Kristoffer Lindhardt Weiss.
Kristoffer Lindhardt Weiss.
PLOT (dnes BIG a JDS): Kodaňské městské lázně na nábřeží Islands Brygge (2002); zdroj: BIG.
PLOT (dnes BIG a JDS): Kodaňské městské lázně na nábřeží Islands Brygge (2002); zdroj: BIG.
PLOT (dnes BIG a JDS): bytový dům Hora v kodaňské čtvrti Ørestad; foto: Maria Gonzalez / BIG.
PLOT (dnes BIG a JDS): bytový dům Hora v kodaňské čtvrti Ørestad; foto: Maria Gonzalez / BIG.
Peder Vilhelm Jensen-Klint: Grundtvigův kostel v Kodani (dokončen 1940); foto: Petr Šmídek / archiweb.cz.
Peder Vilhelm Jensen-Klint: Grundtvigův kostel v Kodani (dokončen 1940); foto: Petr Šmídek / archiweb.cz.
BIG a SLA: Kodaňská spalovna odpadu s veřejně přístupnou krajinou na střeše (2019); foto: Hufton+Crow / ARC.
BIG a SLA: Kodaňská spalovna odpadu s veřejně přístupnou krajinou na střeše (2019); foto: Hufton+Crow / ARC.
Aktuální projekt rekonstrukce kancelářské budovy od studia pihlmann architects dle konceptu „stavby, která se sama recykluje“; vizualizace: ArtefactoryLab; zdroj: pihlmann architects.
Aktuální projekt rekonstrukce kancelářské budovy od studia pihlmann architects dle konceptu „stavby, která se sama recykluje“; vizualizace: ArtefactoryLab; zdroj: pihlmann architects.
Pragmatické znovuvyužití stávajících stavebních prvků představuje konkurenční přístup k současné estetizaci udržitelné architektury; vizualizace: ArtefactoryLab; zdroj: pihlmann architects.
Pragmatické znovuvyužití stávajících stavebních prvků představuje konkurenční přístup k současné estetizaci udržitelné architektury; vizualizace: ArtefactoryLab; zdroj: pihlmann architects.

Nová a ještě novější vlna dánské architektury 

Rozhovor Jana Magasanika a redakce s Kristofferem Lindhardtem Weissem

Čím je dánská architektura specifická, jaké jsou její dějiny a k jaké budoucnosti směřuje? Je jen málo povolanějších současných odborníků, kteří by na tyto otázky uměli srozumitelně odpovědět, než filozof Kristoffer Lindhardt Weiss. Dánskou architektonickou scénu dlouhodobě zkoumá a popisuje pro domácí a zahraniční publikum, přitom je této scény sám neoddělitelnou součástí.

 

Jste vzděláním filozof, nikoli architekt, přesto jste se stal spoluzakladatelem architektonické kanceláře EFFEKT. Jak taková situace vznikla? Jaký je váš názor na spolupráci filozofů a architektů?
Občas je architekt filozofem a občas filozof architektem. Nejsou to chráněné tituly. Spoluzakladatelem EFFEKTu jsem se stal spíše shodou okolností na základě přátelských vztahů, než že by to byla nějaká moje předem promyšlená volba. 
Historicky mezi architekturou a filozofií západního světa existovala spousta vzájemné inspirace a oboustranné spolupráce. Například Peter Eisenman, který pracoval s filozofem Jacquesem Derridou, nebo ještě předtím Ludwig Wittgenstein, který se inspiroval hmatatelnou skutečností architektury a její snahou vytvořit prostorový jazyk podobně jasný a přísný jako logika. Mou snahou je stát na ramenou těchto velikánů, nechat se architektonickou praxí inspirovat. Mnoho filozofů prahne po něčem skutečném. A architektura nabízí skutečnost ve větší míře než jakýkoli jiný obor, to je na ní fascinující. Architektura dokáže přetvářet velké společenské instituce – školy, věznice, radnice, infrastrukturu –, instituce, které reprezentují hodnoty, ideologie, dějiny, kritiku. Architekt totiž může vystupovat i v roli myslitele a kritika. Například Rem Koolhaas je jedním z velkých evropských myslitelů a kritiků naší doby. Architektura a filozofie mají tedy skutečně mnoho společného.

 

Dánská architektura, podobně jako filozofie, také vychází z antického obrazu světa. Brzy si ale našla svou vlastní cestu. Dokázal byste popsat, odkud dánská architektura pochází a jaká jsou její specifika?
Vnímám dva důležité aspekty. Zaprvé velmi silný aspekt lidové tradice, která pracovala s místními stavebními materiály, jako jsou cihly, hlína, došky či dřevo. Tyto základní materiály byly používány silně vernakulárním způsobem a umožňovaly lidem odolávat zdejším klimatickým podmínkám. Taková lidová architektura nebyla inspirována ani ovlivněna žádnými národními hnutími. Druhý aspekt je naopak pozorovatelný v největších městech, která začala vyrůstat od poloviny 19. století, kde žila elita. Jednotlivci z nejvyšších společenských vrstev cestovali do Itálie, Francie, Německa nebo Vídně. Jejich prostřednictvím přicházely do Dánska mezinárodní vlivy, nové trendy a určitý globální vliv.
Střetávaly se tu tedy dva protichůdné aspekty. Jeden silně vernakulární, tradičně úsporný a nenáročný na zdroje, kde stavební typologie odpovídá klimatickým podmínkám a zejména geografii konkrétních oblastí. Například západní pobřeží je velmi dramatické, moře a vítr jej doslova bičují. Typologie lidového stavitelství se tomuto klimatu po staletí přizpůsobovala jak orientací domů, tak tvary střech a specifickými konstrukčními detaily. Na druhé straně Kodaň zažívala silný vliv italské a holandské renesance. Středověké centrum města bylo ještě organicky rostlé, ale navázala na něj již velmi disciplinovaná uliční síť importovaná z Holandska.


Jak se dánská architektura vyvíjela dál?
V padesátých a šedesátých letech minulého století nastala tzv. zlatá éra dánské architektury. Přišel k nám modernismus, dali jsme mu však specifický skandinávský nádech. Byl mírnější, ne tak ostrý a přísný jako německá nebo francouzská avantgarda. Vycházel z modernistického prostorového slovníku, ale používal dostupné materiály jako cihly a dřevo. Vnesl také do budov více světla, Dánsko je totiž hodně „temná“ země, hlavně v zimních měsících. 
Podobným způsobem se zjemňovaly i další evropské trendy, například brutalismus.
Je ovšem důležité pochopit také ideologický kontext, kdy převládal důraz na celkový společenský blahobyt (tzv. ideologie welfarismu). Nejde o komunismus ani socialismus, ale o sociálně demokratickou představu silného státu, který iniciuje výstavbu důležitých veřejných budov. Zejména v padesátých a šedesátých letech zažívala země hospodářský rozmach, trh byl poměrně silný a stát trval na tom, aby se investovalo do škol, radnic, plováren atd. Welfarismus je uměním mnoha. Vychází z myšlenky, že architektura by měla sloužit mnoha lidem. Těmto hodnotám většina dánských architektů pevně věří. Věří, že architektura nemá být jen pro nejbohatší elitu, ale pro všechny. Samozřejmě mohou být někdy takové myšlenky zpochybněny realitou, obzvlášť v dnešní době, kdy se města rychle mění. Ale principiálně je důležité pochopit, že všichni velcí modernisté v Dánsku vycházeli ze silné víry v celkový společenský blahobyt a z důvěry v sociální stát jako nástroj sociálního inženýrství, který vytváří společnost. Byli dárci formy (dánsky formgivning = navrhovat), doslova formovali společnost prostřednictvím architektury.

 

Před deseti lety vyšla vaše souhrnná publikace Nová vlna v dánské architektuře (Den ny bølge i dansk arkitektur / The new wave in Danish architecture, Arkitektens Forlag, 2012). Co přesně ta nová vlna znamenala, mohl byste ji pro nás definovat?
V devadesátých letech se tehdejší mladé generaci architektů naskytla v dosud nevídaném měřítku příležitost vycestovat do zahraničí a pracovat v mezinárodních kancelářích. Přitom jim cestu částečně financoval stát, znovu se zde tedy objevuje vliv sociálního státu. Dříve se mezinárodní trendy dostávaly do Dánska pouze prostřednictvím nejbohatší elity (v 17. a 18. století), teď mohl najednou vycestovat kdokoli. Bjarke Ingels, Dan Stubbergaard a mnozí další odešli do Nizozemska pracovat v OMA nebo v MVRDV. Když se vrátili, pamatuji si, jak Bjarke prohlašoval: „Dost už s těmi nudnými krabicemi.“ Skandinávský modernismus totiž mezitím postupně nabral podobu takových hezkých krabicovitých budov. Důležité byly hlavně kompozice a materiály, a vznikaly pak často velmi přísné a opravdu celkem nudné krabice. S globalizací přišel naopak do Dánska vliv konceptualismu – architektury jako konceptu. A byl to právě konceptualismus, který v kombinaci s pokročilou technickou zdatností a prezentační obratností mladé generace (především šlo o tvorbu počítačově rendrovaných vizualizací) umožnil jejich fantastický nástup na scénu. Konkurenci z řad starších kolegů zcela zastínili, svůdnými konceptuálními návrhy vyhrávali všechny soutěže a úplně přepsali pravidla hry. Stará skandinávská tradice zaměřená především na materiály a kompozici byla nahrazena koncepčním myšlením a snahou vycházet více vstříc trhu, ne se snažit reprezentovat nějaké vysoké ideály. Zároveň tou dobou také postupně docházelo k propojení celosvětové architektonické scény. Bylo snadné navrhovat projekt do Číny nebo USA. Celý obor procházel velkou proměnou. Mladá generace dokázala nových možností využít a přijímat změny za pochodu, úplně se odtrhla od starých tradic. Nezajímaly ji. Autoritám nikdo nevěřil. To nebyl přístup „stojíme na ramenou velikánů a jejich odkaz předáváme dál“. Mezi mladou skupinou architektů ze studií jako EFFEKT, Transform, BIG, COBE, Addept, NOA architects a dalších panovala velká názorová shoda, byli to přátelé, pracovali spolu, navzájem soutěžili a inspirovali se. Ovšem ze strany establishmentu se jim dostávalo velké kritiky. Proto se museli navzájem podporovat. Nová vlna začíná okolo let 2001–2002, poté co BIG vyhráli svou první velkou soutěž v Dánsku. Tehdy se ještě jmenovali PLOT a šlo o společný projekt Bjarkeho Ingelse a Belgičana Juliena de Smedta. Studio vlastně tvořili jen oni dva, původně kolegové z OMA. V podkrovním bytě spolu pracovali na různých soutěžích. Naše studio EFFEKT se tehdy umístilo v soutěži druhé. Na slavnostním vyhlášení jsme se potkali a stali se z nás přátelé. Dan Stubbergaard tehdy začal pracovat v PLOT a brzy se stal jejich důvěrným spolupracovníkem, později založil vlastní studio COBE. Všichni jsme byli propojení.


Jak se nová vlna projevovala v architektuře?
Nejvíce právě tím, že se přestaly brát přílišné ohledy na tradiční architektonické hodnoty. Na principy tradiční lidové architektury, na klasické kompozice. Studenti a studentky na Královské akademii se například kompozici fasád přímo učili a panoval zde poměrně jasný a konzervativní názor, co to znamená tradice a jak je tradice architekturou aktivována. Najednou se však objevila generace, která na tyto architektonické autority vůbec nebrala ohled. Nebo hledala nové. Takovou autoritou byl pro ně právě Rem Koolhaas.


Proč zrovna on?
Možná protože začínal u filmu a u novin. Byl víc editorem než architektem. Představa, že by se architektura mohla dostat do masových médií, byla nová a lákavá. Z analýzy zpracovávané pro mou poslední knihu vyplynulo, že po nástupu nové generace se architektura objevovala v novinových článcích desetkrát víc než předtím. Stala se doslova mediálním fenoménem. Byla na titulních stranách největších deníků, pomáhala utvářet naše smýšlení o společnosti. Prezentace a komunikace se staly základem každého architektonického projektu, celý koncept se často točil okolo toho, jak srozumitelně komunikovat myšlenku, životní styl. Aby lidé po takové architektuře toužili. Třeba jako raný bytový projekt od BIG, který měl tvar hory a také se tak jmenoval. Názvy projektů musely být snadno zapamatovatelné a pochopitelné. Vnímání této veřejné role architekta pak pochopitelně ovlivňovalo i stavby. Architekti nebyli umělci, tvořili formu, formovali však nejenom budovy, ale i představy o tom, jak by měla nová globalizovaná Kodaň vypadat. Dnes můžeme u některých těchto kanceláří pozorovat pozvolný návrat k některým tradičním hodnotám. Dělám teď například knihu s Danem Stubbergaardem z COBE, kde studujeme i některá dnes již klasická díla modernismu, jako například Grundtvigův kostel v Kodani, což je úžasná stavba celá vyzděná z cihel, velmi konceptuální kvůli tomuto materiálnímu minimalismu, a obecně se snažíme zkoumat, jak se v rámci skandinávského modernismu mohou koncept a materiálová kvalita prolínat. Před dvaceti lety však zcela převládl úžas z objevené síly médií a komunikace, takže mnoho tradičních hodnot upadlo v zapomnění.


O čem bude vaše příští kniha?
Teď zrovna pracuji na knize o nové kodaňské spalovně odpadu ARC (Amager Ressourcecenter), která vyrábí teplo pro velkou část města a na jejíž sklonité střeše se nachází veřejně přístupná krajina s lyžařskou sjezdovkou. Projekt vlastně řeší několik problémů najednou. Z původně hluchého místa na mapě vzniká jedna z nejzajímavějších destinací, kam se ve městě vydat, zároveň se velmi efektivně využívá energie z odpadu přeměnou na elektřinu čistým procesem. Jde o jeden z těch optimističtějších a nadějnějších projektů. Baví mě mimo jiné objevovat celou agendu Evropské unie kolem energetické účinnosti. S probíhající válkou na Ukrajině jsou otázky nakládání s energiemi a teplem ještě více přítomné.


Architektura se často soustředí na fasády, ovšem u tohoto projektu je to střecha, které byla věnována velká pozornost. Dánská architektura také obecně lépe pracuje s prostorem mezi budovami.

V roce 1971 vydal profesor Jan Gehl svou slavnou knihu Život mezi budovami (česky vyšlo v roce 2000 v Nadaci Partnerství, pozn. red.). Byla přeložena do 35 jazyků a dnes se prodává po celém světě. Gehl v ní kritizuje modernismus, který se soustředil příliš na objemy a formy domů, ne na prostory mezi nimi. Kodaň se pak stala laboratoří Gehlova nového přístupu. Z rušných ulic se dělaly pěší zóny. Přetočila se celá hierarchie pohybu po městě. Místo dopravních inženýrů se ke slovu dostali architekti a krajinářští architekti. Gehl stál i za proměnou Times Square na pěší zónu. Šlo o obrovsky vlivnou postavu. Zároveň s těmito změnami se také součástí městské krajiny začala stávat příroda. Obecně ale Jan Gehl zde v Kodani vynalezl a prověřil celou konfrontaci modernistické hierarchie dopravní funkčnosti. Inspiroval se sice myšlenkami americké novinářky Jane Jacobs, autorky publikace Život a smrt amerických velkoměst (Mox Nox, 2013), a dalšími, ale téma posunul mnohem dál.
Je pravda, že v mnoha dnešních městech veřejný prostor stále slouží primárně pro dopravu z místa A do místa B. Podle myšlenek Jana Gehla ale veřejný prostor určitým způsobem reprezentuje stav společnosti: když funguje dobře – je tam bezpečno, můžete se tam potkávat –, máte dobře fungující demokracii. V Dánsku byl tedy kvalitní veřejný prostor propagován jako místo setkávání, kde se společnost mísí a propojuje. Takový postoj navíc podporovaly různé nadace, téma se lobbovalo politikům.
Teď se potýkáme s krizí biodiverzity a ke slovu se dostávají studia jako SLA, které pro ARC navrhovalo krajinářské řešení, a ta se snaží propagovat myšlenku rostlého namísto vystavěného prostředí. Do měst vracejí rostliny i biodiverzitu. Samozřejmě je složité dělat to v měřítku, které bude mít nějaký efekt, ale snaží se a jsou úspěšná.


Vaše vydavatelství Arkitektens Forlag publikovalo nedávno dvě knihy, první se nazývala Kritisk By – Critical City – The success and failure of the Danish wellfare city (2019) a druhá The Welfare City in Transition, která byla kompilací starších textů z let 1923–2020 (2020). Poselstvím těchto knih se zdá být, že Kodaň je sice v mnoha ohledech úspěšným městem (umisťuje se například vysoko na žebříčku nejlepších míst k životu), přitom však nedokáže zabránit růstu ekonomických nerovností a dlouhodobým strukturálním problémům v sociální oblasti. Co se musí stát, aby byla Kodaň přístupnější pro všechny vrstvy obyvatel?
Zmiňované publikace pojmenovávají paradoxní situaci, kdy je Kodaň na jednu stranu obrovsky úspěšná, ale na druhou stranu je také velkým zklamáním. Autoři si v nich kladou základní etickou otázku: Kdo má právo na město? Vzhledem ke zmiňovanému důrazu na ideologii všeobecného blahobytu je současná míra gentrifikace a narušení společenských vazeb městskou výstavbou trpce ironická. V knihách tak zaznívá kritika naší posedlosti „žitelností“ města, když na tradiční ideály rovnosti a bratrství jsme dávno zapomněli.


V doprovodném textu k výstavě v Dánském pavilonu na bienále architektury v Benátkách v roce 2016 spolu s Borisem Brormanem Jensenem píšete: „Chceme představit dynamický snímek současné dánské architektury a urbanismu, ale naším záměrem není pouze klouzat po povrchu. Chceme zkoumat, rozebrat a diskutovat o paradoxech a konfliktech, které nový humanismus v současné architektuře přináší.“ Jaké konflikty a paradoxy jste měli na mysli?
Naše výstava zkoumala koncept architektury jako umění mnohých, kdy společnost investuje do špičkových veřejných institucí, jako jsou školy, nemocnice, školky, veřejný prostor atd., v zájmu občanů. Dnes je však zřejmé, že od padesátých a šedesátých let minulého století, kdy se koncept sociálního státu těšil skutečně velké popularitě, ve stavebním sektoru převládly principy tržní ekonomiky spojené s tvrdou regulací, takže dostát tehdejším ideálům je téměř nemožné.


Právě jste dokončil svou aktuální knihu nazvanou Nová dánská architektura (Ny Dansk Arkitektur, Strandberg Publishing, Kodaň). Mohl byste nám ji představit? Co se změnilo za deset let, které uplynuly od vydání Nové vlny?
Má nová kniha je o pluralitě, o mnohosti návrhových postupů. Dánská architektura za posledních pět let obrovsky narostla, v mnoha směrech, co se týče navrhování. Například architektky Dorte Mandrup a Lene Tranberg dnes patří k nejtalentovanějším a nejznámějším v celém oboru a zastupují přitom mnohem tradičnější přístup ke skandinávskému modernismu, který vynesly na další úroveň. Samozřejmě studiím jako BIG a COBE se stále daří velmi dobře. Navíc je tu teď další skupina mladších a menších kanceláří, většinou mají jen něco okolo pěti lidí, které opět hodně pracují s materiály a kompozicí. Dělají architekturu téměř jako umění. Jde o generaci vyrůstající s blížící se hrozbou klimatické krize, v atmosféře, která také odhalila problematičnost celého stavebního průmyslu. Nemají optimismus BIGu. Jejich přístup je velmi prostý a jednoduchý, v pozitivním slova smyslu. Všechny tyto proudy jsou v současné dánské architektuře obsaženy.
Pracoval jsem na knize pět let, zrovna jsem ji dokončil a sepisoval úvodní kapitolu, když mi došla jedna věc. Chtěl jsem zachytit současnou architekturu, ale vlastně jsem vytvořil její archeologii. Téměř všichni autoři zmiňovaní v knize již nějakým způsobem zastupují minulost. Projekty jsou příliš monumentální, umělecké, dokonalé, příliš konceptuální. Kdybych psal stejnou knihu dnes, vybral bych pravděpodobně jiné projekty a přístupy. S příchodem klimatické krize se vše od základu mění. A věřím, že se také od základu změní dánská architektura. Některé z kanceláří zastoupených v knize třeba nebudou za deset patnáct let ani existovat, protože tu změnu nepochopí a neadaptují se.
Přednáším na Královské dánské akademii umění, takže jsem s budoucí generací architektů pravidelně ve styku. Jejich vidění architektury je úplně jiné. Krizi vnímají velmi silně a pod jejím vlivem přetvářejí architektonickou praxi. Někteří dokonce obor opouštějí, protože nechtějí být součástí procesu, který je tak konzervativní, nemocný a tak těžko se přizpůsobuje. Celá idea architektury jako tvarování forem, skandinávského modernismu, pravidel kompozice, to vše je novou generací zpochybňováno. Pohánějí je pochybnosti, důraz na etické otázky, hněv vůči starším generacím.
Mezi etablovanými architekty jsou samozřejmě i tací, kteří jsou dost rozumní na to, aby změnu dokázali zachytit, aby nepropásli příležitost pomoci celé odvětví transformovat. BIG, COBE, EFFEKT, všichni se snažíme přijít na způsob, jak by mohla klimatická krize navrhování ovlivnit v pozitivním smyslu.


Řekl byste, že dnešní studenti a studentky berou celou problematiku vážněji a zodpovědněji vzhledem k budoucnosti než například zmiňovaná generace nové vlny, která se chtěla spíše bavit, kdy Bjarke Ingels brojil proti „nudným krabicím“?
Rozhodně. Pro mě aktuálně nejzajímavější kanceláří jsou pihlmann architects a jejich projekt v severozápadní části Kodaně, ve staré a poměrně chudé industriální čtvrti. Realizují tu kulturní centrum pro jednu nadaci, rekonstruují za tím účelem velmi obyčejnou kancelářskou budovu ze šedesátých let minulého století. Normálně by se taková stavba spíš zbourala, ale oni všechno zachovávají, byť třeba různé prvky použijí někde jinde. Jako když mačkáte Ctrl+X a Ctrl+V na počítači. Pokud například ruší některé podlaží, konstrukci vyříznou a použijí na schodiště. Každý prvek budovy je znovuvyužitý. Uhlíková stopa projektu bude tím pádem minimální. Původně šlo o velmi průměrnou budovu a obyčejné materiály, přesto lze s touto ideou proměny stávajícího dosáhnout krásy. Vzniká velmi nesériová, skromně působivá estetika. Myšlenkami znovuvyužívání a cirkularity jsou dnešní studenti fascinováni. A já souhlasím. Pokud s tímto projektem pihlmann uspějí, bude to záblesk naděje pro mladou generaci, která zatím zažívá spíš beznaděj a postrádá nové hrdiny, protože k těm zavedeným se obracet nemůže.
Rozhovor proběhl 10. listopadu online.

 

Kristoffer Lindhardt Weiss (*1977) studoval filozofii na Kodaňské univerzitě a na pařížské Sorbonně. V letech 2003–2007 stál u počátků kodaňského studia EFFEKT. Akademicky působil na Královské dánské akademii umění a na Kodaňské univerzitě, kromě toho zastupoval Dánsko na mnoha národních a mezinárodních výstavních projektech. Dvakrát byl například spoluautorem výstavy v Dánském pavilonu na bienále architektury v Benátkách, a to v letech 2006 a 2016, přičemž výstava CO-EVOLUTION z roku 2006 vyhrála Zlatého lva pro nejlepší národní pavilon. V současné době je partnerem v kulturně-konzultační společnosti Wallner Weiss a ředitelem vydavatelství Arkitektens Forlag (The Danish Architectural Press).

 

Jan Magasanik (*1977, Ústí nad Labem) vystudoval Fakultu umění a architektury TU v Liberci, absolvoval stáže na pražské AVU, VŠUP a v kancelářích 4A architekti a DaM architekti. Od roku 2006 žije v Kodani a pracuje v kanceláři BIG – Bjarke Ingels Group. Je součástí týmu, který v tomto roce zvítězil v mezinárodní soutěži na Vltavskou filharmonii v Praze. Několik let působil v redakční radě časopisu ERA21www.big.dk

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2023 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2023 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.