Krajina jsme my

Editorial ERA21 #05/2022

Alice Boušková, Veronika Kučerová

Když nejsme v domě, jsme v krajině. Každý kus krajiny, který nás dnes obklopuje, je ovlivněn člověkem. Každý projekt, který v krajině vzniká, by měl vznikat s tím, kdo ji dokáže přečíst, vyložit a zprostředkovat druhým. A se všemi ostatními, aby si k projektu vytvořili vztah a mohli ho přijmout.
Vracíme se ke krajině jaksi zdráhavě, z velké části donuceni změnou klimatu. Přicházíme k ní tak trochu jako k zubaři – bolest nás nutí, ale mozek se vzpírá. Využíváme krajinu léta, aniž bychom jí něco vraceli zpátky. A teď se ji pomalu učíme vnímat skrze její funkce. Mluvíme o schopnosti krajiny zadržet vodu, o snížení prašnosti, o ochlazování prostředí. Občas ji proto vezmeme na milost dosazením několika stromů, v nejlepším případě se dokážeme zamyslet i nad prostorem pod povrchem, který byl doposud opomíjen nejvíce. To ale nestačí.
Architektura musí vystoupit ze své historické pozice princezny abstraktního intelektu, která nahlíží na přírodu reprezentovanou krajinou jako na pasivní sféru. V té je strom definován jako stínicí prvek, květinový záhon jako prvek zvyšující biodiverzitu. Krajina jako mechanická struktura potřebná pouze k naplnění našich nových potřeb souvisejících se změnou klimatu.
Existuje ale i jiná zkušenost. Empatická, smyslová a participativní. Zkušenost, kde je krajina nepřetržitým procesem tvorby, organickou strukturou čerpající svůj charakter z přímých i nepřímých vztahů s ostatními, aktivní souhrou, prostorem pro život bezpočtu organismů a živočichů. Takové chápání krajiny utváří schopnost specifického nahlížení na design prostředí skrze procesy, síťovou soustavu vztahů a smyslovou participaci. Divoká a vzájemně provázaná povaha přírody umožňuje zcela jiný pohled na práci s prostředím, kde člověk nestojí mimo krajinu, ale inherentně uvnitř. 
Rády bychom vám v tomto čísle představily úvahy, které dosahují daleko za navrhování míst na jedno použití a prezentují krajinářskou architekturu soustřeďující mnoho profesních úhlů pohledu. Zdůrazňují smysl spolupráce aktivních a aktivizace pasivních.

Alici Bouškovou (*1988, Praha) a Veroniku Kučerovou (*1990, Praha) spojuje zájem o současné cíle architektury krajiny, jako jsou mezioborová spolupráce, udržitelnost a participace. Alice nasbírala zkušenosti v krajinářských ateliérech Flera a YYYY a založila vlastní studio her architecture, zaměřené na spolupráci s architekty na projektech všech měřítek. V soukromém i veřejném prostoru je pro ni stěžejní hledání konkrétních příběhů lidí a za nejdůležitější prostor považuje přechod/rozhraní mezi krajinou a budovou. Veroniku ke studiu krajinářské architektury inspirovala práce asistentky v Kanceláři veřejného prostoru na IPR Praha, kde dále sbírala zkušenosti s koncepčními projekty v Kanceláři krajiny a zelené infrastruktury. V současné době spolupracuje se studiem reaktor.