Petr Hájek.
Petr Hájek.
Model objektu vloženého do sálu jízdárny v Litomyšli (2007–2013); posuvné čelo objektu pojíždí po kolejnicích v podlaze a jako paraván vymezuje prostor pro jednotlivé akce; zdroj: archiv Petra Hájka.
Model objektu vloženého do sálu jízdárny v Litomyšli (2007–2013); posuvné čelo objektu pojíždí po kolejnicích v podlaze a jako paraván vymezuje prostor pro jednotlivé akce; zdroj: archiv Petra Hájka.
Soubor staveb DOX+ v roce 2018 rozšířil galerijní a přednáškové kapacity Centra současného umění o sály pro tanec, hudbu, film či videoart (viz ERA21 #03/2018); foto: Benedikt Markel.
Soubor staveb DOX+ v roce 2018 rozšířil galerijní a přednáškové kapacity Centra současného umění o sály pro tanec, hudbu, film či videoart (viz ERA21 #03/2018); foto: Benedikt Markel.
Návrh utopického města Urbo Kune využil více než kilometr dlouhý zbraslavský kamenolom; zdroj: archiv PH.
Návrh utopického města Urbo Kune využil více než kilometr dlouhý zbraslavský kamenolom; zdroj: archiv PH.
Model utopického města Galegion, které propojilo instituce filmového archivu, muzea a galerie; zdroj: archiv PH.
Model utopického města Galegion, které propojilo instituce filmového archivu, muzea a galerie; zdroj: archiv PH.
Reinstalace modelu Slovenské národní galerie z 15. bienále architektury v Benátkách; v rámci doprovodného programu se model stal součástí tanečního představení souboru Farma v jeskyni; zdroj: archiv PH.
Reinstalace modelu Slovenské národní galerie z 15. bienále architektury v Benátkách; v rámci doprovodného programu se model stal součástí tanečního představení souboru Farma v jeskyni; zdroj: archiv PH.
Odměněný návrh ateliéru Petra Hájka pro Vltavskou filharmonii se odkazuje na oblé tvary kamenů modelované proudící vodou; model: Petr Hájek Architekti.
Odměněný návrh ateliéru Petra Hájka pro Vltavskou filharmonii se odkazuje na oblé tvary kamenů modelované proudící vodou; model: Petr Hájek Architekti.
Návrh Muzea živlů, respektive Muzea lanové dráhy v Peci pod Sněžkou, se inspiroval projektem švýcarského architekta Gigona Guyera, který realizoval podobnou stezku v parku archeologického muzea u Osnabrücku; model: Petr Hájek Architekti.
Návrh Muzea živlů, respektive Muzea lanové dráhy v Peci pod Sněžkou, se inspiroval projektem švýcarského architekta Gigona Guyera, který realizoval podobnou stezku v parku archeologického muzea u Osnabrücku; model: Petr Hájek Architekti.
Koncertní sál v Karlových Varech se právě dokončuje; kromě sálu se v Císařských lázních realizuje muzejní expozice včetně výstavy Historie lázeňství podle návrhu studia Loom on the Moon architekta Martina Hejla; zdroj: archiv PH.
Koncertní sál v Karlových Varech se právě dokončuje; kromě sálu se v Císařských lázních realizuje muzejní expozice včetně výstavy Historie lázeňství podle návrhu studia Loom on the Moon architekta Martina Hejla; zdroj: archiv PH.

Architektura se rozezněla

Rozhovor Filipa Landy s Petrem Hájkem

Petr Hájek patří k architektům, kteří ve své tvorbě berou zvukovou složku velmi vážně. Už od prvních realizací v rámci studia HŠH architekti se zaměřoval na akustiku, které dokonce dokáže podřídit základní myšlenku a celkový koncept stavby. Jeho zájem o zvuk a hudbu vyvrcholil ve chvíli, kdy stanul na pódiu s významnými interprety a dirigenty jako spoluautor experimentální hudební kompozice. Hovořili jsme s ním o komponované architektuře a urbanismu, o aktuálních projektech jeho ateliéru i o specifických zadáních pro jeho studenty.

 

Propojení architektury se zvukem a hudbou je téma, na které kladeš důraz téměř v každém svém projektu. Jak ses k tomu dostal? 
Můj táta byl původní profesí učitel matematiky a fyziky. Za totality nemohl učit a pracoval v technických službách, tak jsem byl doma jeho jediným žákem. Měli jsme velkou knihovnu o geometrii, optice, akustice… Četl jsem knihy o Teslovi nebo Edisonovi, zajímalo mě, kde se to v nich vzalo. Možná i proto jsem se chtěl stát vynálezcem. Z různých domácích krámů jsem sestrojoval gramofony nebo periskopy. Doslova jsem v tom ležel a později jsem začal tyto dětské vzpomínky vytahovat z pomyslného šuplíku podvědomí. 


Téma zvuku jsi vnesl už do prvních významných projektů někdejšího studia HŠH architekti…
To je pravda. První realizací, která se zabývala akustikou, byl multifunkční sál v rámci Arcidiecézního muzea v Olomouci. V sále lze měnit akustické parametry díky posuvnému závěsu. Říká se, že když v roce 2006 vystupovala v Olomouci Suzanne Vega, proměnlivá akustika ji zaujala natolik, že si tam přála pořídit nahrávku pro svou novou desku.


Pak následoval, myslím, sál v Litomyšli. Také s proměnlivou akustikou.
Do historické budovy jízdárny na Zámeckém návrší v Litomyšli jsme měli navrhnout univerzální prostor pro pořádání koncertů, výstav, přednášek a dalších společenských akcí. Obtížnost toho úkolu spočívala ve velké době dozvuku stávajícího prostoru, který přesahoval 4 sekundy. To je dobré pro varhanní koncert, ale velký problém pro komorní hudbu nebo mluvené slovo. Napadlo mě, že by se dovnitř jízdárny mohl vložit objekt na kolejích. Tvořil by píst, který může celý sál „nakrájet“ na různě velké prostory. Podle potřeby může upravovat objem, a tím měnit akustické vlastnosti. 


Po dokončení sálu v Litomyšli tě oslovil Leoš Válka, zakladatel Centra současného umění DOX v pražských Holešovicích. Do sousedního vnitrobloku jste pak navrhli dva sály, jeden větší univerzální prostor a menší zkušebnu pro divadelní soubor Farma v jeskyni. Náš časopis tento soubor staveb označovaný spolu se sousedním rekonstruovaným objektem jako DOX+ před pěti lety publikoval. Zaujalo mě, že akustika sálu je vysoce ceněna, ať už se v ní odehrávají hudební, filmové, divadelní, nebo taneční produkce. Jak jste toho dosáhli?
Leoš Válka chtěl na začátku konferenční a taneční sál s malou taneční zkušebnou. Málo se o tom mluví, ale tanec potřebuje skvělou akustiku. Ve chvíli, kdy má divák akustický kontakt s dechem a pohybem tanečníka, zážitek se násobí a je nepoměrně lepší, než když představení vnímáš pouze jako obraz. Proto jsem ho přesvědčil, že musíme mít sál s co nejlepší akustikou. Ten má nakonec proměnlivou akustiku jednak díky speciálním hranolům ve stropě, které lze motoricky přetáčet, jednak díky foyerům, které mohou fungovat jako dozvukové komory. Vzduchový objem jednoho foyeru napojeného při koncertu na sál dokáže prodloužit dobu dozvuku až o 0,2 sekundy. Akustickou ochranu vnitřního prostředí v tomto případě přebírá vnější „polstrovaná“ fasáda. Ta mimochodem tlumí i hluk ve vnitrobloku, který se tak stává přívětivější pro ptáky, kteří zde žijí. 


Při některých koncertech lze použít budovu jako hudební nástroj. Jak to funguje?
Při statickém posouzení betonového balkonu hlavního foyeru se ukázalo, že bude nutné konstrukci podepřít nebo zavěsit. Mně se to nejdřív nelíbilo, ale pak mě napadlo, že by se táhla mohla použít jako struny, které by se pak daly šroubením vypnout a vyladit. Umístili jsme jich tam víc, než bylo potřeba, abychom získali různé délky pro různý frekvenční rozsah. Celá budova se tak stala ozvučnicí, hudebním nástrojem rozeznívaným skrze tyto struny. To jsme později využili při interpretaci skladby s názvem 15 minut a 15 vteřin ve městě Galegion, která se hrála podle partitury vzniklé transformací architektonických výkresů. 


Tím se dostáváme k výzkumnému projektu Galegion. Se studenty FA ČVUT v Praze a VŠVU v Bratislavě jste se zabývali hledáním nových metod navrhování tzv. komponovaných měst. 
S myšlenkou komponovaného urbanismu mě seznámil česko-rakouský teoretik architektury Jan Tabor (1944–2021), který mě v roce 2015 přizval ke svému projektu s názvem Urbo Kune, na němž spolupracoval s komorním orchestrem Klangforum Wien. Jedním z cílů bylo navrhnout imaginární hlavní město Spojených států evropských – Jan byl evropský federalista a velmi této myšlence fandil. Název Urbo Kune pochází z esperanta a znamená „společné město“, nebo jak zdůrazňoval „město společně“. Vytvořil pro něj ústavu i koncept hymny. Hymna byla generovaná algoritmem tak, aby pokaždé zněla v drobných nuancích jinak. Stále stejná, ale zároveň i stále nová. Město nemělo být navrženo podle typologických pravidel a regulací, ale mělo být komponováno obdobně jako hudba. Aby Jan Tabor ukázal, co má na mysli, nechal na jednom ze setkání v Klangforu zhudebnit skici Zahy Hadid. Partitura představovala soubor pravidel a hodnot, které je možné transformovat i do metody návrhu urbanismu nebo architektury. Tak vznikl náš školní výzkum a jeho výsledkem byla dvě komponovaná města. První bylo Urbo Kune ve zbraslavském kamenolomu a druhé Galegion na mostě inteligence v Praze. Oba projekty se použily zpětně i jako partitury a byly zhudebněny na dvou koncertech. Urbo Kune ve Vídni Pavlem Janem a Galegion Martinem Janíčkem a Filipem Jakšem v rámci Pražského jara u příležitosti koncertu Klangfora v DOX+. Zajímavé bylo, že se hrálo přímo na budovu koncertního sálu. Architektura se rozezněla.


Jak vzniklo slovo Galegion?
Samotný návrh města filmu iniciovaly Terezie Křížkovská a Adéla Mrázová ze společnosti NaFilM. Snažily se vytvořit podmínky pro vznik instituce, která by v sobě integrovala filmový archiv, muzeum a galerii, a přišly za mnou, zda bych jim tuto myšlenku pomohl zhmotnit. Chtěl jsem tuto trojjedinou instituci pojmenovat jedním slovem, které by tři funkce zastřešovalo. Četl jsem tou dobou knihu Arsemid od matematika, kognitivního vědce a filozofa Ivana M. Havla, která mi imponovala. Věděl jsem, že už se umělým jazykem zabýval, a oslovil jsem ho. Souhlasil a vytvořil slovo Galegion.


Fascinuje mě, s jakou přirozeností ve své tvorbě nebo v ateliérových zadáních pro studenty stíráš hranice mezi jednotlivými obory. Urbanistická kompozice jako hudební partitura, dům jako hudební nástroj. Galegion spojuje architekturu, literaturu, film, výtvarné umění, hudbu…
Zakladatel futurismu Filippo Tommaso Marinetti v jedné disputaci říká, že pokud chceme rozšířit své myšlenky, musíme se spojit s dalšími druhy umění. Myšlenky architektury lze jako memy šířit skrze malířství, sochařství, hudbu nebo skrze literaturu a naopak. Když jsme ještě v rámci HŠH dělali výstavu Prostorový dům, natiskli jsme katalog v nákladu několika tisíc kusů, ale výtisků se prodalo jen málo a zbytek jsme si nechali. Při projektu Urbo Kune jsem šel jinou cestou. Oslovil jsem spisovatele Miloše Urbana, aby toto imaginární město oživil a napsal o něm román. Řada jeho knih jsou bestsellery a mají pevný okruh čtenářů – od listopadu do konce roku se prodalo kolem 10 tisíc výtisků. Díky tomu jsme svoje myšlenky rozšířili k mnoha lidem, kteří se možná do té doby o architekturu nezajímali.


Pro mě je zajímavý ten opačný postup – čekal bych, že nejdřív vznikne textový popis města a na jeho základě model. Tady byl nejdřív projekt a teprve z něj Miloš Urban odvíjel děj svého románu Urbo Kune (Argo, 2015). 
Až na jednu výjimku – Miloš do své knihy potřeboval zakomponovat knihovnu, která tam původně nebyla. Nejdřív ji popsal a my jsme ji podle jeho textu do knihy navrhli. 


Zapojení více oborů jsi také uplatnil v expozici československého pavilonu na 15. benátském bienále architektury v roce 2016. Projekt s názvem Starost o architekturu: vyzvání Arché architektury do tance jste připravili v autorském týmu ve složení Benjamín Brádňanský, Vít Halada, Ján Studený, Marián Zervan a Monika Mitášová. Čeho se výstava týkala? 
Společný návrh se zaměřil na budovu Slovenské národní galerie, která byla tenkrát před rekonstrukcí. Projekt měl několik rovin a byli do něj zapojeni architekti, teoretici a taneční studio Viliama Dočolomanského Farma v jeskyni. Monika Mitášová s Mariánem Zervanem dlouho a podrobně zkoumali dílo Vladimíra Dedečka a velmi zajímavě ho interpretovali, což se stalo stěžejním základem pro expozici. Farma v jeskyni pak model Slovenské národní galerie převyprávěla tancem na reexpozici. Do celého projektu byli zapojeni i naši studenti z Katedry architektonické tvorby VŠVU.


Na VŠVU vedeš ateliér i zmíněnou katedru, působíš také na FA ČVUT v Praze. Zpracováváte se studenty nějaké projekty související se zvukem? 
Ano, poměrně často. Jako příklad uvedu dvě zajímavé práce. Tunel na opuštěné slovenské železniční trati byl přeměněn na hudební nástroj. Do padesátimetrové dutiny tunelu byla natažena struna a vložena lineární ozvučnice. Nahoře, směrem do krajiny, vyústily mnohočetné průduchy. Posluchači si mohli lehnout na louku, na deky pod širé nebe a zaposlouchat se do hudby vyvěrající z hlubin. Obdobně jsme pracovali s opálovými doly na východě Slovenska, kam jsme navrhovali podzemní koncertní sál. Dlouhé tunely s uzavíratelnými průduchy ústily do stěn sálů a modelovaly zvuk při extrémních dobách dozvuku. S pražskými studenty jsme zkoumali možnosti pro novou pražskou filharmonii, hledali jsme pro ni vhodná místa, některá i přímo na ostrovech.


Právě návrhem Vltavské filharmonie vyvrcholila tvá práce s akustikou. Ve velké mezinárodní soutěži jste dokonce získali 4. místo. Spolupracovali jste na akustickém řešení s nějakým specialistou? 
Do soutěže jsme vstupovali samostatně jako Petr Hájek Architekti, tedy bez zahraničního partnera. Na návrhu jsme posléze spolupracovali s Marcem Quiquerezem ze studia Nagata Acoustics. Návrh vycházel z inspirace řekou Vltavou a její energií. Proudění vody se transformovalo do tvarů sálů v exteriéru i interiéru. 


Sály mají oblý tvar, což na mě na první pohled nepůsobí jako ideální akustické řešení.
Zvenku jsou sály tvarované jako oblázky, nicméně zevnitř jde o jakýsi tekutý prostor s tribunami uspořádanými do takzvané vinice, po vzoru slavného konceptu amerického akustika s českými kořeny Leo Beranka či architekta Hanse Scharouna. Hlediště i orchestřiště jsou pak vloženy do korpusu s trojúhelníkovými stěnami pro odraz zvuku různými směry. Akustice pomáhají i speciální odrazné desky u stropu, které slouží i k tomu, aby se hudebníci slyšeli navzájem. Aby se neztrácel akustický tlak, vzdálenost posledního posluchače od pódia nepřekračuje 21 metrů. Oproti klasickému shoe boxu poskytuje vinice lepší zážitek pro diváky, ale může mít horší akustiku na okrajích hlediště. Akusticky ideálně vychází půdorys čtverce, ale ten značně omezuje kapacitu v hledišti. Při straně 18 metrů je to kolem 500 posluchačů a to je na filharmonii naprosto nedostatečné. Labská filharmonie v Hamburku (Herzog & de Meuron, 2017) má kapacitu 2 100 posluchačů právě díky tomu, že sedačky jsou uspořádány ve viničních terasách. Je to vždy něco za něco.


Na čem pracujete v současnosti?
Aktuálně navrhujeme Centrum dětské paliativní péče Nová Cibulka pro nadaci rodiny Vlčkových. Přednostně pracujeme na západní zahradě. Ta má být otevřena na konci léta tohoto roku společně s Domem zahradníka, který navrhuje kolega architekt František Brychta. V těchto týdnech prezentujeme virtuální model celého záměru odborné a laické veřejnosti. Procházet se v reálném měřítku stavbou je fascinující. Samozřejmě i užitečné v tom, že je možné řadu momentů ověřit. Na začátku dubna spustíme projekt pro stavební povolení na rekonstrukci historických budov a lůžkovou část nové budovy. 
Co se týká tématu hudby v architektuře, dokončujeme realizaci koncertního sálu v Císařských lázních v Karlových Varech. Vestavbu tvoří ocelová vložená konstrukce. Stojí na šesti nohách a její objem se důsledně vyhýbá přímému kontaktu s historickou budovou. Nohy jsou odpružené kužely bránícími přenosu vibrací od proudění vody z nedaleké řeky a od vibrací z dopravy přilehlé komunikace. Objekt vizuálně i funkčně připomíná červeného robota transformera. Proměňuje podle potřeby velikost hlediště i jeviště, upravuje akustiku i parametry prostoru. Sál v sobě má integrované potřebné audiovizuální a scénické technologie. Bude vybaven tak, aby se mohl stát i jedním z kinosálů Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Primárně však bude sloužit Karlovarskému symfonickému orchestru, který v horních dvou patrech nalezne své zázemí se zkušebnami a šatnami. 


Hlavním materiálem vloženého objektu je kov. Není to z akustického hlediska problém?
Povrch vestavby je z velké části difuzní, tedy do jisté míry akusticky neutrální. Konstrukce jsou robustní a provázané s ohledem na eliminaci interferencí. Naopak si myslím, že v tomto případě je zvuková vodivost konstrukce při koncertu výhodou. Sál se takzvaně rozehraje a zesílí energii orchestru.


Pevnou součástí návrhu jsou také varhany. Co to bude za nástroj? Spolupracujete na jeho výrobě s nějakým konkrétním varhanářem?
Budou to velmi speciální moderní varhany s píšťalami se zabudovanou elektronikou. Nástroj by měl v ideálním případě obsahovat dva 120kanálové zesilovače – zjednodušeně řečeno půjde o jakési speciální 120pásmové reproduktory s velkým rejstříkem toho, co dokážou zprostředkovat. S vývojem nástroje nám pomáhají hudebník a performer Martin Janíček a akustický inženýr Martin Vondrášek (AVT Group), se kterými spolupracujeme dlouhodobě. 


Probrali jsme realizace určené přímo pro koncertní účely. Jaké další vaše stavby pracují se zvukem?
Fenomén hudby a zvuku se v nějaké podobě objevuje v téměř každém našem projektu. Mohl bych zmínit přestavbu vodárenské věže na Letné (viz ERA21 #04/2020), kde lze zvukové parametry horního sálu přizpůsobit nárokům dané produkce, příležitostně se zde odehrávají koncerty nebo recitace. Zmínil bych také Muzeum lanové dráhy v Peci pod Sněžkou, jehož součástí by měla být naučná cesta spojující novou a původní stanici lanovky. Funguje jako promenáda krajinou a obsahuje expozici živlů horské krajiny. Jednotlivá zastavení traverzové cesty tvoří pavilony, které pracují se světlem nebo se zvuky přírody. Jedná se o velké komory, které fungují jako jakási gramofonová přenoska zanořená do skály a zvýrazňující zvukové vibrace. Když vejdeš do zvukové komory, uslyšíš, jak čtyři kilometry pod tebou teče řeka. A abych nezapomněl, navrhujeme – jak by řekl Jan Tabor – kulturní statek Voděrádky. Recyklujeme s majitelem Petrem Vlčkem materiály z místní skládky a stavíme z nich kulturní centrum s divadlem, nahrávacím studiem a dalšími objekty. 


Jak konkrétně navrhuješ architekturu těchto staveb? Často jsi hovořil o inspiracích obory mimo architekturu…
Odpovím trochu oklikou. Descartes ve svém pojednání o optice říká, že to není oko, co vidí, ale je to mozek. Nejsilnější vjemy nám poskytuje pět základních smyslů: zrak, sluch, čich, chuť a hmat a možná ještě některé další receptory, o nichž ale moc informací nemáme. Současná civilizace adoruje obrazovou stránku, přitom ty zbývající jsou stejně důležité. Mě při tvorbě architektury zajímají všechny smysly a snažím se je do návrhu komplexně zapojit. Každá stavba má svoje pachy nebo svou chuť. Když vystoupíš z letadla v Dubaji, ovane tě zvláštní vzduch, cítíš jeho vlhkost, chroupeš pouštní písek, slyšíš jiné zvuky, vidíš jiné obrazy. Snažím se navrhovat architekturu pro všechny smysly tak, aby někdy vyvolala silný prožitek a někdy byla zase tichá a neviditelná, nepřekážela životu v ní. Nemám recept, proto je náš přístup vždycky trochu jiný. 


Poslední otázkou se vraťme na začátek: co pro svou architektonickou tvorbu považuješ za nejdůležitější?
Asi svobodu. Investora, který mi umí dát důvěru. 
Rozhovor proběhl 25. ledna v Praze.

 

Petr Hájek (*1970, Karlovy Vary) vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a Školu architektury AVU v Praze. V roce 2018 získal cenu Architekt roku. Od roku 2004 působí jako pedagog na FA ČVUT, kde byl v roce 2017 jmenován profesorem. Vyučuje také na VŠVU v Bratislavě, kde vede katedru architektonické tvorby. V letech 1998–2009 působil v ateliéru HŠH architekti, v roce 2009 založil vlastní kancelář Petr Hájek Architekti. Mezi nejvýznamnější realizace patří například zvířecí krematorium Věčná loviště u Žižic (2021), rekonstrukce vodárenské věže na Letné v Praze (2018, viz ERA21 #04/2020), dostavba Centra současného umění DOX+ (viz ERA21 #03/2018), dům Chameleon v Praze (2014), Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí (2014, viz ERA21 #01/2014), úpravy zámeckého parku a kočárovny v Litomyšli (HŠH architekti, 2014), jízdárna na Zámeckém návrší v Litomyšli (HŠH architekti, 2013) nebo Arcidiecézní muzeum v Olomouci (HŠH architekti, 2006).
www.hajekarchitekti.cz

Odešlete e-mailem zpět »


ERA21 vydává ERA Média, s. r. o.
Chleborádova 69/22, 619 00 Brno

Telefon: +420 530 500 801
E-mail: redakce@era21.cz
Projekt se v roce 2024 uskutečňuje za finanční podpory: Ministerstva kultury ČR, Nadace české architektury, Statutárního města Brna a Státního fondu kultury ČR.
Copyright ©2004-2024 ERA Média, s.r.o
Použití článků a fotografií nebo jejich částí je bez souhlasu vydavatele zakázáno.

Informace o cookies na této stránce

Abychom získali představu o tom, co rádi čtete, využíváme na webu soubory cookies, které zpracováváme podle zásad ochrany osobních údajů. Chcete-li nám dát vědět, co vás zajímá, udělte prosím souhlas se zpracováním všech typů cookies.

 

Nastavení cookies

Cookie soubory, které jsou použité na těchto stránkách jsou rozděleny do kategorií a níže si můžete zjistit o každé kategorii více a povolit nebo zamítnout některé nebo všechny z nich. Jakmile zakážete kategorie, které byly předtím povoleny, budou z vašeho prohlížeče odstraněny všechny soubory cookie přiřazené do této kategorie.