Architektura vznikavosti

Jakub Kopec

Chceme-li pochopit a dále rozvíjet rozmanitost v tvorbě životního prostředí, bude nutné znovu přehodnotit dialektický pohled na něj. Ne ve smyslu vytváření a zdůrazňování různých polarit, ale skrze naslouchání a rezonanci životodárného napětí mezi nimi. Tak jako je pro vitální ustálenost nezbytná občasná nestálost, je pro životaschopnou domestikaci podstatná určitá míra divočení. Napomáhá totiž otevření se jinakosti, jejíž přijetí nemusí znamenat ztrátu našich stávajících hodnot, ale může být zcela zásadním pro jejich opětovné podněcování a aktualizaci. Vede k překonávání antropocentrického pohledu na životní prostředí a dekolonizaci jeho následků ve prospěch nových ekologií vzájemného mezidruhového soužití. 

Dosud mě neopustila fascinace vitální, tvořivou spontánností, která si nachází cestu k vlastní svébytné existenci a naplňování potřeb často navzdory ustanoveným mechanismům, standardům, předpisům, vzorům či očekáváním. Právě takové architektonické situace mě formovaly od dětství. Žebřík, který kdosi umístil k opěrné zdi naší ulice a po němž si lidé všech generací zkracovali cestu, ačkoli při tom museli přelézat zábradlí. Strmá pěšina mezi jinými dvěma úrovňově rozdílnými cestami, kterou za odřezanou částí zábradlí zhotovil můj praprastrýc jako zkratku na tramvaj. Útulna, již jsme si po vzoru Setonových Dvou divochů postavili v lese a kterou po čase krátce zabydlel jiný mládežník utíkající z domova... Žádná z těchto spontánních intervencí se samozřejmě nedochovala do dnešních dní. Nejen z důvodu jejich provizorního charakteru, ale i kvůli opětovné privatizaci mnohých míst a následnému úbytku zájmu o věci veřejné v jiné než pragmatické rovině osobního prospěchu. Žebřík se stal součástí soukromého pozemku s katalogovým rodinným domem, odřezaný kus zábradlí k rozpadající se zkratce na tramvaj navařili nazpět, z útulny zbyla jen jáma v lese postupně zapadající listím. 

Tato přirozená živelnost, nezkrotná vůle naplňující bezprostřední potřeby různých společenství a komunit nezmizela jen z prostředí mého dětství, ale vytrácí se i z dnešního „vyspělého“ světa. V ryzí podobě přežívá už jen na okraji moderní společnosti, v podobě neplánovaného osídlení či spontánně vyšlapaných cestiček (desire lines), anebo mimo ni, ve společenstvech zvířecích.¹ O to více se však objevuje a šíří v nejrůznějších hybridních formách, na jejichž přítomnost upozorňoval už v roce 1989 Félix Guattari: „Dnes se více než kdy jindy stala příroda neoddělitelnou od kultury; pokud chceme pochopit interakce mezi ekosystémy, mechanosférou a sociálními a individuálními referenčními univerzy, musíme se naučit myslet transverzálně. Stejně jako monstrózní mutantní řasy zamořují benátskou lagunu, i naše televizní obrazovky jsou okupovány a přesyceny zvrhlými obrazy a prohlášeními. Na poli sociální ekologie mají lidé jako Donald Trump dovoleno se volně šířit, podobně jako další druhy řas, a převládat v celých oblastech New Yorku a Atlantic City; ,redevelopuje‘ je rostoucími nájmy, čímž vytlačuje desítky tisíc chudých rodin; většina z nich je odsouzena k bezdomovectví, stávají se tak ekvivalentem mrtvé ryby ekologie.“² Tuto tezi, z eseje iniciující prolínání sociální, mentální a environmentální ekologie, Guattari uvedl výmluvným televizním experimentem Alaina Bombarda s chobotnicí. Poté co byla přesunuta z nádoby plné znečištěné vody, která by se dala načerpat v marseillském přístavu, do nádoby s čistou mořskou vodou, během několika vteřin přestala jevit známky vitality, klesla ke dnu a uhynula. Jiný citát Reného Dubose potom glosuje, že jsme na tom v podstatě podobně jako ona nebohá chobotnice: „V mnoha ohledech je moderní člověk jako divoké zvíře trávící svůj čas v zoo; stejně jako zvířata je bohatě krmen a chráněn před nepohodou, ale zbaven podnětů nezbytných pro mnoho funkcí jeho těla a mysli.“³ Jean-Marie Drot jde svým vyjádřením ještě dále: „Nechcípá tato společnost, tak dobře řízená našimi diplomovanými technokraty, vtěsnaná mezi své docela nové ochranné stěny, nechcípá tato společnost nudou? A neohlašuje neustálé putování zarostlých hipíků – oněch eleuzínských poutníků dneška – nějaký exodus, jednu z těch nepředvídatelných a nečekaných migrací, jejichž tajemství znají všechny živočišné druhy chránící se takto před smrtí?“⁴

Tyto a jim podobné výzvy a prohlášení naznačují, že nejde jen o romantickou představu zastánců sub- a kontrakultur, vymezujících se vůči všemu ustálenému opětovným upřednostňováním podvratného a nestálého, ale o skutečnou životní nejednoznačnost a naléhavost, kterou jsme jako nejvíce předomestikovaní savci již téměř přestali vnímat. (Nebo nám snad pandemie a válka na Ukrajině konečně otevřely oči?) Mimoto narážíme na dříve nepoznané meze společného obývání Země, které trefně shrnuje Zygmunt Bauman ve své knize o migraci: „Na planetě už nejsou žádná prázdná místa, která bychom mohli kolonizovat; a co hůř, neexistují už ani žádné země, k nimž bychom mohli přistupovat jako kolonizátoři pyšnící se silou dostatečně velkou na to, abychom je otevřeli nově příchozím tím, že je vyčistíme od domorodé populace. [...] Volba mezi přežitím a vyhynutím závisí na naší schopnosti ,žít bok po boku‘, v míru a projevovat solidaritu a spolupracovat s cizinci, kteří mohou, ale také nemusejí mít stejné názory a preference jako my.“⁵ Dovolím si tuto výzvu rozšířit i na vztahy ke všem ostatním živým bytostem, jichž se námi způsobená změna klimatu a šesté hromadné vymírání druhů týkají nejvíce. Chceme-li pochopit a dále rozvíjet rozmanitost v tvorbě životního prostředí, bude nutné znovu přehodnotit dialektický pohled na něj. Ne ve smyslu vytváření a zdůrazňování různých polarit, ale skrze naslouchání a rezonanci životodárného napětí mezi nimi. Tak jako je pro vitální ustálenost nezbytná občasná nestálost, je pro životaschopnou domestikaci podstatná určitá míra divočení. Napomáhá totiž otevření se jinakosti, jejíž přijetí nemusí znamenat ztrátu našich stávajících hodnot, ale může být zcela zásadním pro jejich opětovné podněcování a aktualizaci. Vede k překonávání antropocentrického pohledu na životní prostředí a dekolonizaci jeho následků ve prospěch nových ekologií vzájemného mezidruhového soužití. Možnosti naplnění tohoto posunu a přehodnocení zaužívaných pojmů výborně ilustruje publikace Domestication Gone Wild,⁶ jejíž příspěvky kriticky reflektují rozporuplné dopady lidského konání na přírodní prostředí a jeho obyvatele. 

 Z mnoha iniciátorů potřeby dekolonizace a citlivosti vůči přehlíženým druhům zmíním především rodáka z moravského Suchdolu nad Odrou Bernarda Rudofského, který se proslavil výstavou v MoMA a stejnojmennou publikací Architektura bez architektů. Její volné pokračování The Prodigious Builders dále rozvíjí pojetí architektury jako způsobu života spíše než privilegovaného umění stavět. Zvláště kapitola Brute architecture (surová, ale také zvířecí nebo instinktivní architektura) je do značné míry věnována architekturám fauny, k nimž jsou doplněny jen některé vybrané architektury našeho druhu. Podzemní obydlí krtků, bobří hráze, hnízda snovačů pospolitých, vosí hnízda nebo termitiště jsou prezentovány bok po boku se sochařským objektem Andrého Bloca v Meudonu či včelíny a holubníky různých nativních architektur. Rudofsky zdůrazňoval až romantizující představu o přirozených instinktech, včetně toho stavět, které jsme vlivem předomestikování v moderní době ztratili, a kritizoval aplikaci rigidních vzorců stavění pro nás i naše zvířecí sousedy. „Vynález ptačí klece musel být pro opeřený svět smutnou zprávou. Klec není domem, ale vězením, které se blíží našemu vlastnímu ubohému pojetí pohodlí. [...] Jediným prezentovatelným zvířecím domem vyrobeným člověkem je holubník. Má daleko k uzavírání ptáků, podporuje jejich nezávislost; každý den je dnem otevřených dveří.“⁷ Co by Rudofsky usuzoval o dnešních zvířecích velkochovech, multiplikujících modernistické schematismy průmyslových staveb, asi není těžké si domyslet.

Příběh jedné z ilustrací Rudofského textu, kaskády hrází severoamerických bobrů, poutavě rozvíjí esej Bobři a včely Irene Cheng,⁸ která shrnuje polemiku z 19. století, zda je zvířecí chování projevem jejich instinktu, nebo inteligence. Zatímco autor ilustrace Lewis Henry Morgan viděl důkaz bobří inteligence ve schopnosti adaptovat jejich vcelku neohrabané stavění různým místním podmínkám, přičemž dle něj nebyli bobři poháněni bojem o přežití, ale snahou o vlastní blaho a štěstí, Charles Darwin připisoval geometrickou dokonalost včelích pláství instinktivní logice hospodárnosti vosku a přírodních zákonů, bez včelího uvědomění si svých prostředků a cílů. Obě rozdílné teoretické interpretace tedy sledovaly především vlastní cíle jejich autorů. Nakolik jsou zvířecí chování a jeho projevy důsledkem vrozené intuice nebo rozumové schopnosti učit se, nám snad jednou vysvětlí sama zvířata (kéž by k tomu v budoucnu dopomohla ona rychle se vyvíjející umělá inteligence). Už nyní od nich můžeme pochopit mnohé. Slova Sanforda Kwintera inspirovaná jeho pobytem v africké savaně jsou v tomto ohledu dostatečně výmluvná: „Co nás učí každé zvíře – a slovo zvíře zde používám k označení schopnosti jakéhokoli živého procesu označovat nebo přetvářet své prostředí –, je to, že zvíře je tím, co dělá prostor něčím spíše než ničím; je tím, co určuje pozitivitu prostoru dokonce i při absenci konkrétních forem, tím, co určuje jeho schopnost uspořádat se, působit a dát se do pohybu. Zvíře tak činí dvěma způsoby: zaprvé, protože představuje zhuštění nebo smrštění vztahů v krajině – klimatu, geologie, vegetace, historie, relačních sítí s jinými živočišnými formami atd.; zadruhé, protože je obdařeno schopností pohybovat se a energií k jejímu vynaložení, představuje těkání prostoru, strůjce, kolem kterého se prostor a bytí odehrávají a rozvíjejí.“⁹

Tak jako se moderní vymezování vůči přírodě a nespoutané divokosti postupně transformuje v jejich opětovné objevování a rozvíjení v rámci (de)domestikovaného světa, jeho uzavřená rigidní pravidla nahrazuje pochopení tzv. otevřených komplexních adaptivních systémů. Svou roli zde hraje důležitý poznatek systémové teorie, podle něhož s rostoucí rozmanitostí či komplexitou neroste kontrola, ale náhoda a schopnost improvizace. Hovoříme o sebeplánování nebo samoorganizaci, která je založena na topologických vazbách a vykazuje známky vznikavosti¹⁰ – při zachování vnitřní integrity vztahů mezi jednotlivými částmi celku umožňuje jeho přizpůsobení se vnějším podmínkám. Příkladem může být tzv. inteligence roje, jejíž multiagentní simulace vzešly ze snahy o vysvětlení vzorců chování zvířecích společenství – rojů, hejn nebo smeček – a nachází uplatnění v nových výpočetních technologiích.¹¹ Na rozdíl od jejich komputerizovaných podob „rozmanité vzory a formace, které tímto způsobem vznikají v reálném světě, jsou však spíše důsledkem specifických odchylek než předem očekávatelných konfigurací. Neexistuje zde totiž pouze jeden takový systém, ale mnoho systémů navzájem se překrývajících a ovlivňujících v různých měřítkách. Živí agenti nejsou totožně naprogramovatelnými černými schránkami, ale mají rozmary dané vlastní psyché, genderem, zdravotním stavem, náladovostí, tužbami, vzájemnými sympatiemi a antipatiemi...“¹² Naše směřování by v tomto ohledu nemělo cílit na ovládnutí přírodních struktur a vzorců chování živých tvorů, ale spíše na jejich pochopení a další podněcování, vzájemný dialog. Z dlouhodobých výzkumů založených na podrobném monitorování biodiverzity včetně chování zvířat v hybridním prostředí městské krajiny stojí za zmínku např. Institut městské divočiny (Urban Wildlife Institute) v Chicagu, který kromě sledování dění v mateřské Lincoln Park Zoo provozuje též informační síť, jejíž členové používají sdílené metody ke sběru dat o tom, jak se divoká příroda přizpůsobuje městům a jak je jimi využívána. Výborným příkladem učení se od jiných druhů mohou být také některé z pavilonů ICD/ITKE Stuttgartské univerzity, pokračující ve zkoumání přírodních struktur iniciovaném kolektivem Freie Otta na Institutu lehkých konstrukcí tamtéž. Snad budou výsledky těchto aplikovaných architektonických výzkumů někdy nápomocny i jejich zvířecím předobrazům.