebo projektové dokumentace jsou rozhledna na skále Finkstein nad Smržovkou, rozhledna v Bílém Potoce, další pro Čerťák (Čertovu horu) nad Harrachovem, Žulák (Žulový vrch) nad Rudolfovem a Pekelský vrch u Lázní Libverda. S návrhem rozhledny Měňavky jste vyhráli soutěž na Borkovická blata v jižních Čechách, účastnili jste se soutěže na městskou rozhlednu pro Černý Most v Praze. Všechny vaše rozhledny spojuje jasný úvodní koncept, kterého se snažíte držet, případně ho upravujete při bruslení napříč povolovacím řízením a podmínkami, které přicházejí z různých stran. Co pro vás rozhledny znamenají? 
JM: Nám přijde zajímavá sama o sobě skutečnost, že na ně lidé chodí. Což také zapadá do našeho přemýšlení o „ekologické architektuře“. Nemáme moc rádi, když se o ní uvažuje jenom ve smyslu zateplování nebo výstavby pasivních domů. To nás vlastně nezajímá. Nosnější mi přijde skutečnost, že skrze architekturu vytáhneme lidi do krajiny a ti zde můžou prožít silný zážitek. 
JV: Primární funkcí našich staveb je, aby přilákaly a oslovily co nejvíc zájemců. Když jdeš na rozhlednu jako dítě, pamatuješ si ji celý život. Je to atraktor, díky kterému strávíš nějaký čas v přírodě. Spousta lidí by se jinak do lesa ani nedostala, děti by radši trávily čas doma na počítači. Výlet na rozhlednu je alternativou, většinou dobře dostupnou i pro „měšťáky“. Vezmeš si pláštěnku a jdeš nahoru. 

 

Je ale otázkou, jestli ta věc, kterou si zapamatuješ, je samotná rozhledna, anebo krajina, do níž jste ji vložili. 
JV: Rozhledna je pro nás prostorem, kterým se na krajinu díváš. Například na Špičce je to 360stupňový výhled kolem dokola s nenápadnou čárkou zábradlí. Stavba je dramaturgií místa. V případě rozhledny v Bílém Potoce návštěvníky naženeme do tubusu a „vypumpujeme“ je nahoru. Zavřeme jim na chvíli oči a pak je otevřeme. Což je extrémní případ. Každá z našich vyhlídek má svou vlastní dramaturgii. 
JM: Přiznejme si, že je v tom schované trochu násilné vnucení určitého prožitku. V podstatě jde o scénografii. Vymýšlíme pro návštěvníky, jak mají místo prožít, což je může svým způsobem štvát. Kdybychom nechali místo nedotčené, nic bychom lidem nevnucovali – panenská příroda umělou dramaturgii nemá. Ale protože okolo rozhledny je volné krajiny dost a člověk na ni přijde cíleně, můžeme si to jako architekti dovolit. Občas je dobré nechat se vést někým, kdo o daném místě přemýšlel. Nabízíme třeba jiný úhel pohledu.
JV: Představujeme si, jak návštěvník námi navrženým prostorem prochází, jak se cítí, a stimulujeme momenty, které tam má zažít. Například u Horníka, jedné z vyhlídek nad Rokytnicí, jsme navrhli stupně, na které si můžeš sednout a koukat na západ slunce. Na sociálních sítích jsme pak sledovali pozitivní reakce. Je uspokojivé, že lidi baví náš příběh číst tak, jak jsme ho napsali. 


Takže za úspěch považujete, když návštěvníci najdou to, co jste jim na daném místě připravili? 
JM: Ano, ale stejně mě pak nejvíc utřou vlastní děti. Vzal jsem je na vyhlídky nad Rokytnicí a říkám jim: „Hele, koukej, tohle je liška.“ A ony na to: „Ale vždyť to vůbec nevypadá jako liška.“ Tvar rozhledny je na ně moc abstraktní. Jenže pak děti skončí mezi borůvkami, baští je a mají z nich největší zážitek. Architekturou vytváříme prostor, kde má návštěvník pocit, že se o něj někdo postaral, připravíme pro něj zábavu. Jdeš se podívat na sochy a díky nim máš důvod strávit nějaký čas v lese. Na našich lavičkách pak děti stavějí domečky z mechu a zdá se, že to funguje. Vytáhneš lidi do krajiny, necháš je, aby ji přečetli, a oni v ní pak chvíli pobydou.


Tenhle přístup je u vás patrný. Na škále možných přístupů je na opačném konci například chápání krajiny v podání Michala Šišky, formulované v jeho deset let staré publikaci Malé věci v krajině (Arbor vitae, 2011). Zajímá mě téma hledání vlastní svobody v prostoru, který sdílíme. V jednom článku jste zmínili, že „architektura je silný nástroj v kultivaci společnosti“ a že „velkorysá architektura generuje velkorysé lidi“. Jak vy sami velkorysost chápete? 
JM: Věta, kterou jsi citovala, a koneckonců i náš přístup k architektuře, jsou dost instinktivní. Postavili jsme třeba chalupu v Polubném, kde nás klienti následně nechali strávit víkend s kamarády. A měl jsem radost z toho, že ten prostor funguje přesně tak, jak jsme si při návrhu představovali. Sedíš tam a vnímáš jeho velkorysost. Funguje to i na nás samotné. 
JV: Důležité je, že lidi přicházejí do konfrontace s něčím, na co nejsou zvyklí. Jdou například na rozhlednu na Malém Špičáku, která má připomínat bob, a musejí se vůči ní nějak vymezit. Buď se jim hodně líbí, nebo se jim hodně nelíbí, ale ve všech diskuzích pak musí zaznít proč. Najednou jim to otevírá hlavu a začínají se o tom bavit. Nevytváříme a priori kontroverzní architekturu, ale minimálně se v ní dá najít určitá míra konfrontace. Naše vyhlídky nevypadají jako klasické žebříčky na skále, ale vždy jde o něco víc. V případě Špičky si třeba někdo položí otázku: „Vidím se tady v zrcadle – je to dobře, nebo špatně?“ A pak i lidi, pro které architektura není žádným tématem, musejí formulovat své pocity.
JM: Ze Špičky na Malém Špičáku není o moc větší výhled než ze šutru, který tam byl a na který se dalo vylézt. Vyhlídka je jen o tři metry výš. Vznikla proto, aby lidi měli důvod na místo vyrazit a navnímat třeba právě ten šutr. Na škole jsem dost studoval Tadaa Andóa, který v podstatě říkal, že člověk si potřebuje uvědomit, jak na něj architektura působí a dostává ho do jiného stavu. Hlavní slovo je asi „vytržení“ z nějakého běžného vnímání skutečnosti. Vidíš zeď, jak po ní klouže světlo, a ukáže se ti struktura betonu. Koukáš na to, prožíváš vnitřní usebrání a říkáš si: co se to vlastně děje? Vyhodí tě to ze zajetých kolejí a donutí tě to o dané věci přemýšlet. A o to se snažíme i ve své tvorbě. Asi to děláme dost instinktivně, protože jsme si to pro sebe nikdy takto neformulovali. My jsme v architektuře zavření a pořád o ní přemýšlíme, což normální člověk nedělá. Ten vyrazí na vyhlídku, protože ji na kopci někdo postavil. Ale když ho pak rozhledna překvapí svou formou, musí o ní začít uvažovat. 


Princip, o kterém mluvíte, je scénografický. Předkládáte příběh, který uživatel čte a nějak se s ním vyrovnává. Vyvolává to ve mně dojem, že klíčovou roli hraje vyrovnání se s architekturou, kterou jste na dané místo navrhli. Jakou roli pak má samotná krajina? Existuje nějaký moment, kdy pro vás už hlavním tématem není architektura sama, ale vnímání okolí?
JM: Už vím, kam míříš. Asi je matoucí a zavádějící, že tuhle diskuzi vedeme na příkladu rozhleden. U nich je to jasné – tady skutečně volíme zmíněný scénografický, možná trochu vnucující se přístup s jedním příběhem. Protože jak používáš rozhlednu? Vypravíš se na výlet, jdeš dlouho po cestě, pak dospěješ k cíli, kde něco zažiješ. Celé je to nějakým způsobem moderované a jdeš zase pryč. Místo jsi použila k účelu, pro který jsi tam šla. Rozhledny jsou věc k jednorázovému prožitku, i když se k němu můžeš opakovaně vracet. U návrhu domu určeného k dlouhodobějšímu pobytu ale přemýšlíme jinak. Nedávno jsme navrhovali jakousi poustevnu pro klienta, který tam chce jezdit meditovat. Řešili jsme nejenom zázemí, které ve výsledku není až tak podstatné, jako spíš celkové uspořádání prostředí – útulna je umístěna v remízku a my jsme ji komponovali téměř výtvarným způsobem, aby se něco dělo, když k ní člověk přichází nebo když se jde projít po okolí. 
JV: Každý druh architektury vytváří jiná specifika a jiná očekávání. Místo, které vytváří různé scény za různého počasí a každý víkend ho vnímá jeden a ten samý obyvatel, se navrhuje úplně jinak než rozhledna. Ta se v zásadě vždy skládá ze tří aspektů: samotná stavba, bezprostřední okolí, do něhož je stavba umístěna, a pak onen třetí plán – tedy pozadí, panoráma, kvůli kterému na vyhlídky chodíme. 

 

Je součástí vašeho uvažování o scénografii prožitků i samotná cesta k rozhledně? Vybavuje se mi teď přístup sochaře Jana Ambrůze a jeho skryté cesty v okolí Šarov (viz ERA21 #05/2013). 
JM: Můžeme zůstat u příkladu Špičky, kde to snad bude za chvíli vidět. Objekt stojí v místě, kde v minulosti začínala tanvaldská bobová dráha. Odkaz k historii se promítl i do vzhledu vyhlídky. Kolem bývalé bobové dráhy jsme navrhli stezku s dalšími prvky – což tedy bylo součástí už předchozí dokumentace, ale na realizaci tehdy nebyly peníze, vše muselo projít složitým procesem. Zároveň se teď pod kopcem buduje parkoviště. To už sice není v naší režii, ale ukazuje se, že dobudování související infrastruktury je nezbytné. Například v jednom penzionu v obci Růžová jsme zjistili, že všichni ubytovaní mají fotku z nedaleké vyhlídky Růženky. Stala se součástí turistické infrastruktury a jedním z důvodů, proč tam lidi jezdí.


Jak se díváte na dopady touhy lidí vstupovat do krajiny? Chráněná území jsou dnes často přeplněna turisty. Máte vy sami hranici, kdy už není vhodné ve volné krajině stavět? 
JV: To je ošemetné. Často spolupracujeme s CHKO a vnímáme, že sami ochránci přírody razí strategii vytáhnout turisty ven z nejcennějších zón a rozprostřít jejich pohyb po horách do oblastí, které nejsou tolik zatížené. Například KRNAP chce dlouhodobě nabízet lidem atraktivní destinace mimo samotný národní park, a odlehčit tak turisticky přetíženým místům. 
JM: Hlídka na Stráži nad Rokytnicí je takovým příkladem. S dětmi výlet zabere celý den. A namísto toho, aby rodiny vyrazily do nejcennějších a zároveň nejpřetíženějších míst v národním parku, mohou jít do lokality nedaleko svého bydliště, o které předtím třeba ani nevěděly. Vrchol Stráž, na kterém vyhlídky stojí, je krásný, ale nikterak významný – nebýt vyhlídek, tak ani nevíš, že existuje, pokud nejsi přímo z Rokytnice.
JV: Jednou jsme volali na CHKO Jizerské hory, zda by jim nevadilo, kdybychom postavili rozhlednu na Bukovci. Řekli nám, že vadilo. Od té doby už jsme se o nic podobného nepokoušeli, i když se nám to místo tenkrát moc líbilo. Zpětně s odstupem a po řadě realizací vidíme, jak kontroverzní je stavět v panenské přírodě. Česká krajina je extrémně prostupná a na každé místo, kde vzniká nová stavba, jsou lidi zvyklí chodit. Každý člověk zná nějaký kus přírody, který považuje za svůj – má s ním spojené vzpomínky, zná tam každý šutr nebo strom a je přirozené, že se ho může dotknout, pokud jeho oblíbené místo někdo změní.
JM: Žádná realizace nejde udělat tak, aby se líbila všem. 

 

A co vaše vlastní hranice? Máte nějakou? 
JV: Nevím, k jakému zadání bychom se museli dostat, abychom si řekli, že tady nic stavět nebudeme. Vždycky jsme spíš hledali místa, která jsou blízko urbanizovanému prostředí. V tomto ohledu je asi nejextrémnějším příkladem návrh rozhledny na Čerťák nad Harrachovem – ale i tohle místo, ač z našeho pohledu na vzácném kopci, je už celé pozměněné lidskou činností. Vždyť na jeho svazích jsou skokanské můstky od SIALu. Kdybychom ale dostali možnost stavět na nějakém panenském místě, třeba na Jizeře, byli bychom určitě opatrní. 


Pojďme k zadání, které vedlo ke vzniku Hlídky na Stráži. Rokytnici nad Jizerou lze vnímat jako modelový příklad. Obec, která se chce podle své strategie v dlouhodobém horizontu orientovat na turistický ruch, začala hledat zpracovatele rozhledny na kopci. Zúčastnili jste se výběrového řízení, do kterého bylo vyzváno celkem šest ateliérů. Do výběru jste se dostali na základě dobré reference z Heřmanic a vyhráli jste. Váš návrh ale hned v úvodu odhalil, že samotné zadání je dost problematické, a namísto jedné centrální rozhledny jste představili zcela odlišný koncept s několika vyhlídkami na skalách. Zajímalo by mě, jestli byste dnes, po těchto zkušenostech, uměli starostovi obce říct, co by mělo rozhodnutí o vybudování rozhledny předcházet. 
JM: V tomhle jsme si docela jistí. Můžeme přijít za jakýmkoli starostou a říct mu, co takový projekt s obcí udělá. A to už v samotném zárodku. Obyvatelé se většinou rozdělí na dvě poloviny, které se začnou hádat. Po realizaci zůstanou lidé ve vesnici rozhádaní, část obyvatel stavbu nenávidí, druhá, progresivnější část ji miluje. Ale celkový ohlas stavby je u širší veřejnosti veskrze pozitivní, protože převládne fenomén lidí, kteří sem přijíždějí z venku a mají to tu rádi. Každá obec by měla být vstřícná k návštěvníkům a něco jim nabídnout. Postupně se obrousí hrany a nakonec i ti, kteří byli nejdřív proti, začnou na rozhlednu chodit, ačkoli je stále rozčiluje její forma. Stačí deset let, odrostou děti znající stavbu už odmalička, a ona najednou začne být součástí jejich identity. Společnost to zkrátka časem vstřebá.
JV: Ovšem na začátku by měl stát architekt, který formuluje vlastní zadání. Upozornil by na to, že potenciál místa v případě Rokytnice nespočívá ve vybudování jedné rozhledny na kopci, protože by musela být hodně vysoká a drahá, ale že by se zadání mělo zaměřit na více míst. Lokální samosprávy však často vůbec nevědí, jak začít, přestože by odvahu na vybudování nějaké dominanty měly. 
JM: Na začátku jsme vždy komunikovali nejen se starostou, který je hlavním motivátorem, ale i s celým zastupitelstvem obce. V nich sedí často lidé, kteří mají brutální názory, a najdou se mezi nimi skeptici i zarytí odpůrci čehokoli nového. Někdy jsou zastupitelstva velmi emoční, ale nás to vždycky dost bavilo. Většinou byli na konci všichni přesvědčeni, že projekt chtějí.


Jakou roli podle vás hraje územní nebo strategický plán? 
JM: My obecně nemáme rádi územní plány. Tedy aspoň ne praxi, jak se používají v Česku.
JV: Mně fakt přijde jako nejdůležitější ono prvotní rozhodnutí, co samospráva chce nebo nechce. Mluvil jsem například s několika občany Růžové, kteří si stěžovali, že obec už po dostavbě Růženky není tak klidná jako dřív. Celý záměr si ale měli ujasnit ještě předtím, než si u nás návrh rozhledny objednali. Každému muselo být jasné, že podobná věc s sebou přinese určitou turistickou zátěž. Vždyť proto se realizovala. 
JM: Pro malou vesnici může být dopad nově postavené rozhledny docela velký. Na druhou stranu na podobné názory trochu kašlu. Už jsme zmiňovali velkorysost a to, že architektura může kultivovat své uživatele. Myslím si, že starosta obce má mandát vybudovat v obci něco, co má přesah a co naláká lidi z okolí. Nesmí se to samozřejmě přehnat, ale v zásadě jde o pozitivní věc. Rozhledna není žádná násilnost zaměřená čistě na komerci, není to aquapark. 
JV: Pro srovnání se podívejme třeba na Stezku v oblacích nad Dolní Moravou od Zdeňka Fránka. Když jsem ji poprvé viděl, zapůsobila na mě. V poslední době se ale podobných stezek zrealizovala celá řada, jsou to velké „krávy“ v krajině, čistě komerční záležitosti. Starousedlíci v Dolní Moravě jsou z toho teď nešťastní. Proudí tam davy turistů a místo na to není připravené. 


Každý můžeme mít různé názory na prostor, potažmo politiku, která veřejný prostor určuje. Možná se shodneme, že u důležitých témat, jako jsou vstupy do krajiny, by celému procesu měla předcházet odborná diskuze. Každý z celé plejády přístupů má svoje kvality i třecí plochy. Ve chvíli, kdy přicházíte osamoceni a představujete jen jednu škálu z mnoha možných přístupů řešení, neprobíhá potřebné teoretické „hnětení tématu“ předtím, než se začne realizovat. Ve své praxi jste nastolili téma rozhleden a tak trochu jste si ho přivlastnili, protože to nikdo jiný neudělal. Jak to vnímáte s odstupem? 
JV: Přijde mi, že celé téma novostaveb v krajině je u nás silně atrofované. Každý si dělá, co chce, a my jsme toho prázdna využili a urvali jsme si ho pro sebe. A funguje nám to. Přijdeme za starostou s otázkou, zda nechce postavit rozhlednu, a on ji postaví. Ale vůbec bych se nezlobil, kdyby bylo každý rok deset architektonických soutěží na rozhledny, kterým by předcházela zajímavá diskuze zapadající do ještě širší celkové koncepce. My bychom se jich rádi účastnili. Zvláštní je, že v cizině je mnohem složitější podobné věci stavět. Například v Anglii musíš na stavění ve volné krajině vlastnit speciální certifikáty. Vnímám relativní svobodu u nás v tomto ohledu pozitivně. Umím si ale představit, že ji někdo zneužije. I charismatický architekt totiž může navrhovat špatné baráky. 
JM: Jsem městským architektem v České Kamenici. Architektonické soutěže jsem vždy prosazoval, ale ne za každou cenu. Někdy i ta anomálie, kdy zakázku někdo urve pro sebe, může vést k dobrým výsledkům. Snažit se celou výstavbu spoutat systémem soutěží a veřejných diskuzí je možná správné, ale není to jediný lék na tvorbu kvalitního prostředí. V Kamenici už některé zakázky nesoutěžíme, ale coby městský architekt vybírám a doporučuji lidi, o nichž jsem na základě jejich referencí přesvědčen, že svou práci odvedou dobře. Soutěže jsou pro malé obce složité a drahé a musí se najít nějaká rozumná mez, co soutěžit a co už ne. Úplná demokracie ti nedovolí postavit třeba Ještěd. 
JV: Ta hranice, které stavby vybírat skrze architektonické soutěže, se dá skoro popsat metodicky. Obec se může rozhodnout, že investice nad určitý limit finančních nákladů bude pravidelně soutěžit. Mnohem důležitější je ale mít průvodce celým procesem, který bude stát u jeho začátku. Málokteré územní plány deklarují nějakou vizi a málokterý starosta je natolik poučený, aby věděl, jak si vybrat kvalitního architekta. Ve své praxi často ztroskotáme jen na tom, že územní plán někdo blbě vybarvil. Že nedošlo k předchozímu koncepčnímu přemýšlení o socioekonomickém rozvoji celé obce. Přitom územní plán má na obec dlouhodobý dopad přesahující několik volebních období.
JM: Proto si myslím, že pozice městských architektů je dobrá věc. Když jsem šel do České Kamenice, věděl jsem, že to nechci dělat dlouho, ale že chci město hlavně naučit vybírat si dobré architekty a spolupracovat s nimi.


Přesto se vrátím k předchozí otázce. Kde je etická hranice, kdy si můžete říct, že zrovna vy jste dobří architekti a máte mandát si přivlastnit třeba téma rozhleden? Že není potřeba prověřovat jiná řešení? Spousta lidí považuje Zdeňka Fránka za dobrého architekta, a přesto může jeho tvorba dospět k přešlapům, které mají negativní dopad na celou lokalitu jako v případě Dolní Moravy. Neseme jako architekti zodpovědnost i za tyto následky? 
JM: S každým návrhem jdeš s kůží na trh a zodpovědnost neseš. Snažit se ale na architekturu našroubovat objektivní kritéria podle mě nejde. Já bych si přál, aby z naší práce čišelo to, že nás brutálně baví. Většinu současné architektury vznikající u nás považuji za nudu. Myslím si, že její navrhování architekty nebaví a výsledek pak nebaví ani uživatele. Práci Zdeňka Fránka mám rád, protože on střílí – dost často se netrefí, ale občas se zase trefí tak, že zůstaneš stát v úžasu. Což přebije i ty projekty, které se mu možná až tak nepovedly. K tomu nelze dospět jinak, než že střílíš. Cítím, že i v naší tvorbě se nám ne všechno povedlo. Ale z každého našeho projektu je snad vidět, že jsme se daným problémem opravdu zabývali. Každé místo, kam něco navrhujeme, se snažíme navštívit a intenzivně prožít. Snažíme se přečíst jeho potenciál. Pak přemýšlíme o tom, jak na nás působilo a jak prožitek zprostředkovat uživatelům. Nejde se vyvázat z metody, jakou tvoříme. Náš přístup je instinktivní, ale zároveň na projekty nekašleme. Chceme je dělat a většinou nám ani tak moc nejde o peníze. Prostě nás proces navrhování baví. A když chceš něco dělat, tak to jdeš dělat.
JV: Spousta našich návrhů je dost přímočarých. Když jsme učili, říkali jsme často studentům architektury, aby se nebáli. My jsme hned po škole, bez jakýchkoli zkušeností, prostředků a zakázek, zakládali kancelář, což považuji za největší blbost a zároveň největší úspěch svého života. Kdybychom šli třeba na tři roky na praxi do zavedeného ateliéru, zřejmě bychom dnes měli na spoustu věcí zcela odlišný pohled. Pořád se nás drží určitá svoboda, kterou jsme si na začátku nastavili. Máme velmi úzké osobní vztahy s klienty, 90 % z nich se stalo našimi kamarády. Můžeme používat jejich domy. Vždy neseme zodpovědnost za šťastnou emoci, kterou námi navržený prostor působí. A všechny naše rozhledny vlastně dopadly stejně. 

 

To mě znovu vede k otázce po velkorysosti, na kterou jste předtím vlastně moc neodpověděli...
JV: Velkorysost bychom asi nejlépe mohli ukázat na příkladu staveb pro soukromé klienty. Zrovna teď navrhujeme montessori školku do Jablonce – na dětech se nejvíc pozná, jak na ně prostředí působí, nasávají ho jako houba. Prostor, v kterém se pohybují, je učí vnímat svět. Když jsou odmalička v prostředí, které je velkorysé, inspirativní a…
JM: … veselé? No jasně, velkorysost může být veselost.
JV: Na jednom workshopu v Maďarsku jsme si usmysleli, že budeme navrhovat architekturu smíchu. Přijdeš k baráku a začneš se smát. Ale ne ironicky – proto, že by šlo o směšnou architekturu. Budeš se usmívat, protože bude veselá, radostná, krásná. Architektura není vážná věc, má působit radost. Ty naše rozhledny jsou možná takové emoce v krajině.

Rozhovor proběhl v září 2021 v Liberci.

 

Jan Mach (*1981, Mělník) a Jan Vondrák (*1981, Příbram) ihned po dokončení studia na Fakultě umění a architektury TU v Liberci v roce 2008 založili vlastní ateliér Mjölk architekti, který pojmenovali podle nejkrásnějšího slova z česko-švédského slovníku. Zatímco většina jejich spolužáků odcházela do Prahy či zahraničí, oni se rozhodli zůstat v Liberci. S lehkostí jim vlastní nesou nesnesitelnou tíhu svobody rozhodování o svém osudu se všemi úspěchy i chybami. Cílem jejich práce je poznávat kontexty, odkrývat kvality míst, plnit nejhlubší touhy klientů a ještě se u toho dobře bavit. Mezi jejich projekty najdeme rozmanité typologie od rodinných domů a chat až po saunu, rozhledny či rekonstrukci Lesního koupaliště v Liberci, které mají ve správě. Kromě architektonické praxe provozují libereckou hospodu Vokno, pořádají běžecké závody Divočina a urban festival Kino. www.mjolk.cz
Ida Chuchlíková (*1983, Jablonec nad Nisou) je architektka, během studia na VŠUP v Praze absolvovala stáž na Královské akademii v Kodani (2008). Po studiích spolupracovala s kanceláří Pavel Hnilička architekti, kde se podílela na tvorbě územních plánů. Byla jednou ze zakládajících členů platformy re:architekti a spolku PLAC. Nyní se svým manželem Jakubem tvoří architektonické studio IUCH. Ve své tvorbě se věnuje dějům odehrávajícím se na rozhraní krajiny a sídla. 
www.iuch.blogspot.com, www.placjablonec.cz

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2022 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2022 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.